Děvčátka a chlapci, měla bych dělat milion důležitějších věcí než tohle. Začít znovu cvičit s kobylím ksichtem Jillian Michaels. Dojíst lasagne, co smrdí v lednici už od úterka, protože když to neudělám, určitě přes noc vyklíčí. Napsat romantickou knihu o Josefu Fritzlovi. Změnit vyzvánění na mobilu, protože znělka z Twin Peaks, která se mi za bílého dne zdála jako cool nápad, je ve dvě ráno trochu freaky. Jít se podívat do Lidlu, jestli už konečně zlevnili to instantní rizoto z DeLuxe týdnu, kolem kterého chodím už několik týdnů. A hlavně dopsat současnou bakalářku, dopsat teze k bakalářce budoucí a tzv. mít vše hotovo, protože už mě nebaví být věčným studentem (i když chození do školy s o čtyři roky mladšími lidmi a tvářit se jako forever young je fakt super).
Na jaře léta páně 2010 jsem seděla v pokojíčku v Krči, spolubydlící Káťa na mě byla (zase) naštvaná a mě se přehříval notebook z neustálého paření The Sims 2, které mi musel nainstalovat přítel mé bývalé BFF, která mě o pár měsíců později podvedla s Bárou z kanclu, která tam už nepracuje a když jsem se jí chtěla smát, že je bez práce, dozvěděla jsem se, že má práci, pro které by mnozí z nás zabíjeli (doslova). Ale to je úplně jiný příběh, zpět do pokojíčku v Krči. Seděla jsem tam a mým úhlavním nepřítelem byl dizajnér z Ostravy, jehož obsesí byla Francie a Paříž a vše s nádechem prováns. Můj blog byl plný éterických obrázků ranní mlhy držící se nad lesním jezírkem, fotek lištiček, srdceryvných citátů z Věčného svitu neposkvrněné mysli a bolavých stesků nad dnešním nespravedlivém světě. Tehdy jsem své čtenáře a fans nabádala k poslechu nové desky The National High Violet, která mi přišla geniální až za hrob a při jejím poslechu jsem měla pocit, že se vesmír konečně zacyklil. Zpátky na zem mne vrátil až komentář od mého nejmilejšího hatera, který mi laskavě objasnil, že jsem jen malá ustrašená holčička, co se chytá stébla a žárlí na něj, protože mě můj kluk nebude nikdy milovat tak, jako miluje jeho.
Fun fact: Od té doby se toho zas tak moc nezměnilo. Můj kluk mě určitě nemiluje tak, jako mého nejmilejšího hatera. Fotky lištiček mne dokáží rozněžnit. Svět je děsně nespravedlivej a Věčný svět neposkvrněný mysli je cool film. Noví The National jsou venku a vesmír se zacyklil. Poslouchejte je, jsou boží.
 |
| Nejlepší taťka na světě aneb Co v dárkových předmětech Albi nenajdete. |
Na jaře léta páně 2010 jsem seděla v pokojíčku v Krči, spolubydlící Káťa na mě byla (zase) naštvaná a mě se přehříval notebook z neustálého paření The Sims 2, které mi musel nainstalovat přítel mé bývalé BFF, která mě o pár měsíců později podvedla s Bárou z kanclu, která tam už nepracuje a když jsem se jí chtěla smát, že je bez práce, dozvěděla jsem se, že má práci, pro které by mnozí z nás zabíjeli (doslova). Ale to je úplně jiný příběh, zpět do pokojíčku v Krči. Seděla jsem tam a mým úhlavním nepřítelem byl dizajnér z Ostravy, jehož obsesí byla Francie a Paříž a vše s nádechem prováns. Můj blog byl plný éterických obrázků ranní mlhy držící se nad lesním jezírkem, fotek lištiček, srdceryvných citátů z Věčného svitu neposkvrněné mysli a bolavých stesků nad dnešním nespravedlivém světě. Tehdy jsem své čtenáře a fans nabádala k poslechu nové desky The National High Violet, která mi přišla geniální až za hrob a při jejím poslechu jsem měla pocit, že se vesmír konečně zacyklil. Zpátky na zem mne vrátil až komentář od mého nejmilejšího hatera, který mi laskavě objasnil, že jsem jen malá ustrašená holčička, co se chytá stébla a žárlí na něj, protože mě můj kluk nebude nikdy milovat tak, jako miluje jeho.
Fun fact: Od té doby se toho zas tak moc nezměnilo. Můj kluk mě určitě nemiluje tak, jako mého nejmilejšího hatera. Fotky lištiček mne dokáží rozněžnit. Svět je děsně nespravedlivej a Věčný svět neposkvrněný mysli je cool film. Noví The National jsou venku a vesmír se zacyklil. Poslouchejte je, jsou boží.
