MAD WORKER*

Ahojte!*

(*tenhle čupr pozdrav používá celá rodinka mýho kluka, všichni jsou z Moravy, i můj kluk je z Moravy, takže asi chápete, co tim chci říct – já to teda jako moc nemusim, pro mě je tenhle pozdrav esencí falešný rovnosti a imaginární solidarity a všelidský lásky, ale během posledních tejdnů jsem si lecčims prošla a z toho důvodu už jsem víc pokorná k životu, a tak tenhle pozdrav beru na milosť)

Pro pořádek bych chtěla říct, že už jenom to, že tu teď sedim, píšu, dejchám a tluče mi srdínko, je velkej úspěch, na kterej jsem hodně pyšná a nic víc vlastně k životu nepotřebuju. To jen tak na úvod, aby bylo mezi náma jasno. Uplynulýho čtvrt roku, kdy jsem imrvére seděla doma na zadku, nevycházela ven, žrala, co mi přišlo pod ruku, atd., mě hodně moc poznamenalo. Ne, už nejsem jako dřív. Mam hodně srovnaný priority a ani mě moc nesere, že jsem se poslední tři měsíce věnovala něčemu, co mi klíďo píďo je pravděpodobně úplně k hovnu, něčemu, po čem mi teď zbyly jenom slzy a pošramocený sebevědomí. Tak a teď k věci.

Státnice jsou obecně creepy, na naší škole jsou o to libovější, že se tejden před ústníma státnicema a obhajobama diplomek píše ještě písemná část. Ke který neexistujou otázky. Vlastně ani tematický okruhy. Prostě nic, všechno je to jenom o zlovůli (ano, to je to slovo) vyučujících. Neřikám, že jsem nebyla v prdeli, ale den před tim jsem umyla balkon a podlahu u nás na patře, na krk jsem si nasadila růženec od babičky posvěcenej knězem a v noci spala se štosem učebního materiálu pod polštářem, takže karmičku jsem musela mít nabuzelou až až. I přesto, když nám byly odtajněny témata písemný části, tvářila jsem se asi jako pan Guggenheim na Titanicu, vlastně jsem vůbec nepochopila, co se po mě chce, no ale jak to tak bejvá, všichni ostatní datlovali odpovědi do kompjůtrů ostošest až se jim z klávesnic kouřilo. Takže se chápeme, prostě smůlička, výčitky, deprese a zmar.

RIP chudák pan Guggenheim...

O tejden pozdějc mělo dojít tzv. na lámání chleba. V komisi obhajob jsem měla madam Š., což bylo zjištění, který jsem obrečela skoro stejně tak usedavě, jako když mě tahle čarodějnice tenkrát rozbulela u státnic nebo jako když na mě v rámci jedný ústní zkoušky u ní v kabinetu plivala jed řvala, že jsem úplně dutá a tupá. Prostě #proklínám† #miluju♥ a #těsimsemoc. Celá situace byla o to horší, že mi moje vedoucí vrazila kudlu do zad napsala takovej posudek, po jehož přečtení jsem si připadala jako totální píča a v hlavě mi zněla nekonečná smyčka nejsmutnější scénky evr. Bylo mi jasný, že moje šance jsou nulový. Ale nakonec jsem ty drsňácký řeči a hlavně pohledy, pod kterejma jsem se cejtila takhle maličká jako chudáček Rocky, ustála a nejdebilnější diplomku, co kdy spatřila světlo světa a bylo na ní škoda papíru, obhájila.

Ahojky krasavice a fešáci,

nevim, co znamenaj Vánoce pro vás, ale u mě je to jednoduchý. Prostě dárečky, hodokvas (sice pořádně nevim, co to slovo znamená, ale úplně z něj cejtim žrádýlko, ale tak nějak honosnějc) a pak taky jedna pohádka. Aby mezi náma bylo jednou a provždy jasno, nesnášim Popelku. Nesnášim Libušku Šafránkovou, protože je to taková kňoura, fňukna a zastydlá panenka a jedna taková miloučká dívenka, na kterou letěli kluci všech věků, vyznání a barev pleti, protože to bylo takový třídní pupupůůů, se mnou chodila na základku a já se z toho dodneška nemůžu vzpamatovat, z tý nespravedlnosti, že klukům se líbí víc tohle než správňácký holky, který umí sprostě nadávat, porvat se do krve s důchodcema v Kauflandu o poslední zlevněnou štangli salámu a zabouchnout chromý sousedce vchodový dveře před nosem. No nespravedlnost prostě.


Kterou pohádku ale dovopravdy zbož-ňu-ju, je Třetí princ. V tý pohádce je prostě všecko, i Libuška Šafránková teda, ale hraje tam úplně boží dvojroli a jedna ta role je hodná (ta stojí za hovno) a ta druhá je strašně zlá a prohrabuje se démantama a chytá ovečky a dělá, že je zná všecky jménem (ale je jich tisíc!) a do toho tam je okenový princ Trávníček a taky ve dvojroli a jednou, když hraje tak trošinku hlupáčka, se dá ošálit drahym kamením a vroste do skály a pak ho přijde osvobodit ten druhej Trávníček, kterej je ale v pořádku a místo toho, aby začal klátit Šafránkovou, sklátí veškerý poddaný (ženský i chlapy) a na konci se ukáže, že do skály tam byl vrostlej ještě starej Bartoška za mlada a když obživne, tak i ta zlá Šafránková je najednou hodná a ten konec už je prostě trošku kýč, ale co já vám tady budu vyprávět, prostě se na to koukněte, dávaj to dneska na Premiéře asi od pěti odpolčo nebo tak nějak a garantuju vám, že u toho budete sedět přikovaný a když tam budou záběry na skály a do toho bude hrát démonická hudba a kameraman bude švenkovat kamerou ze strany na stranu, tak se možná pokadíte do gatí!



Včera, na Štědrej den, jme podobně jako oba Trávníčci a Bartoška šplhali na takovou poloskálu s našima. Byl to můj nápad a jsem na sebe patřičně hrdá, že mě to napadlo a naši jsou zase hrdý na sebe, že to přežili. I já totiž na vrcholu musela uznat, že šplhat se po kluzkejch kamenech a shnilym listí neni úplně prdel, hlavně když fouká tzv. severák. Na tenhle vysokohorskej výstup jsem musela vzít zavděk našima, protože můj kluk odjel slavit Vánočky za rodinou na Moravu a mohla jsem se klidně vztekat jak jsem chtěla, postavit se třebas na hlavu a předvádět svoje nejoblíbenější hysterický scény (ale mezi náma, už nemam takovou formu jako dřív), protože 24. prosinec je pro něj den jako každej jinej! Nic ale neni tak horký jak se uvaří, můj kluk mě celej štědrej den zásoboval aktualitkama z Moravy. Nejdřív mi volal, že Ježíšek už byl u jeho sestry, která nám prej dala nějakej voucher. Do telefonu jsem zachovala svůj poker voice, ale srdínko se mi začalo tetelit a já si řekla, že teď se všechno v určitě v dobrý obrací. Abyste tomu rozumněli, všechny čtvery Vánoce před tim jsem od klukovo mámy a sestry shodně dostávala vždycky po jednom kusu mýdla. Zprvu jsem byla trošinku rozpačitá z toho, že beztak obě dvě narážej na nějaký problémy s mojí osobní hygienou, ale protože jsem slušně vychovaná a dokážu zachovat dekorum a chovat se jako dámička i s hubou od čokolády a tričkem umaštěnym od salámu, za dárky jsem vždycky slušně poděkovala (a v pláč propukla až o samotě na záchodě). Zmínka o voucheru ale vystřelila mojí už tak bujnou fantazii až do vesmíru a už jsem se viděla přinejmenším v luxusnim středisku v Aspenu, jak srkám punč s Ivankou Trumpovou a ve frontě na vlek pouštim Andrejku Verešů ve zlatý kombinézce. Jenže pak mi přišla fotka, na který byl poukaz na - chvilka napětí - bohaté sushi menu. Takže klasika, pa-pa-pa-poukr fejs, pa-pa-poukr fejs, na rtech lehkej úsměv, v očích bolest a žal. Vzápětí ale přišla další fotečka z Moravy, na který byla zřetelně vidět bílá krabička s parfémem Dior. Co vám budu holky vyprávět, naděje umírá poslední. Během vteřiny jsem si v duchu provedla hloubkovou analýzu finančních poměrů klukovo sestry v korelaci s tím, jak k sobě máme blízko (haha!). Všechno vycházelo v můj prospěch a pak taky hlavně: Proč by mi můj kluk posílal jen tak fotku parfému, po kterym léta toužim? Hlavou mi proto blikal červenej neonovej nápis ŽE BY...? O 10 minut a několik řádků rafinovaně několikasmyslné konverzace jsem se ale dozvěděla, že: "Diora dostala mamka," a bylo tzv. po ptákách. Můj kluk se z Moravy vrací zejtra a mě je úplně jasný, z čeho se budu večer radovat: ze sushi a zásoby mejdla na celej příští rok.

Tak to jsou moje tři oříšky. Ve všech je mejdlo.

Všechno špatný je ale k něčemu dobrý. Co tě nezabije, to tě posílí. Jedna moje milovaná kolegyňka mi už v minulosti řikala, že jsem nová Halina Pawlowská a že bych všechny ty svoje storky měla vydat knižně. Tohle všechno vánoční utrpeníčko a poníženíčko je vlastně hrozně super, protože už se prostě vidim, jak v pondělí v kanclu všem těm holkám, který pod stromečkem našly snubáky nebo aspoň nový mobily, budu vyprávět o svý rozmanitý sbírce mejdel. A navíc jsem se teď koukla z okna a strašně hnusně tam chumelí a já nesnášim sníh a s prvnim sněhem na mě vždycky padne nostalgie a nebaví mě to, takže dneska celej den nevylezu z pelechu a vypiju klukovi všechno pivo a alkohol, co tu má schovanej a budu hrát Driveclub (na jeho profilu!) a koukat na Drive a všechny ostatní filmy s Ryanem Goslingem a bude to!

Tak zase někdy, čauko kakauko!

Čusínek holky a kluci,

léto, sanšajn, nanůčky, ženský bez podprdy a žárem rozteklý žvejky jsou definitivně pryč, dovču si můžu maximálně připomínat čtením svý recenze na Invii, ve který jsem se snažila trošinku trollovat, ale nakonec to moc nedopadlo, protože mýmu klukovi se to zdálo prostě too much a tak moji původní verzi upravil a tvrdil mi, že to musel udělat, protože jsem to napsala jak debil, ale já si myslim, že kdyby to napsala nějaká jeho přiblblá kolegyňka z práce, tak by si z tý řachandy cvrnkul do gatí. Ale to nevadí, krizičky zažívá každej a nebudem z toho dělat drámo, protože né nadarmo posledních pět let s pohřebním výrazem tvrdim, že nám dávám měsíc, maximálně dva a vida, furt to šlape a frčí jak po másle. Haha.

Achjo, tenhle příspěvek mam rozepsanej už asi dvacet miliardů let, ale jsem trošinku líná nebo nemam čas, a taky se trošinku bojim, protože dneska to bude takový trošku holčičí témátko a bolístka a taky trošku netradičně od srdíčka a velkej coming out a přiznáníčko, protože ano, i na mě mává ze skříně pár kostlivců, který tam mam pečlivě schovaný. Ahoj, kostlivci!


Po tom, co jsem povstala z popela a vrátila se do mý milovaný prácičky se z mýho života stal jeden velkej stereotyp a ze mě samotný kancelářská krysa. Hodiny a hodiny si na ebay vybírám post-it lepíky s kočinkama a největší vzrůšo bejvá v úterý, kdy jezdí závozník s vodou do fontány. Tuhle mi do očí úplně vhrkly slzy štěstíčka, když jsem vyfasovala zbrusu novou podložku pod myš a navíc snad už můžu prozradit a nezakřiknout to, že se blejská na lepší časy, protože mi kolegyňka, co má na starosti přerozdělování pracovních pomůcek, přislíbila objednání jednoho kusu nůžek kancelářských.


Prozradim vám jednu ze zásadních životních pravd: pracovat v čistě ženskym kolektivu je prostě čistý štěstíčko. Doporučuju všema deseti, no fakt. Už před třiceti léty Cyndi zpívala, že Girls Just Want To Have Fun, no v praxi to znamená, že intrikaření a pomluvy a šuškandy a pletichy a taková ta lehká holčičí rivalita... to všechno jede prostě naplno, kdo to nezažil, nikdy nepochopí, čeho jsou protivný sprostý holky schopný. Mě se tohle samozřejmě netýká ani v nejmenším, jsem zřejmě nějakej eror v holčičím genotypu a nějakej chybějící životně důležitej chromozóm mě donutí vždycky, když se vykládaj drby zacpat si uši a hučet nebo alespoň nahlas říct: Pomluvy ne, raději knihu!

V kanclu sedim s kolegyňkou, která je teď tzv. těhulka a už se jí to krátí a dlouho s náma nebude. Mam jí ráda, ale dost mě to její těhulkovství znepokojuje a to hned ze dvou důvodů. Tak za prvý je mi jasný, že to prostě musela dělat, když je zbouchnutá a já to prostě nerada o lidech vim a hlavně když je to ještě takhle okatý! A za druhý, co když neočekávaně začne rodit v kanclu? To si pak budu muset vzít dovču nebo tzv. home office a vyklidit pole, ale už jenom ta představa mě děsí. Tuhle mi těhulka řekla, že si vůbec neumí představit, že jsem se někdy opila. No, co vám budu vyprávět, zezelena jsem vzteky, ale nic jsem samozřejmě neřekla, protože jsem srab, jenom jsem si pod vousy zamumlala, že já si zase nedovedu představit, jak vypadá těhulka, když není zbouchnutá a nechala jsem to bejt. Protože pche! To já když se opiju, umim to docela solidně rozjet, můj kluk by mohl vyprávět. Né nadarmo nemáme žádný kamarády, né nadarmo od nás kvůli těm mejm tyjátrům dali všichni ruce pryč a né nadarmo už nás nikdo nezve na svatby ani na pohřby!

Velkej průser je rozhlas po drátě, neboť kultura v našem kanclu jasně káže, že se poslouchá Frekvence 1 a já jsem tzv. junior, zajíček a nováček a malej pán (a navíc mě tam nikdo nemá rád, of course), takže neni v mý moci to změnit. První dny jsem si to docela dávala a smála se košilatejm vtípkům Rudy z Ostravy, ráda jsem poslouchala rozhovory Těžkýho Pokondra a vysloveně jsem se těšila na volání Libora Boučka na hrad, ale teď už mi z toho trochu mrdá v hlavě a připadám si jako Bill Murray v nesmrtelný klasice Na hromnice o den více. A to nemluvim o tom, že se pomalu ale jistě začínám stávat odborníkem na všechny ty český a světový hitíčky pro dobrou náladu. Minulej tejden jsem si udělala lehkej research a vybranej žlutej post-it lepík většího formátu jsem pasovala za tzv. kódovací knihu (profesní deformace), exkluzivní výsledky budu poprvý publikovat na svym blogu, i když nepochybuju o tom, že žurnály světový odborný literatury je brzo budou chtít zveřejnit taky. Každý dopolčo musí zaznít Čaje z Indie, přiblbá písnička od Ondry Pozděchudýho a taky jakákolik z peciček od No Name, přes to prostě nejede vlak. Po obědě zase s železnou pravidelností hrajou Čikitýtu a cokoliv od Jarka Nohavici (moje guilty pleasure je písnička Milionář, to mám sto chutí říct: Holky, ta je dobrá, dejte to víc nahlas!). Když hrajou Sex je náš, tak se samozřejmě červenám jak píča a když hrajou tu písničku o Františku Dobrotovi, tak mám na krajíčku a leckdy si musim jít pobrečet na záchod, protože ať chci nebo nechci, je to fakt dojemný a tzv. ze života. Ale co tě nezabije, to tě posílí, že jo, takže jedu dál a i když hrajou nějakej fakt ultra bizár jako je třeba Alice Springs, tvářím se, že jsem v poho a spoko.

Určitě si myslíte, že tohle je veškerý lidský neštěstíčko, který mam, ale šeredně se pletete. To, o čem jsem si původně chtěla dneska vylejt srdíčko, začíná teprve teď. Vzhledem k tomu, že jsem ve stejný prácičce před aktuálním nástupem dělala zhruba sedm let brigádičku, i já mám na úřadě svojí tzv. temnou minulost. Tou je tak trošku moje kolegyňka L. Kdysi jsme bejvaly tzv. best friends forever. Zůstávaly jsme spolu na přesčásky a ve ztichlym a potemnělym kanclíčku jsme intrikařily a pomlouvaly, a já jsem si kupovala Elle a tak jsme spolu seděly u časáčku a ukazovaly jsme si hadříky, který bysme moc chtěly, ale na který si v životě nevyděláme. A když L. jednou odjela na dovču, zpracovala jsem za dobu její nepřítomnosti celou výzkumnou zprávu a několikastránkovou reportáž, co se prostě v kanclu dělo a pak jsem jí to předala, aby byla tzv. v obraze. A když jsem jednou měla narozeniny, tak mi L. potřásla pravicí a dala mi spoustu sladkostí a ještě taky fotku v rámečku, kde přidělala naše hlavy na těla Paris Hilton a Nicole Richie, protože to byly BFF, jakože my dvě jsme taky BFF a to bylo moc milý a dodneška to mam někde schovaný. Jenže pak přišel zvrat! Zjistila jsem totiž, že L. mě tak trošku podvádí s kolegyňkou B. a nemohla jsem to přenýst přes srdce a tak jsem za minulostí s L. udělala tlustou černou čáru a vymazala si jí ze svýho života a taky z Facebooku a když jsem jí potkala v práci na chodbě, tak jsem jí nepozdravila a ona mě taky nepozdravila a bylo to fakt zlý. Jó, takhle spálený mosty by mi mohli závidět i Jindra s Katkou!

Jenže teď už jsme velký holky a tak se zase zdravíme a děláme, jakože nic, i když jsme si to vlastně nikdy nevyřikaly. Dovolim si malej flashback: kdysi na gymplu jsme měli předmět jakože základy psychologie a chodila tam s náma holka z vedlejší třídy, která měla dřív anorexii a pak se začala oblíkat do volnejch mikin a tvrdila, že už anorexii nemá, ale já jsem věděla svý a tiše jí to záviděla. No a tahle holka se jednou na hodině psychologie, kterou tenkrát vedla učitelka, která na nás strašně ráda dělala nějaký pokusy a experimenty, byl to takovej Mengele v sukních, a ta holka ten mengeleho teror nevydržela a rozbrečela se a svěřila se nám, že když se s její mamkou pohádaj, tak ona prostě potřebuje pak obejmout a pohladit a říct, že už je to všechno v poho a že se maj s mamkou rády. Jak já jí teď chápu! Ne, já nepotřebuju, aby mě L. objímala, hladila a hlavně si to proboha nechci nikdy v životě vyřikávat, a taky už nechci nikdy nikoho pomlouvat, protože už nejsem tak zlá jako jsem bejvala, naopak, teď jsem se spíš vydala na dráhu matky Terezy, protože vim, že všechny ty pomluvy a intriky my špiněj karmu. Ale potřebuju vědět, že už je všechno v poho, protože trošinku lituju toho svýho mazacího amoku, takže L., jestli tohle čteš, dej mi znamení!