Můj milej deníčku,

jsme kámoši už dlouho, takže se nemusim stydět za to, že jsem už zase neštastnější než šafářův dvoreček. Neni to záležitost poslední doby - celej život jsem taková! Pokaždý si myslim, že už konečně přichází nějaký štěstíčko a pak jsem zase zklamaná, protože se to všechno nějak záhadně posere.

Sere mě ta moje nestálost. Pamatuju si, jak jsem si vždycky ve škole našla nějakou kámošku, chvíli jsme byly best frends forevr a pak mě zničehonic začla hrozně srát. Ale příšerně, doslova mi začala smrdět. Vzpomínám si, že v osmý třídě jsem měla obdobíčko s Ivčou (to jméno jsem možná změnila nebo možná taky ne, ups), s níž mě pojila obliba kapely Green Day (!). Ivče rodiče koupili lístek na koncert a mě naši ne, takže semínko sváru zaseto. A navíc mi pak začal vadit její deodorant. Vůbec jsem se k ní nemohla přiblížit, protože mě to úplně natahovalo a reálně hrozilo, že se pobleju. Poznamenalo mě to natolik, že dodneška prostě nesnesu ten pudrovej smrad z deodorantů ve spreji a musim trapně používat Lady Speedstick a jsem pravděpodobně jedinej člověk na světě, kterej to v roce 2016 kupuje a drží tak trh s Lady Speedstickama nad vodou.

Takže nestálost ve vztazích je evidentně to, na čem bych vážně měla zamakat. Kámošky jsou totiž jedna věc, průser ale je, když se vám tohleto stane s klukem. Vždycky jsem věděla, že ta chvíle jednou přijde. Dlouho bylo všechno tzv. v poho. Dokaď (ježiš, to je úplně geniální slovo) jsme s mym klukem spolu nebydleli, měla jsem teteleníčko a motýly v břiše a to nejenom po prasáckym jídle. Ale co spolu bydlíme, jde to vod desíti k pěti a pak ještě níž. Někdy je to dobrý, někdy je to horší, někdy se to nedá vydržet, a během PMS (mýho) mu radim, ať se radši klidí z cesty. Blbý je, že je to oboustranný - můj kluk mě nenávidí. Jsem mu tak odporná, že se by se mě nedotknul ani rukou v igeliťátku, ani desetimetrovou tyčí (ani kdyby byla kovová a pod proudem!). Někdy mi to přijde vtipný a schválně se k němu lísám a zkoušim ho, ale někdy mi to přijde docela smutný a shválně se lituju a pofňukávám a myslim si, že ho to obměkčí, protože fňukání je děsně sexy a v mužích jistě probouzí vášeň!


Už je to teda nějakej ten pátek, co jsem si uvědomila, že jsem imrvére hrozně nešťastná, že můj život stojí za hovno a že takhle jsem si to teda v osmnácti fakt nepředstavovala. Chvíli jsem píčovala a upínala se k představě, že uteču někam úplně pryč, ale to nevyšlo, protože jsem hroznej posera a anglicky umim jenom vyplňovat testy v Duolingu. A taky se mi nechtělo dát šest stovek za novej pas. A pak jsem asi po roce píčování dala v práci výpověď. Bylo to docela drámo, z kanclu naší šéfky jsem šla s propocenejma koláčema v podpaží. Když jsem to řekla mojí mámě, padala do mdlob, klekala na kolena, spínala ruce a prosila mě, ať to nedělám, ať zajdu za šéfkou a odprosim jí a výpověď stornuju, že mi to možná odpustí, ale vydržela jsem. Když jsem to řekla mýmu klukovi, začal si rvát vlasy a vyhrožovat mi, že mě fakt živit nebude, že si mam hezky šáhnout do svejch rezerv na účtu, protože on potřebuje prašulky na equipment svýho plejstejšnu a bohužel mu nestačej obyč hry z druhý ruky, ale nutně potřebuje limitky ve stýlbůku. Ale tohle bububu mě fakt nezlomí.

Tu svojí výpověď jsem svedla na školu, kterou nějak furt nemůžu dodělat, achjo. Pojmenování věčnej student v mym případě dostává úplně novej rozměr. Spolužáci, se kterejma jsem tehdy ve středověku nastupovala do prváku, nejenom že už tituly dávno maj, ale většina z nich už je i dávno po smrti. Jenže školička neni tak úplně jedinej důvod, proč jsem se uchýlila k tak radikálnímu řešení (slova šéfky). Já se totiž za svojí práci strašně styděla a když jsem potkala někoho novýho, děsila jsem se, že se mě zeptá, jako co pracuju. No jako ďas! A taky tak trošku bojuju sama se sebou, protože si chvilkama myslim, že mam prostě na víc, ale chvilkama mi přijde, že jsem úplně k ničemu a na víc, než osm hodin sedet v kanclu a datlovat nějakou tu úředničinu do kompjůtru se nezmůžu. Velký achjo!

Takže dneska den D, poslední den v práci. Bylo to děsně emotivní. Čas od času z toho našeho rodinnýho (ha) a přátelskýho (haha) kolektivu někdo odejít musí a vždycky je to příležitost pro společný posezení, poděkování za vodvedenou práci a drobnej prezent na kterej se složí celej kolektiv. Dokonce i Iveta, co odcházela před rokem a každej si při tý příležitosti fakt vod srdce voddychnul, že je ta vochehule pryč, dostala poukázku na pětikilo do Alberta. Čo bolo to bolo. Já jsem si včera v očekávání nějaký slavnostní ceremonie umyla hlavu, vzala si do práce čistý tričko a během dne jsem se snažila nepokecat se jogurtem. Do noci jsem pekla dva různý koláče na pohoštěníčko a dneska jsem celou dobu v kanclu seděla jak na trní, každou půl hodinu jsem si utírala nervozitou zpocený ruce do kalhot a žvejkala novou žvejkačku, protože co kdyby se zrovna teď rozrazily dveře a začla ta ceremonie. No, nestalo se. Koláče jsem roznesla do všech kanceláří, kde jsem mezi dveřmama nesměle pípla: Tak holky, jdu se rozloučit. Čekala jsem srdceryvný loučeníčko, popotahování a utírání soplů do rukávu a přání, abych zůstala taková jaká jsem. Možná jsem si dokonce přála, aby mě přemlouvaly, ať ještě aspoň měsíc zůstanu. Lautr nic. Bylo to úplně bez emocí, jako bych za těch bezmála devět let (hnus) ve svejch kolegyních nezanechala sebemenší stopu (svätá pravda). Že jsem nedostala ani plivnuto do dlaně, to snad nemusim ani zmiňovat. Cejtila jsem se tak zostuzená a ponížená, že jsem ani neukradla žlutý lepíky, sešívačku a kapsli do kávovaru, což byla akce, kterou jsem plánovala měsíce. Náladičku mi aspoň trochu zvedly holky z mýho kanclu, který se složily a koupily mi: omalovánky, pastelky, dvě gumy na posilování a tři energy tyčinky a černej čaj. Jsou to dobrý holky.

I přes to ale zůstávám zhrzená a zatrpklá. Když jsem dneska naposled seděla v kanclu, v taškách jsem měla sbalenejch svejch pět švestek a vodpočítávala jsem poslední minuty svýho pracovního poměru, kolegyňka D. mi začala vypočítávat, co všechno mě teď jako čeká: úplně novej život, spousta perfektně zorganizovanýho času, sportování a zdravá strava. No já nevim. Vidim v tom spíš zoufalství nad diplomkou, chození na pracák a žebrotu, výčitky svědomí a dalších deset kilo nahoře.