MAD WORKER*

Ahojte!*

(*tenhle čupr pozdrav používá celá rodinka mýho kluka, všichni jsou z Moravy, i můj kluk je z Moravy, takže asi chápete, co tim chci říct – já to teda jako moc nemusim, pro mě je tenhle pozdrav esencí falešný rovnosti a imaginární solidarity a všelidský lásky, ale během posledních tejdnů jsem si lecčims prošla a z toho důvodu už jsem víc pokorná k životu, a tak tenhle pozdrav beru na milosť)

Pro pořádek bych chtěla říct, že už jenom to, že tu teď sedim, píšu, dejchám a tluče mi srdínko, je velkej úspěch, na kterej jsem hodně pyšná a nic víc vlastně k životu nepotřebuju. To jen tak na úvod, aby bylo mezi náma jasno. Uplynulýho čtvrt roku, kdy jsem imrvére seděla doma na zadku, nevycházela ven, žrala, co mi přišlo pod ruku, atd., mě hodně moc poznamenalo. Ne, už nejsem jako dřív. Mam hodně srovnaný priority a ani mě moc nesere, že jsem se poslední tři měsíce věnovala něčemu, co mi klíďo píďo je pravděpodobně úplně k hovnu, něčemu, po čem mi teď zbyly jenom slzy a pošramocený sebevědomí. Tak a teď k věci.

Státnice jsou obecně creepy, na naší škole jsou o to libovější, že se tejden před ústníma státnicema a obhajobama diplomek píše ještě písemná část. Ke který neexistujou otázky. Vlastně ani tematický okruhy. Prostě nic, všechno je to jenom o zlovůli (ano, to je to slovo) vyučujících. Neřikám, že jsem nebyla v prdeli, ale den před tim jsem umyla balkon a podlahu u nás na patře, na krk jsem si nasadila růženec od babičky posvěcenej knězem a v noci spala se štosem učebního materiálu pod polštářem, takže karmičku jsem musela mít nabuzelou až až. I přesto, když nám byly odtajněny témata písemný části, tvářila jsem se asi jako pan Guggenheim na Titanicu, vlastně jsem vůbec nepochopila, co se po mě chce, no ale jak to tak bejvá, všichni ostatní datlovali odpovědi do kompjůtrů ostošest až se jim z klávesnic kouřilo. Takže se chápeme, prostě smůlička, výčitky, deprese a zmar.

RIP chudák pan Guggenheim...

O tejden pozdějc mělo dojít tzv. na lámání chleba. V komisi obhajob jsem měla madam Š., což bylo zjištění, který jsem obrečela skoro stejně tak usedavě, jako když mě tahle čarodějnice tenkrát rozbulela u státnic nebo jako když na mě v rámci jedný ústní zkoušky u ní v kabinetu plivala jed řvala, že jsem úplně dutá a tupá. Prostě #proklínám† #miluju♥ a #těsimsemoc. Celá situace byla o to horší, že mi moje vedoucí vrazila kudlu do zad napsala takovej posudek, po jehož přečtení jsem si připadala jako totální píča a v hlavě mi zněla nekonečná smyčka nejsmutnější scénky evr. Bylo mi jasný, že moje šance jsou nulový. Ale nakonec jsem ty drsňácký řeči a hlavně pohledy, pod kterejma jsem se cejtila takhle maličká jako chudáček Rocky, ustála a nejdebilnější diplomku, co kdy spatřila světlo světa a bylo na ní škoda papíru, obhájila.

Chtěla jsem napsat, jak to nakonec dopadlo s pracákem, že mi moje máma kladla na srdce, ať tam vyrazim co nedjřív, nejlíp třeba půl hodiny před otvíračkou (wtf), takže když nadešel den D, vstala jsem samozřejmě v půl jedenáctý a na pracák jsem lážo plážo tempíčkem dorazila před polednem a nejdřív jsem se strašně lekla, protože vchod byl obsypanej minimálně padesátkou pořvávajících vyvítejakejch lidí v teplákovkách, takže jsem se lekla, že se nedostanu ke slovu, ale pak jsem přišla na to, že to je vchod do budovy, kde se rozdávaj dávky a tam, kde se rozdává práce, nebyla tzv. ani noha, což bylo fajn, protože jsem se okamžitě totálně znemožnila, když jsem se snažila přemluvit přístroj u vchodu, aby mi vydal pořadovej lístek, ale byl to jenom obyč kompjůtr, kterej jsem akorát tak zavařila a nedokázala uvést do původního stavu, což se se mnou táhlo po zbytek dne a pán na informacích, kterej se mnou vyplňoval lejstra, se na mě celou dobu díval zvrchu jako na totálního retarda, co nerozpozná kompjůtr a pokládal mi záludný otázky, třeba jako co bych chtěla dělat za práci, což já teda fakt nevim, protože jsem počítala s tim, že prostě jenom požádám o podporu a bude to formalita, jelikož každýmu bude okamžitě jasný, že nejsem jako ostatní nemakačenka, co několik let nezavaděj o práci, a je jenom otázkou času, než si dodělám školičku a pak mě sami budou headhunterovat velký korporace, ale jak řikám, pán za přepážkou si mě evidentně vychutnával a vrchol byl, když se vysmíval mýmu vzdělání a chtěl to doložit, protože mu moje tituly pořád nějak nešly dohromady s mym úvodnim extempore s tim kompůjtrem, ale z mega ponížení se nakonec stal happyend, protože po dvou měsících po odchodu z práce mi přiklepli podporu a každym dnem by mi teď měla přijít moje první dávka ever a už se těšim, jak to pudu rozfofrovat rozmnožit na automatech do nonstopu.

Mámě jsem to neřekla, zjistila to sama a doma bylo tóčo :-(

A pizzu jsem v dečce taky péct nezkoušela (zatim).

Vlastní problémy s váhou si kompenzuju na kočince, stydim se a hanba mi!

♥ Kočinky = tchoříčci ♥

Letos na jaře mi končila platnost občanky. Protože jsem nesnesitelnej puntičkář a time manager, dost dlouho dopředu jsem to datum měla poznačený v kalendáříčku, zvýrazněný růžovou fixkou a to hlavně proto, že jsem si dala předsevzetí, že se nechám vyfotit konečně tak, abych se nemusela stydět tu průkazku komukoliv ukazovat. To znamená, že konečně pořádně zhubnu (aby se mi tzv. proštíhlil obličej a vystoupily lícní kosti) a dám se na zdravou a vyváženou krmi a ve svejch pětadvaceti se díky tomu konečně zbavim akné. Ani jedno ani druhý se mi nepovedlo (velký překvápko), takže jsem si svůj osobní cíl zrevidovala na prostý: nebudu na občance vypadat jako dement. Zdálo by se to jednoduchý, jenže jsem to zcela nečekeně posrala tim, že jsem chtěla vyřízení nový občanky stihnout v obědový pauze (čirý bláznovství). Jenže nejdřív jsem si při nástupu do tramvaje vzpomněla, že vlastně nemam nabitou průkazku na socku, takže zpátečka a nabít, a když už jsem se konečně dokodrcala na magistrát, zjistila jsem, že zrovna tuhle budovu, kde je velkovýrobna občanek, rekonstruujou, takže celá občanková agenda je přesunutá do druhý budovy (btw. asi dvě minuty od budovy, kde pracuju - heuréka). Obědová pauza v hajzlu, občanka nikde, no cestou zpátky do práce jsem volala mámě, protože ta může za všechno a vyčítala jsem jí, proč mi proboha neřekla, kde se dělaj průkazky. A moje máma mi zase řekla, že si za všechno můžu sama a že jsem neschopná a že mě zbaví svéprávnosti. A že mam přetáhnout obědovou pauzu a jít si udělat občanku. Takže k okýnku jsem přišla zadejchaná, růžová jak vepř, zpocená a s připláclejma vlasama na čelo. Proč to ale všechno píšu: největší pojeb mě čekal od úřednice příjemný jak drobky ve spacáku, když mě před focením začala instruovat k tomu, abych si narovnala brejle. Pravou stranu trochu nahoru, ještě trochu, no to už je moc, poštelujte tu levou, ale né, to máte pořád strašně nakřivo! 

Carol Pifková za přepážkou, ale vlastně tak trochu i já.

Věc se má tak, že když mi byli čtyři, máma mě donutila jít na plastiku uší, protože jí připadalo, že mám tzv. plachťáky jako slon Dumbo a dobový fotky jí tak trošku dávaj za pravdu. Jenže se ta náročná několikahodinová operace odehrávala v první půlce devadesátejch let v naší mostecký nemocnici, kde nebyl žádnej Cvach ani Sova, ale spíš nějakej notor, co si na operační sál odskočil po pár panákách zelený z bufáče v přízemí. Nebudu chodit kolem horký kaše, prostě mi ty uši přišili blbě a křivě. Za normálních okolností bych si řekla, že zpackaná plastika ve čtyřech letech ze mě automaticky nedělá Donatellu ani Pilarku, problém znamenaly právě až ty brejličky, který běžně nahoděj člověku automaticky fasádu Einsteina, perverzní úči, právníka nebo aspoň Václava Moravce. Jenže já díky těm (nejen) křivejm uším vypadala prostě jako mentálek.


Proto jsem si řekla, že člověk musí jít tomu štěstíčku trošku naproti, a začala si šetřit na laserovou operaci, která vyřeší všechno moje trápeníčko a navrch zajistí světovej mír. S blížícím se termínem vstupního vyšetření mi ale kdesi v hlavince začalo blikat varovný světýlko a osud nasadil svojí poker face a začal se tvářit jako nezvratnej.
Google našeptávač se evidentně urval ze řetězu, a bezprostředně po zadání písmenka s zašeptal slepota, pod písmenkem z se zase schovávala zpackaná laserová operace a tak dále. Zničehonic mi začalo chodit enormní množství nevyžádanejch e-mailů nabízejících kontaktní čočky a nový brejle za pakatel. A co myslíte, kde jsme měli v červnu firemní teambuilding? Ach ano, na Neviditelný výstavě, kterou nás provázeli slepejši, jsme si formou humorné hry zkoušeli, jak moc thug life bysme měli jako slepci. Náhoda? Nemyslim si! Finální úder osudu ale následoval právě v den vstupního vyšetření na klinice. Horko těžko jsem přemluvila svýho kluka, aby mě do Prahy hodil autem. Hrozně se cukal a vymlouval se na to, že do Prahy autem nerad jezdí (!). Jestli ale něco zvládám bravurně, je to vztahový obviňování, výčitky, výhrůžky a vydíráníčko, takže se nakonec jelo. Po cestě ani jeden z nás nebyl ve svý kůži, atmošce nepřidalo ani info mýho kluka, že při zatáčení cejtí, jak se to auto z nějakýho důvodu celý klepe (!!). Jako zkušenej motorista (naposledy jsem řídila na gymplu) jsem si udělala rychlou analýzu motorovýho vozidla a bylo mi to jasný. Určitě nám upadne kolo, oba se zabijeme a to všechno jenom kvůli tomu, že si myslim, že s brejlema vypadám jako retard, i když je jasný, že ani sebedražší plastická operace a transplantace mozku mi nepomůže. Zbytek cesty jsem se potila a modlila, abysme neumřeli a když jsme dojeli před kliniku, řekla jsem si ty vole vono to fakt funguje. A pak můj kluk uškvařil spojku (!!!), takže auto 100 kiláků od domova nepojízdný a odsouzený do šrotu k odtahu. Nervíky jak špagáty, ne že ne, ale řekla jsem si, že když už jsem to dotáhla tak daleko, nemůžu to vzdát, takže jsem na vyšetření šla. Na klinice se mi vesmír vysmál až se za břicho popadal, protože místní DJ s vytříbenym vkusem smažil celej den randomem kompletní diskografii Arcade Fire (!!!!) a pro moje entrée citlivě zvolil skladbu No Cars Go (WTF level: nekonečno).

Když jsem tyhle komický scény druhej den přehrávala kolegyňkám v práci, měly husí kůžičku a vodpřísáhly, že v tom musí mít prsty nějaká vyšší mocnost. Rozhodla jsem se jí dát na prdel (tý vyšší mocnosti), protože já se přeci jen tak z něčeho neposeru. No stress. Takže jsem si i přes hmatatelnou výstrahu osudu domluvila termín operace, poprosila papá o odvoz, protože můj kluk ode mě dal samozřejmě ruce pryč, a nahlásila si dovču v práci. Den před operací jsem zaúkolovala ajťáky, nechť mi nastaví na dva tejdny automatickou odpověď do e-mailu, a sklízela jsem si pracovní místečko, když ejhle najednou telefon, ve kterym mi paninka z kliniky prakticky půl dne před plánovanou operací řekla, že se celá akce kulovej blesk z technickejch důvodů odkládá o týden, no snad to pro mě neni problém. To bych se z toho posrala, to vám povim. Slzičky ve vočích, fantazie na plný vobrátky (technický důvody jsou zástěrka pro rozbitej laser, zpackanou operaci nebo nervovej kolaps nějakýho doktůrka?!?!?!), pokorná omluva ajťáčkům, šéfový a papá, a pocit, že je to fakt krutá hra osudu a že mě nikdo nemá rád.

O tejden pozdějc ode mě pro změnu dal ruce pryč můj papá, takže jsem musela program výčitek, vydírání a příslibů svýmu klukovi nastavit na nejvyšší level, aby mě tam doprovodil aspoň on. Doprovodil, ale pěkně mi to osladil, to vám povim. Od samýho rána mi tzv. házel klacky pod nohy, rozčiloval mě a nadával mi před lidma, že jedeme špatnym autobusem, kladl mi debilní otázky, smál se mi, že budu jako Esmeralda a pouštěl mi scénu z Nezvratnýho osudu 5, ve který smrt dožene jednu chudinku zrovinka na laserový operaci očí. Velký achjo, opora nahovno, nervy nadranc, ale blogerky a pani z instruktážního videa tvrdily, že celá operace je brnkačka a žůža úža zkušenost, která za to fakt stojí. Celý to prej trvá jenom pár minut, během kterejch jsou ale na člověka všichni milí jako když máslo ukrajuje, takže z doktorů a sester jsou rázem vaši BFFs. Takže jsem prudícího kluka vytěsnila, svoje obavy setřásla a počítala s happy endem.



Jenže jak před lety pravil klasik Vašek, jsem jenom ustrašená malá holčička, co se chytá stébla a já bych ještě chtěla dodat, že nikdy nepřestanu sama sebe překvapovat, když z hloubi mý černočerný duše vyhrabu nějakou tu světlou naději a navenek se jevim jako optimista, co doufá v lepší zejtřky. Neni všechno zlatínko, co se třpytí, takže ani doktůrci nejsou pořád jenom za sluníčka, ale když maj hlad, chovaj se kupodivu jako obyčejný smrtelníci (byla jsem poslední pacient před polední pauzičkou, takže jsem nebyla ušetřená dialogu o tom, co za dobrůtky sestry schovávaj v obědovejch krabičkách v erární lednici). Jako já vim, že když má člověk hlad, stane se z něj automaticky Joan Collinsová, ale v ten moment mi došla poslední špetka empatie s hladovějícíma a já se začla litovat a loučit se zbytkama svýho zraku.

Náladičce na operačním sálu jsem následně nepomohla ani tim, že když mě konečně po hodině čekání a rozkapávání přivedli a já si lehla na lehátko a převezli mě pod laser... jsem řekla, že nutně potřebuju na záchod. Všichni už se evidentně viděli, jak rejou umělou vidličkou v plastovym korýtku s kuskusem nebo rozblemcanejma knedlíkama s vomáčkou, takže unisono voči v sloup a mě bylo docela trapně, ale tak jsme jenom lidi, no ne? Když jsem se vrátila a uléhala na lehátko, někdo, koho jsem neviděla, protože už jsem neměla brejle, ale jasně jsem slyšela, že si nervózně podupává nožičkou, se mě ironicky zeptal, jestli už je všechno v pořádku a můžeme konečně začít. Nebylo, ale rozhodla jsem se nebejt za krávu a proto jsem to tajila.

Z instruktážního videa jsem věděla, že vedle milionovýho personálu, kterej člověka nepřestává laskavym hlasem uklidňovat a informovat o průběhu operace, je největším parťákem každýho pacienta plyšáček tzv. na postiskání. Těšila jsem se moc, protože miluju mazleníčko a dítě uvnitř mýho ponurýho dospěláckýho já má pro plyšáky prostě slabost. Jenže pomazleníčko s totálně scary plyšovym čoklem, kterej je durch propocenej z mazleníčka s dvaceti lidma, co šli pod kudlu přede mnou, takže vypadá a smrdí jako masturbační plyšák předpubertální dívenky, neni nic, co by na mě mělo uklidňující účinky jako rohypnol (pani ve videu se tvářila, že jsou to ekvivalenty). Plyšáka ne, raději bibli knihu!

A pak to začlo. O soundtrack v mý hlavě se bez pozvání postarali Justice s nestárnoucí klasikou, co vám budu povídat, jelo mi to jako smyčka pořád dokola. To, co všichni připodobňovali k lechtání v oku, slabší povahy připouštěli, že cejtí jakejsi tlak na oku, ale přísahali, že bolest fakt ne, mi připadalo jako novodobá tortura. Zachvácená absolutním pocitem paniky jsem cejtila každý rejpnutí a trvalo to celou věčnost. Propotila jsem komplet celý voblečko neboli můj OOTD, při odchodu mi pot čvachtal i v botách. Nechci ani domejšlet, co by se stalo, kdybych na začátku nesebrala odvahu a tzv. si neodskočila. O uklidňování ze strany doktůrků nemohla bejt řeč, naopak mi byla položená ohleduplná otázka skoro až filozofickýho rázu: "A vy teď takhle hysterčíte proč?", na kterou jsem hledala diplomatickou odpověď marně, protože mi bylo blbý říct, že je to celý jako ze zkurvenýho hororu a že lituju toho, že na to padly veškerý moje letitý úspory, což znamená, že teď budeme muset po zbytek života jíst knedlíky s cibulkou a naše micušky budou muset baštit granule K-classic a chcát do Mikeše, i když jsou teda zvyklý na trošinku jinej standard.

Můj život je nikdy nekončící sled vzájemně navazujících failů, proto mě dost překvapilo, že na mě můj kluk celou tu dobu poslušně čekal. Co mě ale nepřekvapilo vůbec, že když jsem si mu postěžovala, že to teda rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou, vmetl mi do obličeje, že to je tim, že mam nízkej práh bolesti (ve skutečnosti vydržim jak kůň), a ať nemelu a radši s nim jdu do Burger Kingu, protože mi strašně smrdí z pusy, prej asi hlady. A proto jsem si ho vybrala, holky, protože když je nejhůř, ví, jak člověka podpořit! #stayklasik Když jsme pak při ochodu z potkali dvojici zoufalců v bílejch tričkách loudit příspěvky v rámci akce Bílá pastelka z nebožáků jdoucích z oční kliniky (což mi doteďka přijde jako zdařilej trolling), rozbrečelo mě to jenom trošku.

Teď už se tomu jenom směju.

Aby to ale nevyznělo tak, že imrvére jenom píčuju na celej svět (počkat, vždyť já vlastně... ), chtěla bych jenom říct, že díky tomu, že mam tuhej kořínek a nesmírnou vůli k životu, dostala jsem se z nejhoršího a vážně uvažuju o tom, že bych si zašla na matriku a zřídila si prostřední jméno Rys Ostrovid (snad to můžou bejt dvě slova), protože momentálně vidim úplně všechno. (Hlavně chyby druhejch.) Teda jenom ve dne. Díky tomu, že mam tak nějak vod přirození rozšířený zorničky i za bílýho dne, který už víc prostě nedaj, ve tmě vidim stejně blbě jako před operací. Nemluvě o tom, že bych vám přála vidět, jaký světelný efekty mi teď hází veškerý veřejný osvětlení, hotovej mejdan roku z Václaváku. Nemůžu se proto dočkat svojí první jízdy autem za šera nebo tmy; něco mi dává tušit, že to bude ještě větší vzrůšo a hazard než teď.

Závěrem bych chtěla personálu z celýho srdíčka poděkovat za pečlivost a laskavost, kterou mi věnoval. Kdyby mi chtěl taky někdo nabídnout nějakou tu formu spolupráce, jako že by třeba na svejch stránkách zveřejnili link na tenhle příspěvek a jako poděkováníčko mi vrátili část prašulek, byla bych moc vděčná a dobrý slovo šiřila dál. A když nic, tak aspoň doufám, že vyhraju ten zájezd do Londýna, to by bylo moc príma. #rádosestalo ♥

Moje matka trvala na tom, že v tý fotoknize musí bejt rovnoměrně zastoupený všichni z naší rodiny a prej tam musí bejt i moje o tři roky mladší sestřenice. Tak jsem jí aspoň na všech fotkách přidělala prasečí ksichty a kozí rohy.

Když jsem vloni odcházela ze státnic s hysterákem jako prase, zabarikádovala jsem se na dvě hodiny na školních záchodcích a s brekem jsem se litovala a v duchu jsem nadávala celý podělaný komisi, která mě ponížila až hanba, aby mi na konci tajemnice řekla, že teda jako jo, že mi to daj. Přísahala jsem, že už nikdy podobnej lynč neabsolvuju. Jenže když jsem pak ze záchodů vylezla a s rozmazanou řasenkou po celym obličeji volala mámě, jací jsou lidi zlí, došlo mi, že mě to čeká ještě minimálně dvakrát. Protože nejsem Troška(ř) a naopak jsem věčnej student, co dělá jen tak z legrandy dvě školy zároveň a taky že i po tom strašnym zostuzení a fiasku a trapasu, o kterym si do dneška štěbetaj ptáci na střeše a řeší ho študáci ve svý skupině na fejsu, ve který se připravuj na letošní státnice, takže i po tom všem bezpráví, který na mě bylo loni spácháno, ehm, pokračuju ve študýrování na stejný fakultě, na navazujícím oboru a s těma samejma lidma, který tehdy stáli v komisi a který mi tzv. urobili zle.


Takže ve chvíli, kdy jsem odhalila tenhle svůj nezvratnej osud, že se podobnýmu, ne-li horšímu ponížení budu muset ještě minimálně dvakrát vystavit, přísahala jsem na tortillový brambůrky z Lidlu, že za rok to bude všechno jiný, protože budu připravená na všechno a poučim se z krizovýho vývoje. Učit se na státnice budu průběžně a polehounku a všechno si zjistim do hloubky a pak státnicovou komisi oslnim nejenom svejma znalostma, ale taky ostrovtipem, protože si budu strašně sebejistá. Hovno, hovno, velký hovno. Vysrala jsem se na to stejně jako loni. Co jsem ovšem nepodcenila, byly tzv. úlitby bohu. Pravdou totiž je, že ty prachy, kterejma jsem během pěti minut při svý zdánlivě neškodný cestě do Prahy zasponzorovala jak klauny pro děcka v nemocnicích, tak chirurga, kterej si zapomněl v metru baťoh a potřeboval na vlak, protože v Trutnově na něj někdo rozoperovanej čekal na sále, jsem rozdala schválně a zištně, protože mi bylo jasný, že jestli chci v červnu odstátnicovat, musim taky něco vobětovat, žejo. Jenže to ten nahoře trošku zkonil, protože si asi myslel, že ho uplácim na ty zkoušky, který jsem dělala na druhym oboru a na který jsem se prostě vykašlala, protože jak mi klade na srdce můj chlapec: státnice jsou důležitější, všechno ostatní počká! Jenže z těchhle zkoušek jsem dostala jedničky, i když jsem se bála, že profesoři po přečtení mejch testů a seminárek vyvěsí moji fotku na nástěnku s nápisem Dumb and dumber, kterou teda jako na škole nemáme, ale klidně bychom ji tam mohli mít. A proto bylo potřeba toho obětovat mnohem víc a tak jsem za celej měsíc neměla v puse ani jeden brambůrek, ani kostičku čokolády, a neměla jsem ani sycený nápoje a ani cucíka jsem si nedala. Kdyby to snad nestačilo, rozhodla jsem se konat dobro a když měla moje babička narozeniny, tak jsem jí bez odmlouvání zavolala a mluvila jsem s ní celejch 12 minut. A poctivě jsem se mazala padesátkou, když jsem šla na sluníčko. Ještě jsem si řekla, že bych se mohla zkusit přestat hádat buď se svým chlapcem nebo s mejma rodičema, ale to fakt nejde. Brzo mi došlo, že rozhodně nevydržim nehádat se měsíc. Ale nevydržela jsem to ani přes víkend, ani na jeden den jsem se toho nedokázala vzdát. Zkusila jsem to aspoň přes noc, jenže nad ránem mě začala votravovat kočka a dlouho jsem se držela, ale nedalo se to.

Jak šel čas, začaly mně provrtávat pochyby, jestli všechny ty oběti stačily a jestli by nebylo přeci jen lepší se učit. Jenže už bylo pozdě a nejvíc mě sraly ty sluníčkový lidi na facebooku, který nezapomněli světu nahlásit, že už jsou teda jako bakaláři, magistři a inženýři a všichni v komentářích posílali gratulki a já jsem si v duchu řikala, na jaký škole DPČ ten titul získali, protože až na světlý výjimky to byly lidi, který si ze školy pamatuju a který zaručeně nemůžou mít IQ větší než orangutani v ZOO a vlastně mi u těch osob přišlo úplně WTF a mindfuck už jenom představa, že chodí na vysokou. Achjo.

Pár dní před obhajobou a státnicema jsem se začala regulérně modlit. Den před tou velkou akcí jsem začala používat černou magii. K tomu mne navedl spolužák, kterej to svou zkušenost popsal následovně: "Je tam hrozně přátelská atmosféra. Všichni jsou jako plyšoví medvídci vycpaný gumídkama. Až na C*****, to je syn satana." A protože tenhle syn satana figuroval i v mojí komisi, bylo nutný uchýlit se k okultismu.

A dneska to vypuklo. Round 2. Volala mi babička a na srdce mi kladla, ať se hlavně nenervuju, že níž už stejně spadnout nemůžu. Nejsem si jistá, co to mělo znamenat, ale jsem si jistá, že to nemyslela zle. Snad. Můj chlapec mi řekl, že s největší pravděpodobností bude mít komise nachystaný kamery, protože zvěsti o mym loňskym hysterickym záchvatu se fakultou šířily rychlostí blesku a letos si práva na live přenos odkoupilo YouTube a Stream. Řekla jsem si, že se nedám a že hlavním cílem nebude ty státnice udělat, ale hlavně si zachovat svou tvář a nehysterčit. Nebo aspoň ne před komisí a očumujícíma študentama. Ale pro jistotu jsem si kabelku narvala papírovejma kapesníkama, protože opakování je matka moudrosti a jestli si publikum vytleská přídavek, holt budu muset ten svůj výstup reprízovat.

Trochu jsem si vysnila, že až komise uvidí, že už vlastně jako Bc. jsem, tak že nebudou dělat žádný velký štráchy a zbytečně kolem toho čarovat a prostě mi to přiklepnou. No, dost jsem se sekla. Už na školní chodbě při čekačce, jsem si v kroužku spolužáků, který z rukávu sypali historický data a celý jména dětí služebníků u francouzskýho dvora v 19. století včetně přezdívek, připadala dost nemístně a nejradši bych to zabalila předem. Těsně před kolapsem pro mě ale přišel tzv. tajemník a tak mi nezbylo nic jinýho, než si zaspívat tzv. motivační píseň a tzv. dát do toho všechno.

Čas na potítku jsem si krátila přemýšlením, jakou zvolit taktiku. Jestli hrát chudinku, nebo se chovat, jakože mi patří svět, Nebo to kombinovat a bejt za sebevědomou chudinku. Nebudu vás holky napínat, zvolila jsem tzv. taktiku tragik s výrazem Adriana Brodyho, kterou si schovávám pro boje, který jsou předem projetý. Komise byla uchvácena. S někým, jako jsem já, se evidentně ještě nesetkali. Dokonce i obávaný syn satanův, pan C***, se v závěru projevil jako človíček s srdíčkem na pravym místě a nechal mě projít. Takže je to tzv. doma, holky!

A když bylo po všem, takhle jsme si s kámošema ze školy plácli!

A ještě něco, když to všechno tak dobře dopadlo, s popěvkem na rtech se aktuálně řítíme do Drážďan, kde (jestli nám cestou neupadne vejfuk) navštívíme koncert kapelky Arcade Fire, což je věc, na kterou čekám v podstatě celej život a vlastně pak klidně budu moct umřít! Tak čau zejtra!

Moje milá koťátka,

Modří už vědí, že v neděli tomu bude přesně 34. lét od tragického skonu Iana Curtise a všichni dobří lidé budou truhlit a toto truhlení si žádá nasazení a seriózní přístup. A proto jsem včera jela s tetou Janou ke kadeřnici. V autě jsem se chvástala, že se nechám ostříhat na Skrillexe, nebo si nechám udělat parádního mulleta nebo aspoň ofinku dle Natalie Oreiro, no a pak, když jsem seděla v křesílku, jsem jenom sklopila oči a špitla: "Zastříhnout konečky, prosím," protože jsem posera. Ale největší peklo mělo teprv přijít.

Já obecně prostě návštěvy u kadeřnice moc nedávám. Nemám ráda, když mě někdo vidí s mokrejma vlasama a turbanem z ručníku na hlavě a největší problém mi dělá švitoření a nezávislá, tzv. holčičí, konverzace s kadeřničkou. Včera jsem teda už při pozdravu nasadila poker face, ze kterýho jsem (v závislosti na aktuální míře švitoření ze strany kadeřničky) plynule přecházela na killer face a zase zpět. Myslela jsem si, že jakýkoliv snahy o komunikaci utnu prohlášením, že mám doma plešatou kočku, ale ani po tomhle odtajnění mě nikdo nepovažoval za exotku. A tak jsem se, milá koťátka, s kadeřnicí spřátelila. Chyba, měla jsem následovat instinkt a tzv. si držet odstup. Podpásovka totiž přišla až při úplnym finiši, když kadeřnice tajuplně řekla: "Ještě to trošku upravíme, ju?" a laškovně na mě mrkla do zrcadla. Ale protože brala do rukou žehličku, byla jsem celkem vklidu myslíc si, že mi chce tu novou fasádu jenom přežehlit. Nevim přesně, kdy se to stalo, neboť jsem nebyla obezřetná. Vim jenom to, že v jednom okamžiku na sebe koukám do zrcadla a v rámci možností je to, co vidim OK, a pak najednou CVAK a já se v zrcadle vidim s dvou kudrnkama po stranách mýho obličeje. "Ježišmarja. Co to je?! Vždyť vypadám jako Zdeněk Macura!" vyčetla jsem mojí nový kámošce. Její odpověď mi ovšem tzv. vyrazila dech: "Kdo to je Zdeněk Macura?" Než jsem se vzpamatovala z mdlob, že moje nová kámoška, který jsem v uplynulý hodině svěřila svůj život, protože jsem si myslela, že je (v rámci kadeřnickejch možností) normální, pravděpodobně poslední rok strávila na Marsu, začala mě přemlouvat, že takhle si to teď holky normálně nechávaj dělat a že je to tzv. moderní. A pak na mě hodila smutnej psí ksichtíček a zeptala se, jestli mi to má teda jako narovnat a já řekla, že ne, že aspoň bude sranda, až pojedu domu a ona mi to fakt nenarovnala, ale naopak to zafixovala tunou přípravků, takže voilá, celej dnešek jsem pobíhala po světě s dvouma prasečíma ocáskama kolem hlavy. Achjo.


Dnešek byl ve znamení osudovosti a mystična. Úkol byl jasnej. Odevzdat bakalářku a zaplatit daně na finančáku. Po odevzdání bakalářky jsem měla asi hodinu a půl čas do odjezdu autobusu a tak jsem se rozhodla, že se projdu na Florenc pěšky, ale zase jsem měla v peněžence ty peníze na daně a tak jsem šla trošku připosraně a na Příkopech ke mě přiskočil takovej pán a to mi bylo jasný, že bude zle. Nevim, čim ty lidi přitahuju, protože reálně o sobě vim, že když jdu, tvářim se jako bych měla hovno rozmázlý pod nosem, což je můj standardní výraz bez přetvářky a taky se valim jak parní stroj, no abych to zkrátila, sympatie rozhodně nevzbuzuju. Ale možná je na mě poznat, že jsem študovanej sociolog a že z nějaký jakože profesní solidarity člověka na ulici nikdy nevodmítnu. Jenže tenhle chlap mi popřál dobrý den a že je prej dneska nějakej den s úměvem nebo tak něco a jestli bych se na něj nemohla usmát. No, kdo mě zná aspoň vod vidění, tak je mu jasný, že se fakt na povel neusměju, ale tenhle chlap do mě tak hučel, že jsem se asi po pěti minutách zašklebila tak, že při troše dobrý vůle by to mohlo bejt považovaný za úsměv. Jenže chlap chtěl víc a furt vo něčem mlel a pak mi došlo, že je to určitě nějakej dentista a chtěl, abych se na něj usmála, aby viděl moje zuby a pak mě mohl dávat za exemplární příklad toho, jak člověk dopadne, když si nečistí zuby a tak jsem s tím pánem mluvila stylem bezzubá bába, ale nakonec z toho chlápka vylezlo, že dělá nějakou sbírku pro klauny pro děti v nemocnici a že mi dá magnetku, když mu dám peníze, ale já jsem mu peníze dát nechtěla, ale nakonec jsem mu je dala, vysypala jsem mu do kasičky všechny drobáky, který jsem měla v peněžence, i když jsem věděla, že je to citový vydírání, ale magnetku jsem si od něj nevzala, protože přece nejsu nějaké buran, co má na ledničce magnetky, no né?

Ale to neni konec, koťátka. Od rozlučky s chlápkem, co vybírá almužnu na klauny, jsem neušla ani 100 metrů a zastavil mě další chlápek, tentokrát v civilu. Přiznám se, dostal mě otázkou, jestli mluvim česky. Tim si mě dost naklonil. Pán vypadal dost bezmocně a tak jsem si myslela, že bude chtít poradit, jak se dostat na Václavák nebo tak něco. Kristova noho. Měla bych si zapsat za uši, že nikdo v Praze nepotřebuje poradit cestu. Jenže já jsem tak bláhová! Pán byl chirurg a spěchal na vlak, protože měl domluvenou operaci srdce a pacient tam na něj čekal na operačním sále, jenže ho na Andělu okradli o všechno a on byl na policii na Zličíně a všude, ale nikde mu nic neporadili a že už byl zoufalej a nevěděl, co má dělat. A já jsem údajně byla jeho jediná naděje. Víte, když to teď píšu, úplně si připadám jako moula největší, ale když jsem tam dneska tak stála, málem jsem uronila slzičku, jak mi bylo pána líto. A teď mi dovolte menší intermezzo, který vám představí širší historickej kontext mýho dobrodiní:

Historka z mládí: Když jsem byla ještě kuře a byla první rok v Praze, stejskalo se mi po mámě a tak jsem si řekla, že jí pošlu z Prahy pohled a bylo to kolem Vánoc a já jsem šla na Národní třídu a koupila pohled a psala jsem ten pohled o dům na Národní třídě a teď mi dochází, že jsem věděla jenom o jedný jediný poštovní schránce v Praze (!), která je na Národní třídě a proto jsem se tak strašně moc soustředila na Národní třídu. A jak jsem psala ten pohled, přistoupila ke mě nějaká paninka, která mi připomínala mutanta mojí učitelky z gymplu, která mě učila němčinu, a tý holubí báby z filmu Sám doma 2: Ztracen v New Yorku, a ta paninka mi řekla, že jí ukradli peněženku a nemá se jak dostat domů a neví, co má dělat a jestli bych jí nedala pár korun. Já byla naivní a hloupá a byla to moje malá premiéra a ještě jsem tyhle tríčky neznala a tak jsem si myslela, že ta paninka je fakticky v nouzi a taky jsem chtěla udělat dobrej skutek a protože jsem neměla drobný (utratila jsem je za pohled a známku na pohled pro mojí mamku), dala jsem jí 200 korun, kvůli čemuž jsem následně neměla na cestu na Vánoce domů a neměla jsem ani na nájem a tak jsem se musela z Prahy odstěhovat a to je end of the story, moji milí. A pak, když jsem to doma vyprávěla mámě a čekala jsem, že mě pochválí, jakej jsem dobromil a že bych se pro lidi rozdala, ale máma mi vynadala do hlupáku a poučila mě, jak to teď ve světě chodí, vysvětlila mi, kdo jsou to žebráci a seznámila mě s jejich nejčastějšími triky a já jí pak musela slíbit, že už to nikdy neudělám.

Mami, promiň, ale dneska jsem to nezvládla. Z kapes mi koukaly všechny ty papírový tisícovky připravený na zaplacení daní, takže mi bylo trapný dát mu pár korun, nehledě na to, že o všechny drobný mince mě serval ten charitář, a protože jsem neměla menší, dala jsem dědkovi, no hádejte, dvoustovku. Bradička se mi klepala a dědek furt mlel vo tom, že je to teda sice málo, že vlak ho stojí přes tři stovky, ale když teda nemam, tak to se jako nedá nic dělat a že mi dá svoje jméno a adresu a ať mu napíšu svojí adresu a von mi pak z domova pošle bonboniéru, no znělo to lákavě, ale když mi řekl, že se jmenuje Aleš Zpuchlý, tak jsem v tom zase uviděla znamení jak kráva, no jako sorry, ale takovýhle jméno fakt neni jen tak a tak jsem tu bonbošku radši odmítla a řekla mu, že jestli mi chce poděkovat, ať si mě pozve do Pošty pro tebe, a pak jsem utíkala s očima zabořenýma do země až na Florenc.

A pak jsem seděla na Florenci a čekala jsem na autobus domů a děkovala jsem tomu na nebi, že jsem si prozíravě koupila lístek předem, protože už by mi určitě nezbylo na cestu domů a musela bych jít do centra žebrat. Pozorovala jsem feťáky, narkomany a další živly, jak vybírají špačky a vajgly z popelnic a najednou jsem s nimi soucítila, protože je mi jasný, že teď stojim nad existenční propastí a stačí jeden blbej krok a budu bez střechy nad hlavou a možná příště budu bohatý Pražáky prosit o almužničku já a vajgly budu taky sbírat, přestože nekouřim, ale k takovýmu tomu bezďáckýmu naturelu to asi patří. (Celou cestu v autobuse jsem přepočítávala peníze, co mi zbyly po tom záchvatu dobroty a nakonec mi to jen tak tak na ty daně vyšlo a když jsem přišla na finančák, tak se na mě bába na vrátnici obořila, že přece neni úřední den a pokladna je zavřená. Achjo, mam takový tušení, že do příštího tejdne mě o ty zbylý peníze pumpne zase nějaká charita.)

Je to zvláštní. Jsou dny, kdy s nikým nepromluvím (jenom s kočkou) a pak třeba i lituju, že jsem si čistila zuby, když je to vlastně tak zbytečný. Ale dnešek byl tak zajímavej tím, že se toho tolik semlelo, že si říkám, jestli to není začátek nějaký nový etapy mýho života nebo alespoň znamení něčeho, třeba zla.