Ahojky holky, jak se máte? Já se mám fakt strašně moc dobře. Je mi 24 a pořád chodim na kožní, Blink-182 už se zase rozpadli, kvůli svojí druhý bakalářce jsem terčem veřejnejch posměšků a k Valentýnu jsem od svýho kluka dostala mimojiné orchidej a knížku Hvězdy nám nepřály. Protože "ten film se ti přece líbil" a taky "to teď prostě letí", že jo. Nevim, jestli to měl bejt sofistikovanej vtip, ale spíš mam pocit, že tady něco nehraje, ale teda jako každopádně díky, po těch vánočních poukazech na lymfodrenáže a cvičení v podtlakový komoře je to příjemný osvěžení.

Jako nechci se vychloubat, ale musim se poplácat po zádech. Ani v nejbujnějších snech a představách jsem si totiž netroufla doufat, že krásně a hladce propluju školičkou a tzv. dám všechny zkoušky, ale voilá, jsem prostě polobůh a přírodní důkaz, že to jako jde. Ovšem za cenu drobnejch ústupků, že jo. Já jsem totiž mistr výmyslů, lží, smyšlenek a polopravd a již mnoho, neřkuli většina, mejch prací určenejch pro tzv. akademickou půdu, je tak nějak vycucaná z prstu. Zastávám totiž názor, že metóda "kontrol cé a kontrol vé" je pro přizdisráče a je už 100x překonaná a zpátečnická. Oproti tomu moje novátorská metóda je v podstatě rozšířením a zdokonalením původní a uznávaný myšlenky sociologický imaginace. Zatim jsem se teda rozhodla, že s tim nepůjdu na veřejnost, protože mám strach, že by to bylo akademickou obcí hromadně zamítnutý a byla bych nařknutá, že jsem se zpronevěřila veškerejm sociologickejm kodexům a přísahám a pak už bych nikdy nesehnala zaměstnání a musela bych bejt kopáčem nebo metařem. Takže na moji metodologickou publikaci si bude svět muset ještě chvíli počkat, základní myšlenku zaručující úspěch mojí metódy bych snad zveřejnit mohla: Tajemstvím proutěnýho košíku úspěchu je převědčit sebe sama, že ty všechny smyšlený věci se staly, tak takhle jednoduchý to je!

Člověk si pak ale musí dát bacha na procitnutí do reality všedního dne, to totiž bejvá tak silný, že smete nejednoho tvrďáka a suveréna. Uvedu příklad. To se třeba takhle na semináři diskutoval zrovna můj rozhovor s pravidelnym návštěvníkem vietnamskýho bistra v centru Prahy. Třída vášnivě debatovala o stěžejních významech, který z rozhovoru vyplývaj a který určo musim využít v navazujícím výzkumu. Samo, že jsem se nechala strhnout a přilejvala olej do ohně, když jsem líčila detaily toho rozhovoru a osobnostní charakteristiky respondenta! Na konci se do hloubkovýho rozboru mýho rozhovoru ponořil sám vyučující a v závěru svý erudovaný analýzy, kdy už jsem jenom slastně mhouřila očíčka a vrněla blahem, že teda jako dobrá práce a mám to za sebou, zhodnotil mýho respondenta jako zjevnýho frajírka, kterej se mnou celou dobu očividně flirtoval a dělal sexuální narážky, takže se na mě upnuli oči celý třídy a já se najednou cejtila, jako bych ještě pusu upatlanou od semene... Wait! Tohle se přece nestalo doopravdy! Wait vol.2! Vážně jsem schopná ve fiktivním rozhovoru do školy flirtovat sama se sebou?! Tomu se holky v odborný hantýrce řiká konflikt mezi rolema, laická veřejnost by to zhodnotila jako schizofrenii, a já už se týhle svý ubohosti jenom směju.


Jinak se samozřejmě plně realizuju v prácičce, kde jsem na konci února oslavila neskutečnýho půl roku, a zatim jsem nemusela firmě nic doplácet, takže já myslim, že jako docela úspěch. Zjevný pokroky zaznamenávám i v oblasti sociální inteligence. Fakt se snažim bejt na všechny milá, hodná, slušná, empatická a úslužná. Jedna z mejch kolegyněk trošinku lamentuje nad mym smyslem pro humor. Podle mě jí to hodně imponuje, ale podle jejích slov si občas neví rady, co jsou srandičky a co ne. Já to o sobě tak trošku tušim, a proto jsem se ještě před tim, než jsem nastoupila, rozhodla, že se budu chovat tzv. normálně a dle standardních konvencí. No, občas mi to ujede a jsem prostě klasická sarcastic bitch jako za mlada. K narozeninám jsem jedný kolegyňce dala knížku Osobní IQ trenér. Myslela jsem to dobře, ale z jejího výrazu po rozbalení jsem vytušila, že radost neměla. Jinak si ale myslim, že v kolektivu jsem dost oblíbená a ve firně to dotáhnu hodně daleko.

To srdíčkový kancelářský prostředí prostě svádí k takovejm těm blbejm holčičím aktivitám, za který by se nám kluci asi smáli. To jsme si třeba tuhle začali vzájemně přidělovat kluky ze showbizu. No já jsem si myslela, kdovíjak to nemam jistý, protože moje veselice s Ryanem Goslingem je takřka na spadnutí. Jenže Dáda řekla, že Ryan Gosling je na mě moc hubenej (WTF?! Pak kdo je tady sarcastic bitch, jako?!) a že mi vybere někoho lepšího. No ani jsem nedutala napětím, co vám budu vyprávět, ale když z ní vylezlo, že ke mě by se nejvíc hodil "někdo ze Zkrocený hory", asi ani netušila, jak moc se trefila do černýho. Protože já mám na tzv. tepláky fakt docela štěstíčko. A modří už vědí a tomu zbytku to jednou odtajnim ve svejch pamětech, který už takhle dopředu můžu směle označit za řachandu, co řachandu, rovnou třaskavinu, asi jako když se zkříží Halina a Zdenda Troška.

Občas mě napadá, jestli náhodou nejsem retardovaná. A pokud jo, jestli by měli lidi koule na to, mi to říct. Před nějakou dobou jsem se na to zeptala kolegyněk v kanclu a trochu mě šokovalo, když se začaly ošívat a mumlat, že jako jo, někoho, kdo mě nezná, by to vlastně mohlo napadnout. Takže se už po tom asi pídit nebudu. Co je ale větší průser než moje retardovanost, je takovej menší nešvar, kterej se nám v kanclu rozmohl. A neni to prcání (bohužel), ale mnohem hůř, hubnutí. Jako sorry, ale sedět v kanclu se dvěma chronickejma dietářkama neni prdel. Zpočátku jsem to trošku házela za hlavu, řikala jsem si, že jim pevná vůle a odhodlání vydrží maximálně v lednu a v únoru se přežerou. Jenže jedinej, kdo se přežírá, jsem já a v kanclu zavládnul tvrdej režim. Teror začíná už ráno po příchodu do práce, rekapitulací včerejšího jídelníčku a aktivit po odchodu z práce, pokračuje tzv. krabičkovym šetřením, kdy musí každá z nás referovat, jaký mňamky si nachystala do práce, dál se vyhodnocujou nutriční hodnoty vybranejch jídel a nakonec se probíraj úbytky centimetrů a tuků. Výroky typu "mám chuť na bůček" nebo "dneska si dám něco z mekáče" jsou považovány za kacířství,  a ten, kdo si nepřinese oběd z domova, je ostrakizován a vyřazen z kruhu důvěry. Ale tohle všechno jsem ochotná přejít, protože jsem veskrze hate free a tolerantní člověk (v každym přípěvku musí bejt trocha řachandy), ale když holky z kanclu začaly živě probírat objem a vzhled zdravý stolice (díky za vysvětlení, paní Kateřino!), už i na takovýcho kliďase, jako jsem já (řachanda č. 2), toho bylo trochu moc. Ale holky jsou neoblomný a já jim závidim, tleskám a fandim a občas v kanclu předstírám, že mi fakt k obědu stačí pár zrnek červený čočky a kousek tofu a pak se s nezvladatelnym třesem ve všech končetinách doploužim domu a snim třeba tabulku čokolády nebo pytlík brambůrků a je mi fajn, ale pak mám velký výčitky a je mi jasný, že takhle do těch plavek nikdy nezhubnu! Ale holky z kanclu se to samozřejmě nesmí nikdy dozvědět, protože by se mi snažili dávat psycho rady a já fakt ze srdce nesnášim, když mi někdo promlouvá do duše a řiká mi, že jako nic, ale že se mi jako snaží pomoct a je to pro mý dobro. Tak takhle tedy ne, děvčátka.