MAD WORKER*

Prázdniny jsou super. Někdo tomu řiká vokurková sezóna, já tomu řikám tývíčko nabitý evergreenama. Třeba včera dávali můj bezkonkurečně nejoblíbenější díl Chalupářů Romeo z autobusu, kterej umim odcitovat nazpamět (nekecám) a dneska podobnej šlágr - Malýho pitavala z velkýho města, díl Autorka detektivních povídek, absolutní must seen, Regina Rázlová v životní roli, to prostě chceš vidět.

Nezapírej, Regino, my víme, žes ho zabila!

Vlastě se už dlouho chystám sepsat speciální sérii na pokračování, ve který budu díl po díle detailně rozebírat svý nejoblíbenější seroše Chalupáře, Malýho pitavala z velkýho města a My všichni školou povinní, ale nevim, jestli jsem připravená dát takhle všanc svý nejniternější pocity a libůstky. Navíc byste si mohli myslet, že v mym věku je záliba v seriálech z poslední čtvrtiny minulýho století trošku úchylná, ale s tim bych se snad i smířila, protože koneckonců i od doktorky mam potvrzeno, že papíry ani prášky na hlavu nepotřebuju. Ale vo tom zas někdy příště. Dneska ultimativní guide filmů pro trošku víc moderní lidičky.

Mommy
Hele já nejsem žádná Mirka Spáčilová, Franta Fuka by si o mě ani kolo neopřel a klíďo na rovinu přiznám, že se občas ráda z plna hrdla zasměju nad nějakou tou pořádnou řachandou, dyť vo nic nejde, že jo, jsme jenom lidi. Ale jak mě vloni dostalo Chlapectví, tak letos mě rozsekalo tohle francouzský dramátko Xaviera Dolana, ve kterym jde o jeblýho kluka, jeho jetou mámu a koktavou sousedku a velkou spoustu nahlas nevyřčenýho. Dolan dělá frajeřinky s formátem a úplně nejvíc žeru ty jeho rádoby hudební klípečky, protože jestli před pěti lety něco znamenala scéna z Imaginárních lásek s podkresem The Knife, letos frčí Celin Dion (viz níž), Oasis a Counting Crows. Náladička, viď, prostě do more of what makes you feel happy, a proto to sem taky píšu, že jo.


The Age of Adaline
Blake Lively aka Serena van der Woodsen aka Adaline si na začátku minulýho století jede jak panička autem, jenže sletí do ledový vody a umře, jenže zrovna do ní uhodí blesk, což zafunguje jako defibrilátor, takže zase hned vobživne, ale ouha, nestárne, což je fakt děsnej průser, no nechtěla bych. Nakonec ale dojde k happy endu, jak jinak, a Blake aka Serena aka Adaline si v závěrečný scéně vytrhne první šedivej vlas, jo vlastně, to byl trošku spoiler, tak dodatečně pardon. Při tý příležitosti jsem si vzpomněla, jak jsem si před rokem našla první šedivej vlas, byla jsem z toho trošku v hajzlu, stála v koupelně před zrcadlem a nemohla uvěřit vlastním očím, v hlavně mi běhaly myšlenky nejčernější, pomalu jsem si vybírala šaty do rakve a pak do koupelny vešel můj kluk a štěknul na mě, proč zase řvu a že nejsem normální, takže jsem se dala rychle dohromady a od tý doby jsem ten šedivej vlas víckrát nenašla, ale vim, že tam někde je, takže takovej menší zásah bleskem nebo třeba aspoň elektrickym proudem by se mi vlastně taky docela šiknul.

Ten pes ve filmu umře. Tak a teď už to víte.

The Heartbreak Kid
Teď trošku comingout ohledně mejch guilty pleasures, ale jo, odkopu se, mam prostě slabost pro Bena Stillera, ups a je to venku, jen do mě. Ale tohle neni ten případ. Ten den jsme jeli s klukem poprvý vyzkoušet moje nový brusle (začnu hubnout tři dva jedna teď), jenže jsme se tam omylem pohádali, protože mi volal, kde jsem a že se mu rozbila brusle a ať na něj počkám a tak jsem na něj asi deset minut čekala a když pak přijel, tak na mě zakřičel, proč tam čekám. Prostě nedorozumění, jenže já jsem se urazila a naštvala a cestou zpátky jsem si poručila koupit limču a kyblík a pak jsme se koukali na Harryho Pottera a ohnivej pohár (tvl, nejlepší díl, no fakt) a můj kluk si u toho počítal svoje jmění a majetek v eurech a našel zapomený hulení z dob, kdy jsme byli ještě mladý a rozjívený, takže jsme si dali, no a pak začli dávat tenhle skvělej film s Benem a přišlo nám to strašně vtipný, jenom nám bylo divný to nízký hodnocení na ČSFD, ale už jsme zvyklí, že lidi tady málo hulej nemaj vkus, ale pak jsme byli unavený a tak jsme si zbytek nahráli a když jsme se na to koukali další den, tak už nám to nepřišlo vtipný, ale spíš trapný. Každopádně Beníček je prostě top jako vždycky.

S Benem je prostě psina.

7 Days in Hell
Nejlepší jsou právě ty hidden story: tohle byl omyl, protože jsem kdysi viděla trailer na nějakej film, ve kterym hrál Jeremy Sisto, což je herec, kterej pro mě bude navždycky Billy Chenowitz ze Six Feet Under a prostě vždycky, když ho vidim, tak mi úplně zatrne, krev mi ztuhne v žilách a poleje mě mrtvolně ledovej pot, protože tam, kde je Billy, jsou i problémy. Billy je totiž tzv. průserář. Ale trailer vypadal moc hezky, navíc tam měl hrát můj oblíbenej J.K. Simmons a mělo to bejt o tenisu. Jenže jsem si nenapsala název filmu a pak jsem někde narazila na tenhle film o tenisu a stáhla si ho a až pak jsem zjistila, že je to něco úplně jinýho, sice taky o tenisu a taky o penisu, ale Billy tam vůbec nehraje, a nejdřív jsem to chtěla vyhodit, ale pak jsem si řekla, že tomu dám pět minut a pak už to nešlo zastavit. Prostě jemnej, inteligentní a decentní humor přesně podle mýho gusta, bžunda, nekorektní řečičky, sprosťárničky a tak vůbec. Doporučuju všem holkám se dvěma vysokoškolskejma titulama a IQ > 135! (Mimochodem, ten film s Billym je Break Point.)

Čusínek holky a kluci,

léto, sanšajn, nanůčky, ženský bez podprdy a žárem rozteklý žvejky jsou definitivně pryč, dovču si můžu maximálně připomínat čtením svý recenze na Invii, ve který jsem se snažila trošinku trollovat, ale nakonec to moc nedopadlo, protože mýmu klukovi se to zdálo prostě too much a tak moji původní verzi upravil a tvrdil mi, že to musel udělat, protože jsem to napsala jak debil, ale já si myslim, že kdyby to napsala nějaká jeho přiblblá kolegyňka z práce, tak by si z tý řachandy cvrnkul do gatí. Ale to nevadí, krizičky zažívá každej a nebudem z toho dělat drámo, protože né nadarmo posledních pět let s pohřebním výrazem tvrdim, že nám dávám měsíc, maximálně dva a vida, furt to šlape a frčí jak po másle. Haha.

Achjo, tenhle příspěvek mam rozepsanej už asi dvacet miliardů let, ale jsem trošinku líná nebo nemam čas, a taky se trošinku bojim, protože dneska to bude takový trošku holčičí témátko a bolístka a taky trošku netradičně od srdíčka a velkej coming out a přiznáníčko, protože ano, i na mě mává ze skříně pár kostlivců, který tam mam pečlivě schovaný. Ahoj, kostlivci!


Po tom, co jsem povstala z popela a vrátila se do mý milovaný prácičky se z mýho života stal jeden velkej stereotyp a ze mě samotný kancelářská krysa. Hodiny a hodiny si na ebay vybírám post-it lepíky s kočinkama a největší vzrůšo bejvá v úterý, kdy jezdí závozník s vodou do fontány. Tuhle mi do očí úplně vhrkly slzy štěstíčka, když jsem vyfasovala zbrusu novou podložku pod myš a navíc snad už můžu prozradit a nezakřiknout to, že se blejská na lepší časy, protože mi kolegyňka, co má na starosti přerozdělování pracovních pomůcek, přislíbila objednání jednoho kusu nůžek kancelářských.


Prozradim vám jednu ze zásadních životních pravd: pracovat v čistě ženskym kolektivu je prostě čistý štěstíčko. Doporučuju všema deseti, no fakt. Už před třiceti léty Cyndi zpívala, že Girls Just Want To Have Fun, no v praxi to znamená, že intrikaření a pomluvy a šuškandy a pletichy a taková ta lehká holčičí rivalita... to všechno jede prostě naplno, kdo to nezažil, nikdy nepochopí, čeho jsou protivný sprostý holky schopný. Mě se tohle samozřejmě netýká ani v nejmenším, jsem zřejmě nějakej eror v holčičím genotypu a nějakej chybějící životně důležitej chromozóm mě donutí vždycky, když se vykládaj drby zacpat si uši a hučet nebo alespoň nahlas říct: Pomluvy ne, raději knihu!

V kanclu sedim s kolegyňkou, která je teď tzv. těhulka a už se jí to krátí a dlouho s náma nebude. Mam jí ráda, ale dost mě to její těhulkovství znepokojuje a to hned ze dvou důvodů. Tak za prvý je mi jasný, že to prostě musela dělat, když je zbouchnutá a já to prostě nerada o lidech vim a hlavně když je to ještě takhle okatý! A za druhý, co když neočekávaně začne rodit v kanclu? To si pak budu muset vzít dovču nebo tzv. home office a vyklidit pole, ale už jenom ta představa mě děsí. Tuhle mi těhulka řekla, že si vůbec neumí představit, že jsem se někdy opila. No, co vám budu vyprávět, zezelena jsem vzteky, ale nic jsem samozřejmě neřekla, protože jsem srab, jenom jsem si pod vousy zamumlala, že já si zase nedovedu představit, jak vypadá těhulka, když není zbouchnutá a nechala jsem to bejt. Protože pche! To já když se opiju, umim to docela solidně rozjet, můj kluk by mohl vyprávět. Né nadarmo nemáme žádný kamarády, né nadarmo od nás kvůli těm mejm tyjátrům dali všichni ruce pryč a né nadarmo už nás nikdo nezve na svatby ani na pohřby!

Velkej průser je rozhlas po drátě, neboť kultura v našem kanclu jasně káže, že se poslouchá Frekvence 1 a já jsem tzv. junior, zajíček a nováček a malej pán (a navíc mě tam nikdo nemá rád, of course), takže neni v mý moci to změnit. První dny jsem si to docela dávala a smála se košilatejm vtípkům Rudy z Ostravy, ráda jsem poslouchala rozhovory Těžkýho Pokondra a vysloveně jsem se těšila na volání Libora Boučka na hrad, ale teď už mi z toho trochu mrdá v hlavě a připadám si jako Bill Murray v nesmrtelný klasice Na hromnice o den více. A to nemluvim o tom, že se pomalu ale jistě začínám stávat odborníkem na všechny ty český a světový hitíčky pro dobrou náladu. Minulej tejden jsem si udělala lehkej research a vybranej žlutej post-it lepík většího formátu jsem pasovala za tzv. kódovací knihu (profesní deformace), exkluzivní výsledky budu poprvý publikovat na svym blogu, i když nepochybuju o tom, že žurnály světový odborný literatury je brzo budou chtít zveřejnit taky. Každý dopolčo musí zaznít Čaje z Indie, přiblbá písnička od Ondry Pozděchudýho a taky jakákolik z peciček od No Name, přes to prostě nejede vlak. Po obědě zase s železnou pravidelností hrajou Čikitýtu a cokoliv od Jarka Nohavici (moje guilty pleasure je písnička Milionář, to mám sto chutí říct: Holky, ta je dobrá, dejte to víc nahlas!). Když hrajou Sex je náš, tak se samozřejmě červenám jak píča a když hrajou tu písničku o Františku Dobrotovi, tak mám na krajíčku a leckdy si musim jít pobrečet na záchod, protože ať chci nebo nechci, je to fakt dojemný a tzv. ze života. Ale co tě nezabije, to tě posílí, že jo, takže jedu dál a i když hrajou nějakej fakt ultra bizár jako je třeba Alice Springs, tvářím se, že jsem v poho a spoko.

Určitě si myslíte, že tohle je veškerý lidský neštěstíčko, který mam, ale šeredně se pletete. To, o čem jsem si původně chtěla dneska vylejt srdíčko, začíná teprve teď. Vzhledem k tomu, že jsem ve stejný prácičce před aktuálním nástupem dělala zhruba sedm let brigádičku, i já mám na úřadě svojí tzv. temnou minulost. Tou je tak trošku moje kolegyňka L. Kdysi jsme bejvaly tzv. best friends forever. Zůstávaly jsme spolu na přesčásky a ve ztichlym a potemnělym kanclíčku jsme intrikařily a pomlouvaly, a já jsem si kupovala Elle a tak jsme spolu seděly u časáčku a ukazovaly jsme si hadříky, který bysme moc chtěly, ale na který si v životě nevyděláme. A když L. jednou odjela na dovču, zpracovala jsem za dobu její nepřítomnosti celou výzkumnou zprávu a několikastránkovou reportáž, co se prostě v kanclu dělo a pak jsem jí to předala, aby byla tzv. v obraze. A když jsem jednou měla narozeniny, tak mi L. potřásla pravicí a dala mi spoustu sladkostí a ještě taky fotku v rámečku, kde přidělala naše hlavy na těla Paris Hilton a Nicole Richie, protože to byly BFF, jakože my dvě jsme taky BFF a to bylo moc milý a dodneška to mam někde schovaný. Jenže pak přišel zvrat! Zjistila jsem totiž, že L. mě tak trošku podvádí s kolegyňkou B. a nemohla jsem to přenýst přes srdce a tak jsem za minulostí s L. udělala tlustou černou čáru a vymazala si jí ze svýho života a taky z Facebooku a když jsem jí potkala v práci na chodbě, tak jsem jí nepozdravila a ona mě taky nepozdravila a bylo to fakt zlý. Jó, takhle spálený mosty by mi mohli závidět i Jindra s Katkou!

Jenže teď už jsme velký holky a tak se zase zdravíme a děláme, jakože nic, i když jsme si to vlastně nikdy nevyřikaly. Dovolim si malej flashback: kdysi na gymplu jsme měli předmět jakože základy psychologie a chodila tam s náma holka z vedlejší třídy, která měla dřív anorexii a pak se začala oblíkat do volnejch mikin a tvrdila, že už anorexii nemá, ale já jsem věděla svý a tiše jí to záviděla. No a tahle holka se jednou na hodině psychologie, kterou tenkrát vedla učitelka, která na nás strašně ráda dělala nějaký pokusy a experimenty, byl to takovej Mengele v sukních, a ta holka ten mengeleho teror nevydržela a rozbrečela se a svěřila se nám, že když se s její mamkou pohádaj, tak ona prostě potřebuje pak obejmout a pohladit a říct, že už je to všechno v poho a že se maj s mamkou rády. Jak já jí teď chápu! Ne, já nepotřebuju, aby mě L. objímala, hladila a hlavně si to proboha nechci nikdy v životě vyřikávat, a taky už nechci nikdy nikoho pomlouvat, protože už nejsem tak zlá jako jsem bejvala, naopak, teď jsem se spíš vydala na dráhu matky Terezy, protože vim, že všechny ty pomluvy a intriky my špiněj karmu. Ale potřebuju vědět, že už je všechno v poho, protože trošinku lituju toho svýho mazacího amoku, takže L., jestli tohle čteš, dej mi znamení!

Guten Tag meine Liebe!

Pozdě, ale přece! Kdo si počká, ten se dočká! Lépe pozdě, než nikdy! A tak dále, stačí jednou.

Víte, některý dny stojí pěkně za hovno. To ale nebyl případ úterku! Kdyby mi někdo tvrdil, že jednou přijde den, kdy mi vyjde všechno, na co šáhnu, nevěřila bych mu ani nos mezi vočima, protože drtivá většina mýho života stála za starou belu a co se dalo tzv. pohnojit, to jsem tzv. pohnojila. Proto vlastně doteďka nevycházim z údivu, že to všechno klaplo, že když jsem přijedla ze státnic domu, tak na mě nečekal byt vzhůru nohama a nešťastnej chlapec se zbídačenou kočkou, ale naopak bylo uklizeno, že by se dalo jíst ze země a kočka zářila štěstím, protože se mohla celej den třít o svýho oblíbenýho páníčka, a chlapec mi předal růži a měl všechno naplánovaný a připravený a nebylo potřeba vůbec nic řešit. Halelůja!

Ani po cestě nach Dresden se nic neposralo. Navigačka fungovala a výfuk neupadl, takže nebudou žádný storky k táboráku. Jediný, co mě trochu vyděsilo, byla frontička před koncíkem, která se ošklivě táhla několik set metrů, ale ukázalo se, že Němci jsou prostě Němci a maj tak nějak vod přirození všechno dobře vošéfovaný a proto všechno běželo jako na drátku a rychle to odsejpalo. Tak jsme se aspoň pokusili ztropit výtržnost, když jsme chtěli pronést dvě flašky s pitím a několik chlebů a jablek na sváču do areálu, ale velitelé u branek na to přišli a došlo na potupný vyhazování do kontajneru. No ale protože jsme prostě pevně počítali s tím, že si sváču dáme hned po příchodu na koncert, až bude hrát Trouba Paleta (ježiš já vim, že se to píše jinak), tak jsme měli hlad, jenže všechno bylo ukrutně drahý. Můj chlapec mě ale upozornil, že na stánku inzerujou něco za dvě eura padesát centů a tak jsem řekla jo, tak to kup, ale pak jsem měla strach, aby to nebyla nějaká nachytávka. Německy umim říct jenom Durchfall a Guten Tag, máte die Katze? a tak jsem pojala podezření, že za dvě padesát prodávají třeba jenom hořčici nebo tak něco. Ale naštěstí to vyšlo a dvě padesát stála klobása s rohlíkem a když jsme se ujistili, že si na ní můžeme dát zadarmo kečupu a hořčice kolik hrdlo ráčí, zalitovala jsem, že jsem si s sebou nevzala nějakej kelímek a že si nemůžu napumpovat kečup a hořčici na doma, když je to zadarmo. Achjo, no tak příště.

Po Palettě na pódium přišel dýdžej a začala pravá dýza. Mám podezření, že se jednalo o HP Baxxtera ze Scooteru, protože ten chlap vypadá posledních 876457923 let pořád stejně, jenže tenhle měl klobouk naraženej do obličeje, což mi neumožňovalo 100% identifikaci. HP Baxxterovi se za mixážním pultíčkem evidentně líbilo, protože hrál dlouho a vždycky když už to vypadalo, že mu došly nápady, pustil tam zas nějaký další tuc tuc tucky. Můj chlapec po chvíli začal kňourat, že ho bolí zádínka a jestli bychom si nemohli jít sednout a že bychom viděli krásně díky důmyslné architektuře přírodního amfiteátru, ve kerym se koncík odehrával. To jsem samozřejmě rezolutně odmítla, protože jsem nezaplatila takový prachy za to, abych seděla a mohla si tak maximálně nožičkou přidupávat do rytmu. Pak to konečně vypuklo a já celou hodinu a půl koukala do týlu ultravysokýho chlápka přede mnou, co zakrejval celýho Wina Butlera a občas i kus Reginy.

Ale i když jsem to nejzásadnější neviděla, stejně to byla bomba a masakr. Můj chlapec bezprostředně po objednání, zaplacení a vytištění lístků řekl, že se koukal na setlisty z předchozích koncertů a že je to hroznej setlist a vůbec se na to netěší, ale byly to zbytečný obavy. Z Neon Bible mi teda jako chyběla Black Mirror a Windowsill, z The Suburbs mohli dát ještě Suburban War a We Used To Wait, no a z Reflektoru logicky chybělo Here Comes The Night Time II, Porno a Supersymmetry, ale jako nejsem blbá a tak jsem prostě dopředu věděla, že když to jako nikde nehrajou, tak najust v Drážďanech to asi taky nedaj. Naopak mě úplně uchvátila live verze Empty Room, protože to byla prostě (za tenhle výraz se budu stydět do konce života) mrda (achjo, nemůžu to tady tak nechat), a po ní bylo hned The Suburbs a dobrá byla taky It's Never Over (Oh, Orpheus), což je moje velmi velmi velmi oblíbená písnička, no a tohle odzpívala Regina metr od nás na nějakym improvizovanym pódijku a na konci plakala a bylo to strašně moc krásný a dojemný a to byl ten okamžik, kdy jsem jí přestala nenávidět, protože já jsem ji nenáviděla, protože mi můj chlapec neustále podsouval, že Regina je takovej diblík a já nesnášim diblíky, ale myslim, že když zpívala Orphea, dost jasně se ukázalo, že Regina žádnej diblík teda fakt neni a naopak že je to člověk se srdíčkem na pravym místě. A taky hráli Rococo, což je prostě můj totální secret dream, slyšet Rococo live, a bylo to super a ještě víc super bylo, když pak po nutný pauzičce zahráli Normal Person, což byl takovej zlatej hřeb večera a bylo to asi fakt jakože nejvíc. No a druhej jakože asi fakt nejvíc hřeb byl pak při Here Comes The Night Time, kdy všude začly tryskat konfety a já jsem je měla úplně všude a ještě po příjezdu domu jsem je vytřepávala z bot, podprdy a spoďárů. No ale to si prostě najděte na youtubku, ale i když si to najdete, tak prostě nevíte a nepochopíte, žejo. No příště holt musíte jet taky.

Humorný byly všechny písničky, no dobře, byly dvě, ve kterejch se dělá takový to hú-úúú-úúú, protože človíčci kolem mě byli evidentně v totální euforii a tak svym hučením Arcade Fire pomáhali, což by teda nevadilo, ale problém je v tom, že málokdo ty vejšky hlasově zvládá a kamenem úrazu byl pán za mnou, kterej se rozhodl, že ty vejšky prostě nedá, že je neutáhne, a tak to hú-úúú-úúú posadil níž a začal zpívat barytonem, což se dost rozlejhalo a ten pán, jehož týl jsem za tu hodinu a půl mohla důkladně prozkoumat, se několikrát otočil pátraje po původci toho zvukovýho zla, ale našel jenom mě a asi mu to nějak nesedělo a já vždycky, když pátral, jsem se snažila mít rty maximálně sevřený, aby bylo jasný, že já nejsem ten bručoun, ale stejně si myslim, že mu to vrtalo hlavou a pojal podezření.

No co vám prostě budu vyprávět, bylo tu super a kdo tam nebyl, jako by... ehm... nebyl. A teď napíšu něco strašnýho, něco, čeho budu v zápětí litovat a rvát si vlasy a dost možná to i smažu, ale tak co, že jo. Prostě bych chtěla mocinky moc poděkovat svýmu chlapci za to, že mě do Drážďan vzal a ani nebyl moc votrávenej, že se mnou musí trávit svoje volno a vlastně bych mu chtěla poděkovat za to, že to se mnou těch pět let jakože drží a že mě nemlátí a nenadává mi (moc). Protože i když mě strašně moc sere a sere mě 365 dní v roce a i když drtivou většinu chvil, co spolu trávíme, mám sto chutí vyskočit z kůže nebo se aspoň dát na drogy, je to prostě můj kámoš a mam ho ráda.

Konec děkovačky, tak zase zejtra, kočky. (pseudorým)

Ahoj holky a kluci,

jasně, i já jsem si všimla, že má hvězda na chodníku slávy je už pěkně vybledlá a ošlapaná, a že už po mně ani pes neštěkne (vidím tu (ne)nenávštěvnost a říkám si ach-můj-bože). Ale to se všechno změní, nebojte.

Svoje rozjívená léta mám definitivně za sebou a kdybych měla udělat seznam, co mi chybí nejvíce, na předních příčkách se objeví tyčinky Snickers, časopis F:lter a hlavně kocertní juchání. Věřte nebo ne, naposledy jsem byla před rokem v Lucerna Music Baru na Yellowcard a kdybych měla říct, jestli se stydím víc za to, že už je to tak dávno, nebo za samotnou kapelu, dlouho bych váhala.


Tohle pondělí jsem ale navštívila akcičku pro vyvolené, v MeetFactory byl svátek všech hudebních fajnšmekrů, totiž koncert Beach House. Lístek jsem měla koupený už půl roku dopředu, protože jsem se strašně bála, že hned vyprodají. Ale netřeba strachu, v čechách budou haly a stadióny vyprodávat jen kapely typu Kabát, zhůvěřilosti jako bratři Nedvědi a Ivetka Bartošová.

Do MeetFactory začínali pouštět až o půl deváté a protože má běžná denní rutina teď zahrnuje koupání v devatenáct nula nula a v osm večerku, byla jsem v té době už trochu zpruzená. Chmůry ze mě spadly v okamžiku, kdy se mi podařilo infiltrovat se do skupinky nejcoolovějších lidí (jako ne že bych navázala kontakt, ale od tramvaje ke klubu jsem šla uprostřed jejich procesí a to se počítá), kteří pracují v Music Townech a nosí sukně a baví se taky s dalšími cool lidmi s uměleckým zaměřením.

A věřte nebo ne, v MeetFactory bylo toho večera ještě víc takových cool lidí, třeba, když jsme se nudili na Holy Other, který hrál před modlami večera, otočila jsem se a za námi stála ZDE BYLO NĚCO, CO JSEM MUSELA SMAZAT, PROTOŽE ZLO NIKDY NESPÍ  a tak jsem honem rychle vytáhla mobil z kapsy a napsala zprávu ZDE BYLO NĚCO, CO JSEM MUSELA SMAZAT, PROTOŽE ZLO NIKDY NESPÍ a ukázala ji svému doprovodu a na oplátku mne můj doprovod šťouchl do žeber a řekl "Vpravo." a když jsem se otočila doprava, byl tam Jiří Burian aka Gregory Finn aka Ghostmother aka Southpaw aka Republic of Two aka Kapitán Demo. Jo a ještě jsem chtěla říct, že jsem na ulici viděla Evu Holubovou!

Eva Holubová, která se tváří jako já, když jsem viděla Evu Holubovou

Největším nešvarem na koncertech ovšem nejsou celebrity, před kterými se člověk musí mít neustále na pozoru (aby neudělal faux pas, že ano), ale předbíhající a neukáznění návštěvníci. (Čte-li mne nějaký pamětník, jistě si vzpomíná na mého geniálního a průlomového průvodce nazvaného Manuál dobrého kocertního zážitku, který s trochou štěstí vyhrabu časem z šuplíku, opráším a znovu vyvěsím, protože je škoda na tento ultimátní guide, který napomáhá všem nešťastným dušinkám ukojit touhu po hudebním štěstíčku, zapomenout.)

Ne, na koncertě Beach House se nesluší vyvolávat konflikty, započínat rvačky ani drobné šarvátky. Přesto jsem od toho v některých okamžicích nebyla daleko. Ne všichni kolem nás byli totiž kvalitními posluchači kvalitní hudby. Tak třeba, po mé pravici se v přestávce před Beach House usídlilo hejno malých hloupých dívek, které začalo štěbetat. Pochopte, nevadí mi štěbetání a i když to nerada připouštím, i já občas zabřednu do štěbetání o blbostech, ale jen v práci, když mě nebaví pracovat (to byl vtip, mě to v práci baví pořád). Jenže tyhle hlupačky štěbetaly o blbostech a mě tlačily boty a bylo mi teplo a vlastně si myslím, že jsem v minulém životě klidně mohla být Hitler nebo podobný padouch, který tahal kočky za ocas a topil malá štěňátka. Protože ty holky po mé pravici jsem chtěla zabít. I mean it. Vrcholem bylo, když mě kdosi zatahal za rukáv a řekl: "Já mám tady malou kamarádku, můžete nás pustit?" Jako kurva WTF?! Jo, jasně, pustila jsem ty husy přede mě (a nakonec se stejně ukázalo, že se znají s hlupačkami po mé pravici), ale věřte, že jsem jim pak pošlapala nohy a zasadila se o to, že to malé pískle stejně nic nevidělo (o to víc mi šermovalo před obličejem foťákem) a pak se mi konečně tělem rozlilo teploučko a nirvána navozena poslechem kvalitní hudby.

Občas se mi ale chce zoufalstvím i třeba začít plakat nad tím, jaký je ten dnešní svět zlý.

Když jsem pak po koncertu prchala před bojechtivým lidem, který toužil po mé krvi jako pomstě za maličkaté předběhnutí, všimla jsem si ve frontě nejspíš svého největšího anti-fanouška na světě, Filipa. Udělalo mi to ohromnou radost, protože jsem se bála, že je Filip dávno mrtvý a to kvůli mým neuváženým nemravným návrhům. Tak ještě jednou: Ahoj, Filipe!

A o mých trablíkách a bolístkách všedního života zase příště.

P.S.: Pusťte to naplno, váš účes to vydrží!