Státnice

00:06

Ahojte!*

(*tenhle čupr pozdrav používá celá rodinka mýho kluka, všichni jsou z Moravy, i můj kluk je z Moravy, takže asi chápete, co tim chci říct – já to teda jako moc nemusim, pro mě je tenhle pozdrav esencí falešný rovnosti a imaginární solidarity a všelidský lásky, ale během posledních tejdnů jsem si lecčims prošla a z toho důvodu už jsem víc pokorná k životu, a tak tenhle pozdrav beru na milosť)

Pro pořádek bych chtěla říct, že už jenom to, že tu teď sedim, píšu, dejchám a tluče mi srdínko, je velkej úspěch, na kterej jsem hodně pyšná a nic víc vlastně k životu nepotřebuju. To jen tak na úvod, aby bylo mezi náma jasno. Uplynulýho čtvrt roku, kdy jsem imrvére seděla doma na zadku, nevycházela ven, žrala, co mi přišlo pod ruku, atd., mě hodně moc poznamenalo. Ne, už nejsem jako dřív. Mam hodně srovnaný priority a ani mě moc nesere, že jsem se poslední tři měsíce věnovala něčemu, co mi klíďo píďo je pravděpodobně úplně k hovnu, něčemu, po čem mi teď zbyly jenom slzy a pošramocený sebevědomí. Tak a teď k věci.

Státnice jsou obecně creepy, na naší škole jsou o to libovější, že se tejden před ústníma státnicema a obhajobama diplomek píše ještě písemná část. Ke který neexistujou otázky. Vlastně ani tematický okruhy. Prostě nic, všechno je to jenom o zlovůli (ano, to je to slovo) vyučujících. Neřikám, že jsem nebyla v prdeli, ale den před tim jsem umyla balkon a podlahu u nás na patře, na krk jsem si nasadila růženec od babičky posvěcenej knězem a v noci spala se štosem učebního materiálu pod polštářem, takže karmičku jsem musela mít nabuzelou až až. I přesto, když nám byly odtajněny témata písemný části, tvářila jsem se asi jako pan Guggenheim na Titanicu, vlastně jsem vůbec nepochopila, co se po mě chce, no ale jak to tak bejvá, všichni ostatní datlovali odpovědi do kompjůtrů ostošest až se jim z klávesnic kouřilo. Takže se chápeme, prostě smůlička, výčitky, deprese a zmar.

RIP chudák pan Guggenheim...
O tejden pozdějc mělo dojít tzv. na lámání chleba. V komisi obhajob jsem měla madam Š., což bylo zjištění, který jsem obrečela skoro stejně tak usedavě, jako když mě tahle čarodějnice tenkrát rozbulela u státnic nebo jako když na mě v rámci jedný ústní zkoušky u ní v kabinetu plivala jed řvala, že jsem úplně dutá a tupá. Prostě #proklínám† #miluju a #těsimsemoc. Celá situace byla o to horší, že mi moje vedoucí vrazila kudlu do zad napsala takovej posudek, po jehož přečtení jsem si připadala jako totální píča a v hlavě mi zněla nekonečná smyčka nejsmutnější scénky evr. Bylo mi jasný, že moje šance jsou nulový. Ale nakonec jsem ty drsňácký řeči a hlavně pohledy, pod kterejma jsem se cejtila takhle maličká jako chudáček Rocky, ustála a nejdebilnější diplomku, co kdy spatřila světlo světa a bylo na ní škoda papíru, obhájila.


Když jsem doma večer před dnem D pobrekávala, že to určitě nezvládnu, byl mi samozřejmě největší oporou můj kluk, kterej mi řek, že si taky myslí, že to nezvládnu, protože jsem za prvý do školy nikdy moc nechodila a taky mu nepřišlo, že bych se někdy nějak extra učila. Můj kluk prostě vždycky ví, co říct! Extrémní fail jsem sama sobě vyvěštila ze Snickersky, kterou mi přivezl z práce. Na samolepce vevnitř balení, byl smolař, co šlape na šlupku od banánu s nápisem pessimist. Ke vší smůle můj kluk rozloupnul tu svojí tyčinku a měl tam kluka s nápisem know it all, takže jasný znamení osudu a smolíček. Do školy jsem jela jako na porážku a když jsem pak na chodbě viděla moje spolužačky, jak si opakovaly slovíčka jako indexikalita, reflexivita a Pierre Bourdieu, chtělo se mi zvracet. Nejhorší na tom všem bylo, že jak jsem přibrala, vypadala jsem ve svym slušňáckym aufitu jako tlustá úřednice Jana Nagyová, takže kromě toho, že jsem byla za retardku, byla jsem i za kredenc a machnu v jednom.

Dovolim si lehkou odbočku k rok starý příhodě. Jak je asi docela jasný, moc s lidma nevycházim. Nedokážu si to vysvětlit, jsem totiž zlatínko k pomilování, ale už jsem si zvykla. Překvapením neni, že ani se spolužákama z vejšky jsme nebyli zrovna BFF, ale nevadilo mi to, protože o holkách, co k nám přišly studovat magistra z fildy jsem si myslela svý, a nebylo to nic pěknýho. Holt mi prostě nepřijde ok, aby někdo chodil na zkoušky evidentně zbouchnutej a s bubnem, tahal do školy děcko jako polehčující okolnost (taky jsem mohla nosit kočky v přepravce), trochu mimo mi taky přijdou lidi, co maj v pětadvaceti školní penál (!) s motivem One Direction (!!!), ale tak proti gustu žádnej atentát. Neni tajemstvím, že jsem si o spolužácích myslela, že jsou to tupouni a podlidi. Jednou mě ale cestou ze školy odchytil můj spolužák Kristián a hned po pozdravu mi řeknul, že blbě slyšim, protože poslouchám hudbu ze sluchátek. Tim si u mě hodně šplhnul. A pak, když jsme spolu jeli metrem, pokračoval v nevyžádaný psychoanalýze a do ticha jedný ze zastávek pronesl: "Škoda, že jsi s náma nechodila letos na Identitu a paměť. Celý to bylo o holokaustu." Spolucestující začali hromadně přestupovat do vedlejších vagónů, někdo si dokonce i odplivnul, ale já jsem se strašně smála, protože takhle dobře mi nikdy nikdo zrcadlo nenastavil!

Podruhý (v životě) jsem se musela smát u státnic, když jsem si vytáhla otázku s Hannah Arendtovou, totalitarismem a holokaustem, ale smála jsem se hlavně tomu, že ty dvě kačeny, co byly na přípravě se mnou, si vytáhly otázky, který neuměly a byly z toho zoufalý a podváděly, ale neřekla jsem to na ně, i když jsem chtěla. Já jsem svojí otázku uměla jako když bičem mrská, ale přesto jsem pak u komise hrála trochu pomatenou chudinku, protože jsem si myslela, že to na mojí čistě pánskou komisi bude fungovat, ale těžko říct, protože s tim vlastně nemam vůbec žádný zkušenosti, ale tak snad jo, protože mi pak ten pán, co mě zkoušel, dal jedničku. No co vám budu vyprávět, happy end jak kráva, cestou zpátky jsem se nesla jako páv tlustá carevna a bylo mi hodně dobře.



Jenže pocity štěstíčka se mě držely asi tak hodinu a půl, pak následoval tvrdej dopad na dno, do reality všedního dne. Můj kluk mě vzal do optiky, že mi koupí opravický Ray Bany,  abych nemusela nosit fejky z Aliexpresu, ale pak před prodavačkou řekl, že 3000 korun je moc, a druhej den mi gratuloval s gerberama v celofánu a Milkou Oreo. Ne, vůbec mě neserou ty fotky hubenejch fuchtlí na facebooku a instagramu, který i za bakaláře (!) dostanou pugét růží, auťák, šperk nebo dokonce žádosť o ruku. Ale tak každej den neni posvícení a pro prachy jsem to nedělala, že jo. Jenom jsem prostě chtěla říct, teď už jsem zase šafářův dvoreček a můj život je nahovno jako dřív, takže je všechno jak má bejt a při starym! 

0 reactions