book lovers never go to bed alone.

Poslední dny byly doslova na houby, jak neveselý čas zatížil mou již samu o sobě dosti vetchou duši a nervový systém. Ale já to nevzdávám jako Ian, leda snad tehdy, když by došla lentilková čokoláda v Tescu, to by se snad dalo uvažovat o nějakém tom vkusném odchodu ze světa.

V úterý jsem přišla do báru ve Vodičkově ulici podpořit Karla, Pavla, Dana a Jiřího, tedy všechny ty světáky ze Sunshine, protože jsem se obávala, že tam budou sami sedět v koutku, zrhzení a uražení, že jsem na ně letos nepřišla. Skoro jako by si toho nevšimli, bidáci! A to jsem znala všechny texty a dělala Karlovi poctivou nápovědu! Nemluvě o tom, že to bylo posledních dvě stě dvacet korun, které jsem měla přidělené coby kapesné na měsíc listopad, a utratila jsem je osmnáctého a tak už více jak deset dní trpím hladem a soucítím s chudáky na Hlavním nádraží a v ulicích Prahy, co teprve ten pocit, když jsem procházela kolem Starbucks a volala na mě horká čokoláda s karamelem! Ale užila jsem si to, ostatně měla jsem na sobě triko, které není moje, ale cizí, a tak jsem se mohla rozšoupnout a dělat kreace větší než Curtis před zrcadlem, nechat se schválně polít pivem a utírat rukávem Karlovo pot stékající mu z vlasů po tvářích až na špičky jeho bot z reklamy, kterou zná každý. To všechno jsem dělat mohla, ale nedělala, protože nejen, že jsem se sprostě vykašlala na předkapelu, ale ani samotné Sunz jsem nestihla, dorazila mezi posledními, když už byl Karel mokrý jako myš, a stála tak za sloupem vedle paní Trčkové a pozorovala Maxima Velčovského a ze scény viděla jen Karla, Jiřího a Dana a největší koloušek na světě, se kterým by si daly říct snad všechny srny z okolí, ten zůstával po většinu představení skryt.

V dobré náladě a ve strachu z pražských úchylů jsem šla navštívit Kateřinu do mekáče, kde pracuje a čekala jsem na ni do půlnoci, kdy končila a koupila jsem si po strašné době horkou čokoládu v mekáči (fuj fuj fuj) a taky jahodové McFlurry a pak jsme šli, a koupily si v KFC Longera a pak mi Kateřina koupila čokoládu Studentská pečeť za dvacet osm korun a taky za to, že jsem pro ni předešlé noci šla přes celý barák jen v pyžamu a bez kontaktních čoček a bála jsem se. Kateřina je teď moje kamarádka. V autobuse jsem se Kateřiny zeptala, jak poznám obřezaný penis (ona je tak zkušená) a tak jsme zabředly do neuvěřitelné debaty plné perverze, které se smála i paní, co seděla naproti nám, strašně smrděla a my jsme se také smály a pak jsme si přesedly, protože smrděla přeci jen moc. V bytě nám už vůbec neodtéká voda.

Čtvrteční ráno bylo plné katastrof. Nejen, že jsem nešla na dvě přednášky, ale uvědomila jsem si, že lístek, který jsem v úterý poskytla k odtržení na Sunshinech, nebyl lístek na Sunshine, nýbrž na sobotní koncert Editors! Abych nastínila situaci i pro ty slabomyslnější: ve čtvrtek jsem měla nepoškozený lístek na Sunshine (to mi bylo ale nahovno, protože Sunshine hráli v úterý) a zničený lístek na Editors (který mi byl zase nahovno v sobotu). Pochop: lístek na Editors jsem si zakoupila dne osmnáctého srpna (!!!) tohoto roku, protože to je událost, na kterou si prostě musíš udělat čas a ve chvíli, kdy jsou všechny lístky beznadějně vyprodané, udělám takovou krávovinu aneb Myslela jsem si, že největší lůzrovina je dostat paličkou The Horrors do rtu, ale tohle předčilo všechna moje očekávání.

Jistě tedy chápete, že ve čtvrtek ráno jsem neměla nejlepší náladu. Abych ze sebe ten emoční přetlak nějak dostala, šla jsem ven, jen já, mastná ofina, lomo a pohřební svíce. Přetlaku jsem se zbavila na veřejných záchodcích v obchodním domě Arkády Pankrác. Pohřební svíci zakoupil Vítězslav, když tu tehdy byl. Ta svíce je překrásná a je neotřelým doplňkem každého interiéru, nicméně ve mě probouzí dost neutěšitelný stesk a bolest a tak jsem ji vzala pod rameno (do kabelky se mi nevešla) a jela na vyšehradský hřbitov, kde je k věčnému spánku uložena třeba Božena Němcová a další velikáni naší historie. Kromě toho, že na mě v metru všichni civěli (možná to bylo kvůli té obrovské svíci, ale spíš podezírám svou mastnou ofinu přilepenou k čelu), jsem hřbitov nenašla. Nevím, možná jsem čekala, že u východu z metra budou stát nějací lidé s cedulí hřbitov, kteří mi ochotně poradí kudy tudy, ale žádní tam nebyli a tak jsem bloudila. Šla jsem přes dlouhý most, chtěla jsem skočit, fotila jsem lomem, do kterého je špatně vložený film, takže fotky žádné nevyjdou, až k Muzeu Policie, kam jsme kdysi na gymplu šli s naší češtinářkou. Když jsem se vracela zpět k metru, tedy epicentru, a chtěla jsem podniknout cestu opačným směrem, šla jsem přes parčík a tam na lavičce leželo asi dvacet knih. Tak teď čekám, že se v příštím čísle Filteru objeví článek: "Tentokrát jsme místo CD pohodili balík knih. Prošli kolem: feťák, děd o holi s plnovousem, tři srny. Kdo si ho vzal: divná holka, co kolem prošla asi sedmkrát, dlouze zkoumala názvy a obsahy děl a pak si dvě knihy šoupla pod černý kabát a zmizela." Vzala jsem si Feuchtwangerovu Židovku z Toleda a Třináctou komnatu od Vladimíra Neffa. Knihy hodlám dát Vítězslavovi k Vánocům, protože narozdíl ode mě nepředložil seznam toho, co si přeje nejvíc a už dávno se mi svěřil, že knihy jsou univerzálním darem!

Byla jsem znavena a tak jsem si řekla, že ke hřbitovu dojedu tramvají. Nevěděla jsem jakým číslem, ale říkala jsem si, že všechny tramvaje přece musí vést na hřbitov. Sedmička tam rozhodně nevede a dvacet dvojka také ne. Zkoušela jsem číslo padesát sedm (protože je to číslo velice blízké mé konfekční velikosti), ale už tehdy se mne zmocňovala panika. Úkol byl přece jasný: zbavit se svíce! A mě bolely nohy, byla jsem ztracena v překladu, pardon, v Praze, a co hůř, pomalu se mi vybíjel iPod. Vzdala jsem to. Jela jsem domů a v Lidlu jsem si koupila pizzu za sedmnáct korun a kilové balení čajových sušenek, protože jsem se rozhodla zkoncovat s nugetou.

V pátek za mnou přijela moje milovaná matinka. Nejen, že mi dala pár korun, takže si příští týden budu moct zaplatit autobus domů, ale koupila mi i těstoviny, sýr a mandarinky, protože má strach, že v Praze vůbec nejím ovoce a zeleninu a to má pravdu, protože kvůli čokoládě mi na to nezbývají peníze. Hodlaly jsme navštívit výstavu Dalího, ale cestou jsme úplnou náhodou potkaly výstavu Káji Saudka, a protože to bylo zadarmo, nebylo nad čím přemýšlet! Bylo to krásné, jen když jsem donutila maminku vzít do ruky lomo a vyfotit mne s krásnou stěnou, byla poněkud zděšena lehkostí mého fotoaparátu a po prvotním šoku pronesla: "To prodáš na aukru, rozumíš?!" Dalí byl také moc krásný. Vzala jsem maminku do Marks&Spencera a ukázala jí to, po čem mé srdce plesá nejvíc na světě: překrásný diář s čokoládovým dortíkem za neuvěřitelných 169 Kčs. A maminka mi ho koupila se slovy: "Ráda ti koupím něco, co tě udělá ještě trapnější, Domčo!" Jsem tak šťastná, ale dostanu ho až od Ježíška, což je blbé.

Sobotní dopoledne jsem celé prouklízela. Zčásti proto, abych se zalíbila Bohu, a zčásti proto, že Kateřina je prase. Ne tak velké jako kluci, ale na holku pořád dost.

Když jsem mamince den předtím řekla, jaká nehoda se mi stala s lístky na koncert, řekla mi: "Domčo! Hlavně se usmívej, buď slušná, koukej se pánovi zpříma do očí a všechno mu vysvětli! Oni to pochopí!" A táta mi v sobotu v poledne poslal mail: "Magda mi to vyprávěla, špeky se mi třásly až ke kotníkům." Vyzbrojena těmito radami a s drobnými v hodnotě padesáti dvou korun v pěstičce jsem se ploužila jako vyděděnec k LMB, třásla jsem se strachy a už už jsem chtěla panu bachařovi vysvětlovat, proč mám utrhlý špatný lístek. Ale pak jsem se rozhodla pro zločin a sprostě jsem pánovi trhačovi šoupla lístek na Sunshine, udržovala jsem s ním pevný oční kontakt, aby se nemohl kouknout na to, co trhá a když už to vypadalo, že neudržím jeho pozornost, USMÁLA JSEM SE. Nikdy to nedělám, protože vím, jak to vypadá děsivě, a asi to i děsivé bylo, protože lístek mi byl utržen v rekordní rychlosti a já byla uvnitř všeho dění! Juchů!

Bůh asi jen chtěl, abych tentokrát nepřišla pozdě a já jsem toho využila a stoupla jsem si do druhé řady před hlavní mikrofon, hned za osobu, kterou jsem v úterý pozdravila a ona mě ne, čímž zapříčinila úpadek čtenosti mého blogu o dvacet pět procent (ze čtyř lidí klesla návštěvnost na tři). Vedle mne se záhy postavila dívka, které se říká bubenice, chvilku šaškovala s foťákem, pak mi cpala svá ňadra do boku a na paži, ale protože se mi to nelíbilo, tak odešla. Asi si šla někam nabít mobil.

Deset minut před začátkem Wintersleep jsem se zamilovala. Jako fakt. Wintersleep byli strašně dobří. Maccabess už méně, ale já byla už asi hodinu strašně zamilovaná (podruhé, podruhé, tentokrát nám to přece musí vyjít, jen je zvláštní, že takhle rok poté, hm...), takže to bylo taky strašně fajn. Bubeník byl krásný, krásnější byl však kytarista úplně vlevo, zpěvák vypadal jako Brandon Walsh, a druhý kytarista měl botičky, v kterých dělal tanyny, moc se mi to líbilo a basák jako by k nim vůbec nepatřil.

A pak Editors. Nevím, jak to popsat, nevím jak to popsat, nevímjaktopopsat. U Smokers Outside The Hospital Door jsem si prokousla ret tak, že jsem až do konce měla co pít. Krása. Krása. Krása. Nepamatuju, že bych si to od Bloc Party někde takhle užila, i Wolf byl horší. Jsem tak ŠŤASTNÁ! No fakt.

my body is a zombie for you.

V prváku jsme byli na třídním výletě a vzpomínka na nahatou profesorku ve společných sprchách mne o řeč připravuje ještě dnes.

Už se nám to krátí. V Tescu na Andělu mají už dva měsíce překrásnou vánoční výzdobu a nenajde se na světě člověk, který by to ocenil víc než já. Vážně, MI-LU-JU Vánoce a nesnáším lidi, co si hrají na zapšklý prudiče a spojují nejkrásnější dny v roce se slovy jako komerce a podobně. Hovno! Všichni mají rádi dárečky, všichni mají rádi tu chvíli, kdy zjistí, že zaměnili dárky a tak zatímco sexuálně zdatný přítel předstírá nadšení z poukázky na výměnu kyčelního kloubu, babička leží pod stromečkem v šoku z nějaké té pomůcky odkazující na lechtivé chvíle... (Cha, tohle se mi taky nikdy nestalo.)

Vánoční svátky pro mne bývaly řadu let jen snůškou smutku a depresí, zejména ve chvíli, když jsem v pěti letech nakreslila do dopisu Ježíškovi balón a pak jsem dostala suchozemskou želvu... Nevím, jak máte kdo ujeté rodiče, ale moje maminka například před započetím štědrovečerní večeře pronese hlubokým obřadním hlasem: "Vzpomeňme Otu Sokolů!" a pak všichni vzpomínáme a jídlo nám stydne. A když pak jedeme za prarodiči, jedním z nich je děda, co zrušil králíky, nade vše miluje nacismus a podkovává si tenisky, aby to pěkně klapalo, vyslechneme si už popadesáté historku "O Bobíkovi". To bylo tak. Bobík chodil s dědou do školy, tenkrát se užívalo takové krásné slůvko měšťanka. Bobík byl lempl, vyvrhel a uličník a jeho spolusedící Vladimír (totiž můj děda) stejně tak. I tu se oba lemplové, vyvrhelové a uličníci bavili a nedbali pana učitele, kterak vykládá svůj zajímavý výklad. Pan učitel ale dbal na ty dva lemply, uličníky a vyvrhely a tak prásknul dlouhým pravítkem do jejich lavice a protože bylo uprostřed zimy a Bobík měl rýmu, vylétla mu z nosu nudle jako bič a Bobík se lekl, popotáhl a nudle mu vlétla zpátky do nosu... Nejsem puboš, to ne, ale vždycky, když to děda vypráví, řehtám se jako kůň, ba někdy i jako Kateřina a kdo ji někdy viděl se řehtat, ví, jaké to je děsivé.

Vím, jak vám na mě záleží. A teď mám na mysli můj fanklub, kde vedle sebe sedí jako na měkkých polštářcích fanoušci Anety Langerové stejně tak jako fanoušci Wolfmother (poznals´ žert?). A proto přináším autentický zápisek z diáře s ultimátním seznamem dárků a s krásnou fotkou zachycující mé neskonalé nadšení z nové mikiny Kelly Family. Vánoce ´98, apropós, již tehdy jsem byla odborníkem na slovo vzatým.

Musíš si to zvětšit!

Užitečný odkaz pro případnou objednávku: Lazy Oaf

A to je vše, holky a kluci. Přichází legitimní čas pro oprášení geniálních Fleet Foxes a Glasvegas, vzpomínání na Vánoce minulého roku, které byly propadákem nejpropadlejším, zhroucení ve výtahu, nešťastné čekání na jakoukoli message a samota větší než v sanatoriu v horách z knihy Norské dřevo, no, letos to s největší pravděpodobností lepší nebude. Aktuálně smutni s Hot Like Fire, které je geniálnější než Intro a VCR a Fantasy dohromady a ti, kdož se na mě nějak provinili, nechť se kají a zpytují.

Nezbývá nic jiného, než sloupnout lepíky na skříňce, které značí zbývající počet dní do Vánoc tak, aby jich zbylo jen 31 a vyrazit na Sunshine do LMB a dát tak pořádně za uši našemu pofidérními výročí, cupitat na Staromák, obdivovat se architektúře, opít se svařákem jako dobytek a ráno se pak podivovat, kdo se to se mnou vmáčknul na klecové lůžko z Ikey o devadesáti centimetrové šířce. (Pevně věřím, že to tentokrát nebude Kateřina jako tenkrát, když si přihla...) Bizar.

Bizar je i následující video, které nikdy nemělo spatřit mé moudré hodnotící očko, protože do téhle doby mi Phrazes For The Young přišlo jako elegantní kopanec do všech ortodoxně strouksových zadnic. Tohle je kopanec do mého truchlícího srdce. S nálepkou jen pro otrlé, Jules v životní roli.

memories of a love that never was.

Zasadit strom, postavit dům, povít syna. Na to kašlu a průběžně si stavím své mantry, počínaje těmi lehčími (udržovat svá chodidla hebká pomocí pemzy), přes ty těžší (dostat se na večírek The XX jen pro novináře a hvězdy a ty, co s nimi šukají) až po ty nejtěžší. Vidět The Horrors naživo.
Ve Vídni, na pátek třináctého, s účesem ála Naďa Urbánková či Uršula Kluková, s děratou silonkou, zařezávajícíma se spoďárama a rozšklebenými balerínami.
Záviď, záviď mi moc, záviď mi nejvíc až tak, že pukneš. Collapse into dream.

V závěru mne udeřila palička mrštěná bubeníkem do rtu tak nešikovně, že mi zub roztrhl ret. Tohle už je opravdové lůzrovství, pochop.