MAD WORKER*

Letos na jaře mi končila platnost občanky. Protože jsem nesnesitelnej puntičkář a time manager, dost dlouho dopředu jsem to datum měla poznačený v kalendáříčku, zvýrazněný růžovou fixkou a to hlavně proto, že jsem si dala předsevzetí, že se nechám vyfotit konečně tak, abych se nemusela stydět tu průkazku komukoliv ukazovat. To znamená, že konečně pořádně zhubnu (aby se mi tzv. proštíhlil obličej a vystoupily lícní kosti) a dám se na zdravou a vyváženou krmi a ve svejch pětadvaceti se díky tomu konečně zbavim akné. Ani jedno ani druhý se mi nepovedlo (velký překvápko), takže jsem si svůj osobní cíl zrevidovala na prostý: nebudu na občance vypadat jako dement. Zdálo by se to jednoduchý, jenže jsem to zcela nečekeně posrala tim, že jsem chtěla vyřízení nový občanky stihnout v obědový pauze (čirý bláznovství). Jenže nejdřív jsem si při nástupu do tramvaje vzpomněla, že vlastně nemam nabitou průkazku na socku, takže zpátečka a nabít, a když už jsem se konečně dokodrcala na magistrát, zjistila jsem, že zrovna tuhle budovu, kde je velkovýrobna občanek, rekonstruujou, takže celá občanková agenda je přesunutá do druhý budovy (btw. asi dvě minuty od budovy, kde pracuju - heuréka). Obědová pauza v hajzlu, občanka nikde, no cestou zpátky do práce jsem volala mámě, protože ta může za všechno a vyčítala jsem jí, proč mi proboha neřekla, kde se dělaj průkazky. A moje máma mi zase řekla, že si za všechno můžu sama a že jsem neschopná a že mě zbaví svéprávnosti. A že mam přetáhnout obědovou pauzu a jít si udělat občanku. Takže k okýnku jsem přišla zadejchaná, růžová jak vepř, zpocená a s připláclejma vlasama na čelo. Proč to ale všechno píšu: největší pojeb mě čekal od úřednice příjemný jak drobky ve spacáku, když mě před focením začala instruovat k tomu, abych si narovnala brejle. Pravou stranu trochu nahoru, ještě trochu, no to už je moc, poštelujte tu levou, ale né, to máte pořád strašně nakřivo! 

Carol Pifková za přepážkou, ale vlastně tak trochu i já.

Věc se má tak, že když mi byli čtyři, máma mě donutila jít na plastiku uší, protože jí připadalo, že mám tzv. plachťáky jako slon Dumbo a dobový fotky jí tak trošku dávaj za pravdu. Jenže se ta náročná několikahodinová operace odehrávala v první půlce devadesátejch let v naší mostecký nemocnici, kde nebyl žádnej Cvach ani Sova, ale spíš nějakej notor, co si na operační sál odskočil po pár panákách zelený z bufáče v přízemí. Nebudu chodit kolem horký kaše, prostě mi ty uši přišili blbě a křivě. Za normálních okolností bych si řekla, že zpackaná plastika ve čtyřech letech ze mě automaticky nedělá Donatellu ani Pilarku, problém znamenaly právě až ty brejličky, který běžně nahoděj člověku automaticky fasádu Einsteina, perverzní úči, právníka nebo aspoň Václava Moravce. Jenže já díky těm (nejen) křivejm uším vypadala prostě jako mentálek.


Proto jsem si řekla, že člověk musí jít tomu štěstíčku trošku naproti, a začala si šetřit na laserovou operaci, která vyřeší všechno moje trápeníčko a navrch zajistí světovej mír. S blížícím se termínem vstupního vyšetření mi ale kdesi v hlavince začalo blikat varovný světýlko a osud nasadil svojí poker face a začal se tvářit jako nezvratnej.
Google našeptávač se evidentně urval ze řetězu, a bezprostředně po zadání písmenka s zašeptal slepota, pod písmenkem z se zase schovávala zpackaná laserová operace a tak dále. Zničehonic mi začalo chodit enormní množství nevyžádanejch e-mailů nabízejících kontaktní čočky a nový brejle za pakatel. A co myslíte, kde jsme měli v červnu firemní teambuilding? Ach ano, na Neviditelný výstavě, kterou nás provázeli slepejši, jsme si formou humorné hry zkoušeli, jak moc thug life bysme měli jako slepci. Náhoda? Nemyslim si! Finální úder osudu ale následoval právě v den vstupního vyšetření na klinice. Horko těžko jsem přemluvila svýho kluka, aby mě do Prahy hodil autem. Hrozně se cukal a vymlouval se na to, že do Prahy autem nerad jezdí (!). Jestli ale něco zvládám bravurně, je to vztahový obviňování, výčitky, výhrůžky a vydíráníčko, takže se nakonec jelo. Po cestě ani jeden z nás nebyl ve svý kůži, atmošce nepřidalo ani info mýho kluka, že při zatáčení cejtí, jak se to auto z nějakýho důvodu celý klepe (!!). Jako zkušenej motorista (naposledy jsem řídila na gymplu) jsem si udělala rychlou analýzu motorovýho vozidla a bylo mi to jasný. Určitě nám upadne kolo, oba se zabijeme a to všechno jenom kvůli tomu, že si myslim, že s brejlema vypadám jako retard, i když je jasný, že ani sebedražší plastická operace a transplantace mozku mi nepomůže. Zbytek cesty jsem se potila a modlila, abysme neumřeli a když jsme dojeli před kliniku, řekla jsem si ty vole vono to fakt funguje. A pak můj kluk uškvařil spojku (!!!), takže auto 100 kiláků od domova nepojízdný a odsouzený do šrotu k odtahu. Nervíky jak špagáty, ne že ne, ale řekla jsem si, že když už jsem to dotáhla tak daleko, nemůžu to vzdát, takže jsem na vyšetření šla. Na klinice se mi vesmír vysmál až se za břicho popadal, protože místní DJ s vytříbenym vkusem smažil celej den randomem kompletní diskografii Arcade Fire (!!!!) a pro moje entrée citlivě zvolil skladbu No Cars Go (WTF level: nekonečno).

Když jsem tyhle komický scény druhej den přehrávala kolegyňkám v práci, měly husí kůžičku a vodpřísáhly, že v tom musí mít prsty nějaká vyšší mocnost. Rozhodla jsem se jí dát na prdel (tý vyšší mocnosti), protože já se přeci jen tak z něčeho neposeru. No stress. Takže jsem si i přes hmatatelnou výstrahu osudu domluvila termín operace, poprosila papá o odvoz, protože můj kluk ode mě dal samozřejmě ruce pryč, a nahlásila si dovču v práci. Den před operací jsem zaúkolovala ajťáky, nechť mi nastaví na dva tejdny automatickou odpověď do e-mailu, a sklízela jsem si pracovní místečko, když ejhle najednou telefon, ve kterym mi paninka z kliniky prakticky půl dne před plánovanou operací řekla, že se celá akce kulovej blesk z technickejch důvodů odkládá o týden, no snad to pro mě neni problém. To bych se z toho posrala, to vám povim. Slzičky ve vočích, fantazie na plný vobrátky (technický důvody jsou zástěrka pro rozbitej laser, zpackanou operaci nebo nervovej kolaps nějakýho doktůrka?!?!?!), pokorná omluva ajťáčkům, šéfový a papá, a pocit, že je to fakt krutá hra osudu a že mě nikdo nemá rád.

O tejden pozdějc ode mě pro změnu dal ruce pryč můj papá, takže jsem musela program výčitek, vydírání a příslibů svýmu klukovi nastavit na nejvyšší level, aby mě tam doprovodil aspoň on. Doprovodil, ale pěkně mi to osladil, to vám povim. Od samýho rána mi tzv. házel klacky pod nohy, rozčiloval mě a nadával mi před lidma, že jedeme špatnym autobusem, kladl mi debilní otázky, smál se mi, že budu jako Esmeralda a pouštěl mi scénu z Nezvratnýho osudu 5, ve který smrt dožene jednu chudinku zrovinka na laserový operaci očí. Velký achjo, opora nahovno, nervy nadranc, ale blogerky a pani z instruktážního videa tvrdily, že celá operace je brnkačka a žůža úža zkušenost, která za to fakt stojí. Celý to prej trvá jenom pár minut, během kterejch jsou ale na člověka všichni milí jako když máslo ukrajuje, takže z doktorů a sester jsou rázem vaši BFFs. Takže jsem prudícího kluka vytěsnila, svoje obavy setřásla a počítala s happy endem.



Jenže jak před lety pravil klasik Vašek, jsem jenom ustrašená malá holčička, co se chytá stébla a já bych ještě chtěla dodat, že nikdy nepřestanu sama sebe překvapovat, když z hloubi mý černočerný duše vyhrabu nějakou tu světlou naději a navenek se jevim jako optimista, co doufá v lepší zejtřky. Neni všechno zlatínko, co se třpytí, takže ani doktůrci nejsou pořád jenom za sluníčka, ale když maj hlad, chovaj se kupodivu jako obyčejný smrtelníci (byla jsem poslední pacient před polední pauzičkou, takže jsem nebyla ušetřená dialogu o tom, co za dobrůtky sestry schovávaj v obědovejch krabičkách v erární lednici). Jako já vim, že když má člověk hlad, stane se z něj automaticky Joan Collinsová, ale v ten moment mi došla poslední špetka empatie s hladovějícíma a já se začla litovat a loučit se zbytkama svýho zraku.

Náladičce na operačním sálu jsem následně nepomohla ani tim, že když mě konečně po hodině čekání a rozkapávání přivedli a já si lehla na lehátko a převezli mě pod laser... jsem řekla, že nutně potřebuju na záchod. Všichni už se evidentně viděli, jak rejou umělou vidličkou v plastovym korýtku s kuskusem nebo rozblemcanejma knedlíkama s vomáčkou, takže unisono voči v sloup a mě bylo docela trapně, ale tak jsme jenom lidi, no ne? Když jsem se vrátila a uléhala na lehátko, někdo, koho jsem neviděla, protože už jsem neměla brejle, ale jasně jsem slyšela, že si nervózně podupává nožičkou, se mě ironicky zeptal, jestli už je všechno v pořádku a můžeme konečně začít. Nebylo, ale rozhodla jsem se nebejt za krávu a proto jsem to tajila.

Z instruktážního videa jsem věděla, že vedle milionovýho personálu, kterej člověka nepřestává laskavym hlasem uklidňovat a informovat o průběhu operace, je největším parťákem každýho pacienta plyšáček tzv. na postiskání. Těšila jsem se moc, protože miluju mazleníčko a dítě uvnitř mýho ponurýho dospěláckýho já má pro plyšáky prostě slabost. Jenže pomazleníčko s totálně scary plyšovym čoklem, kterej je durch propocenej z mazleníčka s dvaceti lidma, co šli pod kudlu přede mnou, takže vypadá a smrdí jako masturbační plyšák předpubertální dívenky, neni nic, co by na mě mělo uklidňující účinky jako rohypnol (pani ve videu se tvářila, že jsou to ekvivalenty). Plyšáka ne, raději bibli knihu!

A pak to začlo. O soundtrack v mý hlavě se bez pozvání postarali Justice s nestárnoucí klasikou, co vám budu povídat, jelo mi to jako smyčka pořád dokola. To, co všichni připodobňovali k lechtání v oku, slabší povahy připouštěli, že cejtí jakejsi tlak na oku, ale přísahali, že bolest fakt ne, mi připadalo jako novodobá tortura. Zachvácená absolutním pocitem paniky jsem cejtila každý rejpnutí a trvalo to celou věčnost. Propotila jsem komplet celý voblečko neboli můj OOTD, při odchodu mi pot čvachtal i v botách. Nechci ani domejšlet, co by se stalo, kdybych na začátku nesebrala odvahu a tzv. si neodskočila. O uklidňování ze strany doktůrků nemohla bejt řeč, naopak mi byla položená ohleduplná otázka skoro až filozofickýho rázu: "A vy teď takhle hysterčíte proč?", na kterou jsem hledala diplomatickou odpověď marně, protože mi bylo blbý říct, že je to celý jako ze zkurvenýho hororu a že lituju toho, že na to padly veškerý moje letitý úspory, což znamená, že teď budeme muset po zbytek života jíst knedlíky s cibulkou a naše micušky budou muset baštit granule K-classic a chcát do Mikeše, i když jsou teda zvyklý na trošinku jinej standard.

Můj život je nikdy nekončící sled vzájemně navazujících failů, proto mě dost překvapilo, že na mě můj kluk celou tu dobu poslušně čekal. Co mě ale nepřekvapilo vůbec, že když jsem si mu postěžovala, že to teda rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou, vmetl mi do obličeje, že to je tim, že mam nízkej práh bolesti (ve skutečnosti vydržim jak kůň), a ať nemelu a radši s nim jdu do Burger Kingu, protože mi strašně smrdí z pusy, prej asi hlady. A proto jsem si ho vybrala, holky, protože když je nejhůř, ví, jak člověka podpořit! #stayklasik Když jsme pak při ochodu z potkali dvojici zoufalců v bílejch tričkách loudit příspěvky v rámci akce Bílá pastelka z nebožáků jdoucích z oční kliniky (což mi doteďka přijde jako zdařilej trolling), rozbrečelo mě to jenom trošku.

Teď už se tomu jenom směju.

Aby to ale nevyznělo tak, že imrvére jenom píčuju na celej svět (počkat, vždyť já vlastně... ), chtěla bych jenom říct, že díky tomu, že mam tuhej kořínek a nesmírnou vůli k životu, dostala jsem se z nejhoršího a vážně uvažuju o tom, že bych si zašla na matriku a zřídila si prostřední jméno Rys Ostrovid (snad to můžou bejt dvě slova), protože momentálně vidim úplně všechno. (Hlavně chyby druhejch.) Teda jenom ve dne. Díky tomu, že mam tak nějak vod přirození rozšířený zorničky i za bílýho dne, který už víc prostě nedaj, ve tmě vidim stejně blbě jako před operací. Nemluvě o tom, že bych vám přála vidět, jaký světelný efekty mi teď hází veškerý veřejný osvětlení, hotovej mejdan roku z Václaváku. Nemůžu se proto dočkat svojí první jízdy autem za šera nebo tmy; něco mi dává tušit, že to bude ještě větší vzrůšo a hazard než teď.

Závěrem bych chtěla personálu z celýho srdíčka poděkovat za pečlivost a laskavost, kterou mi věnoval. Kdyby mi chtěl taky někdo nabídnout nějakou tu formu spolupráce, jako že by třeba na svejch stránkách zveřejnili link na tenhle příspěvek a jako poděkováníčko mi vrátili část prašulek, byla bych moc vděčná a dobrý slovo šiřila dál. A když nic, tak aspoň doufám, že vyhraju ten zájezd do Londýna, to by bylo moc príma. #rádosestalo ♥

Ahoj holky a kluci, jak se pořád máte? Včera jsem si jela depčičku hezky vod rána, no vlastně už od čtvrtka. Včera jsem měla totiž půljubilejní narozky a nepsaný zákony džungle kanclu velí, že oslavenec zajišťuje kurvy, chlast a chlebíčky v pracovní době pro všechny. Chtěla jsem se blejsknout jako kuchtička, bydlenka a Dituška all in one, ale nějak mi to nevyšlo, takže jsem nakonec servírovala muffiny, se kterejma by se daly rozbíjet výlohy, a čískej dort, kterej vypadal, jako by ho uplácaly zaměstnanci chráněný dílníčky. Ale to neva, já si prostě frčim dál ten svůj diskopříběh, jen tak z něčeho se přece neposeru.



V rámci oslaviček jsem si teda naordinovala něco trošku delšího, plnýho jinotajů a srdcebolnejch vyznání, bolístek a křivd, takže vzhůru za dobrodrůžem! Hele, je asi nadmíru jasný, že já nejsem žádnej sluníčkovej človíček, ale spíš pěknej bubák kříženej s Wednesday Adamsovou (když mám světlý chvilky). Takže asi nikoho nepřekvapí, když prozradim, že od začátku roku si jedu na vlně kontinuální krizičky a řešeníčka, který imrvére zaneprazdňuje ten můj ptačí mozeček. Chtěla jsem skončit se školičkou, s prácičkou a i se svym klukem, což vyvrcholilo jednou zvlášť zábavnou scénkou, při níž se mě můj kluk zeptal, jestli nejsem padlá na hlavu a jestli jsem náhodou nezapomněla, že jsem se s ním už jednou rozešla před tejdnem. Ježiš, no tak mi to vypadlo! Na férovku jsem taky plánovala, že tzv. ode všeho uteču, nebylo by to poprvý ani naposled, a odjedu na několik měsíců do Ameriky a zažiju něco novýho a vzrušujícího a vrátim se free a s čistou hlavou, o 20 kilo lehčí a s hezkejma fotkama.

Kdo mě ale trošku zná, ví, že jsem nic ze svejch odvážnejch, vzrušujících a rebelskejch plánů nezrealizovala, protože jsem od malička sráč a posera, ale já to nevzdávám a v duchu stále držim zatnutou pěstičku, protože naděje umírá poslední, že jo. Máma mi řekla, že školu dodělám i přes její mrtvolu a s klukem že se nemam rozcházet, protože, ruku na srdce, já nemam šanci si někoho jinýho najít. Dál mi vyčetla, proč proboha současně nosim tričko s kočinkama a pruhovanou sukní, že už nejsem rozverná školačka, abych mohla tzv. mixovat různý styly a vzory. Druhej den jsem jí chtěla udělat radost a vzala jsem si na sebe šaty s vědomím, že s nima nemůžu nic pokazit, ale jenom se na mě podívala kritickym okem a řekla, že šaty dobrý, ale ať nezapomínám na to, že mam hnusný tlustý nohy, který neni radno ukazovat světu. Takže vlastně můžu bejt ráda, že jsem to s klukem ještě urovnala, když jsem ty svý hysterický rozchody svedla na PMS.



Jednou, když jsem udělala jednu pekelně těžkou ústní zkoušku, vylezla jsem z pod stolu, oprášila si kolena, rozloučila se s profesorem a šla si koupit lístky na Interpol. Pochopte, Interpol jsou pro mě tzv. srdcovka a hudba mýho pubertálního já. Ježišmarjá, co jsem se jich naposlouchala! Co já se u nich nabrečela! No hodně, to vám povim. Bizárek je, že jsem je objevila ve Snídani s Novou, kde pouštěli klip k Rest My Chemistry, dál si pamatuju, že na ČT pouštěli kdysi v sobotu po obědě záznam z koncertu, na kterej jsem musela koukat v přítomnosti mejch rodičů, což je prostě peklo, když si vezmete v potaz, jak děsně niternej zážitek a všeobecnej doják by to měl bejt, no ale teskněte v přítomnosti rodičů, to je absolutně n e p ř í p u s t n ý ! No a pak už přišel ten osudnej Silvestr, kterej jsem si představovala teda fakt jako úplně jinak, myslela jsem si, že jsem našla opravdový přátele, ale hudební prorok Insejn a jeho holka Niki mi urobili zle a vymysleli si, že jim nejde eletřina, sice jim nějakou záhadou frčí kompjůtr a internety, ale že z tehdejšího plánu na príma Silvestr nic nebude, takže prostě poděl a nejvíc nastavený zrcadlo, takže jsem půlku večera strávila kreslením jelenů do deníčku a posloucháním Pioneer to the Falls a když jsem se z toho trochu oklepala, šla jsem za našima do obýváku a za ostrovtipu Peťana Rychlýho a jeho best scének z Natočto vstoupila do roku 2009, kterej byl ve všech ohledech zlomovej, ale to jsem tehdy ještě nevěděla, to dá rozum.

No, takže lístky na Interpol jsem si koupila ze sentimentu a nostalgie a pak jsem se teda začala pekelně těšit, protože jako sorry, ale all my wildest dreams are comming true,  protože vloni Arcade Fire a Blink-182 (miluju svůj vytříbenej hudební vkus) a letos Interpol? No tak teď konečně můžu umřít, že jo. Plánovala jsem si, jak do koncertu zhubnu patnáct kilo a dám se trošku dohromady, ale překvapivě to nějak nedopadlo a mě asi dva tejdny před koncertem přepadla další depka a já jsem se přestala těšit úplně! Pamatuju si to, jako by to bylo včera: kolegyňka se vrátila z obědový pauzy s novejma sandálama z výprodeje asi za stovku, takže mě v očích naskočili dolary, srdíčko jen těžko zvládalo 155 tepů za minutu, no musela jsem jít taky, cestou jsem si pobrukovala We're going to Ibiza a Vamos a la Playa a v obchodě jsem si našla úplně suprácký boťáry za hubičku a cestou ke kase to zničehonic přišlo, dojezd jak kráva, propad náladky až na samý dno, no prostě úplnej twist jak to umim jenom já a Káně!

Asi takhle nějak to vypadalo.

Jo, vobčas mě to takhle přepadá, no holt jsem boťáry vrátila zpátky na stojan a šla zpátky do práce jak zpráskanej pes. Co bylo horší, že vlivem týhle ztráty chuti do života jsem se taky přestala těsit na celý slavný Interpol, protože jsem se bála, že zestárli a že jsou za zenitem a Paul Banks bude mít vyfetovanej obličej a prověšenej zadek a vůbec. Chtěla jsem prodat lístky a za peníze, který si prodejem vydělám, si koupit třeba dům na Floridě nebo tak něco, ale nakonec mě můj kluk donutil tam jet. V autobuse jsme si poručili kapučínko, horkou čokošku a Popcorn, protože nám bylo trošku chladno a taky jsme se chtěli dozvědět, co teďka frčí mezi omladinou. V Praze jsem snědla pekanovej pletenec a růžovýho donuta a pak mi to přišlo líto, protože všichni v Praze jsou hubení a hezcí a já jsem almara. Zatimco já trpim imrvére stihomamem, že na mě každej čumí a můj kluk mi to vymlouvá, že prej jsem paranoidní, protože nikoho nezajmám, tehdá v Prazé musel uznat, že na mě fakt každej čuměl. Takže to mam potvrzený, vypadám jako almara!

Když jsme byli naposledy s Lumírem, což je partner ségry mýho kluka a mimochodem taky odborník na jakoukoliv oblast lidskýho života, od golfu přes diskografii Arcade Fire po gastronomii, tvrdil nám, že v Prazé je restaurace Dish, kde dělaj nejlepší burgry a že von tam byl a fakt že jo, ty burgry jsou eňo ňůňo! Lumírovi už bylo pade, takže veškerý info od něj bereme docela s rezervou, ale prostě bylo jasný, že do Diše musíme, ať jsme tzv. světoví a máme se s ním příště taky vo čom bavit. A tak jsme šli a cestou jsme potkávali žebráky a taky feťáky, co si vyměňovali stříkačky, no bylo to docela vzrůšo, co vám budu vyprávět. Z burgrů jsme byli trochu rozmrzelí, mě osobně to přišlo takový nijaký a navíc dát za jídlo pro dva pětikilčo jsme se docela kroutili, no v mekáči bysme se najedli líp za zlomek peněz, ale tak nejsme žádný buráci z venkova, že jo. Plusový body počítám obsluze za to, že nás automaticky začli vobskakovat v cizí řeči (protože sem jim nerozumněla, myslim si, že mluvili tzv. hadím jazykem, ale můj kluk tvrdí, že to byla angličtina), takže možná nevypadám jako vobyč almara, ale jako cizokrajná almara a to se počítá. Nakonec ale musim jít s bodama pro Diš spíš do mínusu, jelikož byla servírka drzá jak vopice a při placení kartou se naférovku mýho klula zeptala, kolik má připočítat tzv. tuzéra. Donebevolající škandál! Bylo přece nade všechno jasný, že ta pětikačka, kterou jsme položili na stůl, je jenom pro ní a její krásný oči, a klíďo píďo si ji může šoupnout do kapsy a cestou z práce si za ní koupit něco pěknýho na sebe.

A pak už jsme si šli poslechnout teda ty Interpol. V LMB bylo vedro jako prase, ale já jsem jako docela zvyklá, protože v práci máme asi poslední tři tejdny konstatní teplotu 35+, a to prosim pěkně nedělám u pásu, ale v kanclu, takže tvrzení, že mam teplý místečko na úřadě v posledních dnech dostalo nečekaně novej rozměr. A navíc já mam prostě teploučko ráda, v krvi mi konstatně kolujou krystalky ledu, který se rozpouštěj při teplotě nad pětadvacet stupňů, takže mě jako docela serou kecy všech těch lidí, co pomocí rituálních praktik vzývaj déšť a ochlazení. Vlezte si do mrazáku, debilové, jestli vám je vedro, a nechte mě se vyhřejvat! Abych se ale vrátila k jádru pudlíčka, klima v LMB bylo i na mě zu viel, takhle jsem se nepotila ani tehdy na koncertě My Chemical Romance a že tam jsem si šáhla na dno. V tu chvíli přišel vhod Popcorn z autobusu a já jsem prokázala nečekaně duchapřítomnost a z plakátu One Direction si vytvořila funkční vějíř. Tzv. užitý umění. Každopádně samotný Interpol vypadali docela v poho, můj kluk furt nadával, že se vůbec nepotěj, což jsem mu vysvětlovala střídavě botoxem a drogama. Vůbec taky nechápu, co za máničku to hrálo na baskytaru, to jsem ještě v životě neviděla takovýho křížence Yettiho, emaře s patkou a parního mopu.

I'm quietly judging you a nesouhlasim.

I při tom všem křepčeníčku ve vedru přeci jenom husinka byla, protože já jsem i po těch letech hodně moc in love with první albíčko, takže prostě stačí říct Leif Erikson, Untitled a Stellinka, netřeba dodávat něco dalšího, slzičky na krajíčku a  splněnej sen, co vám budu povídat.

Shrnuto a podtrženo, jak jsem byla několik dnů doslova v hajzlu z toho, že bych měla opustit rodný město, když i v roce 2015 vypadám jako almara, samotnej den zúčtování byl moc super a vycházelo mi všechno, na co sem šáhla, skoro jako bych si dala doušek Felix felicis! Jako tradičně bych chtěla na tomhle místě poděkovat mýmu klukovi, že to se mnou ještě nevzdal i když občas nechám bordel ve dřezu. Ale vo tomhle ten život neni, nebo snad jo?

Guten Tag meine Liebe!

Pozdě, ale přece! Kdo si počká, ten se dočká! Lépe pozdě, než nikdy! A tak dále, stačí jednou.

Víte, některý dny stojí pěkně za hovno. To ale nebyl případ úterku! Kdyby mi někdo tvrdil, že jednou přijde den, kdy mi vyjde všechno, na co šáhnu, nevěřila bych mu ani nos mezi vočima, protože drtivá většina mýho života stála za starou belu a co se dalo tzv. pohnojit, to jsem tzv. pohnojila. Proto vlastně doteďka nevycházim z údivu, že to všechno klaplo, že když jsem přijedla ze státnic domu, tak na mě nečekal byt vzhůru nohama a nešťastnej chlapec se zbídačenou kočkou, ale naopak bylo uklizeno, že by se dalo jíst ze země a kočka zářila štěstím, protože se mohla celej den třít o svýho oblíbenýho páníčka, a chlapec mi předal růži a měl všechno naplánovaný a připravený a nebylo potřeba vůbec nic řešit. Halelůja!

Ani po cestě nach Dresden se nic neposralo. Navigačka fungovala a výfuk neupadl, takže nebudou žádný storky k táboráku. Jediný, co mě trochu vyděsilo, byla frontička před koncíkem, která se ošklivě táhla několik set metrů, ale ukázalo se, že Němci jsou prostě Němci a maj tak nějak vod přirození všechno dobře vošéfovaný a proto všechno běželo jako na drátku a rychle to odsejpalo. Tak jsme se aspoň pokusili ztropit výtržnost, když jsme chtěli pronést dvě flašky s pitím a několik chlebů a jablek na sváču do areálu, ale velitelé u branek na to přišli a došlo na potupný vyhazování do kontajneru. No ale protože jsme prostě pevně počítali s tím, že si sváču dáme hned po příchodu na koncert, až bude hrát Trouba Paleta (ježiš já vim, že se to píše jinak), tak jsme měli hlad, jenže všechno bylo ukrutně drahý. Můj chlapec mě ale upozornil, že na stánku inzerujou něco za dvě eura padesát centů a tak jsem řekla jo, tak to kup, ale pak jsem měla strach, aby to nebyla nějaká nachytávka. Německy umim říct jenom Durchfall a Guten Tag, máte die Katze? a tak jsem pojala podezření, že za dvě padesát prodávají třeba jenom hořčici nebo tak něco. Ale naštěstí to vyšlo a dvě padesát stála klobása s rohlíkem a když jsme se ujistili, že si na ní můžeme dát zadarmo kečupu a hořčice kolik hrdlo ráčí, zalitovala jsem, že jsem si s sebou nevzala nějakej kelímek a že si nemůžu napumpovat kečup a hořčici na doma, když je to zadarmo. Achjo, no tak příště.

Po Palettě na pódium přišel dýdžej a začala pravá dýza. Mám podezření, že se jednalo o HP Baxxtera ze Scooteru, protože ten chlap vypadá posledních 876457923 let pořád stejně, jenže tenhle měl klobouk naraženej do obličeje, což mi neumožňovalo 100% identifikaci. HP Baxxterovi se za mixážním pultíčkem evidentně líbilo, protože hrál dlouho a vždycky když už to vypadalo, že mu došly nápady, pustil tam zas nějaký další tuc tuc tucky. Můj chlapec po chvíli začal kňourat, že ho bolí zádínka a jestli bychom si nemohli jít sednout a že bychom viděli krásně díky důmyslné architektuře přírodního amfiteátru, ve kerym se koncík odehrával. To jsem samozřejmě rezolutně odmítla, protože jsem nezaplatila takový prachy za to, abych seděla a mohla si tak maximálně nožičkou přidupávat do rytmu. Pak to konečně vypuklo a já celou hodinu a půl koukala do týlu ultravysokýho chlápka přede mnou, co zakrejval celýho Wina Butlera a občas i kus Reginy.

Ale i když jsem to nejzásadnější neviděla, stejně to byla bomba a masakr. Můj chlapec bezprostředně po objednání, zaplacení a vytištění lístků řekl, že se koukal na setlisty z předchozích koncertů a že je to hroznej setlist a vůbec se na to netěší, ale byly to zbytečný obavy. Z Neon Bible mi teda jako chyběla Black Mirror a Windowsill, z The Suburbs mohli dát ještě Suburban War a We Used To Wait, no a z Reflektoru logicky chybělo Here Comes The Night Time II, Porno a Supersymmetry, ale jako nejsem blbá a tak jsem prostě dopředu věděla, že když to jako nikde nehrajou, tak najust v Drážďanech to asi taky nedaj. Naopak mě úplně uchvátila live verze Empty Room, protože to byla prostě (za tenhle výraz se budu stydět do konce života) mrda (achjo, nemůžu to tady tak nechat), a po ní bylo hned The Suburbs a dobrá byla taky It's Never Over (Oh, Orpheus), což je moje velmi velmi velmi oblíbená písnička, no a tohle odzpívala Regina metr od nás na nějakym improvizovanym pódijku a na konci plakala a bylo to strašně moc krásný a dojemný a to byl ten okamžik, kdy jsem jí přestala nenávidět, protože já jsem ji nenáviděla, protože mi můj chlapec neustále podsouval, že Regina je takovej diblík a já nesnášim diblíky, ale myslim, že když zpívala Orphea, dost jasně se ukázalo, že Regina žádnej diblík teda fakt neni a naopak že je to člověk se srdíčkem na pravym místě. A taky hráli Rococo, což je prostě můj totální secret dream, slyšet Rococo live, a bylo to super a ještě víc super bylo, když pak po nutný pauzičce zahráli Normal Person, což byl takovej zlatej hřeb večera a bylo to asi fakt jakože nejvíc. No a druhej jakože asi fakt nejvíc hřeb byl pak při Here Comes The Night Time, kdy všude začly tryskat konfety a já jsem je měla úplně všude a ještě po příjezdu domu jsem je vytřepávala z bot, podprdy a spoďárů. No ale to si prostě najděte na youtubku, ale i když si to najdete, tak prostě nevíte a nepochopíte, žejo. No příště holt musíte jet taky.

Humorný byly všechny písničky, no dobře, byly dvě, ve kterejch se dělá takový to hú-úúú-úúú, protože človíčci kolem mě byli evidentně v totální euforii a tak svym hučením Arcade Fire pomáhali, což by teda nevadilo, ale problém je v tom, že málokdo ty vejšky hlasově zvládá a kamenem úrazu byl pán za mnou, kterej se rozhodl, že ty vejšky prostě nedá, že je neutáhne, a tak to hú-úúú-úúú posadil níž a začal zpívat barytonem, což se dost rozlejhalo a ten pán, jehož týl jsem za tu hodinu a půl mohla důkladně prozkoumat, se několikrát otočil pátraje po původci toho zvukovýho zla, ale našel jenom mě a asi mu to nějak nesedělo a já vždycky, když pátral, jsem se snažila mít rty maximálně sevřený, aby bylo jasný, že já nejsem ten bručoun, ale stejně si myslim, že mu to vrtalo hlavou a pojal podezření.

No co vám prostě budu vyprávět, bylo tu super a kdo tam nebyl, jako by... ehm... nebyl. A teď napíšu něco strašnýho, něco, čeho budu v zápětí litovat a rvát si vlasy a dost možná to i smažu, ale tak co, že jo. Prostě bych chtěla mocinky moc poděkovat svýmu chlapci za to, že mě do Drážďan vzal a ani nebyl moc votrávenej, že se mnou musí trávit svoje volno a vlastně bych mu chtěla poděkovat za to, že to se mnou těch pět let jakože drží a že mě nemlátí a nenadává mi (moc). Protože i když mě strašně moc sere a sere mě 365 dní v roce a i když drtivou většinu chvil, co spolu trávíme, mám sto chutí vyskočit z kůže nebo se aspoň dát na drogy, je to prostě můj kámoš a mam ho ráda.

Konec děkovačky, tak zase zejtra, kočky. (pseudorým)

Když jsem vloni odcházela ze státnic s hysterákem jako prase, zabarikádovala jsem se na dvě hodiny na školních záchodcích a s brekem jsem se litovala a v duchu jsem nadávala celý podělaný komisi, která mě ponížila až hanba, aby mi na konci tajemnice řekla, že teda jako jo, že mi to daj. Přísahala jsem, že už nikdy podobnej lynč neabsolvuju. Jenže když jsem pak ze záchodů vylezla a s rozmazanou řasenkou po celym obličeji volala mámě, jací jsou lidi zlí, došlo mi, že mě to čeká ještě minimálně dvakrát. Protože nejsem Troška(ř) a naopak jsem věčnej student, co dělá jen tak z legrandy dvě školy zároveň a taky že i po tom strašnym zostuzení a fiasku a trapasu, o kterym si do dneška štěbetaj ptáci na střeše a řeší ho študáci ve svý skupině na fejsu, ve který se připravuj na letošní státnice, takže i po tom všem bezpráví, který na mě bylo loni spácháno, ehm, pokračuju ve študýrování na stejný fakultě, na navazujícím oboru a s těma samejma lidma, který tehdy stáli v komisi a který mi tzv. urobili zle.


Takže ve chvíli, kdy jsem odhalila tenhle svůj nezvratnej osud, že se podobnýmu, ne-li horšímu ponížení budu muset ještě minimálně dvakrát vystavit, přísahala jsem na tortillový brambůrky z Lidlu, že za rok to bude všechno jiný, protože budu připravená na všechno a poučim se z krizovýho vývoje. Učit se na státnice budu průběžně a polehounku a všechno si zjistim do hloubky a pak státnicovou komisi oslnim nejenom svejma znalostma, ale taky ostrovtipem, protože si budu strašně sebejistá. Hovno, hovno, velký hovno. Vysrala jsem se na to stejně jako loni. Co jsem ovšem nepodcenila, byly tzv. úlitby bohu. Pravdou totiž je, že ty prachy, kterejma jsem během pěti minut při svý zdánlivě neškodný cestě do Prahy zasponzorovala jak klauny pro děcka v nemocnicích, tak chirurga, kterej si zapomněl v metru baťoh a potřeboval na vlak, protože v Trutnově na něj někdo rozoperovanej čekal na sále, jsem rozdala schválně a zištně, protože mi bylo jasný, že jestli chci v červnu odstátnicovat, musim taky něco vobětovat, žejo. Jenže to ten nahoře trošku zkonil, protože si asi myslel, že ho uplácim na ty zkoušky, který jsem dělala na druhym oboru a na který jsem se prostě vykašlala, protože jak mi klade na srdce můj chlapec: státnice jsou důležitější, všechno ostatní počká! Jenže z těchhle zkoušek jsem dostala jedničky, i když jsem se bála, že profesoři po přečtení mejch testů a seminárek vyvěsí moji fotku na nástěnku s nápisem Dumb and dumber, kterou teda jako na škole nemáme, ale klidně bychom ji tam mohli mít. A proto bylo potřeba toho obětovat mnohem víc a tak jsem za celej měsíc neměla v puse ani jeden brambůrek, ani kostičku čokolády, a neměla jsem ani sycený nápoje a ani cucíka jsem si nedala. Kdyby to snad nestačilo, rozhodla jsem se konat dobro a když měla moje babička narozeniny, tak jsem jí bez odmlouvání zavolala a mluvila jsem s ní celejch 12 minut. A poctivě jsem se mazala padesátkou, když jsem šla na sluníčko. Ještě jsem si řekla, že bych se mohla zkusit přestat hádat buď se svým chlapcem nebo s mejma rodičema, ale to fakt nejde. Brzo mi došlo, že rozhodně nevydržim nehádat se měsíc. Ale nevydržela jsem to ani přes víkend, ani na jeden den jsem se toho nedokázala vzdát. Zkusila jsem to aspoň přes noc, jenže nad ránem mě začala votravovat kočka a dlouho jsem se držela, ale nedalo se to.

Jak šel čas, začaly mně provrtávat pochyby, jestli všechny ty oběti stačily a jestli by nebylo přeci jen lepší se učit. Jenže už bylo pozdě a nejvíc mě sraly ty sluníčkový lidi na facebooku, který nezapomněli světu nahlásit, že už jsou teda jako bakaláři, magistři a inženýři a všichni v komentářích posílali gratulki a já jsem si v duchu řikala, na jaký škole DPČ ten titul získali, protože až na světlý výjimky to byly lidi, který si ze školy pamatuju a který zaručeně nemůžou mít IQ větší než orangutani v ZOO a vlastně mi u těch osob přišlo úplně WTF a mindfuck už jenom představa, že chodí na vysokou. Achjo.

Pár dní před obhajobou a státnicema jsem se začala regulérně modlit. Den před tou velkou akcí jsem začala používat černou magii. K tomu mne navedl spolužák, kterej to svou zkušenost popsal následovně: "Je tam hrozně přátelská atmosféra. Všichni jsou jako plyšoví medvídci vycpaný gumídkama. Až na C*****, to je syn satana." A protože tenhle syn satana figuroval i v mojí komisi, bylo nutný uchýlit se k okultismu.

A dneska to vypuklo. Round 2. Volala mi babička a na srdce mi kladla, ať se hlavně nenervuju, že níž už stejně spadnout nemůžu. Nejsem si jistá, co to mělo znamenat, ale jsem si jistá, že to nemyslela zle. Snad. Můj chlapec mi řekl, že s největší pravděpodobností bude mít komise nachystaný kamery, protože zvěsti o mym loňskym hysterickym záchvatu se fakultou šířily rychlostí blesku a letos si práva na live přenos odkoupilo YouTube a Stream. Řekla jsem si, že se nedám a že hlavním cílem nebude ty státnice udělat, ale hlavně si zachovat svou tvář a nehysterčit. Nebo aspoň ne před komisí a očumujícíma študentama. Ale pro jistotu jsem si kabelku narvala papírovejma kapesníkama, protože opakování je matka moudrosti a jestli si publikum vytleská přídavek, holt budu muset ten svůj výstup reprízovat.

Trochu jsem si vysnila, že až komise uvidí, že už vlastně jako Bc. jsem, tak že nebudou dělat žádný velký štráchy a zbytečně kolem toho čarovat a prostě mi to přiklepnou. No, dost jsem se sekla. Už na školní chodbě při čekačce, jsem si v kroužku spolužáků, který z rukávu sypali historický data a celý jména dětí služebníků u francouzskýho dvora v 19. století včetně přezdívek, připadala dost nemístně a nejradši bych to zabalila předem. Těsně před kolapsem pro mě ale přišel tzv. tajemník a tak mi nezbylo nic jinýho, než si zaspívat tzv. motivační píseň a tzv. dát do toho všechno.

Čas na potítku jsem si krátila přemýšlením, jakou zvolit taktiku. Jestli hrát chudinku, nebo se chovat, jakože mi patří svět, Nebo to kombinovat a bejt za sebevědomou chudinku. Nebudu vás holky napínat, zvolila jsem tzv. taktiku tragik s výrazem Adriana Brodyho, kterou si schovávám pro boje, který jsou předem projetý. Komise byla uchvácena. S někým, jako jsem já, se evidentně ještě nesetkali. Dokonce i obávaný syn satanův, pan C***, se v závěru projevil jako človíček s srdíčkem na pravym místě a nechal mě projít. Takže je to tzv. doma, holky!

A když bylo po všem, takhle jsme si s kámošema ze školy plácli!

A ještě něco, když to všechno tak dobře dopadlo, s popěvkem na rtech se aktuálně řítíme do Drážďan, kde (jestli nám cestou neupadne vejfuk) navštívíme koncert kapelky Arcade Fire, což je věc, na kterou čekám v podstatě celej život a vlastně pak klidně budu moct umřít! Tak čau zejtra!