MAD WORKER*

Ahojky kocourci!

Prázdniny jsou za dveřma. I když mi K., když jsem v březnu podepisovala po sedmi letech ukončení té mojí milované pracovní činůstky, mazala med kolem pusy a říkala, že o pracanta (!) jako jsem já by nerada do budoucna přišla (a já jí na to nalítla!), říkala jsem si, že ta moje nečinnost je jenom taková formalitka, během který si v lážo plážo tempu napíšu další bakalářku, odstátnicuju, zakončim první magisterskej ročníček a od půlky června už zase budu v plnym pracovním nasazení. Jenže K. se neozvala a teplý místečko mi znova nenabídla a na mojí mámě je vidět, že je nešťastná a po nocích nespí a kuje pikle a dost možná už dávno rozeslala moje životopisy do všech mosteckejch fastfoodů.


Víte, ať si kdo chce říká co chce, Most teď začíná bejt docela dost kchůl město. V městskym divadle se sice už dvacátou sezónu hrajou stejný představka, no nic proti, ale byl to takovej gympláckej kolorit, chodit 2x per year na nějakou strašlivou komedii, u který to během prvních deseti minut zalomili všichni včetně učitelek a vzbudil je až zvonek na přestávku, tzv. kuř- nebo rauch- pauzu (resp. kašpárkovo tlesknutí činelů na dětský scéně). A taky tu máme často koncerty. V čase vánočním každoročně jezdí takový persóny jako je Zagorka nebo Helča, a obecně během roku je celkem našláplej program na klubový scéně (!), kde hrajou kapely zvučnejch a lákavejch jmen (např. Debill Heads, Krucipüsk, Penál a další), které potěší srdéčko mnoha rockerů. No ale hlavně tu máme dva mekáče a brzo se otevře jedno zbrusu nový KFC, a taky je tu jedno fejkový KFC, který se jmenuje ACF, a to nekecám. A moje máma by určitě dala cokoliv za to, abych v jednom z těch fastfoodů mohla pracovat. Jenže kdo mě zná, ví, že je to zcela unreal, takže dream on, mami.

A tak jsem si pro jistotu začala shánět prácičku snů sama, jenže v našem regionu je bída a po letmym přejetí nabídek práce mi bylo jasný, že i se dvěma titulama skončim jako řeznice, údržbářka nebo lesnice (pravděpodobně sofistikovanější varianta pěstební dělnice). Ale je fakt, že i lesnice si může přečíst Vergilia v originále, takže neni radno házet flintu do žita. Jenže v tý záplavě poptávky řeznic a lesnic jsem objevila něco, z čeho se mi rozbušilo srdínko. Referent marketingu u dodavatele psího žrádla! Ta práce mi prostě padla do oka a tak jsem tam napsala a oni mi odepsali, že ať jako přijedu na pohovor, jenže první průser je, že jsem v životě na žádnym pohovoru nebyla a nevim, co se tam dělá a jestli to náhodou nechodí jako na těch kástingách s bílou pohovkou a tak dále. No a druhej průser byl v tom, že pohovor i pracoviště je v asi 20km vzdálený tzv. řitce (obrazně, proboha!) a nejezdí tam žádný rozumný spoje a tak jsem se zeptala svýho kluka, jestli mi půjčí svýho supersporťáka, ale jemu se moc nechtělo, protože se mnou jel dvakrát v životě a vždycky měl v očích smrť a vždycky, když se mnou jel, jsem neuměla zaparkovat a prostě se bál a vymlouval se, že vlastně ani žádný auto nemá atd., ale nakonec to dobře dopadlo a já jsem večer před pohovorem obřadně dostala klíčky a nějaký papírky a kartičky k autu a taky instruktáž ohledně startování a přednášku na téma, co mám dělat, když přede mnou auto zastaví a bylo mi kladeno na srdce, že se nesmím nabourat, nesmím mít za jízdy sluchátka, a ať mu hlavně nevolám do práce, až se něco stane, ale ať si to řešim s mym tátou.

Takže jsem pak sedala za volant s rozklepanejma ovarovejma kolínkama a dlouho ten okamžik prodejchávala a v duchu jsem si pět minut opakovala svatou mantru spojka-brzda-plyn. A pak jsem jela a řezala jsem zatáčky a připadala jsem si přinejmenším jako Simír Gerchán a Vin Diesel v Rychle a zběsile dohromady a vytvořila jsem si moc pěknej vztah s autem, za jízdy jsem s ním rozmlouvala a oslovovala ho jako KITT.

Lascivní pózička.

No, co vám budu vyprávět, ten pohovor dopad příšerně. Ale to jenom proto, že jsem den před tim mluvila s mym tátou a ten mě varoval, že tu firmu vedou určitě nějaký šejdíři a lumpové a podvodníci, který se mě budou snažit nějak ošulit a proto mi pak začlo bejt i jedno, jestli mě vezmou nebo ne a vůbec jsem se na pohovor nepřipravila a všechny otázky, který mi kladly, mě dost zaskočili no a prostě sem to tzv. pohnojila. Když se mě zeptali, jestli mam psa, řekla jsem, že ne, ale že mam kočinku a že měla zrovna první narozeniny, koblížek můj maličkej. Ale asi to nezabralo, protože už se mi neozvali, achjo. Ale ani mě to moc nesere, protože tohle jsou beztak dost možná moje poslední prádzniny a zároveň moje první nicnedělací prázdniny po x letech a tak vůbec. Takže v poho, zatim se nehroutim a neházim flintu do žita a dost možná pošlu životopis třeba do OBI nebo skočim za kámoškama prodavačkama (a hérečkama) do Lidlu, jestli by mě nevzaly mezi sebe.

Moje milá koťátka,

Modří už vědí, že v neděli tomu bude přesně 34. lét od tragického skonu Iana Curtise a všichni dobří lidé budou truhlit a toto truhlení si žádá nasazení a seriózní přístup. A proto jsem včera jela s tetou Janou ke kadeřnici. V autě jsem se chvástala, že se nechám ostříhat na Skrillexe, nebo si nechám udělat parádního mulleta nebo aspoň ofinku dle Natalie Oreiro, no a pak, když jsem seděla v křesílku, jsem jenom sklopila oči a špitla: "Zastříhnout konečky, prosím," protože jsem posera. Ale největší peklo mělo teprv přijít.

Já obecně prostě návštěvy u kadeřnice moc nedávám. Nemám ráda, když mě někdo vidí s mokrejma vlasama a turbanem z ručníku na hlavě a největší problém mi dělá švitoření a nezávislá, tzv. holčičí, konverzace s kadeřničkou. Včera jsem teda už při pozdravu nasadila poker face, ze kterýho jsem (v závislosti na aktuální míře švitoření ze strany kadeřničky) plynule přecházela na killer face a zase zpět. Myslela jsem si, že jakýkoliv snahy o komunikaci utnu prohlášením, že mám doma plešatou kočku, ale ani po tomhle odtajnění mě nikdo nepovažoval za exotku. A tak jsem se, milá koťátka, s kadeřnicí spřátelila. Chyba, měla jsem následovat instinkt a tzv. si držet odstup. Podpásovka totiž přišla až při úplnym finiši, když kadeřnice tajuplně řekla: "Ještě to trošku upravíme, ju?" a laškovně na mě mrkla do zrcadla. Ale protože brala do rukou žehličku, byla jsem celkem vklidu myslíc si, že mi chce tu novou fasádu jenom přežehlit. Nevim přesně, kdy se to stalo, neboť jsem nebyla obezřetná. Vim jenom to, že v jednom okamžiku na sebe koukám do zrcadla a v rámci možností je to, co vidim OK, a pak najednou CVAK a já se v zrcadle vidim s dvou kudrnkama po stranách mýho obličeje. "Ježišmarja. Co to je?! Vždyť vypadám jako Zdeněk Macura!" vyčetla jsem mojí nový kámošce. Její odpověď mi ovšem tzv. vyrazila dech: "Kdo to je Zdeněk Macura?" Než jsem se vzpamatovala z mdlob, že moje nová kámoška, který jsem v uplynulý hodině svěřila svůj život, protože jsem si myslela, že je (v rámci kadeřnickejch možností) normální, pravděpodobně poslední rok strávila na Marsu, začala mě přemlouvat, že takhle si to teď holky normálně nechávaj dělat a že je to tzv. moderní. A pak na mě hodila smutnej psí ksichtíček a zeptala se, jestli mi to má teda jako narovnat a já řekla, že ne, že aspoň bude sranda, až pojedu domu a ona mi to fakt nenarovnala, ale naopak to zafixovala tunou přípravků, takže voilá, celej dnešek jsem pobíhala po světě s dvouma prasečíma ocáskama kolem hlavy. Achjo.


Dnešek byl ve znamení osudovosti a mystična. Úkol byl jasnej. Odevzdat bakalářku a zaplatit daně na finančáku. Po odevzdání bakalářky jsem měla asi hodinu a půl čas do odjezdu autobusu a tak jsem se rozhodla, že se projdu na Florenc pěšky, ale zase jsem měla v peněžence ty peníze na daně a tak jsem šla trošku připosraně a na Příkopech ke mě přiskočil takovej pán a to mi bylo jasný, že bude zle. Nevim, čim ty lidi přitahuju, protože reálně o sobě vim, že když jdu, tvářim se jako bych měla hovno rozmázlý pod nosem, což je můj standardní výraz bez přetvářky a taky se valim jak parní stroj, no abych to zkrátila, sympatie rozhodně nevzbuzuju. Ale možná je na mě poznat, že jsem študovanej sociolog a že z nějaký jakože profesní solidarity člověka na ulici nikdy nevodmítnu. Jenže tenhle chlap mi popřál dobrý den a že je prej dneska nějakej den s úměvem nebo tak něco a jestli bych se na něj nemohla usmát. No, kdo mě zná aspoň vod vidění, tak je mu jasný, že se fakt na povel neusměju, ale tenhle chlap do mě tak hučel, že jsem se asi po pěti minutách zašklebila tak, že při troše dobrý vůle by to mohlo bejt považovaný za úsměv. Jenže chlap chtěl víc a furt vo něčem mlel a pak mi došlo, že je to určitě nějakej dentista a chtěl, abych se na něj usmála, aby viděl moje zuby a pak mě mohl dávat za exemplární příklad toho, jak člověk dopadne, když si nečistí zuby a tak jsem s tím pánem mluvila stylem bezzubá bába, ale nakonec z toho chlápka vylezlo, že dělá nějakou sbírku pro klauny pro děti v nemocnici a že mi dá magnetku, když mu dám peníze, ale já jsem mu peníze dát nechtěla, ale nakonec jsem mu je dala, vysypala jsem mu do kasičky všechny drobáky, který jsem měla v peněžence, i když jsem věděla, že je to citový vydírání, ale magnetku jsem si od něj nevzala, protože přece nejsu nějaké buran, co má na ledničce magnetky, no né?

Ale to neni konec, koťátka. Od rozlučky s chlápkem, co vybírá almužnu na klauny, jsem neušla ani 100 metrů a zastavil mě další chlápek, tentokrát v civilu. Přiznám se, dostal mě otázkou, jestli mluvim česky. Tim si mě dost naklonil. Pán vypadal dost bezmocně a tak jsem si myslela, že bude chtít poradit, jak se dostat na Václavák nebo tak něco. Kristova noho. Měla bych si zapsat za uši, že nikdo v Praze nepotřebuje poradit cestu. Jenže já jsem tak bláhová! Pán byl chirurg a spěchal na vlak, protože měl domluvenou operaci srdce a pacient tam na něj čekal na operačním sále, jenže ho na Andělu okradli o všechno a on byl na policii na Zličíně a všude, ale nikde mu nic neporadili a že už byl zoufalej a nevěděl, co má dělat. A já jsem údajně byla jeho jediná naděje. Víte, když to teď píšu, úplně si připadám jako moula největší, ale když jsem tam dneska tak stála, málem jsem uronila slzičku, jak mi bylo pána líto. A teď mi dovolte menší intermezzo, který vám představí širší historickej kontext mýho dobrodiní:

Historka z mládí: Když jsem byla ještě kuře a byla první rok v Praze, stejskalo se mi po mámě a tak jsem si řekla, že jí pošlu z Prahy pohled a bylo to kolem Vánoc a já jsem šla na Národní třídu a koupila pohled a psala jsem ten pohled o dům na Národní třídě a teď mi dochází, že jsem věděla jenom o jedný jediný poštovní schránce v Praze (!), která je na Národní třídě a proto jsem se tak strašně moc soustředila na Národní třídu. A jak jsem psala ten pohled, přistoupila ke mě nějaká paninka, která mi připomínala mutanta mojí učitelky z gymplu, která mě učila němčinu, a tý holubí báby z filmu Sám doma 2: Ztracen v New Yorku, a ta paninka mi řekla, že jí ukradli peněženku a nemá se jak dostat domů a neví, co má dělat a jestli bych jí nedala pár korun. Já byla naivní a hloupá a byla to moje malá premiéra a ještě jsem tyhle tríčky neznala a tak jsem si myslela, že ta paninka je fakticky v nouzi a taky jsem chtěla udělat dobrej skutek a protože jsem neměla drobný (utratila jsem je za pohled a známku na pohled pro mojí mamku), dala jsem jí 200 korun, kvůli čemuž jsem následně neměla na cestu na Vánoce domů a neměla jsem ani na nájem a tak jsem se musela z Prahy odstěhovat a to je end of the story, moji milí. A pak, když jsem to doma vyprávěla mámě a čekala jsem, že mě pochválí, jakej jsem dobromil a že bych se pro lidi rozdala, ale máma mi vynadala do hlupáku a poučila mě, jak to teď ve světě chodí, vysvětlila mi, kdo jsou to žebráci a seznámila mě s jejich nejčastějšími triky a já jí pak musela slíbit, že už to nikdy neudělám.

Mami, promiň, ale dneska jsem to nezvládla. Z kapes mi koukaly všechny ty papírový tisícovky připravený na zaplacení daní, takže mi bylo trapný dát mu pár korun, nehledě na to, že o všechny drobný mince mě serval ten charitář, a protože jsem neměla menší, dala jsem dědkovi, no hádejte, dvoustovku. Bradička se mi klepala a dědek furt mlel vo tom, že je to teda sice málo, že vlak ho stojí přes tři stovky, ale když teda nemam, tak to se jako nedá nic dělat a že mi dá svoje jméno a adresu a ať mu napíšu svojí adresu a von mi pak z domova pošle bonboniéru, no znělo to lákavě, ale když mi řekl, že se jmenuje Aleš Zpuchlý, tak jsem v tom zase uviděla znamení jak kráva, no jako sorry, ale takovýhle jméno fakt neni jen tak a tak jsem tu bonbošku radši odmítla a řekla mu, že jestli mi chce poděkovat, ať si mě pozve do Pošty pro tebe, a pak jsem utíkala s očima zabořenýma do země až na Florenc.

A pak jsem seděla na Florenci a čekala jsem na autobus domů a děkovala jsem tomu na nebi, že jsem si prozíravě koupila lístek předem, protože už by mi určitě nezbylo na cestu domů a musela bych jít do centra žebrat. Pozorovala jsem feťáky, narkomany a další živly, jak vybírají špačky a vajgly z popelnic a najednou jsem s nimi soucítila, protože je mi jasný, že teď stojim nad existenční propastí a stačí jeden blbej krok a budu bez střechy nad hlavou a možná příště budu bohatý Pražáky prosit o almužničku já a vajgly budu taky sbírat, přestože nekouřim, ale k takovýmu tomu bezďáckýmu naturelu to asi patří. (Celou cestu v autobuse jsem přepočítávala peníze, co mi zbyly po tom záchvatu dobroty a nakonec mi to jen tak tak na ty daně vyšlo a když jsem přišla na finančák, tak se na mě bába na vrátnici obořila, že přece neni úřední den a pokladna je zavřená. Achjo, mam takový tušení, že do příštího tejdne mě o ty zbylý peníze pumpne zase nějaká charita.)

Je to zvláštní. Jsou dny, kdy s nikým nepromluvím (jenom s kočkou) a pak třeba i lituju, že jsem si čistila zuby, když je to vlastně tak zbytečný. Ale dnešek byl tak zajímavej tím, že se toho tolik semlelo, že si říkám, jestli to není začátek nějaký nový etapy mýho života nebo alespoň znamení něčeho, třeba zla.

Milí přátelé,

po všech těch letech, kdy se mi smůla lepila na paty a ezoterici v širém okolí mi s melodramatickým pláčem odmítaly sdělit budoucnost, jsem se vzepřela osudu a s trochou toho štěstíčka a náhody obhájila bakalářskou práci, kterou jsem sesmolila v krvi a potu, a svým nebezpečným šarmem okouzlila státnicovou komisi. Chtěla bych se proto s vámi podělit o několik mých zaručených tajemství úspěchu.

1. Nebuď šprt! Poslední dny a hodiny před státnicema nebuď suchar a narozdíl od tvejch šprtajících se spolužáků vyraž na nákupky hadříků. Není totiž nic lepšího, než se na chvíli odpoutat od nepodstatnejch věcí (škola/zkoušky/učení) a začít se zabejvat něčim fakt důležitym. Třeba zrovna tím, že si konečně koupíš nějakej ten chic společenskej hábit. Jasně, v kabince v Tescu se navztekáš, ve snaze nacpat se do velikosti, kterou jsi nosil/a před pár týdny (rozuměj před začátkem psaní bakalářky a  učením se na státnice) rozerveš pár šatů, sukní a halen, nakonec si vezmeš to největší (gigantický a sloní), co v obchodě mají a doma si přešiješ cedulku s velikostí (pro lepší pocit) a nakonec stejně zjištíš, že všechny ostatní holky přišly v teplákový soupravě/rozevlátých hippies šatech/nahatý takže ty v distinguovanejch pouzdrovkách vypadáš jako že jsi na cestě na pohřeb, ale who cares, sranda prostě musí bejt.

2. Nebuď přízemní homofob! Jasně, mobil má bejt vypnutej. Já ho mimo zkoušky mám vypnutej i třeba v obchodě, v práci, na vycházce, když jsem na záchodě nebo v koupelně, na úřadě a i jinde. Pochop, pro jistotu. Ale když už ti má nahlas zazvonit, je třeba se na to řádně připravit a nastavit parádní melodii, která o tobě zkušební komisi leccos prozradí. Já osobně preferuju, když se do úplnýho ticha rozezní třeba tohle! Ať všichni ví, že nejseš žádnej homofóbní rasista, no né?

3. Nepřiznej barvu! Když už se konečně dostaneš k obhajobě, nenech se vykolejit krutostí komise. Ne, oni si neváží toho skvostu před nimi - bakalářské práce, při jejímž psaní jsi potil/a krev. Naopak počítej s tím, že budou útočit jako vlci tak dlouho, dokud nepropadneš v hlasitý pláč a přiznáš, že sis vymyslel/a všech osm rozhovorů, na kterých tvoje bakalářka stojí. Jenže ty se přiznat nesmíš, protože jde o hrdost a čest a už pan Plzák v ČT radil: "Zatloukat, zatloukat, zatloukat!" Takže zatnout zuby a pěsti a hrdě do boje! (Ne, rozhodně nemluvím z vlastní zkušenosti a nepřiznávám, že jsem svou bakalářskou práci postavila na lžích a smyšlenkách. Jedná se o čistě fiktivní případ a i kdyby ne, tak se stejně nepřiznám. Dianě Kobzanový možná zpětně sebrali titul Miss 2001, protože nafotila hanbatý a rozcapený fotky, ale já svůj těžce vydřenej titul vzít nenechám!)

Diana Kobzanová propukajíc v hysterický pláč v závislosti na odebrání titulu Miss 2001.  To se mě ale nestane!

4. Nebuď naivní! Všechny ty řečičky o tom, že státnice zvládneš levou zadní jsou jenom výmluvy lidí, který se s tebou nechtějí po stopadesáté o státnicích bavit a vymýšlet třicátýčtvrtý záložní plán, co se bude dít, jestli to neuděláš. Státnice nejsou brnkačka a jestli jsi měl ve škole pocit, že profesoři a jiní vyučující jsou kámoši, kteří tě podrží, pleteš se. U státnic kámoši neexistujou a role jsou jasně rozdělený. Ty seš plebejec, beránek a holčička, co se stébla chytá, oni jsou patricijci, vlci a chytráci největší a snaží se tě ulovit, hází ti klacky pod nohy, chytají tě za slovo a vůbec nejsou milí a empatičtí. (Jako sorry, ale vážně mě k pláči donutilo tohle? Achjo.) První rada: Run Boy Run. A když to nepomůže a tobě dochází, že nad nima nikdy nevyhraješ, ba co víc, že není možný odejít z týhle situace s hlavou vztyčenou, navrhuju ústup. Mě osobně se nejvíc osvědčil postup prověřený v Poště pro tebe aneb Jirko-dej-mi-nitrák (modifikovaný na: "Dejte mi někdo vodu", rozbalení prvního balíčku papírových kapesníků, hlasité smrkání a významné popotahování) a následně etuda na téma "Proč jsou lidi takhle zlí, Esterko?!". Jasně, je to trapas a fail a jsem si jistá, že lidová ústní slovesnost tuhle historku bude předávat po několik dalších generací, takže až půjdou ke státnicím studenti za pět let, vinou lidskýho faktoru se bude vyprávět, že kdysi tu byla jedna holka, co se hystericky rozbrečela už před státnicema, komisi nic neřekla a přesto dostala samé jedničky. Ale pro úspěch musí člověk něco obětovat a když teď čtu statusy mých spolužáků na facebooku a dozvídám se, že státnice projeli, je mi jasný, že svou čest neobětovali a je mi jich líto.

5. Začni hubnout do taláru! Dobrý no, když už člověk nezhubne do státnic, může se vymluvit na ten zatracenej stresík a nervíky (vivat má kolegyně z práce, která v počátcích své kariéry v půl osmý v kanceláři neváhala a sáhla do ledničky, vytáhla mega bonbošku se slovy: "Ta byla pro kámošku, ale já mam teď nějaký stresíky... Nabídni si!"). Jenže když je po všem, používat tyhle výmluvy je prostě blbý. Když navíc do státnic zbývají čtyři měsíce (fakt fakt), je to příležitost se hecnout a dát konečně dolů těch patnáct kilo, který vás dělej od autorek tzv. pro-ana blogů. Protože mám vážný obavy, že když si na konci října oblíknu talár, nebude mi volnej jako všem ostatním, ale budu v tom tzv. nařvaná, jak by řekla drahá máti, takže si budu muset talár spíchnout z nějaký pohřebácký plachty a to teda fakt nechci.

P.S.: Jak by řekli Klaxons, It's not over yet. Lidi jako jsem já čekají ještě přijímačky na magisterský studium, kde je součástí i ústní pohovor zaměřený na motivaci studenta, přečtenou literaturu a konzultace jednoho z asi padesáti témat. Takže můžu potvrdit, že až uslyšíte nějakou urban legend o holce, co šla na magisterský přijímačky, k motivaci uvedla klišé, že "jí velice zajímá problematika daného oboru" a víc ani ťuk, její seznam přečtené literatury obsahoval maximálně Povídaní o pejskovi a kočičce a kreslenou knížku Walt Disney 101 Dalmatinců a místo odpovědi na vybranou otázku se hystericky rozbrečela, a beztak ji ke studiu přijali - víte odkud vítr vane.