MAD WORKER*

Ahojky světe, ahojky krasavice! (Pozdrav vypůjčen od mé nejmilovanější youtuberky!)

Jak jsem slíbila, tak plním a i když mi není zrovna hej, tak mi to nedá a podělím se s vámi o super husté historky, kterými se mohou inspirovat scenáristé Nemocnice na kraji města, Chicago Hope, Dr. House a nebo ať zůstanu provinční, třeba Doktorů z Počátků nebo klasický Ordinačky.

Musim přiznat, že včera jsem málem do nemocnice nedojela. Seděla jsem na rohožce u dveří od bytu, jednou rukou hladila mrouskající se kočku (líbilo se jí to), druhou rukou jsem si utírala nudle od nosu a přemítala, jestli kočinku a vlastně celej svůj byt, do jehož rekonstrukce (haha) jsem dala tzv. srdíčko (a nemalé množství finančních prostředků) ještě někdy uvidim.

A když jsem pak seděla v nemocnici na centrálním příjmu, viděla jsem kolem sebe všechny ty feťáky nakažené AIDS, zbouchnuté patnáctileté dívenky, hekající duchny a rodinky Romů, došlo mi, že teď už jsem fakt asi dospělá, a že dětství definitivně skončilo a Amen, přišlo mi to hrozně líto a skoro jsem až pobrekávala.

V těchto chvílích tesknoty a sentimentu jsem se rozhodla oslovit Mravence. (Apropó, taky to děláte tak, že si v novém kolektivu otipováváte charaktery jednotlivých osob a dáváte jim přezdívky? Mravenec je krycí jméno pro bábu s podobou, ehm, mravence a chytráctvím Brouka Pytlíka.) Zeptala jsem se jí, jestli jde taky na tu samou operaci jako já. (Apropó, máma by na mě byla pyšná. Ona ví, jak nesnáším lidi a jak lidi nesnáší mě a jistě by tuto mou snahu o nenucenou konverzaci ocenila.) Dozvěděla jsem se, že Mravenec jde na operaci štítné žlázy (doprovázeno gestem, které mělo naznačit, že ji tzv. podříznou), ale že na operaci, kterou se chystám podstoupit já, byl Mravenec před patnácti lety a dobrý, někdo si třeba stěžoval, že ho potom bolí nohy, ale Mravenec nic, měl jenom modřiny, a musí zaklepat, že od té doby nemá žádné problémy, no ale potřeboval by udělat ještě druhou nohu, jenže tu mu nechtějí udělat, protože takhle starým lidem to dělají jen v případě hrozby zdravotního rizika. Po takto vyčerpávajícím popisu anamnézy jsem se Mravence v dobré víře zeptala, jestli mají štítnou žlázu v rodině. (Máma by na mě byla pyšná, vol. 2, protože za pokračující konverzaci jsou body navíc.). Prej ne, ale maminka měla taky štítnou žlázu (!), ale maminka měla úplný vole, to Mreavenec zatím nemá, a ani žádný další problémy Mravenec nemá, ale když páni doktoři řekli, že se to musí operovat, tak se to holt musí operovat, to se nedá nic dělat, ale Mravencovi přijde, že teď se to nějak všechno sype, záda ho bolí a má je křivá, ne jako Mravencův tatínek, ten měl jen jednu nohu, ale chodil jako prkno. On byl totiž dvacátej ročník a byl teda jako ve válce a jednou u něj bouchnul granát a odnesla to noha... Na tomto místě bych chtěla velmi poděkovat paní sestřičce, která si pro mě tehdy přišla a vysvobodila mě ze spárů Mravence a anamnézy celé jeho rodiny!

Jo a to byl ten osudovej okamžik, kdy se mělo rozlousknout, s kým budu na pokoji. Trpěla jsem panickou představou, že mě šoupnou na dvanáctilůžák (6 paland) s jedenácti Romskými ženami a že si budu muset zjednat autoritu a ukázat jim, že jsem stejnej vyvrhel jako ony, když dokážu ze sesterny ukrást lahvičku s opiáty. Překvápko bylo, že mě milé sestry šouply na čtyřlůžák, na kterém jsme dvě a ani jedna z nás není Mravenec WOHOO! Na pokoji jsem s dívkou M., která je stejný ročník narození jako já. Má růžový župan a stejně jako já je v nemocnici poprvé (plastiku zatím tajím). I M. jsem se zeptala, jestli jde snad podstoupit stejný zákrok jako já, ale ne. M. má kýlu. Zeptala jsem se M. (máma by opět měla radost), jak to, že má kýlu, když je ještě tak mladá. M. má prý pupeční kýlu a má ji od narození. Do teď s tím M. neměla žádný problém, ale během Vánoc se jí hned třikrát zauzlovaly střeva s kýlou (nevím přesně) a teď to musí ven. No tak jo, no, jako.

Nejhorší na tom všem je, že bych byla raději na dvanáctilůžáku, protože takhle jenom ve dvou je to hrozně trapný. Je tu strašný ticho, do kterýho čas od času (kecám, pořád) zakručí moje prázdný břicho. A taky je mi trapný koukat se na všechny ty Twillighty a dojemný komedie, který jsem si za účelem hospitalizace stáhla. A taky nevím, jestli mám M. říct večer dobrou noc. Takže jsem si chvíli prohrávala s myšlenkou, že půjdu ven před nemocnici a ulovím si aspoň jednu malou klidnou cikánečku, která by nám dělala společnost. Ale pak jsem se na to vykašlala, protože jsem srab. Achjo.

Asi po třech hodinách jsme si s M. tzv. potykaly. Stalo se tak nad naprosto humusnym jídlem, který mě bude strašit ve snech do mý smrti smrťoucí (což vlastně nemusí bejt tak daleko). No aby jsme si taky nepotykaly, když mě M. asi minutu po našem seriózním seznámení viděla v celé mé nádheře! To totiž přišla sestra a řekla mi, že si mě musí zkontrolovat, jak jsem oholená. Jo, tady na pokoji. Jo, celou. Jo, i kalhotky. A tak co bych se jí neukázala, žejo, když jsem strávila ráno ve vaně aspoň půl hodiny a ucpala odpad. Jenže sestře to nestačilo a řekla, že tu a tam vidí nějakej zapomenutej chloupek a je nutný to udělat kompletně znovu, protože pan primář to má rád precizně (WTF level 999). A tak na mě vzala nějaký holítko z roku raz dva, se kterym určitě prováděl ranní hygienu její manžel a jen to teďkonc píšu, dostávám osypky (a filcky taky). Vrcholný pocity zmaru jsem zažila asi o deset vteřin později ve chvíli, kdy mi sestra oznámila, že nehty na nohouch i na rukouch, s jejichž precizní úpravou jsem strávila celý nedělní večer, musí být každopádně odlakovaný. A že bude ještě tak strašně moc hodná a půjčí mi erární odlakovač. Erární odlakovač v praxi znamená sirovodík nebo minimálně kyselinu sírovou nebo podobnej utrejch, ke kterýmu mi stačilo přičuchnout a rázem jsem byla v lehký narkóze. Jo a navíc mám takovej pocit, že mi po tom co nevidět slezou nehty i s lůžkem. Achjo.

Pan doktor to sice má rád precizně, ale nemá moc smyslu pro humor. Když si totiž chtěl načrtnout, kudy tudy povede řez mojí nohou, poprosil mě, abych si stoupla na lehátko. Nejdřív jsem si myslela, že to s tím stoupnutím nemyslí vážně. Jenže myslel a pokud to ještě holky a kluci nevíte, já jsem tak trochu slon v porcelánu a tak jsem při tom lezení na lehátko (které mi připadalo jako vysokohorská túra) vydávala hysterické skřeky, protože jsem se bála, že spadnu a umřu ještě dřív, než do mě poprvé říznou. Což o to, hysterické kníkání u subtilní dívenky může být roztomilé, ale hysterický ryk u děvčete vzezření Heleny Růžičkové panu primářovi nepřišel roztomilý ani náhodouch a tak mne nejprve zpražil pohledem a suše mi přikázal: "Jen v klidu, děvenko." Achjo.

A zejtra, holky, zejtra si povíme, jaká byla dnešní operačka, ju?

P.S.: Závěrem bych ráda uvedla na pravou míru, že veškeré veškeré výpady proti feťákům, cikánečkám a důchodcům je nutné brát s rezervou. My sociologové máme v srdíčku místo pro všechny lidičky.