Přísahám na všechny holé a nechutně smradlavé pupíky na světě, že jsem se zařekla, že už v životě nic nenapíšu, zejména poté, co mi Vašek napsal, že jsem jen ustrašená holčička, která se chytá stébla nebo něco takového. Měla jsem v plánu sedět doma v koutku, cpát se čipsy z příchutí chilli papriček a prohlížet si nové letáky Lidlu a v noci si pak plačtivě stěžovat mé jediné kamarádce vařečce, která má místo vlasů tři bavlnky, jak je svět zlý a jak už nejsem vůbec slavná a ani pes po mně neštěkne.

Zničehonic mě ale oslovil hlas z lidu a napsal: "Jsi to ty, starý brachu?" a já jsem získala pocit, že po mne zbyla prázdnotou zející díra ve světě a je bezpodmínečně nutno ji zaplnit. A tak jsem tu, silnější než kdy dřív. (Alespoň moje váha to tvrdí.) Sice mne opustily všechny múzy a taky ta inspirace už není, co bývala v jinošských létech, ale pořád si myslím, že na to mám.

Trochu teď lituju toho, že nejsem něco jako lord Voldemort a nemám svou věrnou skupinu fanoušků se specifickým tetováním na paži, kterého by se jen stačilo dotknout prstem a na obloze by se objevila umrlčí lebka s hadem čouhajícím z pusy, nebo bych si možná vymyslela jiné tzv. znamení zla, ale všichni by každopádně věděli, že jsem zpět.

Na rozjezd mi holky a kluci dovolte jeden evergreen, který vždy dovede poveselit mou stářím tesknící dušinku.