Můj kluk řiká, že bych tenhle "blog" měla přejmenovat na Jak mi všichni ubližujou. (Můžu ale za to, že jsem terčem bezpráví a křivdy častějc než kdokoli jinej? Ne.) Já spíš uvažuju nad tim, jestli neni potřeba změnit madworker na madnemakačenko.

Vždycky se divim, že mi kudlu do zad bodnou ty, od kterejch bych to čekala nejmíň. S klukem jsme koukali na Filadelfii, doplňuju si teď filmovou klasiku. Ve zkratce: Tom Hanks se dvě hodiny soudí s lidma z práce, že ho vykopli kvůli tomu, že má AIDS. A můj se mě pak zeptal, jestli budu žalovat šéfovou za to, že mě vyhodila proto, že mam léze po celym ksichtě. "Ne, počkej, tys vlastně dala výpověď sama a na obličeji nemáš léze ale akné." Dost dobrej vtip až na to, že to vlastně vůbec vtipný neni.

Žiju teď úplně novej život, takovej, jakej jsem vždycky chtěla. Za prvních pět dnů nemakání jsem z bytu vylezla přesně 2x. Jednou do kavárny na dorta a podruhý do mekáče. Deodorant? Neni potřeba, kočky moje smradlavý podpážko přežijou a kluk se vrací z roboty až k večeru. Podprdu používám jenom občas, většinou celej den zůstávám v pyžamu a tepláky oblíkám až ve chvíli, kdy z Googlu zjistim, že se kluk blíží k domovu. Myslim, že dost dobrý.

V rámci prokrastinačního poflakování jsem narazila na blog s kosmetickejma vychytávkama. Zaujal mě tam domácí kávovej peeling z french pressu, což je prej ještě lepší využití odpadu než udělat si druhej nálev. Protože kdo by nechtěl bejt hubenější, nabuzenější a pevnější bez pomerančový kůže, že jo. A ještě si zavěštit z kávový sedliny na dně vany. Pánbůh ví, že to potřebuju, takže beru všema deseti. Pro lepší účinky jsem do kávy přidala dvě lžíce kokosovýho oleje a nechala to celý prohřát v mikrovlnce. To, že jsem dement, kterýho napadaj akorát píčoviny, mi došlo o pár minut pozdějc, když jsem na sebe začala kydat vařicí kávu s olejem. Po týhle náloži jsem byla rudá jako rak, vana byla zadělaná jak vod hoven. Nejhorší ale bylo, že kávovej peeling proniknul i na ty místa, kde bych ho teda vážně nečekala a ani vlastně nechtěla. A pak to nešlo nijak vymejt, takže #smarttip pro všechny holky: noste pak nějakou dobu radši tmavší spoďáry, jo? Když jsem pak večer po týhle beauty masáži ležela v posteli, čuchnul ke mě můj kluk a řekl mi, že si nemůže pomoct, ale cejtí ze mě kávovinovou zatuchlinu. Takže doporučuju všem, stojí to za to.

Čeká mě teď ale něco mnohem horšího, než káva everywhere. Hola hola, pracák volá. Začlo mi totiž šrotovat hlavou, že i když jsem teď nemakačenko, vždycky jsem byla spíš makačenko, takže bych teoreticky mohla mít nárok na nějakou tu almužničku od státu. Je to potupný, ale přinejmenším by to mohlo vystačit micuškám na živobytí, aby se nemusely vzdát svýho života v luxusu. Jenže mam strach. Na pracáku dělá moje spolužačka z gymplu, kterou čas od času potkám ve městě. Nikdy se nezdravíme. Já se tvářim povýšeně, ona se tváří nerudně. Takže jsme vlastně tzv. na nože. Bojim se, že mi nějak stopne podporu nebo na mě pošle sociálku, aby mi sebrala kočky nebo tak něco. Bože, kolik neštěstí a utrpení ještě človíček jako já musí snést, aby konečně našel klid †