MAD WORKER*

Nadešel čas na menší life update. Všechno se hroutí, všechno je tzv. na hovno, takže ok, všechno při starym. Dozvěděla jsem se termíny státnic a obhajoby, složení komise a oponenta diplomky a... nejsem v poho. Diplomku jsem nakonec sice stihla odevzdat v termínu, ale už tehdá, když jsem se sekretářkou podepisovala výtisky práce, mi bylo jasný, že tohle meníčko nemá šanci na výhru, doufám, že si rozumíme. Ale dokaď (♥) jsem netušila detaily, hořel ve mně maličkej plamínek naděje, kterej teď nadobro zhasnul (už ani nedoutná). Jestli jsem kdy počítala s tim, že moje šance školičku dokončit a bejt konečně free jsou aspoň nepatrný, po odhalení, co mě naozaj čeká, se limitně blížej nule.


Moje čupr náladička se logicky promítá do všech oblastí mýho nebohýho lidskýho živůtka. Jo, myslela jsem si, že když seknu s prací, bude spousta času na přípravu vegan, gluten free, non GMO, soy free, antibiotics free, raw, organic, fat free, low carb jídélek a ke státnicím půjdu jako kóča, vskutočnosti ale poslední tři měsíce přežívám na brambůrkách a čokoládě, takže neni divu, že budu muset chtě nechtě otevřít taky téma co si vezmu na sebe, protože šaty, který jsem oblíkla leta páně 2013 a 2014, mi – chvilka napětí– no, nejsou, že jo. Chtěla jsem před cílovou rovinkou trochu tzv. zabojovat a zkusila jsem jít běhat (jednou), ale okamžitě jsem si rozedřela paty až na kost, tak jsem radši přestala. Zkusila jsem jít bruslit (víckrát), ale protože neumim brzdit, spadla jsem a potloukla se. Na těch bruslích mě taky sere, že na mě každej čumí. Můj kluk si myslí, že si to jenom vsugerovávám, ale provedla jsem takovej menší kvaziexperiment a tady jsou možný odpovědi, proč na mě všichni civí:

1. nosim růžovou ledvinku kolem pasu (+ je rok 2016)
2. jsem hrozně tlustá
3. jsem hrozně šeredná
4. diví se, že mě ty brusle uvezou
5. jezdim jak p*ča
6. padám

Pravděpodobnost, že všechny tyhle důvody dohromady vytvářej solidní hejtovací kompilačku, je bohužel dost vysoká.

Tu ostudu jsem prorokovala už vloni.

Aby toho nebylo málo, včera jsem zjistila, že mi zavíraj Lidl. Jo, můj Lidl se bude od půlky června do listopadu (!!!) měnit v jednu z těch hypermoderních prodejen se záchodem pro zákazníky a o dvacet centimetrů širšíma parkovacíma místama. Když jsem se to dozvěděla (při nákupu, ofc), zhroutil se mi celej můj už jednou zhroucenej svět. Slzičky v očích, žalostnej výraz ve tváři a na rtech nevyřčená otázka: "Proč se tohle muselo stát zrovna mě?!". Na regály přetejkající mym oblíbenym zbožím jsem se najednou dívala úplně jinejma očima. S Lidlem mam zvláštní vztah a nestydim se říct, že to bylo to nejlepší, co mě v životě potkalo. (Kromě miláčka Rosemary, to je moje spřízněná dušinka). Hlídač mě znal a moc dobře věděl, že když jdu nakupovat sama, mam plnej vozejk čokolád, tortilla čipsů a fejkovejch Magnumů, a když jdu s klukem, beru hlavně zeleninu a bílý jogurty. Bylo to takový naše malý tajemství. Prohlížení letáku na následující tejden byl můj oblíbenej páteční rituál, bez kterýho prostě nezačal víkend. Teď už mi to může bejt jedno, resp. naposledy mělo pro mě smysl listovat letákem na příští tejden, ale nakrklo mě, že nabízej mluvicí váhu. Mezi náma holkama, vážim se potají, když můj kluk neni doma nebo spí nebo hraje Dark Souls III a představa, že se takhle někde potichoučku o samotě vážim a váha mě tzv. pojebe a zahlásí mojí váhu do světa... Tohle si prostě nikdo nezaslouží! Zajmalo by mě, jestli mi bude chodit leták do schránky pořád jako takový malý tištěný RIP a provokace zároveň. V hlavě se mi líhne geniální plán, že si nakoupim půlroční zásoby potravin, bez kterejch prostě nemůžu žít. Žvejkačky, müsli srdíčka, müsli s 30 % čokolády (kterou vždycky vyžeru během prvního dne a po zbytek balení nadávám, že je to bez chuti), tortilla čipsy s příchutí barbecue (a pár pytlíků sweet chilli), dvousetgramovou čokoládu s mandlema, fejkový Magnum a spousty dalších životně důležitejch věciček, který v Penny Marketu nekoupim :-( Vážně uvažuju o tom, že se přestěhuju někam, kde je svět ještě v pořádku Lidl, třeba do Bíliny, ale nutný je, abych měla Lidl 5 minut od bytu, jako doteďka. Mam holt svý zvyklosti a nehodlám je měnit.

Někdo může namítnout, že mě čeká lepší budoucnost. Ty nový prodejny – to bude žrádlo (nejenom teda)! Vypadá to jako splněnej sen, ale kdo mi zaručí, že se toho ještě dožiju? Co když mě zejtra srazí auto na přechodu? Co když mě máma přerazí, až zjistí, že jsem neudělala státnice (což se stane, ne že ne, ale já jsem vám to řikala). Tohle je prostě krutá hra osudu s příslibem lepších zejtřků, na kterou já ale nemam žaludek.

Miluju dovolenky. S mym klukem se vždycky nejvíc bavíme pojmenováváním ostatních účastníků zájezdu. A tak už si napořád budeme pamatovat, že předloni s náma v Bulharsku byl Poplašňák, což byla mladá otylka z Ruska, která celou dovolenou strávila pobíháním po hotelový jídelně tu pro dortíček, tu pro odpornou zmrzlinu, která neroztála ani ve čtyřiceti stupních, a pak tam s náma taky byl Pačesák, takovej týpek s frajerskym culíčkem a taky nesmim zapomenout na Bundy, klučíky, který jsme si už v Praze na letišti otipovali, že jsou to tzv. tepláci, ale nakonec se z nich vyklubali baliči kundiček, který si našli dvě asi třináctiletý holky, který byly v hotelu s rodičema a za celej pobyt jim ani jednou tzv. nedali. Letos v Tunisu s náma byla Družice, taková stará francouzská paninka, která v rámci svýho osobního fitness plánu rotovala celej den kolem bazénu a aby nezapomněla, kolikrát ho oběhla, dělala si křídou čárky na obrubník. Taky jsme v hotelu měli černošku, který jsme říkali Raspusha, protože vypadala jako Raspusha, a taky krásnou animátorku Indku a zmrzlinu nabíral krásnej Ind a oba vypadali, jak kdyby vypadli z filmů Wese Andersena.




V předchozim příspěvku jsem se svěřovala, jakej bizár jsou tuniský animační programy. Třetí den od příjezdu jsme nad nima přestali ohrnovat frňáky a začali se tzv. družit. Můj kluk totiž prostě potřebuje kontakt s ostatníma lidma. Já ne a děsí mě to. Můj kluk chodil cvičit aqua aerobic, zumbu, stretching a když ve výtahu viděl v rozpisu animačních aktivit položku 'total fitness' učůrnul si blahem. Já na tohle moc nejsem, takže když se mě sem tam nějakej radioaktivní animák snažil zlanařit pro nějakou tu kolektivní aktivitu, pohladila jsem se po břiše a řekla: "Sorry, I'm pregnant and I don't feel well". Jenže tohle moje tvrzení nešlo moc dohromady s tím, že jsme běžně dávali sedmičku vína k obědu, další sedmičku vína k věčeři a prokládali to Piňa Coládama, pívama, Kaktusama a Pink Elephantama, takže mi půlka animátorů těhotenství nesežrala a druhá půlka mi vnutila svoje e-mailový adresy s tim, že jim mam poslat fotku toho degena, co se mi narodí. Pak jsem přitvrdila a na nabídku, že mě naučí tancovat 'pačangu' (interní vtípek pro skutečný znalce bizáru), jsem odpověděla: "I have AIDS." Od tý doby jsem měla pokoj a vyhýbali se mi nejen animátoři, ale i hoteloví hosté.

V hotelovym areálu fungoval i noční klubík s libozvučnym názvem La Pacha. Vevnitř to vypadalo jako ve filmech Davida Lynche a proto mě ani nepřekvapovalo, že mě tam můj kluk pořád tahal. A tak jsem jednou šla, protože jsem se bála zůstat sama na pokoji. Uvnitř byli animátoři a taky Rusáci. Nechtěla jsem tančit, protože to neumim a i se trošku bojim, že se mi všichni budou smát, ale stejně jsme šli tančit a mě to moc nešlo, protože když jsem se svym klukem, nedokážu se moc uvolnit, a tak jsem začala křičet na mýho kluka, že "Sorry, ale já tohle fakt nemůžu" a pak jsme chvilku seděli a pili gina s tonicem a pak to začali na parketě vytáčet Rusáci a hrálo tam tohle a my jsme šli na parket, protože na nás Rusáci mávali, a když jsem byla na tom parketě, koukala jsem se na ty jejich ruský plastikový ksichty a začala jsem trošku hysterčit, že prostě s Rusákama tancovat nebudu a tak jsme šli pryč. No a na druhej den byla v klubíku akcička něco jako White Trash Sensation Party nebo tak něco a můj kluk tam strašně chtěl a já ne, takže jsem zůstala na pokoji a můj kluk tam šel sám a pak se vrátil asi za půl hodiny a doteďka mi nechce říct, co se tam dělo!



Tunisko obecně má takovou dost blbou pověst. Jakože špína, čmoudi, bordel, nic nefunguje, chápeme se. Tolik jsme se těšili na to, že to tak bude a my si užijeme dovolenou, na který budeme moct píčovat na kdeco, ale docela jsme se sekli a měli tak supiš a luxus ubytko, až se nám chtělo brečet. Jenom dámský záchody u bazénu byly věčně posraný a tady bych vás chtěla holky apelovat, ať udržujete trochu tu čistotu, kristova noho, kdyť to není normální. To mi připomíná, že mi můj kluk vyprávěl v Tunisku jednu super fekální historku ze školy, u který jsem se strašně smála, ale nemůžu jí tu napsat, protože mi to zakázal. No tak nic, jenom jsem chtěla říct, že já miluju fekální historky a dokážu se jim smát několik dní, ale blbý je, když se s těma fekáliema setkám tváří v tvář, to mě moc neba. Jo a ještě jeden defekt jsme našli, a sice když jsme si půjčili šlapadlo, kterýmu fungovalo zatáčení jenom na jednu stranu a odnášelo nás to strašně rychle na oceán a já se strašně bojim žraloků (a bojim se jich i ve vaně a včera jsem viděla jeden super filmík, kde je jasně vidět, že v tomhle vůbec nejsem mimo!) a můj kluk začal mlít o tom, že by si chtěl skočit do moře a já jsem začala trošku hysterčit a křičet a panikařit a tak se jelo ke břehu, kde už na naše šlapadlo čekala jedna animátorka a asi pět dětí ve věku do šesti let a můj kluk jí řekl, že to šlapadlo je rozbitý a že funguje zatáčení jenom na jednu stranu a blbě se to ovládá a ona se na nás tak podívala a řekla jenom: "Ok, thank you for information." a posadila do toho stroje smrti všechny ty děcka a odplula s nima na širý moře a to nás trošku zarazilo, takže když jsme pak v bazénu přišli na to, že je rozbitý jedno světlo a do vody tam volně vedou kabely pod proudem, radši jsme to nikomu nehlásili, abysme nebyli za blbce.


Ale všechno krásný jednou končí a tak jsme z týhle bomba dovči přijeli domu a tady bylo strašně hnusný počásko a moje dovolenkový pocity, kdy sem byla tzv. so happy i could die, vystřídala beznaděj a depčičky. Tak za prvý máme s mym klukem tak trošku pocit, že nás zradilo vlastní město. To, že někdo vyrobil hákovej kříž, což je tak nějak největší vzrůšo, který naše město prožívá od zbourání starý části, bysme ještě přežili. Dost nás sere taky to, že po půl roce nám konečně před barákem otevřeli KFC a my jsme u toho nemohli bejt, protože jsme tu stavbu pozorovali a rostlo nám to před očima ta stavba pro nás znamená moc a to slavnostní otevření byla evidentně prostě kulturní událost, na kterou naše město bude dlouho vzpomínat. Ale jako dobrý, co sme si to sme si, odpuštěno. Ale doprdele, krve by se ve mě nedořezal, když jsme po příletu z dovči vyrazili na nákupky a zjistili jsme, že je přestavěnej náš Lidl! No co vám budu vykládat, prostě jsme se dohodli, že už nikdy nikam nepojedeme, protože nechceme přijít vo to vzrůšo.

A je tu ještě jedna věc. Nechtěla jsem to moc rozmazávat, ale tak jo, půjdu s tim ven. Prostě jsem povstala z popela jak fénix, vstala z mrvých jako Ježíš Kristus a vrátila se zpět, i když jsme si nechyběli, určitě se chápeme. Od prvního jsem se vrátila do prácičky a je to trošku očistec, protože mě moc neba ráno vstávat, protože jsem trošku flákač a ráda trávim celej den s mojí micuškou a taky vůbec nevim, jak to budu dělat od října se školičkou, ale to se ještě všechno uvidí a tak nechci propadat panice. Dobrý na týhle práci je to, že je tam spousta pletich a milostnejch avantýr mezi pracovníkama a každou chvíli se tam něco takovýho na někoho provalí a pak následujou slzičky (od ženskejch) a silácký řeči (od chlapů) a kolujou tam historky o velikosti tzv. utahováků, což jsem si musela vygůglit, co znamená, a takový prostředí mě fakt docela baví, jenom škoda, že jsem taková zrůda, že mi do mailu nechodí žádný sprostý fotky a nabídky kvalitního sexu.

A už nevim, co bych psala dál. Snad jenom to, že jsme dneska měli takovou oslavičku s širší rodinou a byla tam taky teta Vlasta a její rodina, se kterou už se rok a půl nestýkáme a celý odpoledne to vypadalo nadějně, jakože se nepopereme, že je to prostě jenom taková klasická studená válka, ale co vám budu vyprávět, na konci se to zase celý posralo a teta Vlasta nám zase tzv. urobila zle a pojebala nás a zase ukázala, že naše rodinný křídlo je spodina a mě to strašně nasralo a viděla jsem tzv. rudě a hrozně mi inspiroval můj táta, kterej zůstal v úplně zenovym klidu a řekl, že si dnešek strašně moc užil, což mě překvapilo, protože můj táta je pasivně agresivní, ale tentokrát řekl, že se na to mam vysrat a tak jsem mu to odkejvala a pak jsem přišla k sobě domů a asi během půl minuty jsem snědla tyčinku 3bit a taky nanuka z Lidlu a trošku jsem se uklidnila, ale zase ne tak moc, takže tady svatosvatě přísahám, že tetě Vlastě do smrti smrťoucí neodpustim a nikdy to nebude dobrý a myslim si o ní jenom to nejhorší a i jí to nejhorší přeju a protože boží mlejny melou, tak i na ní dojde a jestli ještě něco takhle vošklivýho udělá, tak o ní napíšu na internet a napíšu, co za vošklivý věci dělá. Tak a je to venku!

Ahojky kocourci!

Prázdniny jsou za dveřma. I když mi K., když jsem v březnu podepisovala po sedmi letech ukončení té mojí milované pracovní činůstky, mazala med kolem pusy a říkala, že o pracanta (!) jako jsem já by nerada do budoucna přišla (a já jí na to nalítla!), říkala jsem si, že ta moje nečinnost je jenom taková formalitka, během který si v lážo plážo tempu napíšu další bakalářku, odstátnicuju, zakončim první magisterskej ročníček a od půlky června už zase budu v plnym pracovním nasazení. Jenže K. se neozvala a teplý místečko mi znova nenabídla a na mojí mámě je vidět, že je nešťastná a po nocích nespí a kuje pikle a dost možná už dávno rozeslala moje životopisy do všech mosteckejch fastfoodů.


Víte, ať si kdo chce říká co chce, Most teď začíná bejt docela dost kchůl město. V městskym divadle se sice už dvacátou sezónu hrajou stejný představka, no nic proti, ale byl to takovej gympláckej kolorit, chodit 2x per year na nějakou strašlivou komedii, u který to během prvních deseti minut zalomili všichni včetně učitelek a vzbudil je až zvonek na přestávku, tzv. kuř- nebo rauch- pauzu (resp. kašpárkovo tlesknutí činelů na dětský scéně). A taky tu máme často koncerty. V čase vánočním každoročně jezdí takový persóny jako je Zagorka nebo Helča, a obecně během roku je celkem našláplej program na klubový scéně (!), kde hrajou kapely zvučnejch a lákavejch jmen (např. Debill Heads, Krucipüsk, Penál a další), které potěší srdéčko mnoha rockerů. No ale hlavně tu máme dva mekáče a brzo se otevře jedno zbrusu nový KFC, a taky je tu jedno fejkový KFC, který se jmenuje ACF, a to nekecám. A moje máma by určitě dala cokoliv za to, abych v jednom z těch fastfoodů mohla pracovat. Jenže kdo mě zná, ví, že je to zcela unreal, takže dream on, mami.

A tak jsem si pro jistotu začala shánět prácičku snů sama, jenže v našem regionu je bída a po letmym přejetí nabídek práce mi bylo jasný, že i se dvěma titulama skončim jako řeznice, údržbářka nebo lesnice (pravděpodobně sofistikovanější varianta pěstební dělnice). Ale je fakt, že i lesnice si může přečíst Vergilia v originále, takže neni radno házet flintu do žita. Jenže v tý záplavě poptávky řeznic a lesnic jsem objevila něco, z čeho se mi rozbušilo srdínko. Referent marketingu u dodavatele psího žrádla! Ta práce mi prostě padla do oka a tak jsem tam napsala a oni mi odepsali, že ať jako přijedu na pohovor, jenže první průser je, že jsem v životě na žádnym pohovoru nebyla a nevim, co se tam dělá a jestli to náhodou nechodí jako na těch kástingách s bílou pohovkou a tak dále. No a druhej průser byl v tom, že pohovor i pracoviště je v asi 20km vzdálený tzv. řitce (obrazně, proboha!) a nejezdí tam žádný rozumný spoje a tak jsem se zeptala svýho kluka, jestli mi půjčí svýho supersporťáka, ale jemu se moc nechtělo, protože se mnou jel dvakrát v životě a vždycky měl v očích smrť a vždycky, když se mnou jel, jsem neuměla zaparkovat a prostě se bál a vymlouval se, že vlastně ani žádný auto nemá atd., ale nakonec to dobře dopadlo a já jsem večer před pohovorem obřadně dostala klíčky a nějaký papírky a kartičky k autu a taky instruktáž ohledně startování a přednášku na téma, co mám dělat, když přede mnou auto zastaví a bylo mi kladeno na srdce, že se nesmím nabourat, nesmím mít za jízdy sluchátka, a ať mu hlavně nevolám do práce, až se něco stane, ale ať si to řešim s mym tátou.

Takže jsem pak sedala za volant s rozklepanejma ovarovejma kolínkama a dlouho ten okamžik prodejchávala a v duchu jsem si pět minut opakovala svatou mantru spojka-brzda-plyn. A pak jsem jela a řezala jsem zatáčky a připadala jsem si přinejmenším jako Simír Gerchán a Vin Diesel v Rychle a zběsile dohromady a vytvořila jsem si moc pěknej vztah s autem, za jízdy jsem s ním rozmlouvala a oslovovala ho jako KITT.

Lascivní pózička.

No, co vám budu vyprávět, ten pohovor dopad příšerně. Ale to jenom proto, že jsem den před tim mluvila s mym tátou a ten mě varoval, že tu firmu vedou určitě nějaký šejdíři a lumpové a podvodníci, který se mě budou snažit nějak ošulit a proto mi pak začlo bejt i jedno, jestli mě vezmou nebo ne a vůbec jsem se na pohovor nepřipravila a všechny otázky, který mi kladly, mě dost zaskočili no a prostě sem to tzv. pohnojila. Když se mě zeptali, jestli mam psa, řekla jsem, že ne, ale že mam kočinku a že měla zrovna první narozeniny, koblížek můj maličkej. Ale asi to nezabralo, protože už se mi neozvali, achjo. Ale ani mě to moc nesere, protože tohle jsou beztak dost možná moje poslední prádzniny a zároveň moje první nicnedělací prázdniny po x letech a tak vůbec. Takže v poho, zatim se nehroutim a neházim flintu do žita a dost možná pošlu životopis třeba do OBI nebo skočim za kámoškama prodavačkama (a hérečkama) do Lidlu, jestli by mě nevzaly mezi sebe.

Děvčátka a chlapci, měla bych dělat milion důležitějších věcí než tohle. Začít znovu cvičit s kobylím ksichtem Jillian Michaels. Dojíst lasagne, co smrdí v lednici už od úterka, protože když to neudělám, určitě přes noc vyklíčí. Napsat romantickou knihu o Josefu Fritzlovi. Změnit vyzvánění na mobilu, protože znělka z Twin Peaks, která se mi za bílého dne zdála jako cool nápad, je ve dvě ráno trochu freaky. Jít se podívat do Lidlu, jestli už konečně zlevnili to instantní rizoto z DeLuxe týdnu, kolem kterého chodím už několik týdnů. A hlavně dopsat současnou bakalářku, dopsat teze k bakalářce budoucí a tzv. mít vše hotovo, protože už mě nebaví být věčným studentem (i když chození do školy s o čtyři roky mladšími lidmi a tvářit se jako forever young je fakt super).

Nejlepší taťka na světě aneb Co v dárkových předmětech Albi nenajdete.

Na jaře léta páně 2010 jsem seděla v pokojíčku v Krči, spolubydlící Káťa na mě byla (zase) naštvaná a mě se přehříval notebook z neustálého paření The Sims 2, které mi musel nainstalovat přítel mé bývalé BFF, která mě o pár měsíců později podvedla s Bárou z kanclu, která tam už nepracuje a když jsem se jí chtěla smát, že je bez práce, dozvěděla jsem se, že má práci, pro které by mnozí z nás zabíjeli (doslova). Ale to je úplně jiný příběh, zpět do pokojíčku v Krči. Seděla jsem tam a mým úhlavním nepřítelem byl dizajnér z Ostravy, jehož obsesí byla Francie a Paříž a vše s nádechem prováns. Můj blog byl plný éterických obrázků ranní mlhy držící se nad lesním jezírkem, fotek lištiček, srdceryvných citátů z Věčného svitu neposkvrněné mysli a bolavých stesků nad dnešním nespravedlivém světě. Tehdy jsem své čtenáře a fans nabádala k poslechu nové desky The National High Violet, která mi přišla geniální až za hrob a při jejím poslechu jsem měla pocit, že se vesmír konečně zacyklil. Zpátky na zem mne vrátil až komentář od mého nejmilejšího hatera, který mi laskavě objasnil, že jsem jen malá ustrašená holčička, co se chytá stébla a žárlí na něj, protože mě můj kluk nebude nikdy milovat tak, jako miluje jeho.

Fun fact: Od té doby se toho zas tak moc nezměnilo. Můj kluk mě určitě nemiluje tak, jako mého nejmilejšího hatera. Fotky lištiček mne dokáží rozněžnit. Svět je děsně nespravedlivej a Věčný svět neposkvrněný mysli je cool film. Noví The National jsou venku a vesmír se zacyklil. Poslouchejte je, jsou boží.

Ahoj holky a kluci!