MAD WORKER*

Ahoj holky a kluci, jak se pořád máte? Všichni řeší uprchlíky, já řešim vodu. Už tejden nám totiž doma neteče tzv. teplá a musim říct, že je to teda pěknej voser. Abych byla upřímná, já a voda jsme nikdy nebyly zrovna BFF. Mám-li to uvést na pravou míru - nesnášim vodu, protože je celá taková mokrá (queen of logic) a studená a nic dobrýho z ní nekouká. Důvod týhle mý vodní averze tušim někde v mejch minulejch životech, protože už od dětství se mi opakovaně zdaj krutý sny o vodě, resp. o hodně velkym množství vody voděnky. To jsou samý tsunami, potopy, neustávající přívalový deště a tak podobně a pořád dokola. Takže tipuju, že v minulym životě se mi nestalo nic menšího než to, že mě Noe nevzal na tu svojí kocábku, nebo že jsem se nedostala do záchrannejch člunů na Titanicu, což ale nedává smysl, protože ženy a děti první, že jo.


Moře a oceány mi naháněj hrůzu. Jednak je to obrovská masa vody, která člověka pohltí ani neví jak a druhak v ní žijou strašný kreatůry, vedle kterejch obyč žralok vypadá jako mončičák. (Jako sorry 1?! Jako sorry 2?!) V reálu to dopadá tak, že každoročně na začátku léta hysterčim, že nutně potřebuju moříčko a teplíčko, protože mi to strašně pomáhá na moji zjizvenou psyché, ale pak si v moři smočim maximálně palce a v hlavně mi začne hrát John Williams a já vim, že to je konec, přátelé, tádydádydádydá, a dál neudělám ani krok. Průser je, že timhle stihomamem trpim i v naší malebný český kotlince. Vlízt do nějaký venkovní nádrže logicky nepřipadá v úvahu a občas mě poleje mrtvolně ledovej pot i v bazénu (a někdy i ve vaně, ups), protože kdo ví, co může připlavat vodovodní trubkou, že jo.



Bazény a plovárny jsou koncentrovaný zlo a zvrácenost par excellence. Nikdy jsem nepochopila, proč se proboha lidi potřebu koupat ve velký vaně s miliardou cizích polonahatejch lidí a vorvaňů. V bazénu, kde se u dna válej nudle a jiný chrchle, chomáče vlasů, semeno, dětský hovna a vypadlý tampóny. Na jeden takovej tampón jsem loni šlápla a následujících deset minut hledala nástroj, kterym bych si tu nohu mohla upižlat, takže tzv. true story, bro. Jednou jsem taky byla v termálním parku na Slovensku, byla tam úplně hnědá, teplá voda, asi nějaká hrozně ozdravující, protože všichni kolem si to užívali, ti, co přijeli na vozíčku, odcházeli po svejch a tak podobně. Mě se z toho chtělo strašně blejt, jenže máma řekla, že tam musim, když bylo tak drahý vstupný. Jediný, co mě uklidňovalo, že i kdybych se poblila, vzhledem k vlastnostem tý vody to nikdo nepozná. Tehdy v tom parku byla i taková dost vysoká a dost strmá skluzavka, můj táta jí nazval volnej pád a pořád mluvil o nějakym filmu s Michaelem Douglasem, kterej jsem ale neviděla, ale nakonec jsem řekla, že teda vystojíme tu šílenou frontu a na tu skluzavku půjdeme. Měly mě varovat všechny ty nápisy WARNING a cedule s lebkou a skříženejma hnátama, ale řekla jsem si, že nejsem žádnej posera (to si zapamatujte, o pár řádků níž se tomu společně zasmějeme) a sjedu to. Podle instrukcí plavčíka bylo klíčový držet si při sjezdu ruce zkřížený za hlavou, abysme se dole, kde se bude klouzajda lámat, tzv. neklepli do kebule. Hodně jsem se na to soustředila a než jsem se odhodlala ke sjezdu, několikrát jsem si to nanečisto vyzkoušela. Samotnej sjezd byl super, jak řikal táta, volnej pád. Jenom škoda, že mě nikdo neupozornil, že vedle rukou je potřeba kontrolovat i nohy, který musej bejt propnutý a ne pokrčený. Protože moje kebule sice zústala vcelku, ale k úhoně přišel můj zadek (neřkuli anál), kterýmu mocnej náraz vody provedl nečekaně poměrně kvalitní hydrocolon terapii, kterou jsem s čistejma plavkama ustála fakt jen tak tak.



Jenže jak jsem řekla, tenhle tejden nám neteče teplá voda, takže jsem jeden takovej místní bazén navštívit chtě nechtě musela, abych se následně mohla pořádně vydrbat v tamějších sprchách. Ale vážně to nechápu. Dost jasně si vzpomíná, že když jsem byla mladší a netekla teplá, stačilo mi, abych si ohřála malej kastrůlek vody, v něm jsem si zvládla umejt vlasy i tělo, pak si v tom ohřát k večeři párky, vytřít podlahu v celym bytě, spláchnout s tim záchod a ještě mi spousta horký vody zbylo (na další den). Každopádně si odmítám připustit, že by ta zvýšená spotřeba vody na umytí mohla souviset se zvětšující se plochou těla, to určitě ne.

Jak si dovedete představit, návštěva bazénu pro mě byla vysoce traumatizující událostí. Normálně bych si bejvala vzala dvoudílný plavky, ale moje kolegyně L., která váží asi tak čtyřicet kilo i s postelí, ale pořád mele o tom, jak je tlustá, mě tak zmagořila, že jsem kdesi z hlubin skříně, kde mi potichoučku hnijou zašantročený svačiny ze čtvrtý třídy, vyhrabala plavky jednodílný. Jedno potenciální traumátko jsem vyřešila tím, že jsem se do plavek převlíkla už doma. Jenže po příchodu k bazénu jsem přišla na to, že to fakt asi nedám. Udělalo se mi fyzicky zle z toho, jak se mi o sebe třou stehna, jak se mi plavky zařezávaj do zadku a jak na mě všichni čumí. Vedle mě v bazénu nerušeně kopuloval nějakej páreček. Ve vířivce seděla partička nařachanejch potetovanejch kluků, který si sestavovali soukromej žebříček přítomnejch kundiček (strašně se omlouvám). Voda v bazénu byla nechutně teplá jako chcanky a mě se po pěti minutách udělaly varhánky na prstech, což je jedna z věcí, který fakt nesnesu. Měla jsem sto chutí na všechny ty veselý a cachtající se lidičky zakřičet, že jsem se sem přišla jenom umejt, tak ať se podle toho koukaj chovat, ale místo toho jsem šla do tzv. mokrýho občerstvení, kde jsem si dala nějaký pečivo s čokoládou ze zmraženýho polotovaru.

Pravý inferno ale nastalo při závěrečný koupačce ve sprchách. Věděla jsem, že svlíkačce se nevyhnu, ale ta troška čokolády kupodivu zafungovala líp než lexaurin a já jsem ze sebe prostě ty plavky strhla a konečně jsem si pořádně vydrbala vlasy a smyla centimetrovou vrstvu antiperspirantu z podpážka, která měla maskovat zatuchlej pot. Byla jsem tzv. nad věcí a byla jsem v tom fakt dobrá. Jenže pak jsem šla do převlíkáren a tam se můj svět zhroutil jak domeček z karet. Stály tam tři nahatý ženský a jako správný kámošky se před sebou nestyděly, dokonce se nebojim říct, že před sebou neměly žádný zábrany. Víte, jak jsem to poznala? Mazaly se krémama, všude. Přišlo mi, že nejvíc dbaj na promazání vnitřních stran stehen, tam se mazaly fakt důkladně. Nejzvrácenější na týhle situaci byl fakt, že i takhle rozcapený zvládaly takovou tu běžnou holčičí konverzaci, co děti, co manža, co budou vařit přes víkend, kam se pojedou čachtat k rybníku, kam by jely na dovču, kdyby byly prašulky a tak dál. Vysloveně si tenhle naked talk užívaly, jak kdyby jim nehrozilo, že po překročení zaplacenýho času budou platit tzv. penále! No co vám budu vykládat, já jsem se při pohledu na ně pokřižovala a na rozdíl od nich jsem prováděla klasický maskovací manévry, zoufale jsem se snažila udržet ručník omotanej kolem těla, spoďáry jsem si nasadila naruby, když jsem odcházela, namísto nashledanou jsem si odplivla tfuj a vlasy jsem si radši dosušila venku!



A to je vlastně všechno, co jsem chtěla říct. Tak mňau!

Všechno je úplně nahovno.

Sice jsem asi nejteplomilnější človíček na světě, ale současný počásko mě upřímně děsí. Je konec května, léto je za rohem, co nevidět už všechny kočky budou chodit v minisukních a bez podprdy, jenže ups, to byste nikdy neuhodli, že jo, já jsem se přes zimu docela dost tzv. vyžrala, nějak jsem pozapomněla na svatý přísloví, že to, co sníš v soukromí, nosíš na veřejnosti, takže prostě kraťasy, sukně a krátký rukávy můžu klidně spálit, protože to je pro mě zapovězený, zato si docela dobře dovedu tipnout, že taková péřovka bude i v létě taková moje osobní neverending lovestory.

Asi takhle, no.

Krutá pravda.

Moje milá koťátka,

Modří už vědí, že v neděli tomu bude přesně 34. lét od tragického skonu Iana Curtise a všichni dobří lidé budou truhlit a toto truhlení si žádá nasazení a seriózní přístup. A proto jsem včera jela s tetou Janou ke kadeřnici. V autě jsem se chvástala, že se nechám ostříhat na Skrillexe, nebo si nechám udělat parádního mulleta nebo aspoň ofinku dle Natalie Oreiro, no a pak, když jsem seděla v křesílku, jsem jenom sklopila oči a špitla: "Zastříhnout konečky, prosím," protože jsem posera. Ale největší peklo mělo teprv přijít.

Já obecně prostě návštěvy u kadeřnice moc nedávám. Nemám ráda, když mě někdo vidí s mokrejma vlasama a turbanem z ručníku na hlavě a největší problém mi dělá švitoření a nezávislá, tzv. holčičí, konverzace s kadeřničkou. Včera jsem teda už při pozdravu nasadila poker face, ze kterýho jsem (v závislosti na aktuální míře švitoření ze strany kadeřničky) plynule přecházela na killer face a zase zpět. Myslela jsem si, že jakýkoliv snahy o komunikaci utnu prohlášením, že mám doma plešatou kočku, ale ani po tomhle odtajnění mě nikdo nepovažoval za exotku. A tak jsem se, milá koťátka, s kadeřnicí spřátelila. Chyba, měla jsem následovat instinkt a tzv. si držet odstup. Podpásovka totiž přišla až při úplnym finiši, když kadeřnice tajuplně řekla: "Ještě to trošku upravíme, ju?" a laškovně na mě mrkla do zrcadla. Ale protože brala do rukou žehličku, byla jsem celkem vklidu myslíc si, že mi chce tu novou fasádu jenom přežehlit. Nevim přesně, kdy se to stalo, neboť jsem nebyla obezřetná. Vim jenom to, že v jednom okamžiku na sebe koukám do zrcadla a v rámci možností je to, co vidim OK, a pak najednou CVAK a já se v zrcadle vidim s dvou kudrnkama po stranách mýho obličeje. "Ježišmarja. Co to je?! Vždyť vypadám jako Zdeněk Macura!" vyčetla jsem mojí nový kámošce. Její odpověď mi ovšem tzv. vyrazila dech: "Kdo to je Zdeněk Macura?" Než jsem se vzpamatovala z mdlob, že moje nová kámoška, který jsem v uplynulý hodině svěřila svůj život, protože jsem si myslela, že je (v rámci kadeřnickejch možností) normální, pravděpodobně poslední rok strávila na Marsu, začala mě přemlouvat, že takhle si to teď holky normálně nechávaj dělat a že je to tzv. moderní. A pak na mě hodila smutnej psí ksichtíček a zeptala se, jestli mi to má teda jako narovnat a já řekla, že ne, že aspoň bude sranda, až pojedu domu a ona mi to fakt nenarovnala, ale naopak to zafixovala tunou přípravků, takže voilá, celej dnešek jsem pobíhala po světě s dvouma prasečíma ocáskama kolem hlavy. Achjo.


Dnešek byl ve znamení osudovosti a mystična. Úkol byl jasnej. Odevzdat bakalářku a zaplatit daně na finančáku. Po odevzdání bakalářky jsem měla asi hodinu a půl čas do odjezdu autobusu a tak jsem se rozhodla, že se projdu na Florenc pěšky, ale zase jsem měla v peněžence ty peníze na daně a tak jsem šla trošku připosraně a na Příkopech ke mě přiskočil takovej pán a to mi bylo jasný, že bude zle. Nevim, čim ty lidi přitahuju, protože reálně o sobě vim, že když jdu, tvářim se jako bych měla hovno rozmázlý pod nosem, což je můj standardní výraz bez přetvářky a taky se valim jak parní stroj, no abych to zkrátila, sympatie rozhodně nevzbuzuju. Ale možná je na mě poznat, že jsem študovanej sociolog a že z nějaký jakože profesní solidarity člověka na ulici nikdy nevodmítnu. Jenže tenhle chlap mi popřál dobrý den a že je prej dneska nějakej den s úměvem nebo tak něco a jestli bych se na něj nemohla usmát. No, kdo mě zná aspoň vod vidění, tak je mu jasný, že se fakt na povel neusměju, ale tenhle chlap do mě tak hučel, že jsem se asi po pěti minutách zašklebila tak, že při troše dobrý vůle by to mohlo bejt považovaný za úsměv. Jenže chlap chtěl víc a furt vo něčem mlel a pak mi došlo, že je to určitě nějakej dentista a chtěl, abych se na něj usmála, aby viděl moje zuby a pak mě mohl dávat za exemplární příklad toho, jak člověk dopadne, když si nečistí zuby a tak jsem s tím pánem mluvila stylem bezzubá bába, ale nakonec z toho chlápka vylezlo, že dělá nějakou sbírku pro klauny pro děti v nemocnici a že mi dá magnetku, když mu dám peníze, ale já jsem mu peníze dát nechtěla, ale nakonec jsem mu je dala, vysypala jsem mu do kasičky všechny drobáky, který jsem měla v peněžence, i když jsem věděla, že je to citový vydírání, ale magnetku jsem si od něj nevzala, protože přece nejsu nějaké buran, co má na ledničce magnetky, no né?

Ale to neni konec, koťátka. Od rozlučky s chlápkem, co vybírá almužnu na klauny, jsem neušla ani 100 metrů a zastavil mě další chlápek, tentokrát v civilu. Přiznám se, dostal mě otázkou, jestli mluvim česky. Tim si mě dost naklonil. Pán vypadal dost bezmocně a tak jsem si myslela, že bude chtít poradit, jak se dostat na Václavák nebo tak něco. Kristova noho. Měla bych si zapsat za uši, že nikdo v Praze nepotřebuje poradit cestu. Jenže já jsem tak bláhová! Pán byl chirurg a spěchal na vlak, protože měl domluvenou operaci srdce a pacient tam na něj čekal na operačním sále, jenže ho na Andělu okradli o všechno a on byl na policii na Zličíně a všude, ale nikde mu nic neporadili a že už byl zoufalej a nevěděl, co má dělat. A já jsem údajně byla jeho jediná naděje. Víte, když to teď píšu, úplně si připadám jako moula největší, ale když jsem tam dneska tak stála, málem jsem uronila slzičku, jak mi bylo pána líto. A teď mi dovolte menší intermezzo, který vám představí širší historickej kontext mýho dobrodiní:

Historka z mládí: Když jsem byla ještě kuře a byla první rok v Praze, stejskalo se mi po mámě a tak jsem si řekla, že jí pošlu z Prahy pohled a bylo to kolem Vánoc a já jsem šla na Národní třídu a koupila pohled a psala jsem ten pohled o dům na Národní třídě a teď mi dochází, že jsem věděla jenom o jedný jediný poštovní schránce v Praze (!), která je na Národní třídě a proto jsem se tak strašně moc soustředila na Národní třídu. A jak jsem psala ten pohled, přistoupila ke mě nějaká paninka, která mi připomínala mutanta mojí učitelky z gymplu, která mě učila němčinu, a tý holubí báby z filmu Sám doma 2: Ztracen v New Yorku, a ta paninka mi řekla, že jí ukradli peněženku a nemá se jak dostat domů a neví, co má dělat a jestli bych jí nedala pár korun. Já byla naivní a hloupá a byla to moje malá premiéra a ještě jsem tyhle tríčky neznala a tak jsem si myslela, že ta paninka je fakticky v nouzi a taky jsem chtěla udělat dobrej skutek a protože jsem neměla drobný (utratila jsem je za pohled a známku na pohled pro mojí mamku), dala jsem jí 200 korun, kvůli čemuž jsem následně neměla na cestu na Vánoce domů a neměla jsem ani na nájem a tak jsem se musela z Prahy odstěhovat a to je end of the story, moji milí. A pak, když jsem to doma vyprávěla mámě a čekala jsem, že mě pochválí, jakej jsem dobromil a že bych se pro lidi rozdala, ale máma mi vynadala do hlupáku a poučila mě, jak to teď ve světě chodí, vysvětlila mi, kdo jsou to žebráci a seznámila mě s jejich nejčastějšími triky a já jí pak musela slíbit, že už to nikdy neudělám.

Mami, promiň, ale dneska jsem to nezvládla. Z kapes mi koukaly všechny ty papírový tisícovky připravený na zaplacení daní, takže mi bylo trapný dát mu pár korun, nehledě na to, že o všechny drobný mince mě serval ten charitář, a protože jsem neměla menší, dala jsem dědkovi, no hádejte, dvoustovku. Bradička se mi klepala a dědek furt mlel vo tom, že je to teda sice málo, že vlak ho stojí přes tři stovky, ale když teda nemam, tak to se jako nedá nic dělat a že mi dá svoje jméno a adresu a ať mu napíšu svojí adresu a von mi pak z domova pošle bonboniéru, no znělo to lákavě, ale když mi řekl, že se jmenuje Aleš Zpuchlý, tak jsem v tom zase uviděla znamení jak kráva, no jako sorry, ale takovýhle jméno fakt neni jen tak a tak jsem tu bonbošku radši odmítla a řekla mu, že jestli mi chce poděkovat, ať si mě pozve do Pošty pro tebe, a pak jsem utíkala s očima zabořenýma do země až na Florenc.

A pak jsem seděla na Florenci a čekala jsem na autobus domů a děkovala jsem tomu na nebi, že jsem si prozíravě koupila lístek předem, protože už by mi určitě nezbylo na cestu domů a musela bych jít do centra žebrat. Pozorovala jsem feťáky, narkomany a další živly, jak vybírají špačky a vajgly z popelnic a najednou jsem s nimi soucítila, protože je mi jasný, že teď stojim nad existenční propastí a stačí jeden blbej krok a budu bez střechy nad hlavou a možná příště budu bohatý Pražáky prosit o almužničku já a vajgly budu taky sbírat, přestože nekouřim, ale k takovýmu tomu bezďáckýmu naturelu to asi patří. (Celou cestu v autobuse jsem přepočítávala peníze, co mi zbyly po tom záchvatu dobroty a nakonec mi to jen tak tak na ty daně vyšlo a když jsem přišla na finančák, tak se na mě bába na vrátnici obořila, že přece neni úřední den a pokladna je zavřená. Achjo, mam takový tušení, že do příštího tejdne mě o ty zbylý peníze pumpne zase nějaká charita.)

Je to zvláštní. Jsou dny, kdy s nikým nepromluvím (jenom s kočkou) a pak třeba i lituju, že jsem si čistila zuby, když je to vlastně tak zbytečný. Ale dnešek byl tak zajímavej tím, že se toho tolik semlelo, že si říkám, jestli to není začátek nějaký nový etapy mýho života nebo alespoň znamení něčeho, třeba zla.