Můj život momentálně připomíná píseň od Lunetic Jako zlej sen. Ne, moje láska nezemřela, ale dějou se mi fakt hnusný věci, který nevim, čim jsem si zasloužila. Po šesti letech budu násilně odejita z práce. Jasně, v dubnu 2007 jsem do kanclu chodila s tim, že je to brigádka na dva měsíce, maximálně do konce letních prázdnin. Jó, trochu se to protáhlo, ale přesto to zamrzí, protože i když to byla práce mezi lidmi strašně populární až adorovaná, asi tak jako pracovník berňáku nebo revizor, jsem pro úřad dýchala a oni mě teď takhle vypečou. A to nemluvim vo tý finanční nouzi, kterou teď budu společně s bídou třít. A ještě ke všemu mi ve čtvrtek došlo lejstro ze školy, kterou vlastně studuju jen tak z plezíru, protože jednoho bakaláře už přece mam, že jo, že mam zaplatit 14.000 korun českých, prosimpěkně. Upřímně, chvilku jsem si myslela, že si to půjdu mrsknout, že skočim z toho našeho šestýho patra. Jenže kočinka se zrovna ten den začala podruhý ve svym krátkym životě tzv. mrouskat a já si uvědomila, že jí na tom světě nemůžu nechat samotnou, protože na V. není spoleh a bojim se, že by jí nedal ani najíst a Rozina by rostla jako dříví v lese. Když se naše micuška mrouská, je to jednim slovem hell. A bojim se, že stejnej názor na to maj i lidi v celym baráku. Hlavně v noci. Takže dneska jsme společně s Rozinou usnuly až v pět ráno poté, co jsem jí po stopadesátý vysvětlila, že jí fakt nedokážu nijak pomoct, protože žádnej kocour tady v baráku k dispozici neni, a stejnak je na tohle všechno ještě strašně mladá a měla by si užívat a ne se snažit plodit děti. Teda koťata.

Normálně bych se nechala zviklat a začala věřit tomu, že jsem si fakt ty svoje poťapaný historky vymyslela. Ale teď vim, že nevymyslela a svědkem mi buď bůh, protože důkazy leží přede mnou jako artefakty v těch mejch deníčkách zapsaný jako v análech. A tak už se vlastně strašně těšim až budu umírat a pravda konečně zvítězí nad lží a nenávistí a bude to jako finální scéna z Velký ryby, jenom tam nebudu mít žádnýho obra ani siamský dvojčata ani ředitele cirkusu, ale bude tam Věra Čarodějnice a třeba pán z agentury, který jsme tehdy s T. zaplatily každá dva tisíce, protože jsme si myslely, že pojedeme pracovat do Irska a bude tam taky moje máma, co mi nechce dát sirky, abych si mohla zapálit skéro se skankem a všechny holky z basketu, který mě strašně nesnášely a posmívaly se mi. Prostě tam bude strašná spousta lidí a já budu umírat a V. se chytí za nos a řekne si, že byl vůl, když mi nevěřil a ještě si řekne, že jsem vlastně byla strašně cool, mnohem víc cool než Bára z práce.