MAD WORKER*

Můj kluk řiká, že bych tenhle "blog" měla přejmenovat na Jak mi všichni ubližujou. (Můžu ale za to, že jsem terčem bezpráví a křivdy častějc než kdokoli jinej? Ne.) Já spíš uvažuju nad tim, jestli neni potřeba změnit madworker na madnemakačenko.



Vždycky se divim, že mi kudlu do zad bodnou ty, od kterejch bych to čekala nejmíň. S klukem jsme koukali na Filadelfii, doplňuju si teď filmovou klasiku. Ve zkratce: Tom Hanks se dvě hodiny soudí s lidma z práce, že ho vykopli kvůli tomu, že má AIDS. A můj se mě pak zeptal, jestli budu žalovat šéfovou za to, že mě vyhodila proto, že mam léze po celym ksichtě. "Ne, počkej, tys vlastně dala výpověď sama a na obličeji nemáš léze ale akné." Dost dobrej vtip až na to, že to vlastně vůbec vtipný neni.

Žiju teď úplně novej život, takovej, jakej jsem vždycky chtěla. Za prvních pět dnů nemakání jsem z bytu vylezla přesně 2x. Jednou do kavárny na dorta a podruhý do mekáče. Deodorant? Neni potřeba, kočky moje smradlavý podpážko přežijou a kluk se vrací z roboty až k večeru. Podprdu používám jenom občas, většinou celej den zůstávám v pyžamu a tepláky oblíkám až ve chvíli, kdy z Googlu zjistim, že se kluk blíží k domovu. Myslim, že dost dobrý.

V rámci prokrastinačního poflakování jsem narazila na blog s kosmetickejma vychytávkama. Zaujal mě tam domácí kávovej peeling z french pressu, což je prej ještě lepší využití odpadu než udělat si druhej nálev. Protože kdo by nechtěl bejt hubenější, nabuzenější a pevnější bez pomerančový kůže, že jo. A ještě si zavěštit z kávový sedliny na dně vany. Pánbůh ví, že to potřebuju, takže beru všema deseti. Pro lepší účinky jsem do kávy přidala dvě lžíce kokosovýho oleje a nechala to celý prohřát v mikrovlnce. To, že jsem dement, kterýho napadaj akorát píčoviny, mi došlo o pár minut pozdějc, když jsem na sebe začala kydat vařicí kávu s olejem. Po týhle náloži jsem byla rudá jako rak, vana byla zadělaná jak vod hoven. Nejhorší ale bylo, že kávovej peeling proniknul i na ty místa, kde bych ho teda vážně nečekala a ani vlastně nechtěla. A pak to nešlo nijak vymejt, takže #smarttip pro všechny holky: noste pak nějakou dobu radši tmavší spoďáry, jo? Když jsem pak večer po týhle beauty masáži ležela v posteli, čuchnul ke mě můj kluk a řekl mi, že si nemůže pomoct, ale cejtí ze mě kávovinovou zatuchlinu. Takže doporučuju všem, stojí to za to.

Čeká mě teď ale něco mnohem horšího, než káva everywhere. Hola hola, pracák volá. Začlo mi totiž šrotovat hlavou, že i když jsem teď nemakačenko, vždycky jsem byla spíš makačenko, takže bych teoreticky mohla mít nárok na nějakou tu almužničku od státu. Je to potupný, ale přinejmenším by to mohlo vystačit micuškám na živobytí, aby se nemusely vzdát svýho života v luxusu. Jenže mam strach. Na pracáku dělá moje spolužačka z gymplu, kterou čas od času potkám ve městě. Nikdy se nezdravíme. Já se tvářim povýšeně, ona se tváří nerudně. Takže jsme vlastně tzv. na nože. Bojim se, že mi nějak stopne podporu nebo na mě pošle sociálku, aby mi sebrala kočky nebo tak něco. Bože, kolik neštěstí a utrpení ještě človíček jako já musí snést, aby konečně našel klid †

Letos na jaře mi končila platnost občanky. Protože jsem nesnesitelnej puntičkář a time manager, dost dlouho dopředu jsem to datum měla poznačený v kalendáříčku, zvýrazněný růžovou fixkou a to hlavně proto, že jsem si dala předsevzetí, že se nechám vyfotit konečně tak, abych se nemusela stydět tu průkazku komukoliv ukazovat. To znamená, že konečně pořádně zhubnu (aby se mi tzv. proštíhlil obličej a vystoupily lícní kosti) a dám se na zdravou a vyváženou krmi a ve svejch pětadvaceti se díky tomu konečně zbavim akné. Ani jedno ani druhý se mi nepovedlo (velký překvápko), takže jsem si svůj osobní cíl zrevidovala na prostý: nebudu na občance vypadat jako dement. Zdálo by se to jednoduchý, jenže jsem to zcela nečekeně posrala tim, že jsem chtěla vyřízení nový občanky stihnout v obědový pauze (čirý bláznovství). Jenže nejdřív jsem si při nástupu do tramvaje vzpomněla, že vlastně nemam nabitou průkazku na socku, takže zpátečka a nabít, a když už jsem se konečně dokodrcala na magistrát, zjistila jsem, že zrovna tuhle budovu, kde je velkovýrobna občanek, rekonstruujou, takže celá občanková agenda je přesunutá do druhý budovy (btw. asi dvě minuty od budovy, kde pracuju - heuréka). Obědová pauza v hajzlu, občanka nikde, no cestou zpátky do práce jsem volala mámě, protože ta může za všechno a vyčítala jsem jí, proč mi proboha neřekla, kde se dělaj průkazky. A moje máma mi zase řekla, že si za všechno můžu sama a že jsem neschopná a že mě zbaví svéprávnosti. A že mam přetáhnout obědovou pauzu a jít si udělat občanku. Takže k okýnku jsem přišla zadejchaná, růžová jak vepř, zpocená a s připláclejma vlasama na čelo. Proč to ale všechno píšu: největší pojeb mě čekal od úřednice příjemný jak drobky ve spacáku, když mě před focením začala instruovat k tomu, abych si narovnala brejle. Pravou stranu trochu nahoru, ještě trochu, no to už je moc, poštelujte tu levou, ale né, to máte pořád strašně nakřivo! 

Carol Pifková za přepážkou, ale vlastně tak trochu i já.

Věc se má tak, že když mi byli čtyři, máma mě donutila jít na plastiku uší, protože jí připadalo, že mám tzv. plachťáky jako slon Dumbo a dobový fotky jí tak trošku dávaj za pravdu. Jenže se ta náročná několikahodinová operace odehrávala v první půlce devadesátejch let v naší mostecký nemocnici, kde nebyl žádnej Cvach ani Sova, ale spíš nějakej notor, co si na operační sál odskočil po pár panákách zelený z bufáče v přízemí. Nebudu chodit kolem horký kaše, prostě mi ty uši přišili blbě a křivě. Za normálních okolností bych si řekla, že zpackaná plastika ve čtyřech letech ze mě automaticky nedělá Donatellu ani Pilarku, problém znamenaly právě až ty brejličky, který běžně nahoděj člověku automaticky fasádu Einsteina, perverzní úči, právníka nebo aspoň Václava Moravce. Jenže já díky těm (nejen) křivejm uším vypadala prostě jako mentálek.


Proto jsem si řekla, že člověk musí jít tomu štěstíčku trošku naproti, a začala si šetřit na laserovou operaci, která vyřeší všechno moje trápeníčko a navrch zajistí světovej mír. S blížícím se termínem vstupního vyšetření mi ale kdesi v hlavince začalo blikat varovný světýlko a osud nasadil svojí poker face a začal se tvářit jako nezvratnej.
Google našeptávač se evidentně urval ze řetězu, a bezprostředně po zadání písmenka s zašeptal slepota, pod písmenkem z se zase schovávala zpackaná laserová operace a tak dále. Zničehonic mi začalo chodit enormní množství nevyžádanejch e-mailů nabízejících kontaktní čočky a nový brejle za pakatel. A co myslíte, kde jsme měli v červnu firemní teambuilding? Ach ano, na Neviditelný výstavě, kterou nás provázeli slepejši, jsme si formou humorné hry zkoušeli, jak moc thug life bysme měli jako slepci. Náhoda? Nemyslim si! Finální úder osudu ale následoval právě v den vstupního vyšetření na klinice. Horko těžko jsem přemluvila svýho kluka, aby mě do Prahy hodil autem. Hrozně se cukal a vymlouval se na to, že do Prahy autem nerad jezdí (!). Jestli ale něco zvládám bravurně, je to vztahový obviňování, výčitky, výhrůžky a vydíráníčko, takže se nakonec jelo. Po cestě ani jeden z nás nebyl ve svý kůži, atmošce nepřidalo ani info mýho kluka, že při zatáčení cejtí, jak se to auto z nějakýho důvodu celý klepe (!!). Jako zkušenej motorista (naposledy jsem řídila na gymplu) jsem si udělala rychlou analýzu motorovýho vozidla a bylo mi to jasný. Určitě nám upadne kolo, oba se zabijeme a to všechno jenom kvůli tomu, že si myslim, že s brejlema vypadám jako retard, i když je jasný, že ani sebedražší plastická operace a transplantace mozku mi nepomůže. Zbytek cesty jsem se potila a modlila, abysme neumřeli a když jsme dojeli před kliniku, řekla jsem si ty vole vono to fakt funguje. A pak můj kluk uškvařil spojku (!!!), takže auto 100 kiláků od domova nepojízdný a odsouzený do šrotu k odtahu. Nervíky jak špagáty, ne že ne, ale řekla jsem si, že když už jsem to dotáhla tak daleko, nemůžu to vzdát, takže jsem na vyšetření šla. Na klinice se mi vesmír vysmál až se za břicho popadal, protože místní DJ s vytříbenym vkusem smažil celej den randomem kompletní diskografii Arcade Fire (!!!!) a pro moje entrée citlivě zvolil skladbu No Cars Go (WTF level: nekonečno).

Když jsem tyhle komický scény druhej den přehrávala kolegyňkám v práci, měly husí kůžičku a vodpřísáhly, že v tom musí mít prsty nějaká vyšší mocnost. Rozhodla jsem se jí dát na prdel (tý vyšší mocnosti), protože já se přeci jen tak z něčeho neposeru. No stress. Takže jsem si i přes hmatatelnou výstrahu osudu domluvila termín operace, poprosila papá o odvoz, protože můj kluk ode mě dal samozřejmě ruce pryč, a nahlásila si dovču v práci. Den před operací jsem zaúkolovala ajťáky, nechť mi nastaví na dva tejdny automatickou odpověď do e-mailu, a sklízela jsem si pracovní místečko, když ejhle najednou telefon, ve kterym mi paninka z kliniky prakticky půl dne před plánovanou operací řekla, že se celá akce kulovej blesk z technickejch důvodů odkládá o týden, no snad to pro mě neni problém. To bych se z toho posrala, to vám povim. Slzičky ve vočích, fantazie na plný vobrátky (technický důvody jsou zástěrka pro rozbitej laser, zpackanou operaci nebo nervovej kolaps nějakýho doktůrka?!?!?!), pokorná omluva ajťáčkům, šéfový a papá, a pocit, že je to fakt krutá hra osudu a že mě nikdo nemá rád.

O tejden pozdějc ode mě pro změnu dal ruce pryč můj papá, takže jsem musela program výčitek, vydírání a příslibů svýmu klukovi nastavit na nejvyšší level, aby mě tam doprovodil aspoň on. Doprovodil, ale pěkně mi to osladil, to vám povim. Od samýho rána mi tzv. házel klacky pod nohy, rozčiloval mě a nadával mi před lidma, že jedeme špatnym autobusem, kladl mi debilní otázky, smál se mi, že budu jako Esmeralda a pouštěl mi scénu z Nezvratnýho osudu 5, ve který smrt dožene jednu chudinku zrovinka na laserový operaci očí. Velký achjo, opora nahovno, nervy nadranc, ale blogerky a pani z instruktážního videa tvrdily, že celá operace je brnkačka a žůža úža zkušenost, která za to fakt stojí. Celý to prej trvá jenom pár minut, během kterejch jsou ale na člověka všichni milí jako když máslo ukrajuje, takže z doktorů a sester jsou rázem vaši BFFs. Takže jsem prudícího kluka vytěsnila, svoje obavy setřásla a počítala s happy endem.



Jenže jak před lety pravil klasik Vašek, jsem jenom ustrašená malá holčička, co se chytá stébla a já bych ještě chtěla dodat, že nikdy nepřestanu sama sebe překvapovat, když z hloubi mý černočerný duše vyhrabu nějakou tu světlou naději a navenek se jevim jako optimista, co doufá v lepší zejtřky. Neni všechno zlatínko, co se třpytí, takže ani doktůrci nejsou pořád jenom za sluníčka, ale když maj hlad, chovaj se kupodivu jako obyčejný smrtelníci (byla jsem poslední pacient před polední pauzičkou, takže jsem nebyla ušetřená dialogu o tom, co za dobrůtky sestry schovávaj v obědovejch krabičkách v erární lednici). Jako já vim, že když má člověk hlad, stane se z něj automaticky Joan Collinsová, ale v ten moment mi došla poslední špetka empatie s hladovějícíma a já se začla litovat a loučit se zbytkama svýho zraku.

Náladičce na operačním sálu jsem následně nepomohla ani tim, že když mě konečně po hodině čekání a rozkapávání přivedli a já si lehla na lehátko a převezli mě pod laser... jsem řekla, že nutně potřebuju na záchod. Všichni už se evidentně viděli, jak rejou umělou vidličkou v plastovym korýtku s kuskusem nebo rozblemcanejma knedlíkama s vomáčkou, takže unisono voči v sloup a mě bylo docela trapně, ale tak jsme jenom lidi, no ne? Když jsem se vrátila a uléhala na lehátko, někdo, koho jsem neviděla, protože už jsem neměla brejle, ale jasně jsem slyšela, že si nervózně podupává nožičkou, se mě ironicky zeptal, jestli už je všechno v pořádku a můžeme konečně začít. Nebylo, ale rozhodla jsem se nebejt za krávu a proto jsem to tajila.

Z instruktážního videa jsem věděla, že vedle milionovýho personálu, kterej člověka nepřestává laskavym hlasem uklidňovat a informovat o průběhu operace, je největším parťákem každýho pacienta plyšáček tzv. na postiskání. Těšila jsem se moc, protože miluju mazleníčko a dítě uvnitř mýho ponurýho dospěláckýho já má pro plyšáky prostě slabost. Jenže pomazleníčko s totálně scary plyšovym čoklem, kterej je durch propocenej z mazleníčka s dvaceti lidma, co šli pod kudlu přede mnou, takže vypadá a smrdí jako masturbační plyšák předpubertální dívenky, neni nic, co by na mě mělo uklidňující účinky jako rohypnol (pani ve videu se tvářila, že jsou to ekvivalenty). Plyšáka ne, raději bibli knihu!

A pak to začlo. O soundtrack v mý hlavě se bez pozvání postarali Justice s nestárnoucí klasikou, co vám budu povídat, jelo mi to jako smyčka pořád dokola. To, co všichni připodobňovali k lechtání v oku, slabší povahy připouštěli, že cejtí jakejsi tlak na oku, ale přísahali, že bolest fakt ne, mi připadalo jako novodobá tortura. Zachvácená absolutním pocitem paniky jsem cejtila každý rejpnutí a trvalo to celou věčnost. Propotila jsem komplet celý voblečko neboli můj OOTD, při odchodu mi pot čvachtal i v botách. Nechci ani domejšlet, co by se stalo, kdybych na začátku nesebrala odvahu a tzv. si neodskočila. O uklidňování ze strany doktůrků nemohla bejt řeč, naopak mi byla položená ohleduplná otázka skoro až filozofickýho rázu: "A vy teď takhle hysterčíte proč?", na kterou jsem hledala diplomatickou odpověď marně, protože mi bylo blbý říct, že je to celý jako ze zkurvenýho hororu a že lituju toho, že na to padly veškerý moje letitý úspory, což znamená, že teď budeme muset po zbytek života jíst knedlíky s cibulkou a naše micušky budou muset baštit granule K-classic a chcát do Mikeše, i když jsou teda zvyklý na trošinku jinej standard.

Můj život je nikdy nekončící sled vzájemně navazujících failů, proto mě dost překvapilo, že na mě můj kluk celou tu dobu poslušně čekal. Co mě ale nepřekvapilo vůbec, že když jsem si mu postěžovala, že to teda rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou, vmetl mi do obličeje, že to je tim, že mam nízkej práh bolesti (ve skutečnosti vydržim jak kůň), a ať nemelu a radši s nim jdu do Burger Kingu, protože mi strašně smrdí z pusy, prej asi hlady. A proto jsem si ho vybrala, holky, protože když je nejhůř, ví, jak člověka podpořit! #stayklasik Když jsme pak při ochodu z potkali dvojici zoufalců v bílejch tričkách loudit příspěvky v rámci akce Bílá pastelka z nebožáků jdoucích z oční kliniky (což mi doteďka přijde jako zdařilej trolling), rozbrečelo mě to jenom trošku.

Teď už se tomu jenom směju.

Aby to ale nevyznělo tak, že imrvére jenom píčuju na celej svět (počkat, vždyť já vlastně... ), chtěla bych jenom říct, že díky tomu, že mam tuhej kořínek a nesmírnou vůli k životu, dostala jsem se z nejhoršího a vážně uvažuju o tom, že bych si zašla na matriku a zřídila si prostřední jméno Rys Ostrovid (snad to můžou bejt dvě slova), protože momentálně vidim úplně všechno. (Hlavně chyby druhejch.) Teda jenom ve dne. Díky tomu, že mam tak nějak vod přirození rozšířený zorničky i za bílýho dne, který už víc prostě nedaj, ve tmě vidim stejně blbě jako před operací. Nemluvě o tom, že bych vám přála vidět, jaký světelný efekty mi teď hází veškerý veřejný osvětlení, hotovej mejdan roku z Václaváku. Nemůžu se proto dočkat svojí první jízdy autem za šera nebo tmy; něco mi dává tušit, že to bude ještě větší vzrůšo a hazard než teď.

Závěrem bych chtěla personálu z celýho srdíčka poděkovat za pečlivost a laskavost, kterou mi věnoval. Kdyby mi chtěl taky někdo nabídnout nějakou tu formu spolupráce, jako že by třeba na svejch stránkách zveřejnili link na tenhle příspěvek a jako poděkováníčko mi vrátili část prašulek, byla bych moc vděčná a dobrý slovo šiřila dál. A když nic, tak aspoň doufám, že vyhraju ten zájezd do Londýna, to by bylo moc príma. #rádosestalo ♥

Kdo mě zná, ví, že nejsem úplně normální, ale spíš tak trochu typická bitch křížená s nešťastnym šafářovo dvorečkem. Moje máma mi řiká: Proč ty seš pořád tak negativní? Nebuď! Můj kluk mi řiká, že je strašný, jak nikdy s nikym nevyjdu. Tak se přece trošku usměj, pobízej mě lidi i několikrát denně. Neusměju. Moje druhý jméno je temnota a můj humor je černější než kaluž zaschlý krve. Nic mi neni svatý. V dikci příběhů o Harrym Potterovi bych nebyla Malfoy, Snape ani Voldemort, byla bych mozkomor kříženej s Dolores Umbridgeovou. Posmívám se lidem na vozejčku, v tramvaji nepouštim sednout těhotný ženský, zato ochotně nabízim místo ženskejm, který jsou jenom tlustý, v Kauflandu klidně předběhnu důchodkyni a z regálu vyberu poslední o padesátník zlevněnou housku a směju se vod srdíčka, když dítěti spadne zmrzka na chodník. Moje nitro si zkrátka libuje v hnilobě, zármutku a škodolibosti.

Pod touhle tvrdou šlupkou je ale křehký srdíčko a nenechte se mýlit, já jsem přeci jenom dobračisko vod kosti. Na co si rozhodně nenechám šáhnout, jsou zvířátka. Dvě největší traumata mýho dětsví: když Ace Ventura upustí mývala a když Artax umře v bažině smutku, z toho jsem se fakt nevzpamatovala dodneška. Už odmala jsem měla němý tváře radši než lidi a už odmala jsem si přála psa ke každejm vánocům, narozeninám a svátkům, ale naši byli strašně zlí a hnusní a vědomě mě týrali. Jednou mi naschvál koupili suchozemskou želvu a čekali, že budu šťastná. Nebyla jsem. Jednou jsem si den před vysvědčením natajňačku koupila křečka a on mi pak v noci utekl z krabičky od Ramy a máma mě druhej den donutila jít křečka potupně vrátit do zveráku, i když jsem měla samý jedničky! Tak takovýhle postavení jsem u nás doma měla.

Ahoj holky a kluci, jak se pořád máte? Všichni řeší uprchlíky, já řešim vodu. Už tejden nám totiž doma neteče tzv. teplá a musim říct, že je to teda pěknej voser. Abych byla upřímná, já a voda jsme nikdy nebyly zrovna BFF. Mám-li to uvést na pravou míru - nesnášim vodu, protože je celá taková mokrá (queen of logic) a studená a nic dobrýho z ní nekouká. Důvod týhle mý vodní averze tušim někde v mejch minulejch životech, protože už od dětství se mi opakovaně zdaj krutý sny o vodě, resp. o hodně velkym množství vody voděnky. To jsou samý tsunami, potopy, neustávající přívalový deště a tak podobně a pořád dokola. Takže tipuju, že v minulym životě se mi nestalo nic menšího než to, že mě Noe nevzal na tu svojí kocábku, nebo že jsem se nedostala do záchrannejch člunů na Titanicu, což ale nedává smysl, protože ženy a děti první, že jo.


Moře a oceány mi naháněj hrůzu. Jednak je to obrovská masa vody, která člověka pohltí ani neví jak a druhak v ní žijou strašný kreatůry, vedle kterejch obyč žralok vypadá jako mončičák. (Jako sorry 1?! Jako sorry 2?!) V reálu to dopadá tak, že každoročně na začátku léta hysterčim, že nutně potřebuju moříčko a teplíčko, protože mi to strašně pomáhá na moji zjizvenou psyché, ale pak si v moři smočim maximálně palce a v hlavně mi začne hrát John Williams a já vim, že to je konec, přátelé, tádydádydádydá, a dál neudělám ani krok. Průser je, že timhle stihomamem trpim i v naší malebný český kotlince. Vlízt do nějaký venkovní nádrže logicky nepřipadá v úvahu a občas mě poleje mrtvolně ledovej pot i v bazénu (a někdy i ve vaně, ups), protože kdo ví, co může připlavat vodovodní trubkou, že jo.



Bazény a plovárny jsou koncentrovaný zlo a zvrácenost par excellence. Nikdy jsem nepochopila, proč se proboha lidi potřebu koupat ve velký vaně s miliardou cizích polonahatejch lidí a vorvaňů. V bazénu, kde se u dna válej nudle a jiný chrchle, chomáče vlasů, semeno, dětský hovna a vypadlý tampóny. Na jeden takovej tampón jsem loni šlápla a následujících deset minut hledala nástroj, kterym bych si tu nohu mohla upižlat, takže tzv. true story, bro. Jednou jsem taky byla v termálním parku na Slovensku, byla tam úplně hnědá, teplá voda, asi nějaká hrozně ozdravující, protože všichni kolem si to užívali, ti, co přijeli na vozíčku, odcházeli po svejch a tak podobně. Mě se z toho chtělo strašně blejt, jenže máma řekla, že tam musim, když bylo tak drahý vstupný. Jediný, co mě uklidňovalo, že i kdybych se poblila, vzhledem k vlastnostem tý vody to nikdo nepozná. Tehdy v tom parku byla i taková dost vysoká a dost strmá skluzavka, můj táta jí nazval volnej pád a pořád mluvil o nějakym filmu s Michaelem Douglasem, kterej jsem ale neviděla, ale nakonec jsem řekla, že teda vystojíme tu šílenou frontu a na tu skluzavku půjdeme. Měly mě varovat všechny ty nápisy WARNING a cedule s lebkou a skříženejma hnátama, ale řekla jsem si, že nejsem žádnej posera (to si zapamatujte, o pár řádků níž se tomu společně zasmějeme) a sjedu to. Podle instrukcí plavčíka bylo klíčový držet si při sjezdu ruce zkřížený za hlavou, abysme se dole, kde se bude klouzajda lámat, tzv. neklepli do kebule. Hodně jsem se na to soustředila a než jsem se odhodlala ke sjezdu, několikrát jsem si to nanečisto vyzkoušela. Samotnej sjezd byl super, jak řikal táta, volnej pád. Jenom škoda, že mě nikdo neupozornil, že vedle rukou je potřeba kontrolovat i nohy, který musej bejt propnutý a ne pokrčený. Protože moje kebule sice zústala vcelku, ale k úhoně přišel můj zadek (neřkuli anál), kterýmu mocnej náraz vody provedl nečekaně poměrně kvalitní hydrocolon terapii, kterou jsem s čistejma plavkama ustála fakt jen tak tak.



Jenže jak jsem řekla, tenhle tejden nám neteče teplá voda, takže jsem jeden takovej místní bazén navštívit chtě nechtě musela, abych se následně mohla pořádně vydrbat v tamějších sprchách. Ale vážně to nechápu. Dost jasně si vzpomíná, že když jsem byla mladší a netekla teplá, stačilo mi, abych si ohřála malej kastrůlek vody, v něm jsem si zvládla umejt vlasy i tělo, pak si v tom ohřát k večeři párky, vytřít podlahu v celym bytě, spláchnout s tim záchod a ještě mi spousta horký vody zbylo (na další den). Každopádně si odmítám připustit, že by ta zvýšená spotřeba vody na umytí mohla souviset se zvětšující se plochou těla, to určitě ne.

Jak si dovedete představit, návštěva bazénu pro mě byla vysoce traumatizující událostí. Normálně bych si bejvala vzala dvoudílný plavky, ale moje kolegyně L., která váží asi tak čtyřicet kilo i s postelí, ale pořád mele o tom, jak je tlustá, mě tak zmagořila, že jsem kdesi z hlubin skříně, kde mi potichoučku hnijou zašantročený svačiny ze čtvrtý třídy, vyhrabala plavky jednodílný. Jedno potenciální traumátko jsem vyřešila tím, že jsem se do plavek převlíkla už doma. Jenže po příchodu k bazénu jsem přišla na to, že to fakt asi nedám. Udělalo se mi fyzicky zle z toho, jak se mi o sebe třou stehna, jak se mi plavky zařezávaj do zadku a jak na mě všichni čumí. Vedle mě v bazénu nerušeně kopuloval nějakej páreček. Ve vířivce seděla partička nařachanejch potetovanejch kluků, který si sestavovali soukromej žebříček přítomnejch kundiček (strašně se omlouvám). Voda v bazénu byla nechutně teplá jako chcanky a mě se po pěti minutách udělaly varhánky na prstech, což je jedna z věcí, který fakt nesnesu. Měla jsem sto chutí na všechny ty veselý a cachtající se lidičky zakřičet, že jsem se sem přišla jenom umejt, tak ať se podle toho koukaj chovat, ale místo toho jsem šla do tzv. mokrýho občerstvení, kde jsem si dala nějaký pečivo s čokoládou ze zmraženýho polotovaru.

Pravý inferno ale nastalo při závěrečný koupačce ve sprchách. Věděla jsem, že svlíkačce se nevyhnu, ale ta troška čokolády kupodivu zafungovala líp než lexaurin a já jsem ze sebe prostě ty plavky strhla a konečně jsem si pořádně vydrbala vlasy a smyla centimetrovou vrstvu antiperspirantu z podpážka, která měla maskovat zatuchlej pot. Byla jsem tzv. nad věcí a byla jsem v tom fakt dobrá. Jenže pak jsem šla do převlíkáren a tam se můj svět zhroutil jak domeček z karet. Stály tam tři nahatý ženský a jako správný kámošky se před sebou nestyděly, dokonce se nebojim říct, že před sebou neměly žádný zábrany. Víte, jak jsem to poznala? Mazaly se krémama, všude. Přišlo mi, že nejvíc dbaj na promazání vnitřních stran stehen, tam se mazaly fakt důkladně. Nejzvrácenější na týhle situaci byl fakt, že i takhle rozcapený zvládaly takovou tu běžnou holčičí konverzaci, co děti, co manža, co budou vařit přes víkend, kam se pojedou čachtat k rybníku, kam by jely na dovču, kdyby byly prašulky a tak dál. Vysloveně si tenhle naked talk užívaly, jak kdyby jim nehrozilo, že po překročení zaplacenýho času budou platit tzv. penále! No co vám budu vykládat, já jsem se při pohledu na ně pokřižovala a na rozdíl od nich jsem prováděla klasický maskovací manévry, zoufale jsem se snažila udržet ručník omotanej kolem těla, spoďáry jsem si nasadila naruby, když jsem odcházela, namísto nashledanou jsem si odplivla tfuj a vlasy jsem si radši dosušila venku!



A to je vlastně všechno, co jsem chtěla říct. Tak mňau!

Miluju dovolenky. S mym klukem se vždycky nejvíc bavíme pojmenováváním ostatních účastníků zájezdu. A tak už si napořád budeme pamatovat, že předloni s náma v Bulharsku byl Poplašňák, což byla mladá otylka z Ruska, která celou dovolenou strávila pobíháním po hotelový jídelně tu pro dortíček, tu pro odpornou zmrzlinu, která neroztála ani ve čtyřiceti stupních, a pak tam s náma taky byl Pačesák, takovej týpek s frajerskym culíčkem a taky nesmim zapomenout na Bundy, klučíky, který jsme si už v Praze na letišti otipovali, že jsou to tzv. tepláci, ale nakonec se z nich vyklubali baliči kundiček, který si našli dvě asi třináctiletý holky, který byly v hotelu s rodičema a za celej pobyt jim ani jednou tzv. nedali. Letos v Tunisu s náma byla Družice, taková stará francouzská paninka, která v rámci svýho osobního fitness plánu rotovala celej den kolem bazénu a aby nezapomněla, kolikrát ho oběhla, dělala si křídou čárky na obrubník. Taky jsme v hotelu měli černošku, který jsme říkali Raspusha, protože vypadala jako Raspusha, a taky krásnou animátorku Indku a zmrzlinu nabíral krásnej Ind a oba vypadali, jak kdyby vypadli z filmů Wese Andersena.




V předchozim příspěvku jsem se svěřovala, jakej bizár jsou tuniský animační programy. Třetí den od příjezdu jsme nad nima přestali ohrnovat frňáky a začali se tzv. družit. Můj kluk totiž prostě potřebuje kontakt s ostatníma lidma. Já ne a děsí mě to. Můj kluk chodil cvičit aqua aerobic, zumbu, stretching a když ve výtahu viděl v rozpisu animačních aktivit položku 'total fitness' učůrnul si blahem. Já na tohle moc nejsem, takže když se mě sem tam nějakej radioaktivní animák snažil zlanařit pro nějakou tu kolektivní aktivitu, pohladila jsem se po břiše a řekla: "Sorry, I'm pregnant and I don't feel well". Jenže tohle moje tvrzení nešlo moc dohromady s tím, že jsme běžně dávali sedmičku vína k obědu, další sedmičku vína k věčeři a prokládali to Piňa Coládama, pívama, Kaktusama a Pink Elephantama, takže mi půlka animátorů těhotenství nesežrala a druhá půlka mi vnutila svoje e-mailový adresy s tim, že jim mam poslat fotku toho degena, co se mi narodí. Pak jsem přitvrdila a na nabídku, že mě naučí tancovat 'pačangu' (interní vtípek pro skutečný znalce bizáru), jsem odpověděla: "I have AIDS." Od tý doby jsem měla pokoj a vyhýbali se mi nejen animátoři, ale i hoteloví hosté.

V hotelovym areálu fungoval i noční klubík s libozvučnym názvem La Pacha. Vevnitř to vypadalo jako ve filmech Davida Lynche a proto mě ani nepřekvapovalo, že mě tam můj kluk pořád tahal. A tak jsem jednou šla, protože jsem se bála zůstat sama na pokoji. Uvnitř byli animátoři a taky Rusáci. Nechtěla jsem tančit, protože to neumim a i se trošku bojim, že se mi všichni budou smát, ale stejně jsme šli tančit a mě to moc nešlo, protože když jsem se svym klukem, nedokážu se moc uvolnit, a tak jsem začala křičet na mýho kluka, že "Sorry, ale já tohle fakt nemůžu" a pak jsme chvilku seděli a pili gina s tonicem a pak to začali na parketě vytáčet Rusáci a hrálo tam tohle a my jsme šli na parket, protože na nás Rusáci mávali, a když jsem byla na tom parketě, koukala jsem se na ty jejich ruský plastikový ksichty a začala jsem trošku hysterčit, že prostě s Rusákama tancovat nebudu a tak jsme šli pryč. No a na druhej den byla v klubíku akcička něco jako White Trash Sensation Party nebo tak něco a můj kluk tam strašně chtěl a já ne, takže jsem zůstala na pokoji a můj kluk tam šel sám a pak se vrátil asi za půl hodiny a doteďka mi nechce říct, co se tam dělo!



Tunisko obecně má takovou dost blbou pověst. Jakože špína, čmoudi, bordel, nic nefunguje, chápeme se. Tolik jsme se těšili na to, že to tak bude a my si užijeme dovolenou, na který budeme moct píčovat na kdeco, ale docela jsme se sekli a měli tak supiš a luxus ubytko, až se nám chtělo brečet. Jenom dámský záchody u bazénu byly věčně posraný a tady bych vás chtěla holky apelovat, ať udržujete trochu tu čistotu, kristova noho, kdyť to není normální. To mi připomíná, že mi můj kluk vyprávěl v Tunisku jednu super fekální historku ze školy, u který jsem se strašně smála, ale nemůžu jí tu napsat, protože mi to zakázal. No tak nic, jenom jsem chtěla říct, že já miluju fekální historky a dokážu se jim smát několik dní, ale blbý je, když se s těma fekáliema setkám tváří v tvář, to mě moc neba. Jo a ještě jeden defekt jsme našli, a sice když jsme si půjčili šlapadlo, kterýmu fungovalo zatáčení jenom na jednu stranu a odnášelo nás to strašně rychle na oceán a já se strašně bojim žraloků (a bojim se jich i ve vaně a včera jsem viděla jeden super filmík, kde je jasně vidět, že v tomhle vůbec nejsem mimo!) a můj kluk začal mlít o tom, že by si chtěl skočit do moře a já jsem začala trošku hysterčit a křičet a panikařit a tak se jelo ke břehu, kde už na naše šlapadlo čekala jedna animátorka a asi pět dětí ve věku do šesti let a můj kluk jí řekl, že to šlapadlo je rozbitý a že funguje zatáčení jenom na jednu stranu a blbě se to ovládá a ona se na nás tak podívala a řekla jenom: "Ok, thank you for information." a posadila do toho stroje smrti všechny ty děcka a odplula s nima na širý moře a to nás trošku zarazilo, takže když jsme pak v bazénu přišli na to, že je rozbitý jedno světlo a do vody tam volně vedou kabely pod proudem, radši jsme to nikomu nehlásili, abysme nebyli za blbce.


Ale všechno krásný jednou končí a tak jsme z týhle bomba dovči přijeli domu a tady bylo strašně hnusný počásko a moje dovolenkový pocity, kdy sem byla tzv. so happy i could die, vystřídala beznaděj a depčičky. Tak za prvý máme s mym klukem tak trošku pocit, že nás zradilo vlastní město. To, že někdo vyrobil hákovej kříž, což je tak nějak největší vzrůšo, který naše město prožívá od zbourání starý části, bysme ještě přežili. Dost nás sere taky to, že po půl roce nám konečně před barákem otevřeli KFC a my jsme u toho nemohli bejt, protože jsme tu stavbu pozorovali a rostlo nám to před očima ta stavba pro nás znamená moc a to slavnostní otevření byla evidentně prostě kulturní událost, na kterou naše město bude dlouho vzpomínat. Ale jako dobrý, co sme si to sme si, odpuštěno. Ale doprdele, krve by se ve mě nedořezal, když jsme po příletu z dovči vyrazili na nákupky a zjistili jsme, že je přestavěnej náš Lidl! No co vám budu vykládat, prostě jsme se dohodli, že už nikdy nikam nepojedeme, protože nechceme přijít vo to vzrůšo.

A je tu ještě jedna věc. Nechtěla jsem to moc rozmazávat, ale tak jo, půjdu s tim ven. Prostě jsem povstala z popela jak fénix, vstala z mrvých jako Ježíš Kristus a vrátila se zpět, i když jsme si nechyběli, určitě se chápeme. Od prvního jsem se vrátila do prácičky a je to trošku očistec, protože mě moc neba ráno vstávat, protože jsem trošku flákač a ráda trávim celej den s mojí micuškou a taky vůbec nevim, jak to budu dělat od října se školičkou, ale to se ještě všechno uvidí a tak nechci propadat panice. Dobrý na týhle práci je to, že je tam spousta pletich a milostnejch avantýr mezi pracovníkama a každou chvíli se tam něco takovýho na někoho provalí a pak následujou slzičky (od ženskejch) a silácký řeči (od chlapů) a kolujou tam historky o velikosti tzv. utahováků, což jsem si musela vygůglit, co znamená, a takový prostředí mě fakt docela baví, jenom škoda, že jsem taková zrůda, že mi do mailu nechodí žádný sprostý fotky a nabídky kvalitního sexu.

A už nevim, co bych psala dál. Snad jenom to, že jsme dneska měli takovou oslavičku s širší rodinou a byla tam taky teta Vlasta a její rodina, se kterou už se rok a půl nestýkáme a celý odpoledne to vypadalo nadějně, jakože se nepopereme, že je to prostě jenom taková klasická studená válka, ale co vám budu vyprávět, na konci se to zase celý posralo a teta Vlasta nám zase tzv. urobila zle a pojebala nás a zase ukázala, že naše rodinný křídlo je spodina a mě to strašně nasralo a viděla jsem tzv. rudě a hrozně mi inspiroval můj táta, kterej zůstal v úplně zenovym klidu a řekl, že si dnešek strašně moc užil, což mě překvapilo, protože můj táta je pasivně agresivní, ale tentokrát řekl, že se na to mam vysrat a tak jsem mu to odkejvala a pak jsem přišla k sobě domů a asi během půl minuty jsem snědla tyčinku 3bit a taky nanuka z Lidlu a trošku jsem se uklidnila, ale zase ne tak moc, takže tady svatosvatě přísahám, že tetě Vlastě do smrti smrťoucí neodpustim a nikdy to nebude dobrý a myslim si o ní jenom to nejhorší a i jí to nejhorší přeju a protože boží mlejny melou, tak i na ní dojde a jestli ještě něco takhle vošklivýho udělá, tak o ní napíšu na internet a napíšu, co za vošklivý věci dělá. Tak a je to venku!