Achjo, holky a kluci, vím, že jsem slibovala velkolepý návrat, předvolební guláš a chlebíčky s vlašákem, ale nějak to nevyšlo. Právě procházím pekelně těžkým obdobím, kdy tuším, že ani po dvaadvacáté výzvě (doporučeně a do vlastních rukou) mi Ježíšek nepřinese pejska a trápím se tvůrčí krizí a D. v práci mi říká, že jsem elegantní a šik a měla bych mít svůj pořad v rádiu, něco jako Halina Pawlowská. (Pro upřesnění: já jsem elegantní a šik a fakt bych měla mít svůj pořad v rádiu, ale Halina Pawlowská?! WTKF?! Asi je načase se podívat do zrcadla a zjistit, jak na tom skutečně jsem.)

Ne, tohle nejsem já. Tohle je pravá Malina Obrovská. Pardon, paní Pawlowská.

Dneska jsem se šla tzv. uklidnit do nákupního centra. V obchodech s oblečením jsem propadala depresi. V hlavě mi utkvěla zejména ZARA, v které jsem měla pocit, že je mi malá dokonce i kabinka, zatímco v té vedlejší si spolu hráli chlapec a dívka se spodním prádlem a vypadalo to, že se taky cítí trochu stísněně, ale narozdíl ode mě jim to moc nevadí.

A tak jsem se uchýlila do knihkupectví, kde byl asi bilion a dvacet miliardů lidí k tomu. Chodila jsem od knížky ke knížce, listovala jimi a začala se strašně litovat, protože jsem před třemi lety začala mrhat svým talentem, což má za následek odchod všech mých můz. A rozhodla jsem se, že něco napíšu a bude to kniha a všichni budou čučet, protože to bude zrcadlo nastavené maloměšťáctví a nevkusu, který mne obklopuje, a nejvíc, fakt nejvíc si smlsnu na mých kolegyních a spolužácích, kteří mě pak budou ještě víc nenávidět a všechno bude jako dřív.

O půl hodiny později, když jsem měla plán promyšlený do posledního detailu a ošmatala všechny vystavené knihy, vzala jsem ze stojanu s novinkami Murakamiho a vydala se k pokladně. (Murakamiho čte mé rozervané a depresivní já, které má sklony prosedět několik týdnů v kuse na posteli a koukat do zdi.)
V knihkupectví fungovaly tři pokladny, u jedné byla na můj vkus dlouhá fronta, u druhé obsluhoval chlapec s ohonem v culíku (mělo mě to varovat) a u třetí si paní, kterou si dovolím familiárně nazvat Peklo (dle vzhledu) čmárala do katalogu Knižního klubu. Chvíli jsem stála před Peklem a mávala klubovou kartičkou a tvářila se mile, ale Peklo jsem neobměkčila. Stoupla jsem si tedy do fronty k chlapci s ohonem v culíku a čekala. Čekala jsem vážně dlouho, protože přede mnou byli lidé staří, nemocní a také ti, kteří nevěděli, co chtějí, zapomněli peníze nebo se přišli jen pohádat s prodavačem. Po prvních deseti minutách mi uklouzla první sprostá slůvka, po dalších patnácti jsem se začala modlit. Už už se zdálo, že přijdu na řadu (paní přede mnou zaplacení jedné knihy trvalo asi jen sedm minut), jenže pán s ohonem se rozhodl udělat dobrý skutek a poskočil k vedlejší pokladně, aby... odbavil zákazníka za mnou, který přišel teprve před chvilkou a vůbec nebyl na dně jako já! V tu chvíli jsem již klela hodně a nahlas a pak mě někdo zatahal za rukáv a byla to malá paní v červené reklamní mikině a řekla mi, že pokud jsem členem Knižního klubu, tak stojím blbě a že musím platit na speciální pokladně (pro dementy), která je bez čekání a obslouží mě, no jasně, tlusté nevrlé Peklo v této chvíli luštící sudoku.

Co vám budu vyprávět holky a kluci, dnešek se tzv. prostě nevyved (slušně řečeno).

A pak jsem šla do školy a poobědvala jsem vaječné bílky, protože mají minimum tuků a spoustu bílkovin, a protože se strašně snažím zhubnout a nevypadat tak zoufale jako Halina Pawlowská. Ale o tom zase někdy příště.