MAD WORKER*

Když jsem vloni odcházela ze státnic s hysterákem jako prase, zabarikádovala jsem se na dvě hodiny na školních záchodcích a s brekem jsem se litovala a v duchu jsem nadávala celý podělaný komisi, která mě ponížila až hanba, aby mi na konci tajemnice řekla, že teda jako jo, že mi to daj. Přísahala jsem, že už nikdy podobnej lynč neabsolvuju. Jenže když jsem pak ze záchodů vylezla a s rozmazanou řasenkou po celym obličeji volala mámě, jací jsou lidi zlí, došlo mi, že mě to čeká ještě minimálně dvakrát. Protože nejsem Troška(ř) a naopak jsem věčnej student, co dělá jen tak z legrandy dvě školy zároveň a taky že i po tom strašnym zostuzení a fiasku a trapasu, o kterym si do dneška štěbetaj ptáci na střeše a řeší ho študáci ve svý skupině na fejsu, ve který se připravuj na letošní státnice, takže i po tom všem bezpráví, který na mě bylo loni spácháno, ehm, pokračuju ve študýrování na stejný fakultě, na navazujícím oboru a s těma samejma lidma, který tehdy stáli v komisi a který mi tzv. urobili zle.


Takže ve chvíli, kdy jsem odhalila tenhle svůj nezvratnej osud, že se podobnýmu, ne-li horšímu ponížení budu muset ještě minimálně dvakrát vystavit, přísahala jsem na tortillový brambůrky z Lidlu, že za rok to bude všechno jiný, protože budu připravená na všechno a poučim se z krizovýho vývoje. Učit se na státnice budu průběžně a polehounku a všechno si zjistim do hloubky a pak státnicovou komisi oslnim nejenom svejma znalostma, ale taky ostrovtipem, protože si budu strašně sebejistá. Hovno, hovno, velký hovno. Vysrala jsem se na to stejně jako loni. Co jsem ovšem nepodcenila, byly tzv. úlitby bohu. Pravdou totiž je, že ty prachy, kterejma jsem během pěti minut při svý zdánlivě neškodný cestě do Prahy zasponzorovala jak klauny pro děcka v nemocnicích, tak chirurga, kterej si zapomněl v metru baťoh a potřeboval na vlak, protože v Trutnově na něj někdo rozoperovanej čekal na sále, jsem rozdala schválně a zištně, protože mi bylo jasný, že jestli chci v červnu odstátnicovat, musim taky něco vobětovat, žejo. Jenže to ten nahoře trošku zkonil, protože si asi myslel, že ho uplácim na ty zkoušky, který jsem dělala na druhym oboru a na který jsem se prostě vykašlala, protože jak mi klade na srdce můj chlapec: státnice jsou důležitější, všechno ostatní počká! Jenže z těchhle zkoušek jsem dostala jedničky, i když jsem se bála, že profesoři po přečtení mejch testů a seminárek vyvěsí moji fotku na nástěnku s nápisem Dumb and dumber, kterou teda jako na škole nemáme, ale klidně bychom ji tam mohli mít. A proto bylo potřeba toho obětovat mnohem víc a tak jsem za celej měsíc neměla v puse ani jeden brambůrek, ani kostičku čokolády, a neměla jsem ani sycený nápoje a ani cucíka jsem si nedala. Kdyby to snad nestačilo, rozhodla jsem se konat dobro a když měla moje babička narozeniny, tak jsem jí bez odmlouvání zavolala a mluvila jsem s ní celejch 12 minut. A poctivě jsem se mazala padesátkou, když jsem šla na sluníčko. Ještě jsem si řekla, že bych se mohla zkusit přestat hádat buď se svým chlapcem nebo s mejma rodičema, ale to fakt nejde. Brzo mi došlo, že rozhodně nevydržim nehádat se měsíc. Ale nevydržela jsem to ani přes víkend, ani na jeden den jsem se toho nedokázala vzdát. Zkusila jsem to aspoň přes noc, jenže nad ránem mě začala votravovat kočka a dlouho jsem se držela, ale nedalo se to.

Jak šel čas, začaly mně provrtávat pochyby, jestli všechny ty oběti stačily a jestli by nebylo přeci jen lepší se učit. Jenže už bylo pozdě a nejvíc mě sraly ty sluníčkový lidi na facebooku, který nezapomněli světu nahlásit, že už jsou teda jako bakaláři, magistři a inženýři a všichni v komentářích posílali gratulki a já jsem si v duchu řikala, na jaký škole DPČ ten titul získali, protože až na světlý výjimky to byly lidi, který si ze školy pamatuju a který zaručeně nemůžou mít IQ větší než orangutani v ZOO a vlastně mi u těch osob přišlo úplně WTF a mindfuck už jenom představa, že chodí na vysokou. Achjo.

Pár dní před obhajobou a státnicema jsem se začala regulérně modlit. Den před tou velkou akcí jsem začala používat černou magii. K tomu mne navedl spolužák, kterej to svou zkušenost popsal následovně: "Je tam hrozně přátelská atmosféra. Všichni jsou jako plyšoví medvídci vycpaný gumídkama. Až na C*****, to je syn satana." A protože tenhle syn satana figuroval i v mojí komisi, bylo nutný uchýlit se k okultismu.

A dneska to vypuklo. Round 2. Volala mi babička a na srdce mi kladla, ať se hlavně nenervuju, že níž už stejně spadnout nemůžu. Nejsem si jistá, co to mělo znamenat, ale jsem si jistá, že to nemyslela zle. Snad. Můj chlapec mi řekl, že s největší pravděpodobností bude mít komise nachystaný kamery, protože zvěsti o mym loňskym hysterickym záchvatu se fakultou šířily rychlostí blesku a letos si práva na live přenos odkoupilo YouTube a Stream. Řekla jsem si, že se nedám a že hlavním cílem nebude ty státnice udělat, ale hlavně si zachovat svou tvář a nehysterčit. Nebo aspoň ne před komisí a očumujícíma študentama. Ale pro jistotu jsem si kabelku narvala papírovejma kapesníkama, protože opakování je matka moudrosti a jestli si publikum vytleská přídavek, holt budu muset ten svůj výstup reprízovat.

Trochu jsem si vysnila, že až komise uvidí, že už vlastně jako Bc. jsem, tak že nebudou dělat žádný velký štráchy a zbytečně kolem toho čarovat a prostě mi to přiklepnou. No, dost jsem se sekla. Už na školní chodbě při čekačce, jsem si v kroužku spolužáků, který z rukávu sypali historický data a celý jména dětí služebníků u francouzskýho dvora v 19. století včetně přezdívek, připadala dost nemístně a nejradši bych to zabalila předem. Těsně před kolapsem pro mě ale přišel tzv. tajemník a tak mi nezbylo nic jinýho, než si zaspívat tzv. motivační píseň a tzv. dát do toho všechno.

Čas na potítku jsem si krátila přemýšlením, jakou zvolit taktiku. Jestli hrát chudinku, nebo se chovat, jakože mi patří svět, Nebo to kombinovat a bejt za sebevědomou chudinku. Nebudu vás holky napínat, zvolila jsem tzv. taktiku tragik s výrazem Adriana Brodyho, kterou si schovávám pro boje, který jsou předem projetý. Komise byla uchvácena. S někým, jako jsem já, se evidentně ještě nesetkali. Dokonce i obávaný syn satanův, pan C***, se v závěru projevil jako človíček s srdíčkem na pravym místě a nechal mě projít. Takže je to tzv. doma, holky!

A když bylo po všem, takhle jsme si s kámošema ze školy plácli!

A ještě něco, když to všechno tak dobře dopadlo, s popěvkem na rtech se aktuálně řítíme do Drážďan, kde (jestli nám cestou neupadne vejfuk) navštívíme koncert kapelky Arcade Fire, což je věc, na kterou čekám v podstatě celej život a vlastně pak klidně budu moct umřít! Tak čau zejtra!

Moje milá koťátka,

Modří už vědí, že v neděli tomu bude přesně 34. lét od tragického skonu Iana Curtise a všichni dobří lidé budou truhlit a toto truhlení si žádá nasazení a seriózní přístup. A proto jsem včera jela s tetou Janou ke kadeřnici. V autě jsem se chvástala, že se nechám ostříhat na Skrillexe, nebo si nechám udělat parádního mulleta nebo aspoň ofinku dle Natalie Oreiro, no a pak, když jsem seděla v křesílku, jsem jenom sklopila oči a špitla: "Zastříhnout konečky, prosím," protože jsem posera. Ale největší peklo mělo teprv přijít.

Já obecně prostě návštěvy u kadeřnice moc nedávám. Nemám ráda, když mě někdo vidí s mokrejma vlasama a turbanem z ručníku na hlavě a největší problém mi dělá švitoření a nezávislá, tzv. holčičí, konverzace s kadeřničkou. Včera jsem teda už při pozdravu nasadila poker face, ze kterýho jsem (v závislosti na aktuální míře švitoření ze strany kadeřničky) plynule přecházela na killer face a zase zpět. Myslela jsem si, že jakýkoliv snahy o komunikaci utnu prohlášením, že mám doma plešatou kočku, ale ani po tomhle odtajnění mě nikdo nepovažoval za exotku. A tak jsem se, milá koťátka, s kadeřnicí spřátelila. Chyba, měla jsem následovat instinkt a tzv. si držet odstup. Podpásovka totiž přišla až při úplnym finiši, když kadeřnice tajuplně řekla: "Ještě to trošku upravíme, ju?" a laškovně na mě mrkla do zrcadla. Ale protože brala do rukou žehličku, byla jsem celkem vklidu myslíc si, že mi chce tu novou fasádu jenom přežehlit. Nevim přesně, kdy se to stalo, neboť jsem nebyla obezřetná. Vim jenom to, že v jednom okamžiku na sebe koukám do zrcadla a v rámci možností je to, co vidim OK, a pak najednou CVAK a já se v zrcadle vidim s dvou kudrnkama po stranách mýho obličeje. "Ježišmarja. Co to je?! Vždyť vypadám jako Zdeněk Macura!" vyčetla jsem mojí nový kámošce. Její odpověď mi ovšem tzv. vyrazila dech: "Kdo to je Zdeněk Macura?" Než jsem se vzpamatovala z mdlob, že moje nová kámoška, který jsem v uplynulý hodině svěřila svůj život, protože jsem si myslela, že je (v rámci kadeřnickejch možností) normální, pravděpodobně poslední rok strávila na Marsu, začala mě přemlouvat, že takhle si to teď holky normálně nechávaj dělat a že je to tzv. moderní. A pak na mě hodila smutnej psí ksichtíček a zeptala se, jestli mi to má teda jako narovnat a já řekla, že ne, že aspoň bude sranda, až pojedu domu a ona mi to fakt nenarovnala, ale naopak to zafixovala tunou přípravků, takže voilá, celej dnešek jsem pobíhala po světě s dvouma prasečíma ocáskama kolem hlavy. Achjo.


Dnešek byl ve znamení osudovosti a mystična. Úkol byl jasnej. Odevzdat bakalářku a zaplatit daně na finančáku. Po odevzdání bakalářky jsem měla asi hodinu a půl čas do odjezdu autobusu a tak jsem se rozhodla, že se projdu na Florenc pěšky, ale zase jsem měla v peněžence ty peníze na daně a tak jsem šla trošku připosraně a na Příkopech ke mě přiskočil takovej pán a to mi bylo jasný, že bude zle. Nevim, čim ty lidi přitahuju, protože reálně o sobě vim, že když jdu, tvářim se jako bych měla hovno rozmázlý pod nosem, což je můj standardní výraz bez přetvářky a taky se valim jak parní stroj, no abych to zkrátila, sympatie rozhodně nevzbuzuju. Ale možná je na mě poznat, že jsem študovanej sociolog a že z nějaký jakože profesní solidarity člověka na ulici nikdy nevodmítnu. Jenže tenhle chlap mi popřál dobrý den a že je prej dneska nějakej den s úměvem nebo tak něco a jestli bych se na něj nemohla usmát. No, kdo mě zná aspoň vod vidění, tak je mu jasný, že se fakt na povel neusměju, ale tenhle chlap do mě tak hučel, že jsem se asi po pěti minutách zašklebila tak, že při troše dobrý vůle by to mohlo bejt považovaný za úsměv. Jenže chlap chtěl víc a furt vo něčem mlel a pak mi došlo, že je to určitě nějakej dentista a chtěl, abych se na něj usmála, aby viděl moje zuby a pak mě mohl dávat za exemplární příklad toho, jak člověk dopadne, když si nečistí zuby a tak jsem s tím pánem mluvila stylem bezzubá bába, ale nakonec z toho chlápka vylezlo, že dělá nějakou sbírku pro klauny pro děti v nemocnici a že mi dá magnetku, když mu dám peníze, ale já jsem mu peníze dát nechtěla, ale nakonec jsem mu je dala, vysypala jsem mu do kasičky všechny drobáky, který jsem měla v peněžence, i když jsem věděla, že je to citový vydírání, ale magnetku jsem si od něj nevzala, protože přece nejsu nějaké buran, co má na ledničce magnetky, no né?

Ale to neni konec, koťátka. Od rozlučky s chlápkem, co vybírá almužnu na klauny, jsem neušla ani 100 metrů a zastavil mě další chlápek, tentokrát v civilu. Přiznám se, dostal mě otázkou, jestli mluvim česky. Tim si mě dost naklonil. Pán vypadal dost bezmocně a tak jsem si myslela, že bude chtít poradit, jak se dostat na Václavák nebo tak něco. Kristova noho. Měla bych si zapsat za uši, že nikdo v Praze nepotřebuje poradit cestu. Jenže já jsem tak bláhová! Pán byl chirurg a spěchal na vlak, protože měl domluvenou operaci srdce a pacient tam na něj čekal na operačním sále, jenže ho na Andělu okradli o všechno a on byl na policii na Zličíně a všude, ale nikde mu nic neporadili a že už byl zoufalej a nevěděl, co má dělat. A já jsem údajně byla jeho jediná naděje. Víte, když to teď píšu, úplně si připadám jako moula největší, ale když jsem tam dneska tak stála, málem jsem uronila slzičku, jak mi bylo pána líto. A teď mi dovolte menší intermezzo, který vám představí širší historickej kontext mýho dobrodiní:

Historka z mládí: Když jsem byla ještě kuře a byla první rok v Praze, stejskalo se mi po mámě a tak jsem si řekla, že jí pošlu z Prahy pohled a bylo to kolem Vánoc a já jsem šla na Národní třídu a koupila pohled a psala jsem ten pohled o dům na Národní třídě a teď mi dochází, že jsem věděla jenom o jedný jediný poštovní schránce v Praze (!), která je na Národní třídě a proto jsem se tak strašně moc soustředila na Národní třídu. A jak jsem psala ten pohled, přistoupila ke mě nějaká paninka, která mi připomínala mutanta mojí učitelky z gymplu, která mě učila němčinu, a tý holubí báby z filmu Sám doma 2: Ztracen v New Yorku, a ta paninka mi řekla, že jí ukradli peněženku a nemá se jak dostat domů a neví, co má dělat a jestli bych jí nedala pár korun. Já byla naivní a hloupá a byla to moje malá premiéra a ještě jsem tyhle tríčky neznala a tak jsem si myslela, že ta paninka je fakticky v nouzi a taky jsem chtěla udělat dobrej skutek a protože jsem neměla drobný (utratila jsem je za pohled a známku na pohled pro mojí mamku), dala jsem jí 200 korun, kvůli čemuž jsem následně neměla na cestu na Vánoce domů a neměla jsem ani na nájem a tak jsem se musela z Prahy odstěhovat a to je end of the story, moji milí. A pak, když jsem to doma vyprávěla mámě a čekala jsem, že mě pochválí, jakej jsem dobromil a že bych se pro lidi rozdala, ale máma mi vynadala do hlupáku a poučila mě, jak to teď ve světě chodí, vysvětlila mi, kdo jsou to žebráci a seznámila mě s jejich nejčastějšími triky a já jí pak musela slíbit, že už to nikdy neudělám.

Mami, promiň, ale dneska jsem to nezvládla. Z kapes mi koukaly všechny ty papírový tisícovky připravený na zaplacení daní, takže mi bylo trapný dát mu pár korun, nehledě na to, že o všechny drobný mince mě serval ten charitář, a protože jsem neměla menší, dala jsem dědkovi, no hádejte, dvoustovku. Bradička se mi klepala a dědek furt mlel vo tom, že je to teda sice málo, že vlak ho stojí přes tři stovky, ale když teda nemam, tak to se jako nedá nic dělat a že mi dá svoje jméno a adresu a ať mu napíšu svojí adresu a von mi pak z domova pošle bonboniéru, no znělo to lákavě, ale když mi řekl, že se jmenuje Aleš Zpuchlý, tak jsem v tom zase uviděla znamení jak kráva, no jako sorry, ale takovýhle jméno fakt neni jen tak a tak jsem tu bonbošku radši odmítla a řekla mu, že jestli mi chce poděkovat, ať si mě pozve do Pošty pro tebe, a pak jsem utíkala s očima zabořenýma do země až na Florenc.

A pak jsem seděla na Florenci a čekala jsem na autobus domů a děkovala jsem tomu na nebi, že jsem si prozíravě koupila lístek předem, protože už by mi určitě nezbylo na cestu domů a musela bych jít do centra žebrat. Pozorovala jsem feťáky, narkomany a další živly, jak vybírají špačky a vajgly z popelnic a najednou jsem s nimi soucítila, protože je mi jasný, že teď stojim nad existenční propastí a stačí jeden blbej krok a budu bez střechy nad hlavou a možná příště budu bohatý Pražáky prosit o almužničku já a vajgly budu taky sbírat, přestože nekouřim, ale k takovýmu tomu bezďáckýmu naturelu to asi patří. (Celou cestu v autobuse jsem přepočítávala peníze, co mi zbyly po tom záchvatu dobroty a nakonec mi to jen tak tak na ty daně vyšlo a když jsem přišla na finančák, tak se na mě bába na vrátnici obořila, že přece neni úřední den a pokladna je zavřená. Achjo, mam takový tušení, že do příštího tejdne mě o ty zbylý peníze pumpne zase nějaká charita.)

Je to zvláštní. Jsou dny, kdy s nikým nepromluvím (jenom s kočkou) a pak třeba i lituju, že jsem si čistila zuby, když je to vlastně tak zbytečný. Ale dnešek byl tak zajímavej tím, že se toho tolik semlelo, že si říkám, jestli to není začátek nějaký nový etapy mýho života nebo alespoň znamení něčeho, třeba zla.

Milí přátelé,

po všech těch letech, kdy se mi smůla lepila na paty a ezoterici v širém okolí mi s melodramatickým pláčem odmítaly sdělit budoucnost, jsem se vzepřela osudu a s trochou toho štěstíčka a náhody obhájila bakalářskou práci, kterou jsem sesmolila v krvi a potu, a svým nebezpečným šarmem okouzlila státnicovou komisi. Chtěla bych se proto s vámi podělit o několik mých zaručených tajemství úspěchu.

1. Nebuď šprt! Poslední dny a hodiny před státnicema nebuď suchar a narozdíl od tvejch šprtajících se spolužáků vyraž na nákupky hadříků. Není totiž nic lepšího, než se na chvíli odpoutat od nepodstatnejch věcí (škola/zkoušky/učení) a začít se zabejvat něčim fakt důležitym. Třeba zrovna tím, že si konečně koupíš nějakej ten chic společenskej hábit. Jasně, v kabince v Tescu se navztekáš, ve snaze nacpat se do velikosti, kterou jsi nosil/a před pár týdny (rozuměj před začátkem psaní bakalářky a  učením se na státnice) rozerveš pár šatů, sukní a halen, nakonec si vezmeš to největší (gigantický a sloní), co v obchodě mají a doma si přešiješ cedulku s velikostí (pro lepší pocit) a nakonec stejně zjištíš, že všechny ostatní holky přišly v teplákový soupravě/rozevlátých hippies šatech/nahatý takže ty v distinguovanejch pouzdrovkách vypadáš jako že jsi na cestě na pohřeb, ale who cares, sranda prostě musí bejt.

2. Nebuď přízemní homofob! Jasně, mobil má bejt vypnutej. Já ho mimo zkoušky mám vypnutej i třeba v obchodě, v práci, na vycházce, když jsem na záchodě nebo v koupelně, na úřadě a i jinde. Pochop, pro jistotu. Ale když už ti má nahlas zazvonit, je třeba se na to řádně připravit a nastavit parádní melodii, která o tobě zkušební komisi leccos prozradí. Já osobně preferuju, když se do úplnýho ticha rozezní třeba tohle! Ať všichni ví, že nejseš žádnej homofóbní rasista, no né?

3. Nepřiznej barvu! Když už se konečně dostaneš k obhajobě, nenech se vykolejit krutostí komise. Ne, oni si neváží toho skvostu před nimi - bakalářské práce, při jejímž psaní jsi potil/a krev. Naopak počítej s tím, že budou útočit jako vlci tak dlouho, dokud nepropadneš v hlasitý pláč a přiznáš, že sis vymyslel/a všech osm rozhovorů, na kterých tvoje bakalářka stojí. Jenže ty se přiznat nesmíš, protože jde o hrdost a čest a už pan Plzák v ČT radil: "Zatloukat, zatloukat, zatloukat!" Takže zatnout zuby a pěsti a hrdě do boje! (Ne, rozhodně nemluvím z vlastní zkušenosti a nepřiznávám, že jsem svou bakalářskou práci postavila na lžích a smyšlenkách. Jedná se o čistě fiktivní případ a i kdyby ne, tak se stejně nepřiznám. Dianě Kobzanový možná zpětně sebrali titul Miss 2001, protože nafotila hanbatý a rozcapený fotky, ale já svůj těžce vydřenej titul vzít nenechám!)

Diana Kobzanová propukajíc v hysterický pláč v závislosti na odebrání titulu Miss 2001.  To se mě ale nestane!

4. Nebuď naivní! Všechny ty řečičky o tom, že státnice zvládneš levou zadní jsou jenom výmluvy lidí, který se s tebou nechtějí po stopadesáté o státnicích bavit a vymýšlet třicátýčtvrtý záložní plán, co se bude dít, jestli to neuděláš. Státnice nejsou brnkačka a jestli jsi měl ve škole pocit, že profesoři a jiní vyučující jsou kámoši, kteří tě podrží, pleteš se. U státnic kámoši neexistujou a role jsou jasně rozdělený. Ty seš plebejec, beránek a holčička, co se stébla chytá, oni jsou patricijci, vlci a chytráci největší a snaží se tě ulovit, hází ti klacky pod nohy, chytají tě za slovo a vůbec nejsou milí a empatičtí. (Jako sorry, ale vážně mě k pláči donutilo tohle? Achjo.) První rada: Run Boy Run. A když to nepomůže a tobě dochází, že nad nima nikdy nevyhraješ, ba co víc, že není možný odejít z týhle situace s hlavou vztyčenou, navrhuju ústup. Mě osobně se nejvíc osvědčil postup prověřený v Poště pro tebe aneb Jirko-dej-mi-nitrák (modifikovaný na: "Dejte mi někdo vodu", rozbalení prvního balíčku papírových kapesníků, hlasité smrkání a významné popotahování) a následně etuda na téma "Proč jsou lidi takhle zlí, Esterko?!". Jasně, je to trapas a fail a jsem si jistá, že lidová ústní slovesnost tuhle historku bude předávat po několik dalších generací, takže až půjdou ke státnicím studenti za pět let, vinou lidskýho faktoru se bude vyprávět, že kdysi tu byla jedna holka, co se hystericky rozbrečela už před státnicema, komisi nic neřekla a přesto dostala samé jedničky. Ale pro úspěch musí člověk něco obětovat a když teď čtu statusy mých spolužáků na facebooku a dozvídám se, že státnice projeli, je mi jasný, že svou čest neobětovali a je mi jich líto.

5. Začni hubnout do taláru! Dobrý no, když už člověk nezhubne do státnic, může se vymluvit na ten zatracenej stresík a nervíky (vivat má kolegyně z práce, která v počátcích své kariéry v půl osmý v kanceláři neváhala a sáhla do ledničky, vytáhla mega bonbošku se slovy: "Ta byla pro kámošku, ale já mam teď nějaký stresíky... Nabídni si!"). Jenže když je po všem, používat tyhle výmluvy je prostě blbý. Když navíc do státnic zbývají čtyři měsíce (fakt fakt), je to příležitost se hecnout a dát konečně dolů těch patnáct kilo, který vás dělej od autorek tzv. pro-ana blogů. Protože mám vážný obavy, že když si na konci října oblíknu talár, nebude mi volnej jako všem ostatním, ale budu v tom tzv. nařvaná, jak by řekla drahá máti, takže si budu muset talár spíchnout z nějaký pohřebácký plachty a to teda fakt nechci.

P.S.: Jak by řekli Klaxons, It's not over yet. Lidi jako jsem já čekají ještě přijímačky na magisterský studium, kde je součástí i ústní pohovor zaměřený na motivaci studenta, přečtenou literaturu a konzultace jednoho z asi padesáti témat. Takže můžu potvrdit, že až uslyšíte nějakou urban legend o holce, co šla na magisterský přijímačky, k motivaci uvedla klišé, že "jí velice zajímá problematika daného oboru" a víc ani ťuk, její seznam přečtené literatury obsahoval maximálně Povídaní o pejskovi a kočičce a kreslenou knížku Walt Disney 101 Dalmatinců a místo odpovědi na vybranou otázku se hystericky rozbrečela, a beztak ji ke studiu přijali - víte odkud vítr vane.

Děvčátka a chlapci, měla bych dělat milion důležitějších věcí než tohle. Začít znovu cvičit s kobylím ksichtem Jillian Michaels. Dojíst lasagne, co smrdí v lednici už od úterka, protože když to neudělám, určitě přes noc vyklíčí. Napsat romantickou knihu o Josefu Fritzlovi. Změnit vyzvánění na mobilu, protože znělka z Twin Peaks, která se mi za bílého dne zdála jako cool nápad, je ve dvě ráno trochu freaky. Jít se podívat do Lidlu, jestli už konečně zlevnili to instantní rizoto z DeLuxe týdnu, kolem kterého chodím už několik týdnů. A hlavně dopsat současnou bakalářku, dopsat teze k bakalářce budoucí a tzv. mít vše hotovo, protože už mě nebaví být věčným studentem (i když chození do školy s o čtyři roky mladšími lidmi a tvářit se jako forever young je fakt super).

Nejlepší taťka na světě aneb Co v dárkových předmětech Albi nenajdete.

Na jaře léta páně 2010 jsem seděla v pokojíčku v Krči, spolubydlící Káťa na mě byla (zase) naštvaná a mě se přehříval notebook z neustálého paření The Sims 2, které mi musel nainstalovat přítel mé bývalé BFF, která mě o pár měsíců později podvedla s Bárou z kanclu, která tam už nepracuje a když jsem se jí chtěla smát, že je bez práce, dozvěděla jsem se, že má práci, pro které by mnozí z nás zabíjeli (doslova). Ale to je úplně jiný příběh, zpět do pokojíčku v Krči. Seděla jsem tam a mým úhlavním nepřítelem byl dizajnér z Ostravy, jehož obsesí byla Francie a Paříž a vše s nádechem prováns. Můj blog byl plný éterických obrázků ranní mlhy držící se nad lesním jezírkem, fotek lištiček, srdceryvných citátů z Věčného svitu neposkvrněné mysli a bolavých stesků nad dnešním nespravedlivém světě. Tehdy jsem své čtenáře a fans nabádala k poslechu nové desky The National High Violet, která mi přišla geniální až za hrob a při jejím poslechu jsem měla pocit, že se vesmír konečně zacyklil. Zpátky na zem mne vrátil až komentář od mého nejmilejšího hatera, který mi laskavě objasnil, že jsem jen malá ustrašená holčička, co se chytá stébla a žárlí na něj, protože mě můj kluk nebude nikdy milovat tak, jako miluje jeho.

Fun fact: Od té doby se toho zas tak moc nezměnilo. Můj kluk mě určitě nemiluje tak, jako mého nejmilejšího hatera. Fotky lištiček mne dokáží rozněžnit. Svět je děsně nespravedlivej a Věčný svět neposkvrněný mysli je cool film. Noví The National jsou venku a vesmír se zacyklil. Poslouchejte je, jsou boží.