Milí přátelé,
po všech těch letech, kdy se mi smůla lepila na paty a ezoterici v širém okolí mi s melodramatickým pláčem odmítaly sdělit budoucnost, jsem se vzepřela osudu a s trochou toho štěstíčka a náhody obhájila bakalářskou práci, kterou jsem sesmolila v krvi a potu, a svým nebezpečným šarmem okouzlila státnicovou komisi. Chtěla bych se proto s vámi podělit o několik mých zaručených tajemství úspěchu.
1. Nebuď šprt! Poslední dny a hodiny před státnicema nebuď suchar a narozdíl od tvejch šprtajících se spolužáků vyraž na nákupky hadříků. Není totiž nic lepšího, než se na chvíli odpoutat od nepodstatnejch věcí (škola/zkoušky/učení) a začít se zabejvat něčim fakt důležitym. Třeba zrovna tím, že si konečně koupíš nějakej ten chic společenskej hábit. Jasně, v kabince v Tescu se navztekáš, ve snaze nacpat se do velikosti, kterou jsi nosil/a před pár týdny (rozuměj před začátkem psaní bakalářky a učením se na státnice) rozerveš pár šatů, sukní a halen, nakonec si vezmeš to největší (gigantický a sloní), co v obchodě mají a doma si přešiješ cedulku s velikostí (pro lepší pocit) a nakonec stejně zjištíš, že všechny ostatní holky přišly v teplákový soupravě/rozevlátých hippies šatech/nahatý takže ty v distinguovanejch pouzdrovkách vypadáš jako že jsi na cestě na pohřeb, ale who cares, sranda prostě musí bejt.
2. Nebuď přízemní homofob! Jasně, mobil má bejt vypnutej. Já ho mimo zkoušky mám vypnutej i třeba v obchodě, v práci, na vycházce, když jsem na záchodě nebo v koupelně, na úřadě a i jinde. Pochop, pro jistotu. Ale když už ti má nahlas zazvonit, je třeba se na to řádně připravit a nastavit parádní melodii, která o tobě zkušební komisi leccos prozradí. Já osobně preferuju, když se do úplnýho ticha rozezní třeba tohle! Ať všichni ví, že nejseš žádnej homofóbní rasista, no né?
3. Nepřiznej barvu! Když už se konečně dostaneš k obhajobě, nenech se vykolejit krutostí komise. Ne, oni si neváží toho skvostu před nimi - bakalářské práce, při jejímž psaní jsi potil/a krev. Naopak počítej s tím, že budou útočit jako vlci tak dlouho, dokud nepropadneš v hlasitý pláč a přiznáš, že sis vymyslel/a všech osm rozhovorů, na kterých tvoje bakalářka stojí. Jenže ty se přiznat nesmíš, protože jde o hrdost a čest a už pan Plzák v ČT radil: "Zatloukat, zatloukat, zatloukat!" Takže zatnout zuby a pěsti a hrdě do boje! (Ne, rozhodně nemluvím z vlastní zkušenosti a nepřiznávám, že jsem svou bakalářskou práci postavila na lžích a smyšlenkách. Jedná se o čistě fiktivní případ a i kdyby ne, tak se stejně nepřiznám. Dianě Kobzanový možná zpětně sebrali titul Miss 2001, protože nafotila hanbatý a rozcapený fotky, ale já svůj těžce vydřenej titul vzít nenechám!)
4. Nebuď naivní! Všechny ty řečičky o tom, že státnice zvládneš levou zadní jsou jenom výmluvy lidí, který se s tebou nechtějí po stopadesáté o státnicích bavit a vymýšlet třicátýčtvrtý záložní plán, co se bude dít, jestli to neuděláš. Státnice nejsou brnkačka a jestli jsi měl ve škole pocit, že profesoři a jiní vyučující jsou kámoši, kteří tě podrží, pleteš se. U státnic kámoši neexistujou a role jsou jasně rozdělený. Ty seš plebejec, beránek a holčička, co se stébla chytá, oni jsou patricijci, vlci a chytráci největší a snaží se tě ulovit, hází ti klacky pod nohy, chytají tě za slovo a vůbec nejsou milí a empatičtí. (Jako sorry, ale vážně mě k pláči donutilo tohle? Achjo.) První rada: Run Boy Run. A když to nepomůže a tobě dochází, že nad nima nikdy nevyhraješ, ba co víc, že není možný odejít z týhle situace s hlavou vztyčenou, navrhuju ústup. Mě osobně se nejvíc osvědčil postup prověřený v Poště pro tebe aneb Jirko-dej-mi-nitrák (modifikovaný na: "Dejte mi někdo vodu", rozbalení prvního balíčku papírových kapesníků, hlasité smrkání a významné popotahování) a následně etuda na téma "Proč jsou lidi takhle zlí, Esterko?!". Jasně, je to trapas a fail a jsem si jistá, že lidová ústní slovesnost tuhle historku bude předávat po několik dalších generací, takže až půjdou ke státnicím studenti za pět let, vinou lidskýho faktoru se bude vyprávět, že kdysi tu byla jedna holka, co se hystericky rozbrečela už před státnicema, komisi nic neřekla a přesto dostala samé jedničky. Ale pro úspěch musí člověk něco obětovat a když teď čtu statusy mých spolužáků na facebooku a dozvídám se, že státnice projeli, je mi jasný, že svou čest neobětovali a je mi jich líto.
5. Začni hubnout do taláru! Dobrý no, když už člověk nezhubne do státnic, může se vymluvit na ten zatracenej stresík a nervíky (vivat má kolegyně z práce, která v počátcích své kariéry v půl osmý v kanceláři neváhala a sáhla do ledničky, vytáhla mega bonbošku se slovy: "Ta byla pro kámošku, ale já mam teď nějaký stresíky... Nabídni si!"). Jenže když je po všem, používat tyhle výmluvy je prostě blbý. Když navíc do státnic zbývají čtyři měsíce (fakt fakt), je to příležitost se hecnout a dát konečně dolů těch patnáct kilo, který vás dělej od autorek tzv. pro-ana blogů. Protože mám vážný obavy, že když si na konci října oblíknu talár, nebude mi volnej jako všem ostatním, ale budu v tom tzv. nařvaná, jak by řekla drahá máti, takže si budu muset talár spíchnout z nějaký pohřebácký plachty a to teda fakt nechci.
P.S.: Jak by řekli Klaxons, It's not over yet. Lidi jako jsem já čekají ještě přijímačky na magisterský studium, kde je součástí i ústní pohovor zaměřený na motivaci studenta, přečtenou literaturu a konzultace jednoho z asi padesáti témat. Takže můžu potvrdit, že až uslyšíte nějakou urban legend o holce, co šla na magisterský přijímačky, k motivaci uvedla klišé, že "jí velice zajímá problematika daného oboru" a víc ani ťuk, její seznam přečtené literatury obsahoval maximálně Povídaní o pejskovi a kočičce a kreslenou knížku Walt Disney 101 Dalmatinců a místo odpovědi na vybranou otázku se hystericky rozbrečela, a beztak ji ke studiu přijali - víte odkud vítr vane.
po všech těch letech, kdy se mi smůla lepila na paty a ezoterici v širém okolí mi s melodramatickým pláčem odmítaly sdělit budoucnost, jsem se vzepřela osudu a s trochou toho štěstíčka a náhody obhájila bakalářskou práci, kterou jsem sesmolila v krvi a potu, a svým nebezpečným šarmem okouzlila státnicovou komisi. Chtěla bych se proto s vámi podělit o několik mých zaručených tajemství úspěchu.
1. Nebuď šprt! Poslední dny a hodiny před státnicema nebuď suchar a narozdíl od tvejch šprtajících se spolužáků vyraž na nákupky hadříků. Není totiž nic lepšího, než se na chvíli odpoutat od nepodstatnejch věcí (škola/zkoušky/učení) a začít se zabejvat něčim fakt důležitym. Třeba zrovna tím, že si konečně koupíš nějakej ten chic společenskej hábit. Jasně, v kabince v Tescu se navztekáš, ve snaze nacpat se do velikosti, kterou jsi nosil/a před pár týdny (rozuměj před začátkem psaní bakalářky a učením se na státnice) rozerveš pár šatů, sukní a halen, nakonec si vezmeš to největší (gigantický a sloní), co v obchodě mají a doma si přešiješ cedulku s velikostí (pro lepší pocit) a nakonec stejně zjištíš, že všechny ostatní holky přišly v teplákový soupravě/rozevlátých hippies šatech/nahatý takže ty v distinguovanejch pouzdrovkách vypadáš jako že jsi na cestě na pohřeb, ale who cares, sranda prostě musí bejt.
2. Nebuď přízemní homofob! Jasně, mobil má bejt vypnutej. Já ho mimo zkoušky mám vypnutej i třeba v obchodě, v práci, na vycházce, když jsem na záchodě nebo v koupelně, na úřadě a i jinde. Pochop, pro jistotu. Ale když už ti má nahlas zazvonit, je třeba se na to řádně připravit a nastavit parádní melodii, která o tobě zkušební komisi leccos prozradí. Já osobně preferuju, když se do úplnýho ticha rozezní třeba tohle! Ať všichni ví, že nejseš žádnej homofóbní rasista, no né?
3. Nepřiznej barvu! Když už se konečně dostaneš k obhajobě, nenech se vykolejit krutostí komise. Ne, oni si neváží toho skvostu před nimi - bakalářské práce, při jejímž psaní jsi potil/a krev. Naopak počítej s tím, že budou útočit jako vlci tak dlouho, dokud nepropadneš v hlasitý pláč a přiznáš, že sis vymyslel/a všech osm rozhovorů, na kterých tvoje bakalářka stojí. Jenže ty se přiznat nesmíš, protože jde o hrdost a čest a už pan Plzák v ČT radil: "Zatloukat, zatloukat, zatloukat!" Takže zatnout zuby a pěsti a hrdě do boje! (Ne, rozhodně nemluvím z vlastní zkušenosti a nepřiznávám, že jsem svou bakalářskou práci postavila na lžích a smyšlenkách. Jedná se o čistě fiktivní případ a i kdyby ne, tak se stejně nepřiznám. Dianě Kobzanový možná zpětně sebrali titul Miss 2001, protože nafotila hanbatý a rozcapený fotky, ale já svůj těžce vydřenej titul vzít nenechám!)
 |
| Diana Kobzanová propukajíc v hysterický pláč v závislosti na odebrání titulu Miss 2001. To se mě ale nestane! |
4. Nebuď naivní! Všechny ty řečičky o tom, že státnice zvládneš levou zadní jsou jenom výmluvy lidí, který se s tebou nechtějí po stopadesáté o státnicích bavit a vymýšlet třicátýčtvrtý záložní plán, co se bude dít, jestli to neuděláš. Státnice nejsou brnkačka a jestli jsi měl ve škole pocit, že profesoři a jiní vyučující jsou kámoši, kteří tě podrží, pleteš se. U státnic kámoši neexistujou a role jsou jasně rozdělený. Ty seš plebejec, beránek a holčička, co se stébla chytá, oni jsou patricijci, vlci a chytráci největší a snaží se tě ulovit, hází ti klacky pod nohy, chytají tě za slovo a vůbec nejsou milí a empatičtí. (Jako sorry, ale vážně mě k pláči donutilo tohle? Achjo.) První rada: Run Boy Run. A když to nepomůže a tobě dochází, že nad nima nikdy nevyhraješ, ba co víc, že není možný odejít z týhle situace s hlavou vztyčenou, navrhuju ústup. Mě osobně se nejvíc osvědčil postup prověřený v Poště pro tebe aneb Jirko-dej-mi-nitrák (modifikovaný na: "Dejte mi někdo vodu", rozbalení prvního balíčku papírových kapesníků, hlasité smrkání a významné popotahování) a následně etuda na téma "Proč jsou lidi takhle zlí, Esterko?!". Jasně, je to trapas a fail a jsem si jistá, že lidová ústní slovesnost tuhle historku bude předávat po několik dalších generací, takže až půjdou ke státnicím studenti za pět let, vinou lidskýho faktoru se bude vyprávět, že kdysi tu byla jedna holka, co se hystericky rozbrečela už před státnicema, komisi nic neřekla a přesto dostala samé jedničky. Ale pro úspěch musí člověk něco obětovat a když teď čtu statusy mých spolužáků na facebooku a dozvídám se, že státnice projeli, je mi jasný, že svou čest neobětovali a je mi jich líto.
5. Začni hubnout do taláru! Dobrý no, když už člověk nezhubne do státnic, může se vymluvit na ten zatracenej stresík a nervíky (vivat má kolegyně z práce, která v počátcích své kariéry v půl osmý v kanceláři neváhala a sáhla do ledničky, vytáhla mega bonbošku se slovy: "Ta byla pro kámošku, ale já mam teď nějaký stresíky... Nabídni si!"). Jenže když je po všem, používat tyhle výmluvy je prostě blbý. Když navíc do státnic zbývají čtyři měsíce (fakt fakt), je to příležitost se hecnout a dát konečně dolů těch patnáct kilo, který vás dělej od autorek tzv. pro-ana blogů. Protože mám vážný obavy, že když si na konci října oblíknu talár, nebude mi volnej jako všem ostatním, ale budu v tom tzv. nařvaná, jak by řekla drahá máti, takže si budu muset talár spíchnout z nějaký pohřebácký plachty a to teda fakt nechci.
P.S.: Jak by řekli Klaxons, It's not over yet. Lidi jako jsem já čekají ještě přijímačky na magisterský studium, kde je součástí i ústní pohovor zaměřený na motivaci studenta, přečtenou literaturu a konzultace jednoho z asi padesáti témat. Takže můžu potvrdit, že až uslyšíte nějakou urban legend o holce, co šla na magisterský přijímačky, k motivaci uvedla klišé, že "jí velice zajímá problematika daného oboru" a víc ani ťuk, její seznam přečtené literatury obsahoval maximálně Povídaní o pejskovi a kočičce a kreslenou knížku Walt Disney 101 Dalmatinců a místo odpovědi na vybranou otázku se hystericky rozbrečela, a beztak ji ke studiu přijali - víte odkud vítr vane.
