MAD WORKER*

Nadešel čas na menší life update. Všechno se hroutí, všechno je tzv. na hovno, takže ok, všechno při starym. Dozvěděla jsem se termíny státnic a obhajoby, složení komise a oponenta diplomky a... nejsem v poho. Diplomku jsem nakonec sice stihla odevzdat v termínu, ale už tehdá, když jsem se sekretářkou podepisovala výtisky práce, mi bylo jasný, že tohle meníčko nemá šanci na výhru, doufám, že si rozumíme. Ale dokaď (♥) jsem netušila detaily, hořel ve mně maličkej plamínek naděje, kterej teď nadobro zhasnul (už ani nedoutná). Jestli jsem kdy počítala s tim, že moje šance školičku dokončit a bejt konečně free jsou aspoň nepatrný, po odhalení, co mě naozaj čeká, se limitně blížej nule.


Moje čupr náladička se logicky promítá do všech oblastí mýho nebohýho lidskýho živůtka. Jo, myslela jsem si, že když seknu s prací, bude spousta času na přípravu vegan, gluten free, non GMO, soy free, antibiotics free, raw, organic, fat free, low carb jídélek a ke státnicím půjdu jako kóča, vskutočnosti ale poslední tři měsíce přežívám na brambůrkách a čokoládě, takže neni divu, že budu muset chtě nechtě otevřít taky téma co si vezmu na sebe, protože šaty, který jsem oblíkla leta páně 2013 a 2014, mi – chvilka napětí– no, nejsou, že jo. Chtěla jsem před cílovou rovinkou trochu tzv. zabojovat a zkusila jsem jít běhat (jednou), ale okamžitě jsem si rozedřela paty až na kost, tak jsem radši přestala. Zkusila jsem jít bruslit (víckrát), ale protože neumim brzdit, spadla jsem a potloukla se. Na těch bruslích mě taky sere, že na mě každej čumí. Můj kluk si myslí, že si to jenom vsugerovávám, ale provedla jsem takovej menší kvaziexperiment a tady jsou možný odpovědi, proč na mě všichni civí:

1. nosim růžovou ledvinku kolem pasu (+ je rok 2016)
2. jsem hrozně tlustá
3. jsem hrozně šeredná
4. diví se, že mě ty brusle uvezou
5. jezdim jak p*ča
6. padám

Pravděpodobnost, že všechny tyhle důvody dohromady vytvářej solidní hejtovací kompilačku, je bohužel dost vysoká.

Tu ostudu jsem prorokovala už vloni.

Aby toho nebylo málo, včera jsem zjistila, že mi zavíraj Lidl. Jo, můj Lidl se bude od půlky června do listopadu (!!!) měnit v jednu z těch hypermoderních prodejen se záchodem pro zákazníky a o dvacet centimetrů širšíma parkovacíma místama. Když jsem se to dozvěděla (při nákupu, ofc), zhroutil se mi celej můj už jednou zhroucenej svět. Slzičky v očích, žalostnej výraz ve tváři a na rtech nevyřčená otázka: "Proč se tohle muselo stát zrovna mě?!". Na regály přetejkající mym oblíbenym zbožím jsem se najednou dívala úplně jinejma očima. S Lidlem mam zvláštní vztah a nestydim se říct, že to bylo to nejlepší, co mě v životě potkalo. (Kromě miláčka Rosemary, to je moje spřízněná dušinka). Hlídač mě znal a moc dobře věděl, že když jdu nakupovat sama, mam plnej vozejk čokolád, tortilla čipsů a fejkovejch Magnumů, a když jdu s klukem, beru hlavně zeleninu a bílý jogurty. Bylo to takový naše malý tajemství. Prohlížení letáku na následující tejden byl můj oblíbenej páteční rituál, bez kterýho prostě nezačal víkend. Teď už mi to může bejt jedno, resp. naposledy mělo pro mě smysl listovat letákem na příští tejden, ale nakrklo mě, že nabízej mluvicí váhu. Mezi náma holkama, vážim se potají, když můj kluk neni doma nebo spí nebo hraje Dark Souls III a představa, že se takhle někde potichoučku o samotě vážim a váha mě tzv. pojebe a zahlásí mojí váhu do světa... Tohle si prostě nikdo nezaslouží! Zajmalo by mě, jestli mi bude chodit leták do schránky pořád jako takový malý tištěný RIP a provokace zároveň. V hlavě se mi líhne geniální plán, že si nakoupim půlroční zásoby potravin, bez kterejch prostě nemůžu žít. Žvejkačky, müsli srdíčka, müsli s 30 % čokolády (kterou vždycky vyžeru během prvního dne a po zbytek balení nadávám, že je to bez chuti), tortilla čipsy s příchutí barbecue (a pár pytlíků sweet chilli), dvousetgramovou čokoládu s mandlema, fejkový Magnum a spousty dalších životně důležitejch věciček, který v Penny Marketu nekoupim :-( Vážně uvažuju o tom, že se přestěhuju někam, kde je svět ještě v pořádku Lidl, třeba do Bíliny, ale nutný je, abych měla Lidl 5 minut od bytu, jako doteďka. Mam holt svý zvyklosti a nehodlám je měnit.

Někdo může namítnout, že mě čeká lepší budoucnost. Ty nový prodejny – to bude žrádlo (nejenom teda)! Vypadá to jako splněnej sen, ale kdo mi zaručí, že se toho ještě dožiju? Co když mě zejtra srazí auto na přechodu? Co když mě máma přerazí, až zjistí, že jsem neudělala státnice (což se stane, ne že ne, ale já jsem vám to řikala). Tohle je prostě krutá hra osudu s příslibem lepších zejtřků, na kterou já ale nemam žaludek.

Letos na jaře mi končila platnost občanky. Protože jsem nesnesitelnej puntičkář a time manager, dost dlouho dopředu jsem to datum měla poznačený v kalendáříčku, zvýrazněný růžovou fixkou a to hlavně proto, že jsem si dala předsevzetí, že se nechám vyfotit konečně tak, abych se nemusela stydět tu průkazku komukoliv ukazovat. To znamená, že konečně pořádně zhubnu (aby se mi tzv. proštíhlil obličej a vystoupily lícní kosti) a dám se na zdravou a vyváženou krmi a ve svejch pětadvaceti se díky tomu konečně zbavim akné. Ani jedno ani druhý se mi nepovedlo (velký překvápko), takže jsem si svůj osobní cíl zrevidovala na prostý: nebudu na občance vypadat jako dement. Zdálo by se to jednoduchý, jenže jsem to zcela nečekeně posrala tim, že jsem chtěla vyřízení nový občanky stihnout v obědový pauze (čirý bláznovství). Jenže nejdřív jsem si při nástupu do tramvaje vzpomněla, že vlastně nemam nabitou průkazku na socku, takže zpátečka a nabít, a když už jsem se konečně dokodrcala na magistrát, zjistila jsem, že zrovna tuhle budovu, kde je velkovýrobna občanek, rekonstruujou, takže celá občanková agenda je přesunutá do druhý budovy (btw. asi dvě minuty od budovy, kde pracuju - heuréka). Obědová pauza v hajzlu, občanka nikde, no cestou zpátky do práce jsem volala mámě, protože ta může za všechno a vyčítala jsem jí, proč mi proboha neřekla, kde se dělaj průkazky. A moje máma mi zase řekla, že si za všechno můžu sama a že jsem neschopná a že mě zbaví svéprávnosti. A že mam přetáhnout obědovou pauzu a jít si udělat občanku. Takže k okýnku jsem přišla zadejchaná, růžová jak vepř, zpocená a s připláclejma vlasama na čelo. Proč to ale všechno píšu: největší pojeb mě čekal od úřednice příjemný jak drobky ve spacáku, když mě před focením začala instruovat k tomu, abych si narovnala brejle. Pravou stranu trochu nahoru, ještě trochu, no to už je moc, poštelujte tu levou, ale né, to máte pořád strašně nakřivo! 

Carol Pifková za přepážkou, ale vlastně tak trochu i já.

Věc se má tak, že když mi byli čtyři, máma mě donutila jít na plastiku uší, protože jí připadalo, že mám tzv. plachťáky jako slon Dumbo a dobový fotky jí tak trošku dávaj za pravdu. Jenže se ta náročná několikahodinová operace odehrávala v první půlce devadesátejch let v naší mostecký nemocnici, kde nebyl žádnej Cvach ani Sova, ale spíš nějakej notor, co si na operační sál odskočil po pár panákách zelený z bufáče v přízemí. Nebudu chodit kolem horký kaše, prostě mi ty uši přišili blbě a křivě. Za normálních okolností bych si řekla, že zpackaná plastika ve čtyřech letech ze mě automaticky nedělá Donatellu ani Pilarku, problém znamenaly právě až ty brejličky, který běžně nahoděj člověku automaticky fasádu Einsteina, perverzní úči, právníka nebo aspoň Václava Moravce. Jenže já díky těm (nejen) křivejm uším vypadala prostě jako mentálek.


Proto jsem si řekla, že člověk musí jít tomu štěstíčku trošku naproti, a začala si šetřit na laserovou operaci, která vyřeší všechno moje trápeníčko a navrch zajistí světovej mír. S blížícím se termínem vstupního vyšetření mi ale kdesi v hlavince začalo blikat varovný světýlko a osud nasadil svojí poker face a začal se tvářit jako nezvratnej.
Google našeptávač se evidentně urval ze řetězu, a bezprostředně po zadání písmenka s zašeptal slepota, pod písmenkem z se zase schovávala zpackaná laserová operace a tak dále. Zničehonic mi začalo chodit enormní množství nevyžádanejch e-mailů nabízejících kontaktní čočky a nový brejle za pakatel. A co myslíte, kde jsme měli v červnu firemní teambuilding? Ach ano, na Neviditelný výstavě, kterou nás provázeli slepejši, jsme si formou humorné hry zkoušeli, jak moc thug life bysme měli jako slepci. Náhoda? Nemyslim si! Finální úder osudu ale následoval právě v den vstupního vyšetření na klinice. Horko těžko jsem přemluvila svýho kluka, aby mě do Prahy hodil autem. Hrozně se cukal a vymlouval se na to, že do Prahy autem nerad jezdí (!). Jestli ale něco zvládám bravurně, je to vztahový obviňování, výčitky, výhrůžky a vydíráníčko, takže se nakonec jelo. Po cestě ani jeden z nás nebyl ve svý kůži, atmošce nepřidalo ani info mýho kluka, že při zatáčení cejtí, jak se to auto z nějakýho důvodu celý klepe (!!). Jako zkušenej motorista (naposledy jsem řídila na gymplu) jsem si udělala rychlou analýzu motorovýho vozidla a bylo mi to jasný. Určitě nám upadne kolo, oba se zabijeme a to všechno jenom kvůli tomu, že si myslim, že s brejlema vypadám jako retard, i když je jasný, že ani sebedražší plastická operace a transplantace mozku mi nepomůže. Zbytek cesty jsem se potila a modlila, abysme neumřeli a když jsme dojeli před kliniku, řekla jsem si ty vole vono to fakt funguje. A pak můj kluk uškvařil spojku (!!!), takže auto 100 kiláků od domova nepojízdný a odsouzený do šrotu k odtahu. Nervíky jak špagáty, ne že ne, ale řekla jsem si, že když už jsem to dotáhla tak daleko, nemůžu to vzdát, takže jsem na vyšetření šla. Na klinice se mi vesmír vysmál až se za břicho popadal, protože místní DJ s vytříbenym vkusem smažil celej den randomem kompletní diskografii Arcade Fire (!!!!) a pro moje entrée citlivě zvolil skladbu No Cars Go (WTF level: nekonečno).

Když jsem tyhle komický scény druhej den přehrávala kolegyňkám v práci, měly husí kůžičku a vodpřísáhly, že v tom musí mít prsty nějaká vyšší mocnost. Rozhodla jsem se jí dát na prdel (tý vyšší mocnosti), protože já se přeci jen tak z něčeho neposeru. No stress. Takže jsem si i přes hmatatelnou výstrahu osudu domluvila termín operace, poprosila papá o odvoz, protože můj kluk ode mě dal samozřejmě ruce pryč, a nahlásila si dovču v práci. Den před operací jsem zaúkolovala ajťáky, nechť mi nastaví na dva tejdny automatickou odpověď do e-mailu, a sklízela jsem si pracovní místečko, když ejhle najednou telefon, ve kterym mi paninka z kliniky prakticky půl dne před plánovanou operací řekla, že se celá akce kulovej blesk z technickejch důvodů odkládá o týden, no snad to pro mě neni problém. To bych se z toho posrala, to vám povim. Slzičky ve vočích, fantazie na plný vobrátky (technický důvody jsou zástěrka pro rozbitej laser, zpackanou operaci nebo nervovej kolaps nějakýho doktůrka?!?!?!), pokorná omluva ajťáčkům, šéfový a papá, a pocit, že je to fakt krutá hra osudu a že mě nikdo nemá rád.

O tejden pozdějc ode mě pro změnu dal ruce pryč můj papá, takže jsem musela program výčitek, vydírání a příslibů svýmu klukovi nastavit na nejvyšší level, aby mě tam doprovodil aspoň on. Doprovodil, ale pěkně mi to osladil, to vám povim. Od samýho rána mi tzv. házel klacky pod nohy, rozčiloval mě a nadával mi před lidma, že jedeme špatnym autobusem, kladl mi debilní otázky, smál se mi, že budu jako Esmeralda a pouštěl mi scénu z Nezvratnýho osudu 5, ve který smrt dožene jednu chudinku zrovinka na laserový operaci očí. Velký achjo, opora nahovno, nervy nadranc, ale blogerky a pani z instruktážního videa tvrdily, že celá operace je brnkačka a žůža úža zkušenost, která za to fakt stojí. Celý to prej trvá jenom pár minut, během kterejch jsou ale na člověka všichni milí jako když máslo ukrajuje, takže z doktorů a sester jsou rázem vaši BFFs. Takže jsem prudícího kluka vytěsnila, svoje obavy setřásla a počítala s happy endem.



Jenže jak před lety pravil klasik Vašek, jsem jenom ustrašená malá holčička, co se chytá stébla a já bych ještě chtěla dodat, že nikdy nepřestanu sama sebe překvapovat, když z hloubi mý černočerný duše vyhrabu nějakou tu světlou naději a navenek se jevim jako optimista, co doufá v lepší zejtřky. Neni všechno zlatínko, co se třpytí, takže ani doktůrci nejsou pořád jenom za sluníčka, ale když maj hlad, chovaj se kupodivu jako obyčejný smrtelníci (byla jsem poslední pacient před polední pauzičkou, takže jsem nebyla ušetřená dialogu o tom, co za dobrůtky sestry schovávaj v obědovejch krabičkách v erární lednici). Jako já vim, že když má člověk hlad, stane se z něj automaticky Joan Collinsová, ale v ten moment mi došla poslední špetka empatie s hladovějícíma a já se začla litovat a loučit se zbytkama svýho zraku.

Náladičce na operačním sálu jsem následně nepomohla ani tim, že když mě konečně po hodině čekání a rozkapávání přivedli a já si lehla na lehátko a převezli mě pod laser... jsem řekla, že nutně potřebuju na záchod. Všichni už se evidentně viděli, jak rejou umělou vidličkou v plastovym korýtku s kuskusem nebo rozblemcanejma knedlíkama s vomáčkou, takže unisono voči v sloup a mě bylo docela trapně, ale tak jsme jenom lidi, no ne? Když jsem se vrátila a uléhala na lehátko, někdo, koho jsem neviděla, protože už jsem neměla brejle, ale jasně jsem slyšela, že si nervózně podupává nožičkou, se mě ironicky zeptal, jestli už je všechno v pořádku a můžeme konečně začít. Nebylo, ale rozhodla jsem se nebejt za krávu a proto jsem to tajila.

Z instruktážního videa jsem věděla, že vedle milionovýho personálu, kterej člověka nepřestává laskavym hlasem uklidňovat a informovat o průběhu operace, je největším parťákem každýho pacienta plyšáček tzv. na postiskání. Těšila jsem se moc, protože miluju mazleníčko a dítě uvnitř mýho ponurýho dospěláckýho já má pro plyšáky prostě slabost. Jenže pomazleníčko s totálně scary plyšovym čoklem, kterej je durch propocenej z mazleníčka s dvaceti lidma, co šli pod kudlu přede mnou, takže vypadá a smrdí jako masturbační plyšák předpubertální dívenky, neni nic, co by na mě mělo uklidňující účinky jako rohypnol (pani ve videu se tvářila, že jsou to ekvivalenty). Plyšáka ne, raději bibli knihu!

A pak to začlo. O soundtrack v mý hlavě se bez pozvání postarali Justice s nestárnoucí klasikou, co vám budu povídat, jelo mi to jako smyčka pořád dokola. To, co všichni připodobňovali k lechtání v oku, slabší povahy připouštěli, že cejtí jakejsi tlak na oku, ale přísahali, že bolest fakt ne, mi připadalo jako novodobá tortura. Zachvácená absolutním pocitem paniky jsem cejtila každý rejpnutí a trvalo to celou věčnost. Propotila jsem komplet celý voblečko neboli můj OOTD, při odchodu mi pot čvachtal i v botách. Nechci ani domejšlet, co by se stalo, kdybych na začátku nesebrala odvahu a tzv. si neodskočila. O uklidňování ze strany doktůrků nemohla bejt řeč, naopak mi byla položená ohleduplná otázka skoro až filozofickýho rázu: "A vy teď takhle hysterčíte proč?", na kterou jsem hledala diplomatickou odpověď marně, protože mi bylo blbý říct, že je to celý jako ze zkurvenýho hororu a že lituju toho, že na to padly veškerý moje letitý úspory, což znamená, že teď budeme muset po zbytek života jíst knedlíky s cibulkou a naše micušky budou muset baštit granule K-classic a chcát do Mikeše, i když jsou teda zvyklý na trošinku jinej standard.

Můj život je nikdy nekončící sled vzájemně navazujících failů, proto mě dost překvapilo, že na mě můj kluk celou tu dobu poslušně čekal. Co mě ale nepřekvapilo vůbec, že když jsem si mu postěžovala, že to teda rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou, vmetl mi do obličeje, že to je tim, že mam nízkej práh bolesti (ve skutečnosti vydržim jak kůň), a ať nemelu a radši s nim jdu do Burger Kingu, protože mi strašně smrdí z pusy, prej asi hlady. A proto jsem si ho vybrala, holky, protože když je nejhůř, ví, jak člověka podpořit! #stayklasik Když jsme pak při ochodu z potkali dvojici zoufalců v bílejch tričkách loudit příspěvky v rámci akce Bílá pastelka z nebožáků jdoucích z oční kliniky (což mi doteďka přijde jako zdařilej trolling), rozbrečelo mě to jenom trošku.

Teď už se tomu jenom směju.

Aby to ale nevyznělo tak, že imrvére jenom píčuju na celej svět (počkat, vždyť já vlastně... ), chtěla bych jenom říct, že díky tomu, že mam tuhej kořínek a nesmírnou vůli k životu, dostala jsem se z nejhoršího a vážně uvažuju o tom, že bych si zašla na matriku a zřídila si prostřední jméno Rys Ostrovid (snad to můžou bejt dvě slova), protože momentálně vidim úplně všechno. (Hlavně chyby druhejch.) Teda jenom ve dne. Díky tomu, že mam tak nějak vod přirození rozšířený zorničky i za bílýho dne, který už víc prostě nedaj, ve tmě vidim stejně blbě jako před operací. Nemluvě o tom, že bych vám přála vidět, jaký světelný efekty mi teď hází veškerý veřejný osvětlení, hotovej mejdan roku z Václaváku. Nemůžu se proto dočkat svojí první jízdy autem za šera nebo tmy; něco mi dává tušit, že to bude ještě větší vzrůšo a hazard než teď.

Závěrem bych chtěla personálu z celýho srdíčka poděkovat za pečlivost a laskavost, kterou mi věnoval. Kdyby mi chtěl taky někdo nabídnout nějakou tu formu spolupráce, jako že by třeba na svejch stránkách zveřejnili link na tenhle příspěvek a jako poděkováníčko mi vrátili část prašulek, byla bych moc vděčná a dobrý slovo šiřila dál. A když nic, tak aspoň doufám, že vyhraju ten zájezd do Londýna, to by bylo moc príma. #rádosestalo ♥

Všechno je úplně nahovno.

Sice jsem asi nejteplomilnější človíček na světě, ale současný počásko mě upřímně děsí. Je konec května, léto je za rohem, co nevidět už všechny kočky budou chodit v minisukních a bez podprdy, jenže ups, to byste nikdy neuhodli, že jo, já jsem se přes zimu docela dost tzv. vyžrala, nějak jsem pozapomněla na svatý přísloví, že to, co sníš v soukromí, nosíš na veřejnosti, takže prostě kraťasy, sukně a krátký rukávy můžu klidně spálit, protože to je pro mě zapovězený, zato si docela dobře dovedu tipnout, že taková péřovka bude i v létě taková moje osobní neverending lovestory.

Asi takhle, no.

Krutá pravda.

Ahojky holky, jak se máte? Já se mám fakt strašně moc dobře. Je mi 24 a pořád chodim na kožní, Blink-182 už se zase rozpadli, kvůli svojí druhý bakalářce jsem terčem veřejnejch posměšků a k Valentýnu jsem od svýho kluka dostala mimojiné orchidej a knížku Hvězdy nám nepřály. Protože "ten film se ti přece líbil" a taky "to teď prostě letí", že jo. Nevim, jestli to měl bejt sofistikovanej vtip, ale spíš mam pocit, že tady něco nehraje, ale teda jako každopádně díky, po těch vánočních poukazech na lymfodrenáže a cvičení v podtlakový komoře je to příjemný osvěžení.




Jako nechci se vychloubat, ale musim se poplácat po zádech. Ani v nejbujnějších snech a představách jsem si totiž netroufla doufat, že krásně a hladce propluju školičkou a tzv. dám všechny zkoušky, ale voilá, jsem prostě polobůh a přírodní důkaz, že to jako jde. Ovšem za cenu drobnejch ústupků, že jo. Já jsem totiž mistr výmyslů, lží, smyšlenek a polopravd a již mnoho, neřkuli většina, mejch prací určenejch pro tzv. akademickou půdu, je tak nějak vycucaná z prstu. Zastávám totiž názor, že metóda "kontrol cé a kontrol vé" je pro přizdisráče a je už 100x překonaná a zpátečnická. Oproti tomu moje novátorská metóda je v podstatě rozšířením a zdokonalením původní a uznávaný myšlenky sociologický imaginace. Zatim jsem se teda rozhodla, že s tim nepůjdu na veřejnost, protože mám strach, že by to bylo akademickou obcí hromadně zamítnutý a byla bych nařknutá, že jsem se zpronevěřila veškerejm sociologickejm kodexům a přísahám a pak už bych nikdy nesehnala zaměstnání a musela bych bejt kopáčem nebo metařem. Takže na moji metodologickou publikaci si bude svět muset ještě chvíli počkat, základní myšlenku zaručující úspěch mojí metódy bych snad zveřejnit mohla: Tajemstvím proutěnýho košíku úspěchu je převědčit sebe sama, že ty všechny smyšlený věci se staly, tak takhle jednoduchý to je!

Člověk si pak ale musí dát bacha na procitnutí do reality všedního dne, to totiž bejvá tak silný, že smete nejednoho tvrďáka a suveréna. Uvedu příklad. To se třeba takhle na semináři diskutoval zrovna můj rozhovor s pravidelnym návštěvníkem vietnamskýho bistra v centru Prahy. Třída vášnivě debatovala o stěžejních významech, který z rozhovoru vyplývaj a který určo musim využít v navazujícím výzkumu. Samo, že jsem se nechala strhnout a přilejvala olej do ohně, když jsem líčila detaily toho rozhovoru a osobnostní charakteristiky respondenta! Na konci se do hloubkovýho rozboru mýho rozhovoru ponořil sám vyučující a v závěru svý erudovaný analýzy, kdy už jsem jenom slastně mhouřila očíčka a vrněla blahem, že teda jako dobrá práce a mám to za sebou, zhodnotil mýho respondenta jako zjevnýho frajírka, kterej se mnou celou dobu očividně flirtoval a dělal sexuální narážky, takže se na mě upnuli oči celý třídy a já se najednou cejtila, jako bych ještě pusu upatlanou od semene... Wait! Tohle se přece nestalo doopravdy! Wait vol.2! Vážně jsem schopná ve fiktivním rozhovoru do školy flirtovat sama se sebou?! Tomu se holky v odborný hantýrce řiká konflikt mezi rolema, laická veřejnost by to zhodnotila jako schizofrenii, a já už se týhle svý ubohosti jenom směju.


Jinak se samozřejmě plně realizuju v prácičce, kde jsem na konci února oslavila neskutečnýho půl roku, a zatim jsem nemusela firmě nic doplácet, takže já myslim, že jako docela úspěch. Zjevný pokroky zaznamenávám i v oblasti sociální inteligence. Fakt se snažim bejt na všechny milá, hodná, slušná, empatická a úslužná. Jedna z mejch kolegyněk trošinku lamentuje nad mym smyslem pro humor. Podle mě jí to hodně imponuje, ale podle jejích slov si občas neví rady, co jsou srandičky a co ne. Já to o sobě tak trošku tušim, a proto jsem se ještě před tim, než jsem nastoupila, rozhodla, že se budu chovat tzv. normálně a dle standardních konvencí. No, občas mi to ujede a jsem prostě klasická sarcastic bitch jako za mlada. K narozeninám jsem jedný kolegyňce dala knížku Osobní IQ trenér. Myslela jsem to dobře, ale z jejího výrazu po rozbalení jsem vytušila, že radost neměla. Jinak si ale myslim, že v kolektivu jsem dost oblíbená a ve firně to dotáhnu hodně daleko.

To srdíčkový kancelářský prostředí prostě svádí k takovejm těm blbejm holčičím aktivitám, za který by se nám kluci asi smáli. To jsme si třeba tuhle začali vzájemně přidělovat kluky ze showbizu. No já jsem si myslela, kdovíjak to nemam jistý, protože moje veselice s Ryanem Goslingem je takřka na spadnutí. Jenže Dáda řekla, že Ryan Gosling je na mě moc hubenej (WTF?! Pak kdo je tady sarcastic bitch, jako?!) a že mi vybere někoho lepšího. No ani jsem nedutala napětím, co vám budu vyprávět, ale když z ní vylezlo, že ke mě by se nejvíc hodil "někdo ze Zkrocený hory", asi ani netušila, jak moc se trefila do černýho. Protože já mám na tzv. tepláky fakt docela štěstíčko. A modří už vědí a tomu zbytku to jednou odtajnim ve svejch pamětech, který už takhle dopředu můžu směle označit za řachandu, co řachandu, rovnou třaskavinu, asi jako když se zkříží Halina a Zdenda Troška.

Občas mě napadá, jestli náhodou nejsem retardovaná. A pokud jo, jestli by měli lidi koule na to, mi to říct. Před nějakou dobou jsem se na to zeptala kolegyněk v kanclu a trochu mě šokovalo, když se začaly ošívat a mumlat, že jako jo, někoho, kdo mě nezná, by to vlastně mohlo napadnout. Takže se už po tom asi pídit nebudu. Co je ale větší průser než moje retardovanost, je takovej menší nešvar, kterej se nám v kanclu rozmohl. A neni to prcání (bohužel), ale mnohem hůř, hubnutí. Jako sorry, ale sedět v kanclu se dvěma chronickejma dietářkama neni prdel. Zpočátku jsem to trošku házela za hlavu, řikala jsem si, že jim pevná vůle a odhodlání vydrží maximálně v lednu a v únoru se přežerou. Jenže jedinej, kdo se přežírá, jsem já a v kanclu zavládnul tvrdej režim. Teror začíná už ráno po příchodu do práce, rekapitulací včerejšího jídelníčku a aktivit po odchodu z práce, pokračuje tzv. krabičkovym šetřením, kdy musí každá z nás referovat, jaký mňamky si nachystala do práce, dál se vyhodnocujou nutriční hodnoty vybranejch jídel a nakonec se probíraj úbytky centimetrů a tuků. Výroky typu "mám chuť na bůček" nebo "dneska si dám něco z mekáče" jsou považovány za kacířství,  a ten, kdo si nepřinese oběd z domova, je ostrakizován a vyřazen z kruhu důvěry. Ale tohle všechno jsem ochotná přejít, protože jsem veskrze hate free a tolerantní člověk (v každym přípěvku musí bejt trocha řachandy), ale když holky z kanclu začaly živě probírat objem a vzhled zdravý stolice (díky za vysvětlení, paní Kateřino!), už i na takovýcho kliďase, jako jsem já (řachanda č. 2), toho bylo trochu moc. Ale holky jsou neoblomný a já jim závidim, tleskám a fandim a občas v kanclu předstírám, že mi fakt k obědu stačí pár zrnek červený čočky a kousek tofu a pak se s nezvladatelnym třesem ve všech končetinách doploužim domu a snim třeba tabulku čokolády nebo pytlík brambůrků a je mi fajn, ale pak mám velký výčitky a je mi jasný, že takhle do těch plavek nikdy nezhubnu! Ale holky z kanclu se to samozřejmě nesmí nikdy dozvědět, protože by se mi snažili dávat psycho rady a já fakt ze srdce nesnášim, když mi někdo promlouvá do duše a řiká mi, že jako nic, ale že se mi jako snaží pomoct a je to pro mý dobro. Tak takhle tedy ne, děvčátka.