Ahoj holky a kluci, jak se pořád všichni máte? Musim přiznat, že poslední dobou (uplynulejch pět měsíců) se mi nevedlo nejlépe. To je tak, když se človíček (já) s minimálním zájmem o obor a laxním přístupem ke studiu přihlásí na navazující magisterský studium a zjistí, že všichni ostatní sluníčkoví lidé (spolužáci) jsou zapáleni pro věc, pro obor takřka dýchají a jejich životy se smrskly na regulérní studium ve škole a domácí samostudium. Ale je dobojováno a já se konečně můžu oddávat příjemnějším oddychovým aktivitám.
Tak třeba k zítřejšímu dni jsem si do deníčku poznamenala OPERACE ♥. (Humorná historka z natáčení: Když jsem se zeptala strýčka Googla, jak se dělá srdíčko, jako první mi vyjel odkaz na návod na blogu, který se jmenuje depres.blog.cz. Znamení, karma a osud v jednom. Ha-ha-ha.)

Abyste tomu holky a kluci rozuměli, nemocnice a doktory vůbec nemám ráda. Na svou na svou první plastiku jsem šla ve čtyřech letech (má matka měla pocit, že mám odstáté uši, tzv. plachťáky). Tehdy jsem svou hospitalizaci přežila v pořádku. Jenže když mi bylo deset, byli jsme s mým tátou strašně trendy a sjížděli jsme horory. Hlubokou stopu na mne zanechal druhý díl legendární série Halloween. A když jsem se pak v šestnácti dozvěděla o heparinovém vrahovi Petru Zelenkovi, došlo mi, že v životě nestrávím noc v nemocnici. A hle, je to tu.

Připravit se na operaci nebyla žádná prdel. To máte předoperační vyšetření, tzn. 5 (slovy pět) různejch lékařů, jejich úchylnejch řečí a naondulovanejch afektovanech sester, který si myslej, že když svojí profesí ztělesňujou jednu z oblíbenejch sexuálních fantazií, můžou na mě bejt příjemný jako osina v zadku. Ale to už je holt asi takovej můj úděl. Za zmínku snad stojí epizodka na anesteziologii. Když jsem se totiž před čtyřma měsícema na operaci objednávala a sestra se mě zeptala kolik vážim, aby věděla, jak moc koňskou dávku sedativ do mě budou muset narvat (a že to bude muset být koňská dávka, to jí bylo jasné při letmém pohledu na moji, ehm, maličkost), zatmělo se mi před očima. Hlavou mi prolétl celej můj (zpackanej) život, všechny moje diety a jo-jo efekty a v tu chvíli jsem si řekla, že ničemu neuškodí, pokud nahlásím o trošku míň, než reálně vážím. Kvůli motivaci. Protože do půlky února je moře času, žejo. No, nebudu napínat, nějak to nevyšlo, i když jsem se samozřejmě strašně moc snažila (hlavně přes Vánoce). Takže když se mě paninka na anesteziologii zeptala, jestli mám stejnou hmotnost, jaká je uvedená v kartě, zamumlala jsem, že asi ne, že to ty Vánoce a že by mě měla raději převážit, aby se náhodou nestalo, že se proberu na operačním sále a budu koukat, jak mi kuchaj nohu. Když mě paninka převažovala, ani jsem nedutala a čekala na verdikt. Vteřiny ticha. "Hm. To jste fakt vážila, ty kila, co tady máte napsaný?" "No jo no." "Tak to jste se teda pěkně vykrmila!" Prostě fail, co víc k tomu říct. Zpětně se docela divim, že měla paninka odvahu mi něco takovýho říct, když za prvé zrovna tahle paninka byla ladnost sama  (ironie) a za druhé personál naší nemocnice, ve který se tehdy natáčela Nemocnice na kraji města (fakt fakt, jenže jen ty starý díly ze sedmdesátých let, a bohužel musim říct, že za těch pětatřicet let se nic moc nezměnilo) mi tak může něco vyčítat.

Víte, původně jsem se snad i do nemocnice těšila. Hrozně mě baví bejt opečovávaná (kdysi jsem ve svém okolí proslula prohlášením, že se strašně těším, až budu těhotná, protože teprve tehdy se ke mě budou lidi chovat hezky), jenže zatim nic nenasvědčuje tomu, že by mě v nemocnici měli snad opečovávat. Před operací jsem dostala nějaký všeobecný pokyny a mimo jiné i seznam věcí, který si mám s sebou zabalit. Velkej WTF moment nastal, když jsem se dozvěděla, že si musím vzít i vlastní toaletní papír a v žádném případě si nemám brát cennosti. Když jsem se kvůli tomu nahlas vztekala, řekla mi moje máma tónem, který jasně naznačoval, že jsem husa hloupá, že v nemocnici se všechno krade a že ať mě ani nenapadne si vzít s sebou tablet, notebook nebo snad peníze a že by bylo nejlepší, abych si přendala SIM kartu do tátova starýho telefonu s vysouvací anténkou. Ale protože nejsem žádné přizdisráč, vzala jsem si s sebou tablet, mobil a dvacet korun do automatu (škoda že ne herního) a taky tlustou izolepu, kterou si všechny tyhle věci budu k sobě přilepovat v noci, protože zločin nikdy nespí.

A tak jsem tady a vůbec se mi tu nelíbí, a jsou tu strašně divní lidi, a smrdí to tu, a jídlo stojí za hovno (doslova), ale i když je mi strašně, tak mě nejvíc trápí, že jsem si s sebou nemohla vzít tu svojí kočinku, i když nemá žádný chlupy (a roztoče a červotoče) a je strašně čistotná (když zrovna nešlápne do svýho čerstvýho hovna) a miloučká (když spí). No a to je vlastně docela vtipný. Kočinku máme přes půl roku a ta sviňušenka se zrovna teď musela začít mrouskat, když ví, že jdu do nemocnice a nemůžu být s ní a sledovat ten její přerod z dívky v ženu. (Pude pod kudlu, mařena jedna ukňouraná!) Úplně si představuju, jak teďka sedí doma, je tam úplně sama a je jí smutno a má hlad a nudí se (a něco demoluje) a volá kocoura a čeká, až jí přijde návštěva (moje máma) a až se páníček vrátí z prácičky a až se panička vrátí z nemocnice. Velký achjo. (Šlo to napsat i takhle: ACHJO.) e panička vrátí z nemocnice. Velký achjo. (Šlo to napsat i takhle: ACHJO.)

Tak to je ona, naše roztomilá kočinka.

A to je vše, moji milí. Zítra, pokud dá pán bůh (a pokud mi nikdo nezcizí Nexus 7, mé jediné spojení s civilizací), vám budu vyprávět o tom, jakou mám skvělou novou kámošku, a vůbec holky, budu vám vyprávět prostě všecičko, co přinesly první okamžiky v Nemocnici na kraji města.