Ahojte!*

(*tenhle čupr pozdrav používá celá rodinka mýho kluka, všichni jsou z Moravy, i můj kluk je z Moravy, takže asi chápete, co tim chci říct – já to teda jako moc nemusim, pro mě je tenhle pozdrav esencí falešný rovnosti a imaginární solidarity a všelidský lásky, ale během posledních tejdnů jsem si lecčims prošla a z toho důvodu už jsem víc pokorná k životu, a tak tenhle pozdrav beru na milosť)

Pro pořádek bych chtěla říct, že už jenom to, že tu teď sedim, píšu, dejchám a tluče mi srdínko, je velkej úspěch, na kterej jsem hodně pyšná a nic víc vlastně k životu nepotřebuju. To jen tak na úvod, aby bylo mezi náma jasno. Uplynulýho čtvrt roku, kdy jsem imrvére seděla doma na zadku, nevycházela ven, žrala, co mi přišlo pod ruku, atd., mě hodně moc poznamenalo. Ne, už nejsem jako dřív. Mam hodně srovnaný priority a ani mě moc nesere, že jsem se poslední tři měsíce věnovala něčemu, co mi klíďo píďo je pravděpodobně úplně k hovnu, něčemu, po čem mi teď zbyly jenom slzy a pošramocený sebevědomí. Tak a teď k věci.

Státnice jsou obecně creepy, na naší škole jsou o to libovější, že se tejden před ústníma státnicema a obhajobama diplomek píše ještě písemná část. Ke který neexistujou otázky. Vlastně ani tematický okruhy. Prostě nic, všechno je to jenom o zlovůli (ano, to je to slovo) vyučujících. Neřikám, že jsem nebyla v prdeli, ale den před tim jsem umyla balkon a podlahu u nás na patře, na krk jsem si nasadila růženec od babičky posvěcenej knězem a v noci spala se štosem učebního materiálu pod polštářem, takže karmičku jsem musela mít nabuzelou až až. I přesto, když nám byly odtajněny témata písemný části, tvářila jsem se asi jako pan Guggenheim na Titanicu, vlastně jsem vůbec nepochopila, co se po mě chce, no ale jak to tak bejvá, všichni ostatní datlovali odpovědi do kompjůtrů ostošest až se jim z klávesnic kouřilo. Takže se chápeme, prostě smůlička, výčitky, deprese a zmar.

RIP chudák pan Guggenheim...