Čusínek holky a kluci,

léto, sanšajn, nanůčky, ženský bez podprdy a žárem rozteklý žvejky jsou definitivně pryč, dovču si můžu maximálně připomínat čtením svý recenze na Invii, ve který jsem se snažila trošinku trollovat, ale nakonec to moc nedopadlo, protože mýmu klukovi se to zdálo prostě too much a tak moji původní verzi upravil a tvrdil mi, že to musel udělat, protože jsem to napsala jak debil, ale já si myslim, že kdyby to napsala nějaká jeho přiblblá kolegyňka z práce, tak by si z tý řachandy cvrnkul do gatí. Ale to nevadí, krizičky zažívá každej a nebudem z toho dělat drámo, protože né nadarmo posledních pět let s pohřebním výrazem tvrdim, že nám dávám měsíc, maximálně dva a vida, furt to šlape a frčí jak po másle. Haha.

Achjo, tenhle příspěvek mam rozepsanej už asi dvacet miliardů let, ale jsem trošinku líná nebo nemam čas, a taky se trošinku bojim, protože dneska to bude takový trošku holčičí témátko a bolístka a taky trošku netradičně od srdíčka a velkej coming out a přiznáníčko, protože ano, i na mě mává ze skříně pár kostlivců, který tam mam pečlivě schovaný. Ahoj, kostlivci!


Po tom, co jsem povstala z popela a vrátila se do mý milovaný prácičky se z mýho života stal jeden velkej stereotyp a ze mě samotný kancelářská krysa. Hodiny a hodiny si na ebay vybírám post-it lepíky s kočinkama a největší vzrůšo bejvá v úterý, kdy jezdí závozník s vodou do fontány. Tuhle mi do očí úplně vhrkly slzy štěstíčka, když jsem vyfasovala zbrusu novou podložku pod myš a navíc snad už můžu prozradit a nezakřiknout to, že se blejská na lepší časy, protože mi kolegyňka, co má na starosti přerozdělování pracovních pomůcek, přislíbila objednání jednoho kusu nůžek kancelářských.

Prozradim vám jednu ze zásadních životních pravd: pracovat v čistě ženskym kolektivu je prostě čistý štěstíčko. Doporučuju všema deseti, no fakt. Už před třiceti léty Cyndi zpívala, že Girls Just Want To Have Fun, no v praxi to znamená, že intrikaření a pomluvy a šuškandy a pletichy a taková ta lehká holčičí rivalita... to všechno jede prostě naplno, kdo to nezažil, nikdy nepochopí, čeho jsou protivný sprostý holky schopný. Mě se tohle samozřejmě netýká ani v nejmenším, jsem zřejmě nějakej eror v holčičím genotypu a nějakej chybějící životně důležitej chromozóm mě donutí vždycky, když se vykládaj drby zacpat si uši a hučet nebo alespoň nahlas říct: Pomluvy ne, raději knihu!

V kanclu sedim s kolegyňkou, která je teď tzv. těhulka a už se jí to krátí a dlouho s náma nebude. Mam jí ráda, ale dost mě to její těhulkovství znepokojuje a to hned ze dvou důvodů. Tak za prvý je mi jasný, že to prostě musela dělat, když je zbouchnutá a já to prostě nerada o lidech vim a hlavně když je to ještě takhle okatý! A za druhý, co když neočekávaně začne rodit v kanclu? To si pak budu muset vzít dovču nebo tzv. home office a vyklidit pole, ale už jenom ta představa mě děsí. Tuhle mi těhulka řekla, že si vůbec neumí představit, že jsem se někdy opila. No, co vám budu vyprávět, zezelena jsem vzteky, ale nic jsem samozřejmě neřekla, protože jsem srab, jenom jsem si pod vousy zamumlala, že já si zase nedovedu představit, jak vypadá těhulka, když není zbouchnutá a nechala jsem to bejt. Protože pche! To já když se opiju, umim to docela solidně rozjet, můj kluk by mohl vyprávět. Né nadarmo nemáme žádný kamarády, né nadarmo od nás kvůli těm mejm tyjátrům dali všichni ruce pryč a né nadarmo už nás nikdo nezve na svatby ani na pohřby!

Velkej průser je rozhlas po drátě, neboť kultura v našem kanclu jasně káže, že se poslouchá Frekvence 1 a já jsem tzv. junior, zajíček a nováček a malej pán (a navíc mě tam nikdo nemá rád, of course), takže neni v mý moci to změnit. První dny jsem si to docela dávala a smála se košilatejm vtípkům Rudy z Ostravy, ráda jsem poslouchala rozhovory Těžkýho Pokondra a vysloveně jsem se těšila na volání Libora Boučka na hrad, ale teď už mi z toho trochu mrdá v hlavě a připadám si jako Bill Murray v nesmrtelný klasice Na hromnice o den více. A to nemluvim o tom, že se pomalu ale jistě začínám stávat odborníkem na všechny ty český a světový hitíčky pro dobrou náladu. Minulej tejden jsem si udělala lehkej research a vybranej žlutej post-it lepík většího formátu jsem pasovala za tzv. kódovací knihu (profesní deformace), exkluzivní výsledky budu poprvý publikovat na svym blogu, i když nepochybuju o tom, že žurnály světový odborný literatury je brzo budou chtít zveřejnit taky. Každý dopolčo musí zaznít Čaje z Indie, přiblbá písnička od Ondry Pozděchudýho a taky jakákolik z peciček od No Name, přes to prostě nejede vlak. Po obědě zase s železnou pravidelností hrajou Čikitýtu a cokoliv od Jarka Nohavici (moje guilty pleasure je písnička Milionář, to mám sto chutí říct: Holky, ta je dobrá, dejte to víc nahlas!). Když hrajou Sex je náš, tak se samozřejmě červenám jak píča a když hrajou tu písničku o Františku Dobrotovi, tak mám na krajíčku a leckdy si musim jít pobrečet na záchod, protože ať chci nebo nechci, je to fakt dojemný a tzv. ze života. Ale co tě nezabije, to tě posílí, že jo, takže jedu dál a i když hrajou nějakej fakt ultra bizár jako je třeba Alice Springs, tvářím se, že jsem v poho a spoko.

Určitě si myslíte, že tohle je veškerý lidský neštěstíčko, který mam, ale šeredně se pletete. To, o čem jsem si původně chtěla dneska vylejt srdíčko, začíná teprve teď. Vzhledem k tomu, že jsem ve stejný prácičce před aktuálním nástupem dělala zhruba sedm let brigádičku, i já mám na úřadě svojí tzv. temnou minulost. Tou je tak trošku moje kolegyňka L. Kdysi jsme bejvaly tzv. best friends forever. Zůstávaly jsme spolu na přesčásky a ve ztichlym a potemnělym kanclíčku jsme intrikařily a pomlouvaly, a já jsem si kupovala Elle a tak jsme spolu seděly u časáčku a ukazovaly jsme si hadříky, který bysme moc chtěly, ale na který si v životě nevyděláme. A když L. jednou odjela na dovču, zpracovala jsem za dobu její nepřítomnosti celou výzkumnou zprávu a několikastránkovou reportáž, co se prostě v kanclu dělo a pak jsem jí to předala, aby byla tzv. v obraze. A když jsem jednou měla narozeniny, tak mi L. potřásla pravicí a dala mi spoustu sladkostí a ještě taky fotku v rámečku, kde přidělala naše hlavy na těla Paris Hilton a Nicole Richie, protože to byly BFF, jakože my dvě jsme taky BFF a to bylo moc milý a dodneška to mam někde schovaný. Jenže pak přišel zvrat! Zjistila jsem totiž, že L. mě tak trošku podvádí s kolegyňkou B. a nemohla jsem to přenýst přes srdce a tak jsem za minulostí s L. udělala tlustou černou čáru a vymazala si jí ze svýho života a taky z Facebooku a když jsem jí potkala v práci na chodbě, tak jsem jí nepozdravila a ona mě taky nepozdravila a bylo to fakt zlý. Jó, takhle spálený mosty by mi mohli závidět i Jindra s Katkou!

Jenže teď už jsme velký holky a tak se zase zdravíme a děláme, jakože nic, i když jsme si to vlastně nikdy nevyřikaly. Dovolim si malej flashback: kdysi na gymplu jsme měli předmět jakože základy psychologie a chodila tam s náma holka z vedlejší třídy, která měla dřív anorexii a pak se začala oblíkat do volnejch mikin a tvrdila, že už anorexii nemá, ale já jsem věděla svý a tiše jí to záviděla. No a tahle holka se jednou na hodině psychologie, kterou tenkrát vedla učitelka, která na nás strašně ráda dělala nějaký pokusy a experimenty, byl to takovej Mengele v sukních, a ta holka ten mengeleho teror nevydržela a rozbrečela se a svěřila se nám, že když se s její mamkou pohádaj, tak ona prostě potřebuje pak obejmout a pohladit a říct, že už je to všechno v poho a že se maj s mamkou rády. Jak já jí teď chápu! Ne, já nepotřebuju, aby mě L. objímala, hladila a hlavně si to proboha nechci nikdy v životě vyřikávat, a taky už nechci nikdy nikoho pomlouvat, protože už nejsem tak zlá jako jsem bejvala, naopak, teď jsem se spíš vydala na dráhu matky Terezy, protože vim, že všechny ty pomluvy a intriky my špiněj karmu. Ale potřebuju vědět, že už je všechno v poho, protože trošinku lituju toho svýho mazacího amoku, takže L., jestli tohle čteš, dej mi znamení!