MAD WORKER*

(SPOILER ALERT: Dodneška když potkám svojí o tři roky mladší sestřenici automaticky poklekám na kolena, zpívám písničku Jsi můj pán z muzikálu Drákula a přitom šátrám rukou v aktovce po nějaký sváče a drobákách, který bych jí mohla odevzdat. Pokaždý, když mi zazvoní telefón, s třepotajícím se srdínkem čekám, že se na druhym konci ozve: "Tak paninko, ten váš sedm let starej iPod se našel." Zároveň ale trnu hrůzou s každym zvonkem, protože u dveří můžou taky klidně stát dva polísmeni s videozáznamem ze školní průmyslový kamery a šoupnout mě do lochu a tak vůbec. Zkrátka a dobře, happyend se nekoná a existenciální krizičky jsou u mě téměř na denním pořádku.)

Když se před nějakym časem tzv. provalilo, že Blink-182 konečně přijedou do ČR, srdínko mi zaplesalo a v kontextu úspěšnejch státnic a Arcade Fire to skoro vypadalo na #najletoever (wtf?!). Blink-182, to je moje dětství a mládí, nedokázala bych spočítat, kolikrát jsem v pokojíčku protočila cédéčka Enema of the State a Take Off Your Pants and Jackets, kolikrát jsem chtěla bejt paní DeLongeová, Hoppusová a Bakerová. Naši furt schovávaj videokazetu (!), na kterou jsem si nahrávala (!!) moje oblíbený klipy z MTV nebo z německý stanice VIVA (!!!) a dodneška si vzpomínám, jakej to byl pocit, když se rozezněly první tóny Down, Always, Miss U nebo Feeling This a já jsem utíkala přes obývák zmáčknout magický tlačítko REC, ale nikdy jsem to pořádně nestihla od záčátku, což vlastně vůbec nevadí, protože jsem se na tyhle kazety vlastně vůbec nikdy nedívala. Zkrátim to - prostě bylo jasný, že si teď musim splnit sen a splatit dluh a ujistit se, že ty tři fakt existujou, že se mi to tehdá jenom nezdálo.

Můj chlapec mi v souvislosti s koncertem kladl záludný otázky, jestli nejsem trochu stará na to, abych chodila na takový koncerty a taky jestli to neni obecně docela trapný poslouchat Blink-182. A já sem zase nedokázala pochopit, že se mě na to ptá někdo, o kom bezpečně vim, že rád poslouchá Annu K (!), někdo, kdo si ještě vloni na koncertě Anety Langerový (!!) prozpěvoval Vodu živou (!!!) a zamačkával u toho slzičku (!!!!!!!!!!). A navíc se mi přiznal, že na základce dělal referát na Wheatus, což je prostě škandál a masakr i po těch letech. Ale tak to je jedno, já se tady nemusim vůbec vobhajovat, že jo, protože už z výše napsanýho je zcela zřejmý, že lůzr jsem a zůstanu do smrti smrťoucí, jenom jsem prostě chtěla říct, že mi Blink-182 fakt jako trapný nepřijdou a pro člověka, jako jsem já, je to v podstatě povinnost jít na ten koncert a splnit si tak svý teenage sny a vůbec. Blink-182 vždycky byli decentní hoši s vybranym chováním a vkusnym humorem, což jenom potvrzuje následující gif, na kterej jsem narazila, když jsem vyráběla fotoknihu pro mojí babičku k narozeninám a strašně dlouho jsem hledala obrázek na titulní stránku, protože jsem tam chtěla dát nějakou tu quintessence of life a pak jsem našla tohle a uvědomila si, že to je přesně to, co hledám, ale pak mi došlo, že těžko udělám titulní stranu knížky z gifu a tak jsem tam místo toho dala fotku levandulovýho pole a to si myslim, že je hodně podobný.

Jenže nic neni tak jednoduchý a můj život je plnej zvratů jako poslední díly Ordinace v růžový zahradě, a všechny memorabilní momenty mýho života bejvaj podkreslovaný líbeznou/nervydrásající hudbou podle aktuální situace. Lístek mi přišel moc drahej a taky se ve mě ozval starej jezevec, kterýmu se prostě nechce do Prahy, protože je to strašně daleko. A co když nám cestou upadne vejfuk a vůbec. No a ještě k tomu události, který se přihodily v předvečer koncertu, na moje narozky. Celej den jsem si totiž užívala zájmu babiček a taky lidí, o kterejch sem roky neslyšela a pilo se moje oblíbený Spumante, což zní trošku jako Rychlý špunty, ale Spumante je mnohem větší vodvaz a jestli pro něco žiju, tak pro tohle. A večer jsem taky trošku chtěla prát a tak jsem nacpala pračku a pustila sem jí a šla jsem si po svejch a šla jsem se koupat a pak začlo inferno a potopa a stavba Noemovy archy a shromažďování všech zvířecích druhů, no to už trošku přehánim, ale příšerný to bylo, né že ne. Máme totiž sice tzv. chytrou pračku (tak teď mi můj kluk řekl, že zas tak chytrou pračku nemáme, ale to nevadí, mě připadá chytrá až až), ale mimoto taky pěkně blbou kočku. No a na tuhle naší černou záškodnici a zplozence pekla jsou krátký všechny smart pračky na světě, konkrétně teda jejich hadice, který jsou vlastně sekundárně určený pro prokousání na milionu místeček což udělá takovej pěknej vodotryskovej (d)efekt. Prostě osobní přáníčko Happy Birthday od kočinky! Takže sem si myslela, že celej pátek strávim doma a že budu sedět na zadku a kočku prodám na Aukru do salámu a začnu šetřit na instalatéra a jako podkres mi bude hrát tahle příšerná písnička, abych si to vyžrala úplně do dna.

Ale co se nestalo! No, nestalo se nic, kromě toho, že jsem se rozhodla, že nebudu za jezevce a vylezu z nory a pojedu do Prahy a splnim si svůj maloměšťáckej náctiletej sen. A tak jsem jela a v Praze se setkala se svým chlapcem, kterej byl utahanej z prácičky, ale to vůbec nevadilo. Jenže zase zvrat, my jsme totiž neměli lístky a mysleli jsme si, že před koncertem se budou prodávat pod cenou, co pod cenou, že se lístky budou dávat zadarmo k pracím práškům, jenže to tak nebylo a nás před arénou oslovil jedinej rudej vekslák, kterej prodával drahý lístky a ještě se u toho blbě tvářil. No a pak nás postříkala plechovka s kofolou a spadla na mě otevřená dvoulitrovka s nějakejma chcankama a polila mi nový kalhoty a to už jsem si začala trošinku zoufat a propadat beznaději. Tyjo, jenže pak najednou přišel další zvrat a my jsme ty lístky fakt sehnali a sehnali jsme je pod cenou a pak jsme šli dovnitř a tam byli všichni ti kluci, který  odněkaď vyhrabali svoje starý oblečení ze začátku 00's, protože si nedovedu představit, že by někdo v roce 2014 nosil volný kapsáče a tričko s krátkym rukávem na tričku s dlouhym rukávem nebo mikinu s kapucou s názvem svý oblíbený kapely a na nohách měl boty všech těch značek, na který jsem si jako malá strašně dlouho šetřila a pak když už jsem měla našetřeno, tak mi to přišlo strašně drahý a celý to jmění jsem tehdy utratila pravděpodobně za jídlo, takže to byly určo mnohem líp investovaný money. Já jsem na tom koncertě určitě vůbec nepůsobila jako pěst na oko, protože i když jsem neměla žádný cool hadry, měla jsem aspoň obří pupínek na levý tváři, kterej mi pánbůh seslal jako dar z nebes, protože s pupínkem jsem si připadala, jako by mi bylo pořád -náct a bylo to super. A taky jsem s trochou sentimentu ve tváři zavzpomínala na koncert My Chemical Romance, na kterym jsem byla a kterej se odehrál na tom samym místě leta páně 2007 a bylo kolem toho velký haló, protože tehdy orotodoxní satanisti a punkeři a všeobecně prostě tvrdí hoši a dívky vyhrožovali nám, kuřátkům platonicky zamilovanejm do Gerarda Waye Frankieho , že na ten koncert taky půjdou a budou do nás píchat spínacíma špendlíkama, ale nakonec do nás nikdo nic nepíchal.

Jako já nevim, co dál psát. Obě předkapely byly jedno velký utrpení, myslim, že sem dostala rakovinu uší a nějak takhle si představuju peklo, protože v pekle určitě takovýhle kakofonie hrajou, ale mimo peklo bych se s tim asi moc nešířila, nebo nevim, možná už tomu současnými světu tolik nerozumim. Blink-182 jako taky nejsou žádný umčo, ale aspoň mě to baví (argument level: 1 000 000) a zpěv Toma DeLonga dává naději v podstatě každýmu, kdo by chtěl zpívat, protože to bylo fakt strašný, ale tak žádný překvápko, protože my, co víme, to prostě víme, ale i tak, když jsem to věděla, mě to strašně tahalo za uši, ale všechno jsem mu to odpustila. No, ještě bych chtěla říct, že trošku bylo vidět, že pánové už holt nejsou nejmladší a i přes tričko se jim trošinku rýsovaly povislý kozenky (Travisovi ne, of course), ježiš, ale zase na tak moc jako Pohlreichovi! A s tim prostě souvisí i to, že si myslim, že všechny ty kecy vo hovnech, kozách, sraní, mrdání tvý mámy, koulích, čurácích a kundách, kterejma byly prokládaný pauzičky nebo jima byly nahrazovaný normální textíčky, byly už trošinku přes čáru, ale zas prostě chápu, no, jakože dobrý a snad sem zas tolik neřekla. A hráli moc pěkný písničky, no nejlepší prostě byly ty z těch mejch dvouch nejoblíbenějších alb, ale zase můj kluk tvrdí, že se mu líbily spíš ty z eponymního resp. untitled alba, ale tak to asi nejde takhle říct, co bylo nejlepší, žejo, na tohle lze maximálně použít evergreen z Prostřena!, aneb 1000 lidí 1000 chutí.

No a to je asi tak všechno a chtěla bych říct, že to bylo super a kdybych si nepřipadala jako blboun, co srovnává umčo s neumčem, tak bych řekla, že se mi Blink-182 líbili víc než Arcade Fire, ale to bych byla fakt za blbouna, kdybych něco takovýho napsala. A ještě bych chtěla napsat, že bych fakt vod srdce přála každýmu, aby se mu na starý kolena splnil nějakej fakt ultimativní hudební sen, něco fakt časem prověřenýho, žádnej módní výstřelek, protože je to fakt pecka a nemá cenu bejt zapšklej a přát to třeba jenom svejm kámošům nebo lidem, co máme rádi, a proto to přeju všem. Vlastně kromě tety Vlasty a její rodiny, tý to teda fakt hodně nepřeju, protože ta nám urobila tak zle, že jí to nezapomenu do smrti smrťoucí a věřim, že zůstaneme ve při už nafurt a nechci se s ní udobřit nikdy!

Teď už zbejvá jenom obligátní děkovačka, ve který bych chtěla poděkovat svýmu klukovi, že se nesmířil s tim, že jsem jezevec, a že mě na ten koncert vytáhnul, a že mu neupadl vejfuk z auta, a taky za to, že mi schoval tablet, mobil a peněženku do svýho baťohu a že mě pak odvezl zpátky autem. Dík, seš fakt kámoš a už se těšim na dovču a doufám, že nejsi převlečený Petr Kramný a že si místo eboly přivezeme třeba jenom žloutenku.

Tak čau a nebuďte jezevci!

P.S. Víte, já jsem šla a otevřela svoji Pandořinu skříňku, ale proboha, nehledejte v tom žádnej erotickej podtext, to já mam prostě jenom takový místečko, kam jsem ukryla svojí pravěkou minulost, ale nemůžu napsat přesně, kde to je, protože tu bydlim se svym klukem a on by se mi tam určitě hrabal a vo to já nestojim, stačí, že si na návštěvě u našich četl o mojí mrtvý kamarádce z dětství a prostě až mu to všechno budu chtít ukázat, tak mu to ukážu, ale nevylučuju, že to nebude nikdy, protože já taky nepatřim do jeho kruhu důvěry, tak nemůže čekat, že se nacpe do mýho. No ale co jsem vlastně chtěla říct: našla jsem vytištěnej článek ze starýho blogu z 11. května 2008, ve kterym jsem dělala komentovanou videografii Blink-182, a taky všechny ostatní články z let 2008 a 2009. A taky všechny ty deníčky, ve kterejch jsou zaznamenaný moje frustrace z toho, že mě nikdo nemá rád a jak jsem z toho nešťastná a tak vůbec to všechno bylo na hovno a dejchá na mě z toho strašná depka a tíseň a kupodivu z těch starejch blogů ne, to je hrozně zvláštní, ale prostě mi dochází, že v květnu 2008 jsem byla skálopevně přesvědčená, že Blink-182 nikdy v životě neuvidim (tak jasně, člověk rád doufá) a jakej unbelievable pohled bych asi hodila, kdybych sama sebe mohla tenkrát navštívit z budoucnosti a říct, ať sem v klidu, že sice né všechno bude úplně ok, ale že ty Blink-182 jednou fakt uvidim. Achjo. Tak ještě jednou čau a peace out.