MAD WORKER*

Chtěla jsem napsat, jak to nakonec dopadlo s pracákem, že mi moje máma kladla na srdce, ať tam vyrazim co nedjřív, nejlíp třeba půl hodiny před otvíračkou (wtf), takže když nadešel den D, vstala jsem samozřejmě v půl jedenáctý a na pracák jsem lážo plážo tempíčkem dorazila před polednem a nejdřív jsem se strašně lekla, protože vchod byl obsypanej minimálně padesátkou pořvávajících vyvítejakejch lidí v teplákovkách, takže jsem se lekla, že se nedostanu ke slovu, ale pak jsem přišla na to, že to je vchod do budovy, kde se rozdávaj dávky a tam, kde se rozdává práce, nebyla tzv. ani noha, což bylo fajn, protože jsem se okamžitě totálně znemožnila, když jsem se snažila přemluvit přístroj u vchodu, aby mi vydal pořadovej lístek, ale byl to jenom obyč kompjůtr, kterej jsem akorát tak zavařila a nedokázala uvést do původního stavu, což se se mnou táhlo po zbytek dne a pán na informacích, kterej se mnou vyplňoval lejstra, se na mě celou dobu díval zvrchu jako na totálního retarda, co nerozpozná kompjůtr a pokládal mi záludný otázky, třeba jako co bych chtěla dělat za práci, což já teda fakt nevim, protože jsem počítala s tim, že prostě jenom požádám o podporu a bude to formalita, jelikož každýmu bude okamžitě jasný, že nejsem jako ostatní nemakačenka, co několik let nezavaděj o práci, a je jenom otázkou času, než si dodělám školičku a pak mě sami budou headhunterovat velký korporace, ale jak řikám, pán za přepážkou si mě evidentně vychutnával a vrchol byl, když se vysmíval mýmu vzdělání a chtěl to doložit, protože mu moje tituly pořád nějak nešly dohromady s mym úvodnim extempore s tim kompůjtrem, ale z mega ponížení se nakonec stal happyend, protože po dvou měsících po odchodu z práce mi přiklepli podporu a každym dnem by mi teď měla přijít moje první dávka ever a už se těšim, jak to pudu rozfofrovat rozmnožit na automatech do nonstopu.

Mámě jsem to neřekla, zjistila to sama a doma bylo tóčo :-(

A pizzu jsem v dečce taky péct nezkoušela (zatim).

Vlastní problémy s váhou si kompenzuju na kočince, stydim se a hanba mi!

♥ Kočinky = tchoříčci ♥

Ahoj holky a kluci,

Jako fakt sorka, ale dnešní povídání musím započít popisem mého vztahu k M. A je mi jasný, že tenhle můj dis pude strašně dobře hejtovat, protože se uchyluju k tomu snad nejhoršímu, čeho se nad blogu můžete dočkat - pomlouvání konkrétních lidí. Ale nejde to jinak.

Jde o to, že M. je tak trochu hysterka. Já teda taky, ale v zájmu zachování duševního zdravíčka, které mám chatrné, jsem se v rámci pobytu v nemocnici musela stát drsnym flegmatikem s nervama a vizáží Chucka Norrise. Když jsme se totiž s M. první den v nemocnici seznámily, trochu se rozkoukaly a svorně zanadávaly na retro vybavení naší ubikace, ze kterýho by doktorům z Prahé lezly voči z důlků, a ze kterýho by zvlhly rekvizitářky Vyprávěj a Hostelu, M, začala schízovat.
Já jsem si vytáhla časopis Marianne bydlení z roku 2007, kterej jsem šlohla minulej tejden v Mekáči. A pak jsem se začala koukat na film. A pak jsem tvořila blog, čekovala Facebook, vytrhala si obočí a spočítala drobáky v peněžence. M. si otevřela 50 odstínů šedi (WTF, jehož level nejde změřit). M. měla asi tak 150 telefonátů (nepřehánim). Volala mámě, tátovi, manželovi. A pak toto kolečko zopakovala znova. A znova. A znova. Achjo.
Nejhorší na tom všem bylo, že M.:
1. do telefonu kňourala (nesnášim, když holky kňouraj),
2. neustále říkala to samý (furt dokolečka popisovala, jak to teda zejtra na tý operaci bude, kdy se má dojít naposledy vyčůrat, kdy si má oblíct andělíčka a další miliardu věcí, který rozhodně stačí říct jednou a občas ani to ne),
3. je závislá kuřačka (poslední cígo měla v neděli večer a teď má strašnej absťák a je jí blbě a prostě to potřebuje, takže si asi dá jedno cígo do kapsy od županu a dá si na záchodě tzv. práska),
4. je přizdisráč, protože se na výše zmíněnej bod vykašlala, neriskovala pokárání od sestřičky (i když jasem ji naváďela a povzbuzovala k nepravostem) a raději trpěla dál,
5. neustále používá slova depka a dávicí činnost, přičemž první slovo chuděra používá jako ekvivalent strachu a druhý slovní spojení prostě neexistuje (ano, existuje dávicí reflex, ale dávicí činnost fakt ne-e),
6. lže jako když tiskne a když nelže jako když tiskne, tak si tu svoji pravdu trošinku přibarvuje (nebudu tady uvádět konkrétní příklady, ale ta holka ze sebe dělá skválně chudinku!).

Vrcholem bylo, když M. pří jednom z mnoha telefonátů začala divně popotahovat a smrkat. PROBOHA! Nesnášim brečící lidi. Jako takhle - mě je úplně tuk, jestli někdo kolem mě bulí a nebo ne. Problém je v tom, že pokud někdo v mojí přítomnosti bulí, cejtim na svejch bedrech tlak a očekávání, že mám nějak reagovat, že ho mám nějak utěšit nebo tak něco. Jenže to je věru problém, protože já pláč v přítomnosti druhý osoby vnímám jako symbol čistýho citovýho vyděračství a prostě je mi 23 a už jsem si prostě řekla že ne, dost, nenechám se nikým vydírat. Howk.

Jenže jsem vyměkla a udělala jsme něco, za co nejen, že by mě máma pochválila, ale ještě k tomu by mi koupila zmrzlinu za odměnu a prohlásila za svatou. Když jsme totiž v pondělí večer odevzdaly mobily a další cennosti do trezoru na sesterně, byly jsme úplně odstřihnutý od civilizace. M. se odešla dívat na Ulici, ale brzy se vrátila a byla v piči, protože v televizní místnosti seděl Mravenec a koukal na Simpsonovi. A protože reálně hrozilo, že M. propukne v zoufalý pláč a pokusí se hrnečkem rozbít okno a utéct do temné noci, vyhrabala jsem ve svém nitru zbytečky šoumenství a začala jsem se s M. bavit. A kupodivu to bylo hrozně moc fajn, takže jsem v pondělí večer uléhala s pocitem dobře odvedené práce, která mě hřála u srdíčka a navíc jsem si myslela, že jsme s M. tzv. BFF.

BFF

Jenže ouha, chyba lávky. Po probuzení do dne, ve kterému jsme s M. měli podstoupit operace, M. začala schízovat nanovo. A co bylo nejhorší, úplně mě pobláznila a tak jsem se začala bát taky, jenže M. si odvezli doktůrci už v osm a mě až v půl jedenáctý. Do tý doby jsem seděla úplně vyschízovaná na posteli a strašně jsem se potila. A protože mi připadalo, že smrdím jako mokrej pes, rozhodla jsem se lehounce ovonět Davidem Beckhamem, kterýho mi koupila máma na Vánoce před dvěma rokama, i když jsem jí to výslovně zakázala. No a teď jak se mi hodil, žejo!
Když mi potom na pokoji píchli oblbovací injekci a zřízenec mě vezl na sál, probíhala naše konverzace zhruba následovně:
Já: Umřel už tady někdo?
Zřízenec: Né, paninko, kdo by tady umíral?
Já: No jo, dyk vy byste mi to ani neřekl, kdyby tu někdo umřel!
Zřízenec: To máte recht, neřekl.
...
Já: Ježišmarja, já tu určitě umřu a ještě jsem v životě nic nestihla.
Zřízenec: Určitě stihla. Ne, vlastně jsem van měl říct, že neumřete. Tak pardón paninko.
...
Já (po příjezdu na sál): Tak tohle je ta márnice.
Zřízenec: Paninko, kdyby sme byli v márnici, byla by vám větší zima.
...
Anestezioložka na sále: Dobrý den, já vás budu při operaci udržovat v narkóze... Ježišmarja, vy krásně voníte, slečno! Já jsem vždycky šťastná, když sem přijede někdo, kdo vysloveně nesmrdí, ale vy fakt úplně nádherně voníte.
Já: Děláte si srandu? Já mám pocit, že smrdim jak nemytej bezdomovec!

A pak mi ta hodná paní řekla, že jsem si vůbec nemusela odlakovávat nehty, a že je jí strašně líto ta zbytečná práce. Achjo. No a pak mě uspali, ale ještě než mě uspali, tak si dělali srandu z mýho tetovča, který mám na nártu a je to vlaštovka a oni říkali, proč jasem si tam nenechala vytetovat jinýho ptáka a ne, nemysleli sýkoru koňadru, mysleli tu narážku se sexuálním podtextem, protože si mysleli, že už spím, ale já jsem ještě vůbec nespala! No a pak jsem usnula a pak mě probudili a mě nebylo vůbec blbě, jak mě všichni strašili, ale chtělo se mi strašně brečet dojetím a když jsem si pohmatem ověřila, že mi tu nohu fakt jenom operovali a neuřízli mi ji, tak jsem nabádala sestru, která mě probouzela, ať vyřídí tisíceré díky všem, co mě operovali a vlastně ať poděkuje za mě celýmu personálu včetně uklízeček a pokladních.

A když mě pak přivezli zpátky na pokoj, nestačila jsem se divit. Tak za prvé, na našem pokoji se usalašila nová spolubydla. Paní kolem čtyřicítky, a ať mi praskne kanyla, jestli to není alkoholička. A je sprostá, když si myslela, že ji neslyším, řekla: "Do píči." A v noci strašně, ale fakt strašně chrápala. No a zpět k mojí BFF, M. M. celé hodiny leží nehnutě na posteli, slyším ji jak fňuká, tuhle jí bolí, tamhle jí píchá, nemůže se zvednout, protože jí to kurevsky bolí, vůbec se mnou nemluví, tváří se útrpně a tak dále. Vrchol všeho byl, když za ní přišel její angažovaný manžel. (Malá vsuvka: Za tu dobu, co M, odvezli ráno z pokoje, operovali a přivezli zpět, tj. cca 2,5 hodiny, její manžel volal pětkrát na sesternu, kdy už mu řeknou, jak je na tom jeho žena! Fakt nechápu.) M. mu něco pofňukávala do ouška, najednou se zvedl a skoro to vypadalo, že se má k odchodu, ale nakonec se ukázalo, že manža šel říct sestře, že M. potřebuje na záchod a ještě ke všemu (!!!) to tzv. dostala a potřebuje tedy příslušný vybaveníčko. M. samozřejmě po dobu, co její manža řešil její problémky se sestrou, ležela na posteli jako pecka a k ničemu se nevyjadřovala. Achjo. Fakt mi to hlava nebere a jsem i navíc dosti nasraná, protože s takovouhle holkou já se kámošit fakt nechci a tím přicházím o svou BFF. Je mi to líto M., že to musím takhle otevřeně psát, alespoň někdo už ti musí říct, ať se trochu vzmužíš. Můžeš začít třebas tím, že si konečně vyčistíš zuby, protože za celou dobu, co jsme tady, jsme tě neviděla s kartáčkem v puse, puso.

Abych něco práskla i na sebe, včera jsem taky nebyly moc použitelná. Po narkóze mi bylo tak blbě, že mi sestra přinesla můj oblíbený čípek (strčila jsem si ho tam sama), ale vůbec to nepomohlo a tak jsem k evidentnímu potěšení obou spolubydlících, několikrát zvracela a tím jsem docílila mety nejvyšší - dostala jsem kapačku! Nutno říct, že všechno to včerejší blití mi dneska vrací druhá ze spolubydlících (Miss Alkohol), která je po operaci upoutaná na lůžko a potřebu koná do bažanta. Na protože jsem solidární a chápu, že na našem pokoji jsem zatím, jediná, kdo může jíst, okatě se cpu bonboniérou Tatiana od tety Jany a Milkou od Viťánka. MŇAM, MŇAM, MŇAM!

Ahoj holky a kluci, jak se pořád všichni máte? Musim přiznat, že poslední dobou (uplynulejch pět měsíců) se mi nevedlo nejlépe. To je tak, když se človíček (já) s minimálním zájmem o obor a laxním přístupem ke studiu přihlásí na navazující magisterský studium a zjistí, že všichni ostatní sluníčkoví lidé (spolužáci) jsou zapáleni pro věc, pro obor takřka dýchají a jejich životy se smrskly na regulérní studium ve škole a domácí samostudium. Ale je dobojováno a já se konečně můžu oddávat příjemnějším oddychovým aktivitám.
Tak třeba k zítřejšímu dni jsem si do deníčku poznamenala OPERACE ♥. (Humorná historka z natáčení: Když jsem se zeptala strýčka Googla, jak se dělá srdíčko, jako první mi vyjel odkaz na návod na blogu, který se jmenuje depres.blog.cz. Znamení, karma a osud v jednom. Ha-ha-ha.)

Abyste tomu holky a kluci rozuměli, nemocnice a doktory vůbec nemám ráda. Na svou na svou první plastiku jsem šla ve čtyřech letech (má matka měla pocit, že mám odstáté uši, tzv. plachťáky). Tehdy jsem svou hospitalizaci přežila v pořádku. Jenže když mi bylo deset, byli jsme s mým tátou strašně trendy a sjížděli jsme horory. Hlubokou stopu na mne zanechal druhý díl legendární série Halloween. A když jsem se pak v šestnácti dozvěděla o heparinovém vrahovi Petru Zelenkovi, došlo mi, že v životě nestrávím noc v nemocnici. A hle, je to tu.


Připravit se na operaci nebyla žádná prdel. To máte předoperační vyšetření, tzn. 5 (slovy pět) různejch lékařů, jejich úchylnejch řečí a naondulovanejch afektovanech sester, který si myslej, že když svojí profesí ztělesňujou jednu z oblíbenejch sexuálních fantazií, můžou na mě bejt příjemný jako osina v zadku. Ale to už je holt asi takovej můj úděl. Za zmínku snad stojí epizodka na anesteziologii. Když jsem se totiž před čtyřma měsícema na operaci objednávala a sestra se mě zeptala kolik vážim, aby věděla, jak moc koňskou dávku sedativ do mě budou muset narvat (a že to bude muset být koňská dávka, to jí bylo jasné při letmém pohledu na moji, ehm, maličkost), zatmělo se mi před očima. Hlavou mi prolétl celej můj (zpackanej) život, všechny moje diety a jo-jo efekty a v tu chvíli jsem si řekla, že ničemu neuškodí, pokud nahlásím o trošku míň, než reálně vážím. Kvůli motivaci. Protože do půlky února je moře času, žejo. No, nebudu napínat, nějak to nevyšlo, i když jsem se samozřejmě strašně moc snažila (hlavně přes Vánoce). Takže když se mě paninka na anesteziologii zeptala, jestli mám stejnou hmotnost, jaká je uvedená v kartě, zamumlala jsem, že asi ne, že to ty Vánoce a že by mě měla raději převážit, aby se náhodou nestalo, že se proberu na operačním sále a budu koukat, jak mi kuchaj nohu. Když mě paninka převažovala, ani jsem nedutala a čekala na verdikt. Vteřiny ticha. "Hm. To jste fakt vážila, ty kila, co tady máte napsaný?" "No jo no." "Tak to jste se teda pěkně vykrmila!" Prostě fail, co víc k tomu říct. Zpětně se docela divim, že měla paninka odvahu mi něco takovýho říct, když za prvé zrovna tahle paninka byla ladnost sama  (ironie) a za druhé personál naší nemocnice, ve který se tehdy natáčela Nemocnice na kraji města (fakt fakt, jenže jen ty starý díly ze sedmdesátých let, a bohužel musim říct, že za těch pětatřicet let se nic moc nezměnilo) mi tak může něco vyčítat.

Víte, původně jsem se snad i do nemocnice těšila. Hrozně mě baví bejt opečovávaná (kdysi jsem ve svém okolí proslula prohlášením, že se strašně těším, až budu těhotná, protože teprve tehdy se ke mě budou lidi chovat hezky), jenže zatim nic nenasvědčuje tomu, že by mě v nemocnici měli snad opečovávat. Před operací jsem dostala nějaký všeobecný pokyny a mimo jiné i seznam věcí, který si mám s sebou zabalit. Velkej WTF moment nastal, když jsem se dozvěděla, že si musím vzít i vlastní toaletní papír a v žádném případě si nemám brát cennosti. Když jsem se kvůli tomu nahlas vztekala, řekla mi moje máma tónem, který jasně naznačoval, že jsem husa hloupá, že v nemocnici se všechno krade a že ať mě ani nenapadne si vzít s sebou tablet, notebook nebo snad peníze a že by bylo nejlepší, abych si přendala SIM kartu do tátova starýho telefonu s vysouvací anténkou. Ale protože nejsem žádné přizdisráč, vzala jsem si s sebou tablet, mobil a dvacet korun do automatu (škoda že ne herního) a taky tlustou izolepu, kterou si všechny tyhle věci budu k sobě přilepovat v noci, protože zločin nikdy nespí.

A tak jsem tady a vůbec se mi tu nelíbí, a jsou tu strašně divní lidi, a smrdí to tu, a jídlo stojí za hovno (doslova), ale i když je mi strašně, tak mě nejvíc trápí, že jsem si s sebou nemohla vzít tu svojí kočinku, i když nemá žádný chlupy (a roztoče a červotoče) a je strašně čistotná (když zrovna nešlápne do svýho čerstvýho hovna) a miloučká (když spí). No a to je vlastně docela vtipný. Kočinku máme přes půl roku a ta sviňušenka se zrovna teď musela začít mrouskat, když ví, že jdu do nemocnice a nemůžu být s ní a sledovat ten její přerod z dívky v ženu. (Pude pod kudlu, mařena jedna ukňouraná!) Úplně si představuju, jak teďka sedí doma, je tam úplně sama a je jí smutno a má hlad a nudí se (a něco demoluje) a volá kocoura a čeká, až jí přijde návštěva (moje máma) a až se páníček vrátí z prácičky a až se panička vrátí z nemocnice. Velký achjo. (Šlo to napsat i takhle: ACHJO.) e panička vrátí z nemocnice. Velký achjo. (Šlo to napsat i takhle: ACHJO.)

Tak to je ona, naše roztomilá kočinka.

A to je vše, moji milí. Zítra, pokud dá pán bůh (a pokud mi nikdo nezcizí Nexus 7, mé jediné spojení s civilizací), vám budu vyprávět o tom, jakou mám skvělou novou kámošku, a vůbec holky, budu vám vyprávět prostě všecičko, co přinesly první okamžiky v Nemocnici na kraji města.