Letos na jaře mi končila platnost občanky. Protože jsem nesnesitelnej puntičkář a time manager, dost dlouho dopředu jsem to datum měla poznačený v kalendáříčku, zvýrazněný růžovou fixkou a to hlavně proto, že jsem si dala předsevzetí, že se nechám vyfotit konečně tak, abych se nemusela stydět tu průkazku komukoliv ukazovat. To znamená, že konečně pořádně zhubnu (aby se mi tzv. proštíhlil obličej a vystoupily lícní kosti) a dám se na zdravou a vyváženou krmi a ve svejch pětadvaceti se díky tomu konečně zbavim akné. Ani jedno ani druhý se mi nepovedlo (velký překvápko), takže jsem si svůj osobní cíl zrevidovala na prostý: nebudu na občance vypadat jako dement. Zdálo by se to jednoduchý, jenže jsem to zcela nečekeně posrala tim, že jsem chtěla vyřízení nový občanky stihnout v obědový pauze (čirý bláznovství). Jenže nejdřív jsem si při nástupu do tramvaje vzpomněla, že vlastně nemam nabitou průkazku na socku, takže zpátečka a nabít, a když už jsem se konečně dokodrcala na magistrát, zjistila jsem, že zrovna tuhle budovu, kde je velkovýrobna občanek, rekonstruujou, takže celá občanková agenda je přesunutá do druhý budovy (btw. asi dvě minuty od budovy, kde pracuju - heuréka). Obědová pauza v hajzlu, občanka nikde, no cestou zpátky do práce jsem volala mámě, protože ta může za všechno a vyčítala jsem jí, proč mi proboha neřekla, kde se dělaj průkazky. A moje máma mi zase řekla, že si za všechno můžu sama a že jsem neschopná a že mě zbaví svéprávnosti. A že mam přetáhnout obědovou pauzu a jít si udělat občanku. Takže k okýnku jsem přišla zadejchaná, růžová jak vepř, zpocená a s připláclejma vlasama na čelo. Proč to ale všechno píšu: největší pojeb mě čekal od úřednice příjemný jak drobky ve spacáku, když mě před focením začala instruovat k tomu, abych si narovnala brejle. Pravou stranu trochu nahoru, ještě trochu, no to už je moc, poštelujte tu levou, ale né, to máte pořád strašně nakřivo!
Věc se má tak, že když mi byli čtyři, máma mě donutila jít na plastiku uší, protože jí připadalo, že mám tzv. plachťáky jako slon Dumbo a dobový fotky jí tak trošku dávaj za pravdu. Jenže se ta náročná několikahodinová operace odehrávala v první půlce devadesátejch let v naší mostecký nemocnici, kde nebyl žádnej Cvach ani Sova, ale spíš nějakej notor, co si na operační sál odskočil po pár panákách zelený z bufáče v přízemí. Nebudu chodit kolem horký kaše, prostě mi ty uši přišili blbě a křivě. Za normálních okolností bych si řekla, že zpackaná plastika ve čtyřech letech ze mě automaticky nedělá Donatellu ani Pilarku, problém znamenaly právě až ty brejličky, který běžně nahoděj člověku automaticky fasádu Einsteina, perverzní úči, právníka nebo aspoň Václava Moravce. Jenže já díky těm (nejen) křivejm uším vypadala prostě jako mentálek.
Proto jsem si řekla, že člověk musí jít tomu štěstíčku trošku naproti, a začala si šetřit na laserovou operaci, která vyřeší všechno moje trápeníčko a navrch zajistí světovej mír. S blížícím se termínem vstupního vyšetření mi ale kdesi v hlavince začalo blikat varovný světýlko a osud nasadil svojí poker face a začal se tvářit jako nezvratnej.
Google našeptávač se evidentně urval ze řetězu, a bezprostředně po zadání písmenka s zašeptal slepota, pod písmenkem z se zase schovávala zpackaná laserová operace a tak dále. Zničehonic mi začalo chodit enormní množství nevyžádanejch e-mailů nabízejících kontaktní čočky a nový brejle za pakatel. A co myslíte, kde jsme měli v červnu firemní teambuilding? Ach ano, na Neviditelný výstavě, kterou nás provázeli slepejši, jsme si formou humorné hry zkoušeli, jak moc thug life bysme měli jako slepci. Náhoda? Nemyslim si! Finální úder osudu ale následoval právě v den vstupního vyšetření na klinice. Horko těžko jsem přemluvila svýho kluka, aby mě do Prahy hodil autem. Hrozně se cukal a vymlouval se na to, že do Prahy autem nerad jezdí (!). Jestli ale něco zvládám bravurně, je to vztahový obviňování, výčitky, výhrůžky a vydíráníčko, takže se nakonec jelo. Po cestě ani jeden z nás nebyl ve svý kůži, atmošce nepřidalo ani info mýho kluka, že při zatáčení cejtí, jak se to auto z nějakýho důvodu celý klepe (!!). Jako zkušenej motorista (naposledy jsem řídila na gymplu) jsem si udělala rychlou analýzu motorovýho vozidla a bylo mi to jasný. Určitě nám upadne kolo, oba se zabijeme a to všechno jenom kvůli tomu, že si myslim, že s brejlema vypadám jako retard, i když je jasný, že ani sebedražší plastická operace a transplantace mozku mi nepomůže. Zbytek cesty jsem se potila a modlila, abysme neumřeli a když jsme dojeli před kliniku, řekla jsem si ty vole vono to fakt funguje. A pak můj kluk uškvařil spojku (!!!), takže auto 100 kiláků od domova nepojízdný a odsouzenýdo šrotu k odtahu. Nervíky jak špagáty, ne že ne, ale řekla jsem si, že když už jsem to dotáhla tak daleko, nemůžu to vzdát, takže jsem na vyšetření šla. Na klinice se mi vesmír vysmál až se za břicho popadal, protože místní DJ s vytříbenym vkusem smažil celej den randomem kompletní diskografii Arcade Fire (!!!!) a pro moje entrée citlivě zvolil skladbu No Cars Go (WTF level: nekonečno).
Když jsem tyhle komický scény druhej den přehrávala kolegyňkám v práci, měly husí kůžičku a vodpřísáhly, že v tom musí mít prsty nějaká vyšší mocnost. Rozhodla jsem se jí dát na prdel (tý vyšší mocnosti), protože já se přeci jen tak z něčeho neposeru. No stress. Takže jsem si i přes hmatatelnou výstrahu osudu domluvila termín operace, poprosila papá o odvoz, protože můj kluk ode mě dal samozřejmě ruce pryč, a nahlásila si dovču v práci. Den před operací jsem zaúkolovala ajťáky, nechť mi nastaví na dva tejdny automatickou odpověď do e-mailu, a sklízela jsem si pracovní místečko, když ejhle najednou telefon, ve kterym mi paninka z kliniky prakticky půl dne před plánovanou operací řekla, že se celá akce kulovej blesk z technickejch důvodů odkládá o týden, no snad to pro mě neni problém. To bych se z toho posrala, to vám povim. Slzičky ve vočích, fantazie na plný vobrátky (technický důvody jsou zástěrka pro rozbitej laser, zpackanou operaci nebo nervovej kolaps nějakýho doktůrka?!?!?!), pokorná omluva ajťáčkům, šéfový a papá, a pocit, že je to fakt krutá hra osudu a že mě nikdo nemá rád.
O tejden pozdějc ode mě pro změnu dal ruce pryč můj papá, takže jsem musela program výčitek, vydírání a příslibů svýmu klukovi nastavit na nejvyšší level, aby mě tam doprovodil aspoň on. Doprovodil, ale pěkně mi to osladil, to vám povim. Od samýho rána mi tzv. házel klacky pod nohy, rozčiloval mě a nadával mi před lidma, že jedeme špatnym autobusem, kladl mi debilní otázky, smál se mi, že budu jako Esmeralda a pouštěl mi scénu z Nezvratnýho osudu 5, ve který smrt dožene jednu chudinku zrovinka na laserový operaci očí. Velký achjo, opora nahovno, nervy nadranc, ale blogerky a pani z instruktážního videa tvrdily, že celá operace je brnkačka a žůža úža zkušenost, která za to fakt stojí. Celý to prej trvá jenom pár minut, během kterejch jsou ale na člověka všichni milí jako když máslo ukrajuje, takže z doktorů a sester jsou rázem vaši BFFs. Takže jsem prudícího kluka vytěsnila, svoje obavy setřásla a počítala s happy endem.
Jenže jak před lety pravil klasik Vašek, jsem jenom ustrašená malá holčička, co se chytá stébla a já bych ještě chtěla dodat, že nikdy nepřestanu sama sebe překvapovat, když z hloubi mý černočerný duše vyhrabu nějakou tu světlou naději a navenek se jevim jako optimista, co doufá v lepší zejtřky. Neni všechno zlatínko, co se třpytí, takže ani doktůrci nejsou pořád jenom za sluníčka, ale když maj hlad, chovaj se kupodivu jako obyčejný smrtelníci (byla jsem poslední pacient před polední pauzičkou, takže jsem nebyla ušetřená dialogu o tom, co za dobrůtky sestry schovávaj v obědovejch krabičkách v erární lednici). Jako já vim, že když má člověk hlad, stane se z něj automaticky Joan Collinsová, ale v ten moment mi došla poslední špetka empatie s hladovějícíma a já se začla litovat a loučit se zbytkama svýho zraku.
Náladičce na operačním sálu jsem následně nepomohla ani tim, že když mě konečně po hodině čekání a rozkapávání přivedli a já si lehla na lehátko a převezli mě pod laser... jsem řekla, že nutně potřebuju na záchod. Všichni už se evidentně viděli, jak rejou umělou vidličkou v plastovym korýtku s kuskusem nebo rozblemcanejma knedlíkama s vomáčkou, takže unisono voči v sloup a mě bylo docela trapně, ale tak jsme jenom lidi, no ne? Když jsem se vrátila a uléhala na lehátko, někdo, koho jsem neviděla, protože už jsem neměla brejle, ale jasně jsem slyšela, že si nervózně podupává nožičkou, se mě ironicky zeptal, jestli už je všechno v pořádku a můžeme konečně začít. Nebylo, ale rozhodla jsem se nebejt za krávu a proto jsem to tajila.
Z instruktážního videa jsem věděla, že vedle milionovýho personálu, kterej člověka nepřestává laskavym hlasem uklidňovat a informovat o průběhu operace, je největším parťákem každýho pacienta plyšáček tzv. na postiskání. Těšila jsem se moc, protože miluju mazleníčko a dítě uvnitř mýho ponurýho dospěláckýho já má pro plyšáky prostě slabost. Jenže pomazleníčko s totálně scary plyšovym čoklem, kterej je durch propocenej z mazleníčka s dvaceti lidma, co šli pod kudlu přede mnou,takže vypadá a smrdí jako masturbační plyšák předpubertální dívenky, neni nic, co by na mě mělo uklidňující účinky jako rohypnol (pani ve videu se tvářila, že jsou to ekvivalenty). Plyšáka ne, raději bibli knihu!
A pak to začlo. O soundtrack v mý hlavě se bez pozvání postarali Justice s nestárnoucí klasikou, co vám budu povídat, jelo mi to jako smyčka pořád dokola. To, co všichni připodobňovali k lechtání v oku, slabší povahy připouštěli, že cejtí jakejsi tlak na oku, ale přísahali, že bolest fakt ne, mi připadalo jako novodobá tortura. Zachvácená absolutním pocitem paniky jsem cejtila každý rejpnutí a trvalo to celou věčnost. Propotila jsem komplet celý voblečko neboli můj OOTD, při odchodu mi pot čvachtal i v botách. Nechci ani domejšlet, co by se stalo, kdybych na začátku nesebrala odvahu a tzv. si neodskočila. O uklidňování ze strany doktůrků nemohla bejt řeč, naopak mi byla položená ohleduplná otázka skoro až filozofickýho rázu: "A vy teď takhle hysterčíte proč?", na kterou jsem hledala diplomatickou odpověď marně, protože mi bylo blbý říct, že je to celý jako ze zkurvenýho hororu a že lituju toho, že na to padly veškerý moje letitý úspory, což znamená, že teď budeme muset po zbytek života jíst knedlíky s cibulkou a naše micušky budou muset baštit granule K-classic a chcát do Mikeše, i když jsou teda zvyklý na trošinku jinej standard.
Můj život je nikdy nekončící sled vzájemně navazujících failů, proto mě dost překvapilo, že na mě můj kluk celou tu dobu poslušně čekal. Co mě ale nepřekvapilo vůbec, že když jsem si mu postěžovala, že to teda rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou, vmetl mi do obličeje, že to je tim, že mam nízkej práh bolesti (ve skutečnosti vydržim jak kůň), a ať nemelu a radši s nim jdu do Burger Kingu, protože mi strašně smrdí z pusy, prej asi hlady. A proto jsem si ho vybrala, holky, protože když je nejhůř, ví, jak člověka podpořit! #stayklasik Když jsme pak při ochodu z potkali dvojici zoufalců v bílejch tričkách loudit příspěvky v rámci akce Bílá pastelka z nebožáků jdoucích z oční kliniky (což mi doteďka přijde jako zdařilej trolling), rozbrečelo mě to jenom trošku.
Aby to ale nevyznělo tak, že imrvére jenom píčuju na celej svět (počkat, vždyť já vlastně... ), chtěla bych jenom říct, že díky tomu, že mam tuhej kořínek a nesmírnou vůli k životu, dostala jsem se z nejhoršího a vážně uvažuju o tom, že bych si zašla na matriku a zřídila si prostřední jméno Rys Ostrovid (snad to můžou bejt dvě slova), protože momentálně vidim úplně všechno. (Hlavně chyby druhejch.) Teda jenom ve dne. Díky tomu, že mam tak nějak vod přirození rozšířený zorničky i za bílýho dne, který už víc prostě nedaj, ve tmě vidim stejně blbě jako před operací. Nemluvě o tom, že bych vám přála vidět, jaký světelný efekty mi teď hází veškerý veřejný osvětlení, hotovej mejdan roku z Václaváku. Nemůžu se proto dočkat svojí první jízdy autem za šera nebo tmy; něco mi dává tušit, že to bude ještě větší vzrůšo a hazard než teď.
Závěrem bych chtěla personálu z celýho srdíčka poděkovat za pečlivost a laskavost, kterou mi věnoval. Kdyby mi chtěl taky někdo nabídnout nějakou tu formu spolupráce, jako že by třeba na svejch stránkách zveřejnili link na tenhle příspěvek a jako poděkováníčko mi vrátili část prašulek, byla bych moc vděčná a dobrý slovo šiřila dál. A když nic, tak aspoň doufám, že vyhraju ten zájezd do Londýna, to by bylo moc príma. #rádosestalo ♥
 |
| Carol Pifková za přepážkou, ale vlastně tak trochu i já. |
Věc se má tak, že když mi byli čtyři, máma mě donutila jít na plastiku uší, protože jí připadalo, že mám tzv. plachťáky jako slon Dumbo a dobový fotky jí tak trošku dávaj za pravdu. Jenže se ta náročná několikahodinová operace odehrávala v první půlce devadesátejch let v naší mostecký nemocnici, kde nebyl žádnej Cvach ani Sova, ale spíš nějakej notor, co si na operační sál odskočil po pár panákách zelený z bufáče v přízemí. Nebudu chodit kolem horký kaše, prostě mi ty uši přišili blbě a křivě. Za normálních okolností bych si řekla, že zpackaná plastika ve čtyřech letech ze mě automaticky nedělá Donatellu ani Pilarku, problém znamenaly právě až ty brejličky, který běžně nahoděj člověku automaticky fasádu Einsteina, perverzní úči, právníka nebo aspoň Václava Moravce. Jenže já díky těm (nejen) křivejm uším vypadala prostě jako mentálek.
Proto jsem si řekla, že člověk musí jít tomu štěstíčku trošku naproti, a začala si šetřit na laserovou operaci, která vyřeší všechno moje trápeníčko a navrch zajistí světovej mír. S blížícím se termínem vstupního vyšetření mi ale kdesi v hlavince začalo blikat varovný světýlko a osud nasadil svojí poker face a začal se tvářit jako nezvratnej.
Google našeptávač se evidentně urval ze řetězu, a bezprostředně po zadání písmenka s zašeptal slepota, pod písmenkem z se zase schovávala zpackaná laserová operace a tak dále. Zničehonic mi začalo chodit enormní množství nevyžádanejch e-mailů nabízejících kontaktní čočky a nový brejle za pakatel. A co myslíte, kde jsme měli v červnu firemní teambuilding? Ach ano, na Neviditelný výstavě, kterou nás provázeli slepejši, jsme si formou humorné hry zkoušeli, jak moc thug life bysme měli jako slepci. Náhoda? Nemyslim si! Finální úder osudu ale následoval právě v den vstupního vyšetření na klinice. Horko těžko jsem přemluvila svýho kluka, aby mě do Prahy hodil autem. Hrozně se cukal a vymlouval se na to, že do Prahy autem nerad jezdí (!). Jestli ale něco zvládám bravurně, je to vztahový obviňování, výčitky, výhrůžky a vydíráníčko, takže se nakonec jelo. Po cestě ani jeden z nás nebyl ve svý kůži, atmošce nepřidalo ani info mýho kluka, že při zatáčení cejtí, jak se to auto z nějakýho důvodu celý klepe (!!). Jako zkušenej motorista (naposledy jsem řídila na gymplu) jsem si udělala rychlou analýzu motorovýho vozidla a bylo mi to jasný. Určitě nám upadne kolo, oba se zabijeme a to všechno jenom kvůli tomu, že si myslim, že s brejlema vypadám jako retard, i když je jasný, že ani sebedražší plastická operace a transplantace mozku mi nepomůže. Zbytek cesty jsem se potila a modlila, abysme neumřeli a když jsme dojeli před kliniku, řekla jsem si ty vole vono to fakt funguje. A pak můj kluk uškvařil spojku (!!!), takže auto 100 kiláků od domova nepojízdný a odsouzený
Když jsem tyhle komický scény druhej den přehrávala kolegyňkám v práci, měly husí kůžičku a vodpřísáhly, že v tom musí mít prsty nějaká vyšší mocnost. Rozhodla jsem se jí dát na prdel (tý vyšší mocnosti), protože já se přeci jen tak z něčeho neposeru. No stress. Takže jsem si i přes hmatatelnou výstrahu osudu domluvila termín operace, poprosila papá o odvoz, protože můj kluk ode mě dal samozřejmě ruce pryč, a nahlásila si dovču v práci. Den před operací jsem zaúkolovala ajťáky, nechť mi nastaví na dva tejdny automatickou odpověď do e-mailu, a sklízela jsem si pracovní místečko, když ejhle najednou telefon, ve kterym mi paninka z kliniky prakticky půl dne před plánovanou operací řekla, že se celá akce kulovej blesk z technickejch důvodů odkládá o týden, no snad to pro mě neni problém. To bych se z toho posrala, to vám povim. Slzičky ve vočích, fantazie na plný vobrátky (technický důvody jsou zástěrka pro rozbitej laser, zpackanou operaci nebo nervovej kolaps nějakýho doktůrka?!?!?!), pokorná omluva ajťáčkům, šéfový a papá, a pocit, že je to fakt krutá hra osudu a že mě nikdo nemá rád.
O tejden pozdějc ode mě pro změnu dal ruce pryč můj papá, takže jsem musela program výčitek, vydírání a příslibů svýmu klukovi nastavit na nejvyšší level, aby mě tam doprovodil aspoň on. Doprovodil, ale pěkně mi to osladil, to vám povim. Od samýho rána mi tzv. házel klacky pod nohy, rozčiloval mě a nadával mi před lidma, že jedeme špatnym autobusem, kladl mi debilní otázky, smál se mi, že budu jako Esmeralda a pouštěl mi scénu z Nezvratnýho osudu 5, ve který smrt dožene jednu chudinku zrovinka na laserový operaci očí. Velký achjo, opora nahovno, nervy nadranc, ale blogerky a pani z instruktážního videa tvrdily, že celá operace je brnkačka a žůža úža zkušenost, která za to fakt stojí. Celý to prej trvá jenom pár minut, během kterejch jsou ale na člověka všichni milí jako když máslo ukrajuje, takže z doktorů a sester jsou rázem vaši BFFs. Takže jsem prudícího kluka vytěsnila, svoje obavy setřásla a počítala s happy endem.
Jenže jak před lety pravil klasik Vašek, jsem jenom ustrašená malá holčička, co se chytá stébla a já bych ještě chtěla dodat, že nikdy nepřestanu sama sebe překvapovat, když z hloubi mý černočerný duše vyhrabu nějakou tu světlou naději a navenek se jevim jako optimista, co doufá v lepší zejtřky. Neni všechno zlatínko, co se třpytí, takže ani doktůrci nejsou pořád jenom za sluníčka, ale když maj hlad, chovaj se kupodivu jako obyčejný smrtelníci (byla jsem poslední pacient před polední pauzičkou, takže jsem nebyla ušetřená dialogu o tom, co za dobrůtky sestry schovávaj v obědovejch krabičkách v erární lednici). Jako já vim, že když má člověk hlad, stane se z něj automaticky Joan Collinsová, ale v ten moment mi došla poslední špetka empatie s hladovějícíma a já se začla litovat a loučit se zbytkama svýho zraku.
Náladičce na operačním sálu jsem následně nepomohla ani tim, že když mě konečně po hodině čekání a rozkapávání přivedli a já si lehla na lehátko a převezli mě pod laser... jsem řekla, že nutně potřebuju na záchod. Všichni už se evidentně viděli, jak rejou umělou vidličkou v plastovym korýtku s kuskusem nebo rozblemcanejma knedlíkama s vomáčkou, takže unisono voči v sloup a mě bylo docela trapně, ale tak jsme jenom lidi, no ne? Když jsem se vrátila a uléhala na lehátko, někdo, koho jsem neviděla, protože už jsem neměla brejle, ale jasně jsem slyšela, že si nervózně podupává nožičkou, se mě ironicky zeptal, jestli už je všechno v pořádku a můžeme konečně začít. Nebylo, ale rozhodla jsem se nebejt za krávu a proto jsem to tajila.
Z instruktážního videa jsem věděla, že vedle milionovýho personálu, kterej člověka nepřestává laskavym hlasem uklidňovat a informovat o průběhu operace, je největším parťákem každýho pacienta plyšáček tzv. na postiskání. Těšila jsem se moc, protože miluju mazleníčko a dítě uvnitř mýho ponurýho dospěláckýho já má pro plyšáky prostě slabost. Jenže pomazleníčko s totálně scary plyšovym čoklem, kterej je durch propocenej z mazleníčka s dvaceti lidma, co šli pod kudlu přede mnou,
A pak to začlo. O soundtrack v mý hlavě se bez pozvání postarali Justice s nestárnoucí klasikou, co vám budu povídat, jelo mi to jako smyčka pořád dokola. To, co všichni připodobňovali k lechtání v oku, slabší povahy připouštěli, že cejtí jakejsi tlak na oku, ale přísahali, že bolest fakt ne, mi připadalo jako novodobá tortura. Zachvácená absolutním pocitem paniky jsem cejtila každý rejpnutí a trvalo to celou věčnost. Propotila jsem komplet celý voblečko neboli můj OOTD, při odchodu mi pot čvachtal i v botách. Nechci ani domejšlet, co by se stalo, kdybych na začátku nesebrala odvahu a tzv. si neodskočila. O uklidňování ze strany doktůrků nemohla bejt řeč, naopak mi byla položená ohleduplná otázka skoro až filozofickýho rázu: "A vy teď takhle hysterčíte proč?", na kterou jsem hledala diplomatickou odpověď marně, protože mi bylo blbý říct, že je to celý jako ze zkurvenýho hororu a že lituju toho, že na to padly veškerý moje letitý úspory, což znamená, že teď budeme muset po zbytek života jíst knedlíky s cibulkou a naše micušky budou muset baštit granule K-classic a chcát do Mikeše, i když jsou teda zvyklý na trošinku jinej standard.
Můj život je nikdy nekončící sled vzájemně navazujících failů, proto mě dost překvapilo, že na mě můj kluk celou tu dobu poslušně čekal. Co mě ale nepřekvapilo vůbec, že když jsem si mu postěžovala, že to teda rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou, vmetl mi do obličeje, že to je tim, že mam nízkej práh bolesti (ve skutečnosti vydržim jak kůň), a ať nemelu a radši s nim jdu do Burger Kingu, protože mi strašně smrdí z pusy, prej asi hlady. A proto jsem si ho vybrala, holky, protože když je nejhůř, ví, jak člověka podpořit! #stayklasik Když jsme pak při ochodu z potkali dvojici zoufalců v bílejch tričkách loudit příspěvky v rámci akce Bílá pastelka z nebožáků jdoucích z oční kliniky (což mi doteďka přijde jako zdařilej trolling), rozbrečelo mě to jenom trošku.
 |
| Teď už se tomu jenom směju. |
Závěrem bych chtěla personálu z celýho srdíčka poděkovat za pečlivost a laskavost, kterou mi věnoval. Kdyby mi chtěl taky někdo nabídnout nějakou tu formu spolupráce, jako že by třeba na svejch stránkách zveřejnili link na tenhle příspěvek a jako poděkováníčko mi vrátili část prašulek, byla bych moc vděčná a dobrý slovo šiřila dál. A když nic, tak aspoň doufám, že vyhraju ten zájezd do Londýna, to by bylo moc príma. #rádosestalo ♥
