MAD WORKER*

Můj kluk řiká, že bych tenhle "blog" měla přejmenovat na Jak mi všichni ubližujou. (Můžu ale za to, že jsem terčem bezpráví a křivdy častějc než kdokoli jinej? Ne.) Já spíš uvažuju nad tim, jestli neni potřeba změnit madworker na madnemakačenko.



Vždycky se divim, že mi kudlu do zad bodnou ty, od kterejch bych to čekala nejmíň. S klukem jsme koukali na Filadelfii, doplňuju si teď filmovou klasiku. Ve zkratce: Tom Hanks se dvě hodiny soudí s lidma z práce, že ho vykopli kvůli tomu, že má AIDS. A můj se mě pak zeptal, jestli budu žalovat šéfovou za to, že mě vyhodila proto, že mam léze po celym ksichtě. "Ne, počkej, tys vlastně dala výpověď sama a na obličeji nemáš léze ale akné." Dost dobrej vtip až na to, že to vlastně vůbec vtipný neni.

Žiju teď úplně novej život, takovej, jakej jsem vždycky chtěla. Za prvních pět dnů nemakání jsem z bytu vylezla přesně 2x. Jednou do kavárny na dorta a podruhý do mekáče. Deodorant? Neni potřeba, kočky moje smradlavý podpážko přežijou a kluk se vrací z roboty až k večeru. Podprdu používám jenom občas, většinou celej den zůstávám v pyžamu a tepláky oblíkám až ve chvíli, kdy z Googlu zjistim, že se kluk blíží k domovu. Myslim, že dost dobrý.

V rámci prokrastinačního poflakování jsem narazila na blog s kosmetickejma vychytávkama. Zaujal mě tam domácí kávovej peeling z french pressu, což je prej ještě lepší využití odpadu než udělat si druhej nálev. Protože kdo by nechtěl bejt hubenější, nabuzenější a pevnější bez pomerančový kůže, že jo. A ještě si zavěštit z kávový sedliny na dně vany. Pánbůh ví, že to potřebuju, takže beru všema deseti. Pro lepší účinky jsem do kávy přidala dvě lžíce kokosovýho oleje a nechala to celý prohřát v mikrovlnce. To, že jsem dement, kterýho napadaj akorát píčoviny, mi došlo o pár minut pozdějc, když jsem na sebe začala kydat vařicí kávu s olejem. Po týhle náloži jsem byla rudá jako rak, vana byla zadělaná jak vod hoven. Nejhorší ale bylo, že kávovej peeling proniknul i na ty místa, kde bych ho teda vážně nečekala a ani vlastně nechtěla. A pak to nešlo nijak vymejt, takže #smarttip pro všechny holky: noste pak nějakou dobu radši tmavší spoďáry, jo? Když jsem pak večer po týhle beauty masáži ležela v posteli, čuchnul ke mě můj kluk a řekl mi, že si nemůže pomoct, ale cejtí ze mě kávovinovou zatuchlinu. Takže doporučuju všem, stojí to za to.

Čeká mě teď ale něco mnohem horšího, než káva everywhere. Hola hola, pracák volá. Začlo mi totiž šrotovat hlavou, že i když jsem teď nemakačenko, vždycky jsem byla spíš makačenko, takže bych teoreticky mohla mít nárok na nějakou tu almužničku od státu. Je to potupný, ale přinejmenším by to mohlo vystačit micuškám na živobytí, aby se nemusely vzdát svýho života v luxusu. Jenže mam strach. Na pracáku dělá moje spolužačka z gymplu, kterou čas od času potkám ve městě. Nikdy se nezdravíme. Já se tvářim povýšeně, ona se tváří nerudně. Takže jsme vlastně tzv. na nože. Bojim se, že mi nějak stopne podporu nebo na mě pošle sociálku, aby mi sebrala kočky nebo tak něco. Bože, kolik neštěstí a utrpení ještě človíček jako já musí snést, aby konečně našel klid †

Ahojky kocourci!

Prázdniny jsou za dveřma. I když mi K., když jsem v březnu podepisovala po sedmi letech ukončení té mojí milované pracovní činůstky, mazala med kolem pusy a říkala, že o pracanta (!) jako jsem já by nerada do budoucna přišla (a já jí na to nalítla!), říkala jsem si, že ta moje nečinnost je jenom taková formalitka, během který si v lážo plážo tempu napíšu další bakalářku, odstátnicuju, zakončim první magisterskej ročníček a od půlky června už zase budu v plnym pracovním nasazení. Jenže K. se neozvala a teplý místečko mi znova nenabídla a na mojí mámě je vidět, že je nešťastná a po nocích nespí a kuje pikle a dost možná už dávno rozeslala moje životopisy do všech mosteckejch fastfoodů.


Víte, ať si kdo chce říká co chce, Most teď začíná bejt docela dost kchůl město. V městskym divadle se sice už dvacátou sezónu hrajou stejný představka, no nic proti, ale byl to takovej gympláckej kolorit, chodit 2x per year na nějakou strašlivou komedii, u který to během prvních deseti minut zalomili všichni včetně učitelek a vzbudil je až zvonek na přestávku, tzv. kuř- nebo rauch- pauzu (resp. kašpárkovo tlesknutí činelů na dětský scéně). A taky tu máme často koncerty. V čase vánočním každoročně jezdí takový persóny jako je Zagorka nebo Helča, a obecně během roku je celkem našláplej program na klubový scéně (!), kde hrajou kapely zvučnejch a lákavejch jmen (např. Debill Heads, Krucipüsk, Penál a další), které potěší srdéčko mnoha rockerů. No ale hlavně tu máme dva mekáče a brzo se otevře jedno zbrusu nový KFC, a taky je tu jedno fejkový KFC, který se jmenuje ACF, a to nekecám. A moje máma by určitě dala cokoliv za to, abych v jednom z těch fastfoodů mohla pracovat. Jenže kdo mě zná, ví, že je to zcela unreal, takže dream on, mami.

A tak jsem si pro jistotu začala shánět prácičku snů sama, jenže v našem regionu je bída a po letmym přejetí nabídek práce mi bylo jasný, že i se dvěma titulama skončim jako řeznice, údržbářka nebo lesnice (pravděpodobně sofistikovanější varianta pěstební dělnice). Ale je fakt, že i lesnice si může přečíst Vergilia v originále, takže neni radno házet flintu do žita. Jenže v tý záplavě poptávky řeznic a lesnic jsem objevila něco, z čeho se mi rozbušilo srdínko. Referent marketingu u dodavatele psího žrádla! Ta práce mi prostě padla do oka a tak jsem tam napsala a oni mi odepsali, že ať jako přijedu na pohovor, jenže první průser je, že jsem v životě na žádnym pohovoru nebyla a nevim, co se tam dělá a jestli to náhodou nechodí jako na těch kástingách s bílou pohovkou a tak dále. No a druhej průser byl v tom, že pohovor i pracoviště je v asi 20km vzdálený tzv. řitce (obrazně, proboha!) a nejezdí tam žádný rozumný spoje a tak jsem se zeptala svýho kluka, jestli mi půjčí svýho supersporťáka, ale jemu se moc nechtělo, protože se mnou jel dvakrát v životě a vždycky měl v očích smrť a vždycky, když se mnou jel, jsem neuměla zaparkovat a prostě se bál a vymlouval se, že vlastně ani žádný auto nemá atd., ale nakonec to dobře dopadlo a já jsem večer před pohovorem obřadně dostala klíčky a nějaký papírky a kartičky k autu a taky instruktáž ohledně startování a přednášku na téma, co mám dělat, když přede mnou auto zastaví a bylo mi kladeno na srdce, že se nesmím nabourat, nesmím mít za jízdy sluchátka, a ať mu hlavně nevolám do práce, až se něco stane, ale ať si to řešim s mym tátou.

Takže jsem pak sedala za volant s rozklepanejma ovarovejma kolínkama a dlouho ten okamžik prodejchávala a v duchu jsem si pět minut opakovala svatou mantru spojka-brzda-plyn. A pak jsem jela a řezala jsem zatáčky a připadala jsem si přinejmenším jako Simír Gerchán a Vin Diesel v Rychle a zběsile dohromady a vytvořila jsem si moc pěknej vztah s autem, za jízdy jsem s ním rozmlouvala a oslovovala ho jako KITT.

Lascivní pózička.

No, co vám budu vyprávět, ten pohovor dopad příšerně. Ale to jenom proto, že jsem den před tim mluvila s mym tátou a ten mě varoval, že tu firmu vedou určitě nějaký šejdíři a lumpové a podvodníci, který se mě budou snažit nějak ošulit a proto mi pak začlo bejt i jedno, jestli mě vezmou nebo ne a vůbec jsem se na pohovor nepřipravila a všechny otázky, který mi kladly, mě dost zaskočili no a prostě sem to tzv. pohnojila. Když se mě zeptali, jestli mam psa, řekla jsem, že ne, ale že mam kočinku a že měla zrovna první narozeniny, koblížek můj maličkej. Ale asi to nezabralo, protože už se mi neozvali, achjo. Ale ani mě to moc nesere, protože tohle jsou beztak dost možná moje poslední prádzniny a zároveň moje první nicnedělací prázdniny po x letech a tak vůbec. Takže v poho, zatim se nehroutim a neházim flintu do žita a dost možná pošlu životopis třeba do OBI nebo skočim za kámoškama prodavačkama (a hérečkama) do Lidlu, jestli by mě nevzaly mezi sebe.