MAD WORKER*

A teď holky a kluci dávejte pozor, odhalim pravej důvod toho, proč se prostě nikdy nemůžu rozejít se svym klukem (kromě toho, že jsem tak tlustá a hnusná, že bych si nikdy novýho kluka nenašla). I když je to mezi náma pěkně nahovno a denně si balim kufry a odcházim k mamince, za jedno svýmu klukovi musim bejt fakt vděčná; jenom díky němu si teďka žiju svůj diskopříběh, jakej jsem vždycky chtěla. Společně jsme si pořídili micušku, dali jí hrozně zlý jméno Rosemary a ona ho přijala za svý a dělá mu jenom čest, protože se fakt tváří děsně zle a i je hrozně moc zlá (po kom to asi má). Brečela jsem už první den, co jsme si ji přivezli, protože mi v hlavě běželo, že až nás bude za pár let tahle němá tvářička opouštět, budu vzpomínat přesně na tuhle chvíli, kdy byla takový malý smrádě, co mi usnulo v autě na klíně cestou domu. Jak řikám, jsem vlastně veskrze hodnej člověk, kterej umí ocenit, když se mu plní sny. Průser je, že i když se s mym klukem od začátku chováme oba jako vypočítavý mrchy a nic nekupujeme společně, abysme se při rozchodu vyhnuli potupnýmu rozdělování a vyplácení, na kočku jsme se s prachama poctivě složili, za což si dneska rvu vzteky vlasy, protože díky tomu je z ní vlastně takový naše vztahový superglue, protože jestli se něčeho v životě nehodlám dožít, jsou to soudní tahanice, střídavá péče a únosy za hranice.

Takhle to nesmí skončit!

S micuškou jsme toho hodně moc zažili. Často vzpomínáme na naše první cestováníčko vlakem, kterej se během jízdy samovznítil, a humorný jsou taky rána, kdy se člověk probudí a všude kam oko dohlídne, jsou sračky, protože kočka je sice dámička každym coulem, ale nedělá jí problém šlápnout do vlastního hovna, který důmyslně roznese po podlaze, zdech a čerstvě vypranym ložnim prádle ♥ To je podle mě to pravý koření života, krásný chvíle, na který nikdy nezapomeneš, a proto jsem si řekla A tak štěkám jako hrom, ať je koček milion! Jedna kočka mi přišla zoufale málo, chtěla jsem prostě vod života víc. Odjakživa jsem ale latentní žid a škrt, co obrací každou korunu, takže se mi nechtělo dávat prašulky za cizí kočinku. Rozhodla jsem se proto vypěstovat si micušku vlastní.

Na rovinu - pěstovat micušky neni žádná prdel. Samotný početí je docela alchymie, protože je potřeba včas podchytit mrouskačku za kačku, sehnat kocoura, co je tzv. při chuti, a hlavně si ho vohlídat, aby nebyl na micušku moc zlej, protože to je její poprvý a mělo by to bejt hezký, že jo. Pak dny a tejdny čekání na první příznaky toho, že je kočinka tzv. zbouchnutá, radování se nad ranním blitíčkem a růžovejma cecíčkama. Patálie a nejistota před porodem, protože s kočkou se strašně blbě domlouvá na tom, jak by to vlastně celý chtěla. Chtěla by rodit doma? S epiduralem nebo bez? Klasickej porod, porod do vody nebo snad na míči? No a pro mě to bylo taky poprvý, viď, ale protože jsem zosobněný snoubení kvalit Dr. Doolittla a Josepha Mengeleho, věděla jsem, že to tzv. dám. Takže předminulej pátek jsem byla svědkem zázraku zrození, protože kočka usoudila, že nejsem úplně k ničemu, ale naopak bych se mohla hodit a tak trpělivě čekala a jen co jsem dorazila z práce domu, místo mňouknutí čau mě přivítala prasknutím plodový vody. Od tý doby piju jako starej chlap (třešňový Avanti) a nebojim se ničeho, ani slova placenta, a říkejte mi dulo, dík.

Pár dnů před tim, než to celý vypuklo, u nás bouchla chemička, takže jsem měla obavy, aby se nám nenarodily čtyřhlavý koťata, ale tohle je jeden z mála happyendů v mym životě, takže najednou mam micušek šest (jednohlavejch), vesmír je zase jednou v rovnováze, protože Rosemary má děťátko, že jo. Asi si to dovedete dobře představit. Zatimco když potkám nějakou nešťastnici ze základky, která mi v kočárku ukazuje svýho malýho nepodarka a klona Chuckyho v jednom, omezim se jenom na odplivnutí tfuj a pokřižování se, v souvislosti s koťatama se teď rozplývám štěstíčkem a skoro all the time se vznášim na růžovym obláčku z cukrový vaty. Šišlání a zdrobnělinky included. Každym dnem čekám, kdy už přijde pozvánka na vítání občánků a vážně uvažuju o tom, že bych ty malý uzlíčky štěstí nechala příští tejden pokřtít v kostele.

Tuhle pro mě nezvyklou idylu narušuje jenom jeden kostlivec, kterej na mě mává ze skříně. Můj kluk si myslí, že si nemůžeme všechny kočinky nechat, což se docela divim, protože šest micušek v malym bytě mi přijde úplně ok a komu se to nelíbí, měl by se vzpamatovat nebo odstěhovat. Děsí mě představa, že některý z těch pupíčků si odveze někdo úplně cizí, z koho se v budoucnu stopro vyklube krutej tyran, kterej nebude mít žádný pochopení pro skvělý povahový vlastnosti zděděný po matince (agrese), nebo překupník nebo hlupák. Ale já to nevzdám a když pro ty malý smraďochy nenajdu růžový paláce s kočičíma pelechama s nebesama a pečenejma holoubatama, co člověku lítaj sami do pusy, tak si je holt nechám všechny a stane se ze mě taková ta typická smrdutá kočkařka s mastnejma vlasama, co chodí bez podprdy pro Friskies v akci do Kauflandu a bude to!

Tak čau.