Ahojda kamarádi, jak vám to pořád šlape? Posílám vám srdečný pozdravy ze svýho peřinovýho doupátka, který je i teď, ve chvílích nejtěžších, takovym ostrůvkem radosti a pohůdky. Tušíte správně, tady je svět ještě v pořádku. Posledních pár tejdnů mám totiž pocit, že jsem obětí krutý hry osudu, protože i moje nešťastný náctiletý já by vedle mě teď vypadalo jako Petr Novotný s nějakym tim vydařenym vtípkem v kapse.

Vzhledem k tomuhle mi naopak nesmírnou radost udělal můj stále ještě kluk, kterej díky svojí lenosti letos tzv. projebal dovču v létě, takže mu byly přidělený neméně lukrativní termíny. V dubnu a v listopadu. Pro mě jsou tyhle roční období tzv. top, protože tehdy trpim moc krásnejma sezónníma depresema. Teď vážně - já jsem prostě tzv. od přirození takovej ten klasickej letní juchací párty typ, co miluje moříčko, sluníčko a pohodindu, ale vzhledem k tomu, že jsem teď tak abnormálně tlustá a hnusná, tak se mi prostě dovolená v hnusnym počasí děsně šikne, ne že ne. 

V rámci tý naší vymodlený dubnový dovči jsme mimo jiný navštívili i rodiče mýho stále ještě kluka, což klasicky obnášelo návštěvy babiček a dědečků a oslavy narozenin partnerů mýho kluka sestry. Normálně bych z toho skákala do stropu nadšením, jenže to bych nesměla bejt tlustá a hnusná až hanba a trpět sociální fóbií a programově všechny kolem nesnášet. Ale jako já jsem v právu, všichni kolem mě jsou mutanti, co si nic jinýho nezaslouží, vo tom žádná.

Tak třeba na tý oslavičce L. narozenin. Přijdeme tam, ahoj, já jsem Mad Worker, klasika a všechno v poho včetně toho, že vlastně pro L. nemáme nic jinýho než víno z Lidlu a vypadáme proto jako vyžírkové. Na kanapi v obýváku už sedělo L. příbuzenstvo, vodpornej protivnej kundolízal Egon (to jméno není vtip, ten smeták se fakt takhle blbě jmenuje), a tohle všechno decentně doplňoval dokonalej páreček tzv. mladejch. Hned mi z nich začlo bejt na blití. Taková ta klasická dvojice, kterou prostě musíš zbožňovat, Třeštíkovi hadr. Žmoulání ručky, hlazení po stehýnku, vyprávění o skvělý práci a britský kočce, kterou maj doma, plány do budoucna. A já tam sedim v pokecanym svetru a kalhoty mi na mojí sádelnatý prdeli drží jakási guma, kterou mi půjčil táta mýho kluka místo pásku, protože v celym baráku údajně nebyl pásek, kterej by mě obepnul (!!!), a vlastně posledních šest let přemejšlim, jak se se svym klukem rozejít, protože neni ochotnej se mnou jet na dovolenou a už vůbec ne plánovat společnou budoucnost, protože jediný, co plánuje, jsou hodiny a hodiny u PS4, ale vo tomhle trápeníčku zas někdy jindy. Sorry, už fakt nemůžu dál.

Aby toho nebylo málo, celej zbytek návštěvy rodiny mýho kluka se nesl ve znamení výčitek a pouček na téma, jak bejt lepší hospodyňka. Máma mýho kluka navařila několik hlavních jídel na každej den a když se jí můj kluk zeptal, nač proboha tolik jídla, láskyplně mu pošeptala do ouška, ať nemele a aspoň jednou se pořádně nají. Samozřejmě to byla důmyslně skrytá narážka na moje kuchařský umčo, jedna nula pro ní, ale já tyhle pasivně agresivní konverzace m i l u j u, takže dělám jakože nic, na rtech lehkej úsměv, v očích žal a slzy, ale jedu dál. Na tenhle smeč jsem jí totiž přihrála sama, když jsem vyprávěla o tom, jak jsem dělala svojí první rajskou a že nebyla nic moc. Jako sorry, ale každýmu, kdo neni úplně tupej dement by došlo, že se jedná o tzv. falešnou skromnost a že samochvála tzv. smrdí, a proto prostě nemůžu přiznat, že ta rajská byla ve skutečnosti skoro jak z prášku (tzv. nejvyšší meta), ale můj kluk mě pěkně pojebal, protože mu nedošlo, co má dělat, a tak jenom seděl a mlčel. Zato táta mýho kluka se toho chytil jak hovno košile, a i když jeho poslední kuchařskej pokus s míchanejma vajíčkama podle Zdendy Poltergeista skončil rozkřápnutou miskou a vajíčkama po celý kuchyni, začal mě při každý vhodný i nevhodný příležitosti poučovat, že musim to svoje vařeníčko vypilovat a toho dosáhnu jenom poctivym tréninkem, protože bez práce nejsou koláče a učení dělá mistra. Víš co, Sašo?

Strašně jsem se bála, že tenhle fight projedu, ale v den mýho odjezdu jsem předvedla grand finále, na který rodiče mýho kluka jen tak nezapomenou. Skóre jsem vyrovnala díky hořčično medovýmu dresinku na salát, kterej jsem připravovala na rodinnej oběd (takže škoda většího rozsahu) a u jehož přípravy mi trochu ujela ruka s octem a dijonskou hořčicí a medem už to nešlo srovnat ("Ježiš, já se strašně vomlouvám, ale já to říkala, že neumim vařit!"), přičemž u samotnýho oběda mi cukaly koutky, protože rodina mýho kluka (a jeho máma zvášť) nesnáší, hm, řekněme chuťově výraznější pokrmy. Takže vyrovnáno, ale šance na výhru nulový. O to víc mě potěšilo, že si na smeč naběhla sama paňmáma tim, že mě chtěla tzv. pozmrdit.  Do ruky jsem dostala cibuli (velkou jak míč na basket), prkýnečko (velký jak pětikoruna), nožíček (velkej jak parátko) a pokyn, ať to nakrájim nadrobno. Málem jsem to obrečela, protože nesnáším cibuli a máma mýho kluka je prťavá a všude se vejde a je zvyklá připravit šestichodový meníčko pro široký příbuzenstvo v prostoru o velikosti 10x10 centimentů, ale moje ruce nejsou ruce, ale pracky s prstama tlustejma jako klobásy a nevejdu se nikam. Moje snaženíčko bylo přerušovaný netrpělivejma řečičkama typu "Tak kde je ta cibule? Ty to ještě nemáš?" a když jsem celá vorosená přidávala nakrájenou cibuli do pekáče, nebyla jsem ušetřená jistě dobře myšlený poznámky, že ta cibule vlastně nemusela bejt úplně nadrobno, takže to snad s těma mejma velkejma a nesouměrnejma kusama půjde uvařit taky. To byl můj konec. Knedlík v krku, voči zalitý slzama a koláče v podpaží, pocit beznaděje, protože tenhle mač je projetej. Jenže každej správnej film má na konci plot twist a já vždycky na konci povstanu z popela jak fénix. Mámě mýho kluka to moje poníženíčko nepřišlo dostatečný a aby každej jasně věděl, že jsem budižkničemu, co ani neumí pořádně nakrájet cibuli, vzala do ruky tyčák a že si tu vomáčku prostě rozmixuje. Jenže zapomněla, že dělá tzv. ptáčky (Který mimochodem nesnášim. Náhoda? Nemyslím si!) a pekáč má plnej nití, který se jí při mixování namotaly na tyčák a celej tenhle pekelnej neovladatelnej nástroj nahodil kuchyňku. Dramátko s dobrym koncem, to miluju.

Takže kamarádi moji drazí, nikdy neházejte flintu do žita, nevzdávejte se svejch snů, vono na vás to štěstíčko někde čeká, věřte mi. Já sice zrovna prožívám vážně zlý časy, ale z vlastní zkušenosti vim, že sklenice Nutelly vyřeší i to největší trápeníčko.

Závěrem bych ještě chtěla říct, že mámu mýho kluka mam vážně vod srdíčka ráda a byla bych proto strašně nerada, aby byla zas zejtra tichá domácnost, jak tenkrát, když jsem tehdy napsala, že od ní vždycky k Vánocům dostanu mejdlo. Ale já jsem prostě jenom hlídací pes demokracie a píšu pravdu, nic než pravdu a k tomu mi dopomáhej bůh. Amen a dobrou noc.