Nadešel čas na menší life update. Všechno se hroutí, všechno je tzv. na hovno, takže ok, všechno při starym. Dozvěděla jsem se termíny státnic a obhajoby, složení komise a oponenta diplomky a... nejsem v poho. Diplomku jsem nakonec sice stihla odevzdat v termínu, ale už tehdá, když jsem se sekretářkou podepisovala výtisky práce, mi bylo jasný, že tohle meníčko nemá šanci na výhru, doufám, že si rozumíme. Ale dokaď (♥) jsem netušila detaily, hořel ve mně maličkej plamínek naděje, kterej teď nadobro zhasnul (už ani nedoutná). Jestli jsem kdy počítala s tim, že moje šance školičku dokončit a bejt konečně free jsou aspoň nepatrný, po odhalení, co mě naozaj čeká, se limitně blížej nule.

Moje čupr náladička se logicky promítá do všech oblastí mýho nebohýho lidskýho živůtka. Jo, myslela jsem si, že když seknu s prací, bude spousta času na přípravu vegan, gluten free, non GMO, soy free, antibiotics free, raw, organic, fat free, low carb jídélek a ke státnicím půjdu jako kóča, vskutočnosti ale poslední tři měsíce přežívám na brambůrkách a čokoládě, takže neni divu, že budu muset chtě nechtě otevřít taky téma co si vezmu na sebe, protože šaty, který jsem oblíkla leta páně 2013 a 2014, mi – chvilka napětí– no, nejsou, že jo. Chtěla jsem před cílovou rovinkou trochu tzv. zabojovat a zkusila jsem jít běhat (jednou), ale okamžitě jsem si rozedřela paty až na kost, tak jsem radši přestala. Zkusila jsem jít bruslit (víckrát), ale protože neumim brzdit, spadla jsem a potloukla se. Na těch bruslích mě taky sere, že na mě každej čumí. Můj kluk si myslí, že si to jenom vsugerovávám, ale provedla jsem takovej menší kvaziexperiment a tady jsou možný odpovědi, proč na mě všichni civí:

1. nosim růžovou ledvinku kolem pasu (+ je rok 2016)
2. jsem hrozně tlustá
3. jsem hrozně šeredná
4. diví se, že mě ty brusle uvezou
5. jezdim jak p*ča
6. padám

Pravděpodobnost, že všechny tyhle důvody dohromady vytvářej solidní hejtovací kompilačku, je bohužel dost vysoká.

Tu ostudu jsem prorokovala už vloni.

Aby toho nebylo málo, včera jsem zjistila, že mi zavíraj Lidl. Jo, můj Lidl se bude od půlky června do listopadu (!!!) měnit v jednu z těch hypermoderních prodejen se záchodem pro zákazníky a o dvacet centimetrů širšíma parkovacíma místama. Když jsem se to dozvěděla (při nákupu, ofc), zhroutil se mi celej můj už jednou zhroucenej svět. Slzičky v očích, žalostnej výraz ve tváři a na rtech nevyřčená otázka: "Proč se tohle muselo stát zrovna mě?!". Na regály přetejkající mym oblíbenym zbožím jsem se najednou dívala úplně jinejma očima. S Lidlem mam zvláštní vztah a nestydim se říct, že to bylo to nejlepší, co mě v životě potkalo. (Kromě miláčka Rosemary, to je moje spřízněná dušinka). Hlídač mě znal a moc dobře věděl, že když jdu nakupovat sama, mam plnej vozejk čokolád, tortilla čipsů a fejkovejch Magnumů, a když jdu s klukem, beru hlavně zeleninu a bílý jogurty. Bylo to takový naše malý tajemství. Prohlížení letáku na následující tejden byl můj oblíbenej páteční rituál, bez kterýho prostě nezačal víkend. Teď už mi to může bejt jedno, resp. naposledy mělo pro mě smysl listovat letákem na příští tejden, ale nakrklo mě, že nabízej mluvicí váhu. Mezi náma holkama, vážim se potají, když můj kluk neni doma nebo spí nebo hraje Dark Souls III a představa, že se takhle někde potichoučku o samotě vážim a váha mě tzv. pojebe a zahlásí mojí váhu do světa... Tohle si prostě nikdo nezaslouží! Zajmalo by mě, jestli mi bude chodit leták do schránky pořád jako takový malý tištěný RIP a provokace zároveň. V hlavě se mi líhne geniální plán, že si nakoupim půlroční zásoby potravin, bez kterejch prostě nemůžu žít. Žvejkačky, müsli srdíčka, müsli s 30 % čokolády (kterou vždycky vyžeru během prvního dne a po zbytek balení nadávám, že je to bez chuti), tortilla čipsy s příchutí barbecue (a pár pytlíků sweet chilli), dvousetgramovou čokoládu s mandlema, fejkový Magnum a spousty dalších životně důležitejch věciček, který v Penny Marketu nekoupim :-( Vážně uvažuju o tom, že se přestěhuju někam, kde je svět ještě v pořádku Lidl, třeba do Bíliny, ale nutný je, abych měla Lidl 5 minut od bytu, jako doteďka. Mam holt svý zvyklosti a nehodlám je měnit.

Někdo může namítnout, že mě čeká lepší budoucnost. Ty nový prodejny – to bude žrádlo (nejenom teda)! Vypadá to jako splněnej sen, ale kdo mi zaručí, že se toho ještě dožiju? Co když mě zejtra srazí auto na přechodu? Co když mě máma přerazí, až zjistí, že jsem neudělala státnice (což se stane, ne že ne, ale já jsem vám to řikala). Tohle je prostě krutá hra osudu s příslibem lepších zejtřků, na kterou já ale nemam žaludek.