MAD WORKER*

Ahojky kocourci!

Prázdniny jsou za dveřma. I když mi K., když jsem v březnu podepisovala po sedmi letech ukončení té mojí milované pracovní činůstky, mazala med kolem pusy a říkala, že o pracanta (!) jako jsem já by nerada do budoucna přišla (a já jí na to nalítla!), říkala jsem si, že ta moje nečinnost je jenom taková formalitka, během který si v lážo plážo tempu napíšu další bakalářku, odstátnicuju, zakončim první magisterskej ročníček a od půlky června už zase budu v plnym pracovním nasazení. Jenže K. se neozvala a teplý místečko mi znova nenabídla a na mojí mámě je vidět, že je nešťastná a po nocích nespí a kuje pikle a dost možná už dávno rozeslala moje životopisy do všech mosteckejch fastfoodů.


Víte, ať si kdo chce říká co chce, Most teď začíná bejt docela dost kchůl město. V městskym divadle se sice už dvacátou sezónu hrajou stejný představka, no nic proti, ale byl to takovej gympláckej kolorit, chodit 2x per year na nějakou strašlivou komedii, u který to během prvních deseti minut zalomili všichni včetně učitelek a vzbudil je až zvonek na přestávku, tzv. kuř- nebo rauch- pauzu (resp. kašpárkovo tlesknutí činelů na dětský scéně). A taky tu máme často koncerty. V čase vánočním každoročně jezdí takový persóny jako je Zagorka nebo Helča, a obecně během roku je celkem našláplej program na klubový scéně (!), kde hrajou kapely zvučnejch a lákavejch jmen (např. Debill Heads, Krucipüsk, Penál a další), které potěší srdéčko mnoha rockerů. No ale hlavně tu máme dva mekáče a brzo se otevře jedno zbrusu nový KFC, a taky je tu jedno fejkový KFC, který se jmenuje ACF, a to nekecám. A moje máma by určitě dala cokoliv za to, abych v jednom z těch fastfoodů mohla pracovat. Jenže kdo mě zná, ví, že je to zcela unreal, takže dream on, mami.

A tak jsem si pro jistotu začala shánět prácičku snů sama, jenže v našem regionu je bída a po letmym přejetí nabídek práce mi bylo jasný, že i se dvěma titulama skončim jako řeznice, údržbářka nebo lesnice (pravděpodobně sofistikovanější varianta pěstební dělnice). Ale je fakt, že i lesnice si může přečíst Vergilia v originále, takže neni radno házet flintu do žita. Jenže v tý záplavě poptávky řeznic a lesnic jsem objevila něco, z čeho se mi rozbušilo srdínko. Referent marketingu u dodavatele psího žrádla! Ta práce mi prostě padla do oka a tak jsem tam napsala a oni mi odepsali, že ať jako přijedu na pohovor, jenže první průser je, že jsem v životě na žádnym pohovoru nebyla a nevim, co se tam dělá a jestli to náhodou nechodí jako na těch kástingách s bílou pohovkou a tak dále. No a druhej průser byl v tom, že pohovor i pracoviště je v asi 20km vzdálený tzv. řitce (obrazně, proboha!) a nejezdí tam žádný rozumný spoje a tak jsem se zeptala svýho kluka, jestli mi půjčí svýho supersporťáka, ale jemu se moc nechtělo, protože se mnou jel dvakrát v životě a vždycky měl v očích smrť a vždycky, když se mnou jel, jsem neuměla zaparkovat a prostě se bál a vymlouval se, že vlastně ani žádný auto nemá atd., ale nakonec to dobře dopadlo a já jsem večer před pohovorem obřadně dostala klíčky a nějaký papírky a kartičky k autu a taky instruktáž ohledně startování a přednášku na téma, co mám dělat, když přede mnou auto zastaví a bylo mi kladeno na srdce, že se nesmím nabourat, nesmím mít za jízdy sluchátka, a ať mu hlavně nevolám do práce, až se něco stane, ale ať si to řešim s mym tátou.

Takže jsem pak sedala za volant s rozklepanejma ovarovejma kolínkama a dlouho ten okamžik prodejchávala a v duchu jsem si pět minut opakovala svatou mantru spojka-brzda-plyn. A pak jsem jela a řezala jsem zatáčky a připadala jsem si přinejmenším jako Simír Gerchán a Vin Diesel v Rychle a zběsile dohromady a vytvořila jsem si moc pěknej vztah s autem, za jízdy jsem s ním rozmlouvala a oslovovala ho jako KITT.

Lascivní pózička.

No, co vám budu vyprávět, ten pohovor dopad příšerně. Ale to jenom proto, že jsem den před tim mluvila s mym tátou a ten mě varoval, že tu firmu vedou určitě nějaký šejdíři a lumpové a podvodníci, který se mě budou snažit nějak ošulit a proto mi pak začlo bejt i jedno, jestli mě vezmou nebo ne a vůbec jsem se na pohovor nepřipravila a všechny otázky, který mi kladly, mě dost zaskočili no a prostě sem to tzv. pohnojila. Když se mě zeptali, jestli mam psa, řekla jsem, že ne, ale že mam kočinku a že měla zrovna první narozeniny, koblížek můj maličkej. Ale asi to nezabralo, protože už se mi neozvali, achjo. Ale ani mě to moc nesere, protože tohle jsou beztak dost možná moje poslední prádzniny a zároveň moje první nicnedělací prázdniny po x letech a tak vůbec. Takže v poho, zatim se nehroutim a neházim flintu do žita a dost možná pošlu životopis třeba do OBI nebo skočim za kámoškama prodavačkama (a hérečkama) do Lidlu, jestli by mě nevzaly mezi sebe.

Guten Tag meine Liebe!

Pozdě, ale přece! Kdo si počká, ten se dočká! Lépe pozdě, než nikdy! A tak dále, stačí jednou.

Víte, některý dny stojí pěkně za hovno. To ale nebyl případ úterku! Kdyby mi někdo tvrdil, že jednou přijde den, kdy mi vyjde všechno, na co šáhnu, nevěřila bych mu ani nos mezi vočima, protože drtivá většina mýho života stála za starou belu a co se dalo tzv. pohnojit, to jsem tzv. pohnojila. Proto vlastně doteďka nevycházim z údivu, že to všechno klaplo, že když jsem přijedla ze státnic domu, tak na mě nečekal byt vzhůru nohama a nešťastnej chlapec se zbídačenou kočkou, ale naopak bylo uklizeno, že by se dalo jíst ze země a kočka zářila štěstím, protože se mohla celej den třít o svýho oblíbenýho páníčka, a chlapec mi předal růži a měl všechno naplánovaný a připravený a nebylo potřeba vůbec nic řešit. Halelůja!

Ani po cestě nach Dresden se nic neposralo. Navigačka fungovala a výfuk neupadl, takže nebudou žádný storky k táboráku. Jediný, co mě trochu vyděsilo, byla frontička před koncíkem, která se ošklivě táhla několik set metrů, ale ukázalo se, že Němci jsou prostě Němci a maj tak nějak vod přirození všechno dobře vošéfovaný a proto všechno běželo jako na drátku a rychle to odsejpalo. Tak jsme se aspoň pokusili ztropit výtržnost, když jsme chtěli pronést dvě flašky s pitím a několik chlebů a jablek na sváču do areálu, ale velitelé u branek na to přišli a došlo na potupný vyhazování do kontajneru. No ale protože jsme prostě pevně počítali s tím, že si sváču dáme hned po příchodu na koncert, až bude hrát Trouba Paleta (ježiš já vim, že se to píše jinak), tak jsme měli hlad, jenže všechno bylo ukrutně drahý. Můj chlapec mě ale upozornil, že na stánku inzerujou něco za dvě eura padesát centů a tak jsem řekla jo, tak to kup, ale pak jsem měla strach, aby to nebyla nějaká nachytávka. Německy umim říct jenom Durchfall a Guten Tag, máte die Katze? a tak jsem pojala podezření, že za dvě padesát prodávají třeba jenom hořčici nebo tak něco. Ale naštěstí to vyšlo a dvě padesát stála klobása s rohlíkem a když jsme se ujistili, že si na ní můžeme dát zadarmo kečupu a hořčice kolik hrdlo ráčí, zalitovala jsem, že jsem si s sebou nevzala nějakej kelímek a že si nemůžu napumpovat kečup a hořčici na doma, když je to zadarmo. Achjo, no tak příště.

Po Palettě na pódium přišel dýdžej a začala pravá dýza. Mám podezření, že se jednalo o HP Baxxtera ze Scooteru, protože ten chlap vypadá posledních 876457923 let pořád stejně, jenže tenhle měl klobouk naraženej do obličeje, což mi neumožňovalo 100% identifikaci. HP Baxxterovi se za mixážním pultíčkem evidentně líbilo, protože hrál dlouho a vždycky když už to vypadalo, že mu došly nápady, pustil tam zas nějaký další tuc tuc tucky. Můj chlapec po chvíli začal kňourat, že ho bolí zádínka a jestli bychom si nemohli jít sednout a že bychom viděli krásně díky důmyslné architektuře přírodního amfiteátru, ve kerym se koncík odehrával. To jsem samozřejmě rezolutně odmítla, protože jsem nezaplatila takový prachy za to, abych seděla a mohla si tak maximálně nožičkou přidupávat do rytmu. Pak to konečně vypuklo a já celou hodinu a půl koukala do týlu ultravysokýho chlápka přede mnou, co zakrejval celýho Wina Butlera a občas i kus Reginy.

Ale i když jsem to nejzásadnější neviděla, stejně to byla bomba a masakr. Můj chlapec bezprostředně po objednání, zaplacení a vytištění lístků řekl, že se koukal na setlisty z předchozích koncertů a že je to hroznej setlist a vůbec se na to netěší, ale byly to zbytečný obavy. Z Neon Bible mi teda jako chyběla Black Mirror a Windowsill, z The Suburbs mohli dát ještě Suburban War a We Used To Wait, no a z Reflektoru logicky chybělo Here Comes The Night Time II, Porno a Supersymmetry, ale jako nejsem blbá a tak jsem prostě dopředu věděla, že když to jako nikde nehrajou, tak najust v Drážďanech to asi taky nedaj. Naopak mě úplně uchvátila live verze Empty Room, protože to byla prostě (za tenhle výraz se budu stydět do konce života) mrda (achjo, nemůžu to tady tak nechat), a po ní bylo hned The Suburbs a dobrá byla taky It's Never Over (Oh, Orpheus), což je moje velmi velmi velmi oblíbená písnička, no a tohle odzpívala Regina metr od nás na nějakym improvizovanym pódijku a na konci plakala a bylo to strašně moc krásný a dojemný a to byl ten okamžik, kdy jsem jí přestala nenávidět, protože já jsem ji nenáviděla, protože mi můj chlapec neustále podsouval, že Regina je takovej diblík a já nesnášim diblíky, ale myslim, že když zpívala Orphea, dost jasně se ukázalo, že Regina žádnej diblík teda fakt neni a naopak že je to člověk se srdíčkem na pravym místě. A taky hráli Rococo, což je prostě můj totální secret dream, slyšet Rococo live, a bylo to super a ještě víc super bylo, když pak po nutný pauzičce zahráli Normal Person, což byl takovej zlatej hřeb večera a bylo to asi fakt jakože nejvíc. No a druhej jakože asi fakt nejvíc hřeb byl pak při Here Comes The Night Time, kdy všude začly tryskat konfety a já jsem je měla úplně všude a ještě po příjezdu domu jsem je vytřepávala z bot, podprdy a spoďárů. No ale to si prostě najděte na youtubku, ale i když si to najdete, tak prostě nevíte a nepochopíte, žejo. No příště holt musíte jet taky.

Humorný byly všechny písničky, no dobře, byly dvě, ve kterejch se dělá takový to hú-úúú-úúú, protože človíčci kolem mě byli evidentně v totální euforii a tak svym hučením Arcade Fire pomáhali, což by teda nevadilo, ale problém je v tom, že málokdo ty vejšky hlasově zvládá a kamenem úrazu byl pán za mnou, kterej se rozhodl, že ty vejšky prostě nedá, že je neutáhne, a tak to hú-úúú-úúú posadil níž a začal zpívat barytonem, což se dost rozlejhalo a ten pán, jehož týl jsem za tu hodinu a půl mohla důkladně prozkoumat, se několikrát otočil pátraje po původci toho zvukovýho zla, ale našel jenom mě a asi mu to nějak nesedělo a já vždycky, když pátral, jsem se snažila mít rty maximálně sevřený, aby bylo jasný, že já nejsem ten bručoun, ale stejně si myslim, že mu to vrtalo hlavou a pojal podezření.

No co vám prostě budu vyprávět, bylo tu super a kdo tam nebyl, jako by... ehm... nebyl. A teď napíšu něco strašnýho, něco, čeho budu v zápětí litovat a rvát si vlasy a dost možná to i smažu, ale tak co, že jo. Prostě bych chtěla mocinky moc poděkovat svýmu chlapci za to, že mě do Drážďan vzal a ani nebyl moc votrávenej, že se mnou musí trávit svoje volno a vlastně bych mu chtěla poděkovat za to, že to se mnou těch pět let jakože drží a že mě nemlátí a nenadává mi (moc). Protože i když mě strašně moc sere a sere mě 365 dní v roce a i když drtivou většinu chvil, co spolu trávíme, mám sto chutí vyskočit z kůže nebo se aspoň dát na drogy, je to prostě můj kámoš a mam ho ráda.

Konec děkovačky, tak zase zejtra, kočky. (pseudorým)

Když jsem vloni odcházela ze státnic s hysterákem jako prase, zabarikádovala jsem se na dvě hodiny na školních záchodcích a s brekem jsem se litovala a v duchu jsem nadávala celý podělaný komisi, která mě ponížila až hanba, aby mi na konci tajemnice řekla, že teda jako jo, že mi to daj. Přísahala jsem, že už nikdy podobnej lynč neabsolvuju. Jenže když jsem pak ze záchodů vylezla a s rozmazanou řasenkou po celym obličeji volala mámě, jací jsou lidi zlí, došlo mi, že mě to čeká ještě minimálně dvakrát. Protože nejsem Troška(ř) a naopak jsem věčnej student, co dělá jen tak z legrandy dvě školy zároveň a taky že i po tom strašnym zostuzení a fiasku a trapasu, o kterym si do dneška štěbetaj ptáci na střeše a řeší ho študáci ve svý skupině na fejsu, ve který se připravuj na letošní státnice, takže i po tom všem bezpráví, který na mě bylo loni spácháno, ehm, pokračuju ve študýrování na stejný fakultě, na navazujícím oboru a s těma samejma lidma, který tehdy stáli v komisi a který mi tzv. urobili zle.


Takže ve chvíli, kdy jsem odhalila tenhle svůj nezvratnej osud, že se podobnýmu, ne-li horšímu ponížení budu muset ještě minimálně dvakrát vystavit, přísahala jsem na tortillový brambůrky z Lidlu, že za rok to bude všechno jiný, protože budu připravená na všechno a poučim se z krizovýho vývoje. Učit se na státnice budu průběžně a polehounku a všechno si zjistim do hloubky a pak státnicovou komisi oslnim nejenom svejma znalostma, ale taky ostrovtipem, protože si budu strašně sebejistá. Hovno, hovno, velký hovno. Vysrala jsem se na to stejně jako loni. Co jsem ovšem nepodcenila, byly tzv. úlitby bohu. Pravdou totiž je, že ty prachy, kterejma jsem během pěti minut při svý zdánlivě neškodný cestě do Prahy zasponzorovala jak klauny pro děcka v nemocnicích, tak chirurga, kterej si zapomněl v metru baťoh a potřeboval na vlak, protože v Trutnově na něj někdo rozoperovanej čekal na sále, jsem rozdala schválně a zištně, protože mi bylo jasný, že jestli chci v červnu odstátnicovat, musim taky něco vobětovat, žejo. Jenže to ten nahoře trošku zkonil, protože si asi myslel, že ho uplácim na ty zkoušky, který jsem dělala na druhym oboru a na který jsem se prostě vykašlala, protože jak mi klade na srdce můj chlapec: státnice jsou důležitější, všechno ostatní počká! Jenže z těchhle zkoušek jsem dostala jedničky, i když jsem se bála, že profesoři po přečtení mejch testů a seminárek vyvěsí moji fotku na nástěnku s nápisem Dumb and dumber, kterou teda jako na škole nemáme, ale klidně bychom ji tam mohli mít. A proto bylo potřeba toho obětovat mnohem víc a tak jsem za celej měsíc neměla v puse ani jeden brambůrek, ani kostičku čokolády, a neměla jsem ani sycený nápoje a ani cucíka jsem si nedala. Kdyby to snad nestačilo, rozhodla jsem se konat dobro a když měla moje babička narozeniny, tak jsem jí bez odmlouvání zavolala a mluvila jsem s ní celejch 12 minut. A poctivě jsem se mazala padesátkou, když jsem šla na sluníčko. Ještě jsem si řekla, že bych se mohla zkusit přestat hádat buď se svým chlapcem nebo s mejma rodičema, ale to fakt nejde. Brzo mi došlo, že rozhodně nevydržim nehádat se měsíc. Ale nevydržela jsem to ani přes víkend, ani na jeden den jsem se toho nedokázala vzdát. Zkusila jsem to aspoň přes noc, jenže nad ránem mě začala votravovat kočka a dlouho jsem se držela, ale nedalo se to.

Jak šel čas, začaly mně provrtávat pochyby, jestli všechny ty oběti stačily a jestli by nebylo přeci jen lepší se učit. Jenže už bylo pozdě a nejvíc mě sraly ty sluníčkový lidi na facebooku, který nezapomněli světu nahlásit, že už jsou teda jako bakaláři, magistři a inženýři a všichni v komentářích posílali gratulki a já jsem si v duchu řikala, na jaký škole DPČ ten titul získali, protože až na světlý výjimky to byly lidi, který si ze školy pamatuju a který zaručeně nemůžou mít IQ větší než orangutani v ZOO a vlastně mi u těch osob přišlo úplně WTF a mindfuck už jenom představa, že chodí na vysokou. Achjo.

Pár dní před obhajobou a státnicema jsem se začala regulérně modlit. Den před tou velkou akcí jsem začala používat černou magii. K tomu mne navedl spolužák, kterej to svou zkušenost popsal následovně: "Je tam hrozně přátelská atmosféra. Všichni jsou jako plyšoví medvídci vycpaný gumídkama. Až na C*****, to je syn satana." A protože tenhle syn satana figuroval i v mojí komisi, bylo nutný uchýlit se k okultismu.

A dneska to vypuklo. Round 2. Volala mi babička a na srdce mi kladla, ať se hlavně nenervuju, že níž už stejně spadnout nemůžu. Nejsem si jistá, co to mělo znamenat, ale jsem si jistá, že to nemyslela zle. Snad. Můj chlapec mi řekl, že s největší pravděpodobností bude mít komise nachystaný kamery, protože zvěsti o mym loňskym hysterickym záchvatu se fakultou šířily rychlostí blesku a letos si práva na live přenos odkoupilo YouTube a Stream. Řekla jsem si, že se nedám a že hlavním cílem nebude ty státnice udělat, ale hlavně si zachovat svou tvář a nehysterčit. Nebo aspoň ne před komisí a očumujícíma študentama. Ale pro jistotu jsem si kabelku narvala papírovejma kapesníkama, protože opakování je matka moudrosti a jestli si publikum vytleská přídavek, holt budu muset ten svůj výstup reprízovat.

Trochu jsem si vysnila, že až komise uvidí, že už vlastně jako Bc. jsem, tak že nebudou dělat žádný velký štráchy a zbytečně kolem toho čarovat a prostě mi to přiklepnou. No, dost jsem se sekla. Už na školní chodbě při čekačce, jsem si v kroužku spolužáků, který z rukávu sypali historický data a celý jména dětí služebníků u francouzskýho dvora v 19. století včetně přezdívek, připadala dost nemístně a nejradši bych to zabalila předem. Těsně před kolapsem pro mě ale přišel tzv. tajemník a tak mi nezbylo nic jinýho, než si zaspívat tzv. motivační píseň a tzv. dát do toho všechno.

Čas na potítku jsem si krátila přemýšlením, jakou zvolit taktiku. Jestli hrát chudinku, nebo se chovat, jakože mi patří svět, Nebo to kombinovat a bejt za sebevědomou chudinku. Nebudu vás holky napínat, zvolila jsem tzv. taktiku tragik s výrazem Adriana Brodyho, kterou si schovávám pro boje, který jsou předem projetý. Komise byla uchvácena. S někým, jako jsem já, se evidentně ještě nesetkali. Dokonce i obávaný syn satanův, pan C***, se v závěru projevil jako človíček s srdíčkem na pravym místě a nechal mě projít. Takže je to tzv. doma, holky!

A když bylo po všem, takhle jsme si s kámošema ze školy plácli!

A ještě něco, když to všechno tak dobře dopadlo, s popěvkem na rtech se aktuálně řítíme do Drážďan, kde (jestli nám cestou neupadne vejfuk) navštívíme koncert kapelky Arcade Fire, což je věc, na kterou čekám v podstatě celej život a vlastně pak klidně budu moct umřít! Tak čau zejtra!

Moje milá koťátka,

Modří už vědí, že v neděli tomu bude přesně 34. lét od tragického skonu Iana Curtise a všichni dobří lidé budou truhlit a toto truhlení si žádá nasazení a seriózní přístup. A proto jsem včera jela s tetou Janou ke kadeřnici. V autě jsem se chvástala, že se nechám ostříhat na Skrillexe, nebo si nechám udělat parádního mulleta nebo aspoň ofinku dle Natalie Oreiro, no a pak, když jsem seděla v křesílku, jsem jenom sklopila oči a špitla: "Zastříhnout konečky, prosím," protože jsem posera. Ale největší peklo mělo teprv přijít.

Já obecně prostě návštěvy u kadeřnice moc nedávám. Nemám ráda, když mě někdo vidí s mokrejma vlasama a turbanem z ručníku na hlavě a největší problém mi dělá švitoření a nezávislá, tzv. holčičí, konverzace s kadeřničkou. Včera jsem teda už při pozdravu nasadila poker face, ze kterýho jsem (v závislosti na aktuální míře švitoření ze strany kadeřničky) plynule přecházela na killer face a zase zpět. Myslela jsem si, že jakýkoliv snahy o komunikaci utnu prohlášením, že mám doma plešatou kočku, ale ani po tomhle odtajnění mě nikdo nepovažoval za exotku. A tak jsem se, milá koťátka, s kadeřnicí spřátelila. Chyba, měla jsem následovat instinkt a tzv. si držet odstup. Podpásovka totiž přišla až při úplnym finiši, když kadeřnice tajuplně řekla: "Ještě to trošku upravíme, ju?" a laškovně na mě mrkla do zrcadla. Ale protože brala do rukou žehličku, byla jsem celkem vklidu myslíc si, že mi chce tu novou fasádu jenom přežehlit. Nevim přesně, kdy se to stalo, neboť jsem nebyla obezřetná. Vim jenom to, že v jednom okamžiku na sebe koukám do zrcadla a v rámci možností je to, co vidim OK, a pak najednou CVAK a já se v zrcadle vidim s dvou kudrnkama po stranách mýho obličeje. "Ježišmarja. Co to je?! Vždyť vypadám jako Zdeněk Macura!" vyčetla jsem mojí nový kámošce. Její odpověď mi ovšem tzv. vyrazila dech: "Kdo to je Zdeněk Macura?" Než jsem se vzpamatovala z mdlob, že moje nová kámoška, který jsem v uplynulý hodině svěřila svůj život, protože jsem si myslela, že je (v rámci kadeřnickejch možností) normální, pravděpodobně poslední rok strávila na Marsu, začala mě přemlouvat, že takhle si to teď holky normálně nechávaj dělat a že je to tzv. moderní. A pak na mě hodila smutnej psí ksichtíček a zeptala se, jestli mi to má teda jako narovnat a já řekla, že ne, že aspoň bude sranda, až pojedu domu a ona mi to fakt nenarovnala, ale naopak to zafixovala tunou přípravků, takže voilá, celej dnešek jsem pobíhala po světě s dvouma prasečíma ocáskama kolem hlavy. Achjo.


Dnešek byl ve znamení osudovosti a mystična. Úkol byl jasnej. Odevzdat bakalářku a zaplatit daně na finančáku. Po odevzdání bakalářky jsem měla asi hodinu a půl čas do odjezdu autobusu a tak jsem se rozhodla, že se projdu na Florenc pěšky, ale zase jsem měla v peněžence ty peníze na daně a tak jsem šla trošku připosraně a na Příkopech ke mě přiskočil takovej pán a to mi bylo jasný, že bude zle. Nevim, čim ty lidi přitahuju, protože reálně o sobě vim, že když jdu, tvářim se jako bych měla hovno rozmázlý pod nosem, což je můj standardní výraz bez přetvářky a taky se valim jak parní stroj, no abych to zkrátila, sympatie rozhodně nevzbuzuju. Ale možná je na mě poznat, že jsem študovanej sociolog a že z nějaký jakože profesní solidarity člověka na ulici nikdy nevodmítnu. Jenže tenhle chlap mi popřál dobrý den a že je prej dneska nějakej den s úměvem nebo tak něco a jestli bych se na něj nemohla usmát. No, kdo mě zná aspoň vod vidění, tak je mu jasný, že se fakt na povel neusměju, ale tenhle chlap do mě tak hučel, že jsem se asi po pěti minutách zašklebila tak, že při troše dobrý vůle by to mohlo bejt považovaný za úsměv. Jenže chlap chtěl víc a furt vo něčem mlel a pak mi došlo, že je to určitě nějakej dentista a chtěl, abych se na něj usmála, aby viděl moje zuby a pak mě mohl dávat za exemplární příklad toho, jak člověk dopadne, když si nečistí zuby a tak jsem s tím pánem mluvila stylem bezzubá bába, ale nakonec z toho chlápka vylezlo, že dělá nějakou sbírku pro klauny pro děti v nemocnici a že mi dá magnetku, když mu dám peníze, ale já jsem mu peníze dát nechtěla, ale nakonec jsem mu je dala, vysypala jsem mu do kasičky všechny drobáky, který jsem měla v peněžence, i když jsem věděla, že je to citový vydírání, ale magnetku jsem si od něj nevzala, protože přece nejsu nějaké buran, co má na ledničce magnetky, no né?

Ale to neni konec, koťátka. Od rozlučky s chlápkem, co vybírá almužnu na klauny, jsem neušla ani 100 metrů a zastavil mě další chlápek, tentokrát v civilu. Přiznám se, dostal mě otázkou, jestli mluvim česky. Tim si mě dost naklonil. Pán vypadal dost bezmocně a tak jsem si myslela, že bude chtít poradit, jak se dostat na Václavák nebo tak něco. Kristova noho. Měla bych si zapsat za uši, že nikdo v Praze nepotřebuje poradit cestu. Jenže já jsem tak bláhová! Pán byl chirurg a spěchal na vlak, protože měl domluvenou operaci srdce a pacient tam na něj čekal na operačním sále, jenže ho na Andělu okradli o všechno a on byl na policii na Zličíně a všude, ale nikde mu nic neporadili a že už byl zoufalej a nevěděl, co má dělat. A já jsem údajně byla jeho jediná naděje. Víte, když to teď píšu, úplně si připadám jako moula největší, ale když jsem tam dneska tak stála, málem jsem uronila slzičku, jak mi bylo pána líto. A teď mi dovolte menší intermezzo, který vám představí širší historickej kontext mýho dobrodiní:

Historka z mládí: Když jsem byla ještě kuře a byla první rok v Praze, stejskalo se mi po mámě a tak jsem si řekla, že jí pošlu z Prahy pohled a bylo to kolem Vánoc a já jsem šla na Národní třídu a koupila pohled a psala jsem ten pohled o dům na Národní třídě a teď mi dochází, že jsem věděla jenom o jedný jediný poštovní schránce v Praze (!), která je na Národní třídě a proto jsem se tak strašně moc soustředila na Národní třídu. A jak jsem psala ten pohled, přistoupila ke mě nějaká paninka, která mi připomínala mutanta mojí učitelky z gymplu, která mě učila němčinu, a tý holubí báby z filmu Sám doma 2: Ztracen v New Yorku, a ta paninka mi řekla, že jí ukradli peněženku a nemá se jak dostat domů a neví, co má dělat a jestli bych jí nedala pár korun. Já byla naivní a hloupá a byla to moje malá premiéra a ještě jsem tyhle tríčky neznala a tak jsem si myslela, že ta paninka je fakticky v nouzi a taky jsem chtěla udělat dobrej skutek a protože jsem neměla drobný (utratila jsem je za pohled a známku na pohled pro mojí mamku), dala jsem jí 200 korun, kvůli čemuž jsem následně neměla na cestu na Vánoce domů a neměla jsem ani na nájem a tak jsem se musela z Prahy odstěhovat a to je end of the story, moji milí. A pak, když jsem to doma vyprávěla mámě a čekala jsem, že mě pochválí, jakej jsem dobromil a že bych se pro lidi rozdala, ale máma mi vynadala do hlupáku a poučila mě, jak to teď ve světě chodí, vysvětlila mi, kdo jsou to žebráci a seznámila mě s jejich nejčastějšími triky a já jí pak musela slíbit, že už to nikdy neudělám.

Mami, promiň, ale dneska jsem to nezvládla. Z kapes mi koukaly všechny ty papírový tisícovky připravený na zaplacení daní, takže mi bylo trapný dát mu pár korun, nehledě na to, že o všechny drobný mince mě serval ten charitář, a protože jsem neměla menší, dala jsem dědkovi, no hádejte, dvoustovku. Bradička se mi klepala a dědek furt mlel vo tom, že je to teda sice málo, že vlak ho stojí přes tři stovky, ale když teda nemam, tak to se jako nedá nic dělat a že mi dá svoje jméno a adresu a ať mu napíšu svojí adresu a von mi pak z domova pošle bonboniéru, no znělo to lákavě, ale když mi řekl, že se jmenuje Aleš Zpuchlý, tak jsem v tom zase uviděla znamení jak kráva, no jako sorry, ale takovýhle jméno fakt neni jen tak a tak jsem tu bonbošku radši odmítla a řekla mu, že jestli mi chce poděkovat, ať si mě pozve do Pošty pro tebe, a pak jsem utíkala s očima zabořenýma do země až na Florenc.

A pak jsem seděla na Florenci a čekala jsem na autobus domů a děkovala jsem tomu na nebi, že jsem si prozíravě koupila lístek předem, protože už by mi určitě nezbylo na cestu domů a musela bych jít do centra žebrat. Pozorovala jsem feťáky, narkomany a další živly, jak vybírají špačky a vajgly z popelnic a najednou jsem s nimi soucítila, protože je mi jasný, že teď stojim nad existenční propastí a stačí jeden blbej krok a budu bez střechy nad hlavou a možná příště budu bohatý Pražáky prosit o almužničku já a vajgly budu taky sbírat, přestože nekouřim, ale k takovýmu tomu bezďáckýmu naturelu to asi patří. (Celou cestu v autobuse jsem přepočítávala peníze, co mi zbyly po tom záchvatu dobroty a nakonec mi to jen tak tak na ty daně vyšlo a když jsem přišla na finančák, tak se na mě bába na vrátnici obořila, že přece neni úřední den a pokladna je zavřená. Achjo, mam takový tušení, že do příštího tejdne mě o ty zbylý peníze pumpne zase nějaká charita.)

Je to zvláštní. Jsou dny, kdy s nikým nepromluvím (jenom s kočkou) a pak třeba i lituju, že jsem si čistila zuby, když je to vlastně tak zbytečný. Ale dnešek byl tak zajímavej tím, že se toho tolik semlelo, že si říkám, jestli to není začátek nějaký nový etapy mýho života nebo alespoň znamení něčeho, třeba zla.

Když jsem sama doma, koupím si pytlík brambůrků a celej ho sním a pak brečim, protože mi je mi líto, že jsem prase a nebudu mít nikdy tzv. thigh gap.

Když jsem sama doma, pustim si Pornography od The Cure a pak mi dochází, že jsem přecenila svoje síly, protože jsem strašpytel to album je strašidelný.

Když jsem sama doma, chodím po bytě nahatá a i spím nahatá, protože se mi nechce špinit prádlo a je to vlastně jedno, když v rouše evině nikoho nepohoršuju (kromě lidí v protějším paneláku, který maj' solidní divadýlko, protože standardně zapomínám zatahovat závěsy, když v bytě svítím).

Když jsem sama doma a vzbudím se v noci, orosím se představou, že se kouknu na hodiny a zrovna bude 3:15 a tak se strašně dlouho přesvědčuju, že je to blbost se trefit do tak specifickýho času, a když seberu odvahu a podívám se na mobil, je přesně 3:15.

Když jsem sama doma, strašně si plánuju, kolik toho stihnu do školy a taky domácí práce a něco upéct, jenže pak se koukám na 766480 dílů Nákupnejch maniaček a když mi zavolaj naši nebo můj chlapec, lžu jako když tiskne, že jsem zrovna v procesu dělání něčeho strašně důležitýho.

Když jsem sama doma, bojím se báby, co bydlí vedle v bytě, protože je to bejvalá společnice a má vývod a je zlá a alkoholická a nemocná a proto mám zamknuto na dva západy a klíč v zámku a předstírám, že nejsem doma, před dveřma je postavenej stojan s kosmetikou a kočičí záchod, aby mě to v noci vzbudilo, až se k nám bude dobejvat, ale je to vlastně úplně jedno, protože jednou můj chlapec řekl, že bába umí procházet zdí a určitě nám v noci chodí po bytě.

Když jsem sama doma, tak pomalu piju a každý sousto rozžvýkám stokrát, protože by mi klidně mohlo zaskočit a kdyby mi zaskočilo, tak bych se dusila a pak bych se dost možná udusila a kočka by mě snědla, protože by měla hlad, chuděra.

Když jsem sama doma, nikdy se nekoukám do zrcadla, protože síla myšlenky je mocná a možná by stačilo jen 3x pomyslet na...fuj, fuj, fuj, nemůžu to dopsat, jdu od toho, protože síla myšlenky je mocná a já už na to zase myslim.

Když jsem sama doma, tak jsem nesmírně šťastná, že je tam se mnou aspoň micuška. (Jenže když jsem sama doma, lituju, že jsme micušce dali jméno Rosemary, protože když jsem sama doma, je to prostě děsivý.)