Když jsem vloni odcházela ze státnic s hysterákem jako prase, zabarikádovala jsem se na dvě hodiny na školních záchodcích a s brekem jsem se litovala a v duchu jsem nadávala celý podělaný komisi, která mě ponížila až hanba, aby mi na konci tajemnice řekla, že teda jako jo, že mi to daj. Přísahala jsem, že už nikdy podobnej lynč neabsolvuju. Jenže když jsem pak ze záchodů vylezla a s rozmazanou řasenkou po celym obličeji volala mámě, jací jsou lidi zlí, došlo mi, že mě to čeká ještě minimálně dvakrát. Protože nejsem Troška(ř) a naopak jsem věčnej student, co dělá jen tak z legrandy dvě školy zároveň a taky že i po tom strašnym zostuzení a fiasku a trapasu, o kterym si do dneška štěbetaj ptáci na střeše a řeší ho študáci ve svý skupině na fejsu, ve který se připravuj na letošní státnice, takže i po tom všem bezpráví, který na mě bylo loni spácháno, ehm, pokračuju ve študýrování na stejný fakultě, na navazujícím oboru a s těma samejma lidma, který tehdy stáli v komisi a který mi tzv. urobili zle.


Takže ve chvíli, kdy jsem odhalila tenhle svůj nezvratnej osud, že se podobnýmu, ne-li horšímu ponížení budu muset ještě minimálně dvakrát vystavit, přísahala jsem na tortillový brambůrky z Lidlu, že za rok to bude všechno jiný, protože budu připravená na všechno a poučim se z krizovýho vývoje. Učit se na státnice budu průběžně a polehounku a všechno si zjistim do hloubky a pak státnicovou komisi oslnim nejenom svejma znalostma, ale taky ostrovtipem, protože si budu strašně sebejistá. Hovno, hovno, velký hovno. Vysrala jsem se na to stejně jako loni. Co jsem ovšem nepodcenila, byly tzv. úlitby bohu. Pravdou totiž je, že ty prachy, kterejma jsem během pěti minut při svý zdánlivě neškodný cestě do Prahy zasponzorovala jak klauny pro děcka v nemocnicích, tak chirurga, kterej si zapomněl v metru baťoh a potřeboval na vlak, protože v Trutnově na něj někdo rozoperovanej čekal na sále, jsem rozdala schválně a zištně, protože mi bylo jasný, že jestli chci v červnu odstátnicovat, musim taky něco vobětovat, žejo. Jenže to ten nahoře trošku zkonil, protože si asi myslel, že ho uplácim na ty zkoušky, který jsem dělala na druhym oboru a na který jsem se prostě vykašlala, protože jak mi klade na srdce můj chlapec: státnice jsou důležitější, všechno ostatní počká! Jenže z těchhle zkoušek jsem dostala jedničky, i když jsem se bála, že profesoři po přečtení mejch testů a seminárek vyvěsí moji fotku na nástěnku s nápisem Dumb and dumber, kterou teda jako na škole nemáme, ale klidně bychom ji tam mohli mít. A proto bylo potřeba toho obětovat mnohem víc a tak jsem za celej měsíc neměla v puse ani jeden brambůrek, ani kostičku čokolády, a neměla jsem ani sycený nápoje a ani cucíka jsem si nedala. Kdyby to snad nestačilo, rozhodla jsem se konat dobro a když měla moje babička narozeniny, tak jsem jí bez odmlouvání zavolala a mluvila jsem s ní celejch 12 minut. A poctivě jsem se mazala padesátkou, když jsem šla na sluníčko. Ještě jsem si řekla, že bych se mohla zkusit přestat hádat buď se svým chlapcem nebo s mejma rodičema, ale to fakt nejde. Brzo mi došlo, že rozhodně nevydržim nehádat se měsíc. Ale nevydržela jsem to ani přes víkend, ani na jeden den jsem se toho nedokázala vzdát. Zkusila jsem to aspoň přes noc, jenže nad ránem mě začala votravovat kočka a dlouho jsem se držela, ale nedalo se to.

Jak šel čas, začaly mně provrtávat pochyby, jestli všechny ty oběti stačily a jestli by nebylo přeci jen lepší se učit. Jenže už bylo pozdě a nejvíc mě sraly ty sluníčkový lidi na facebooku, který nezapomněli světu nahlásit, že už jsou teda jako bakaláři, magistři a inženýři a všichni v komentářích posílali gratulki a já jsem si v duchu řikala, na jaký škole DPČ ten titul získali, protože až na světlý výjimky to byly lidi, který si ze školy pamatuju a který zaručeně nemůžou mít IQ větší než orangutani v ZOO a vlastně mi u těch osob přišlo úplně WTF a mindfuck už jenom představa, že chodí na vysokou. Achjo.

Pár dní před obhajobou a státnicema jsem se začala regulérně modlit. Den před tou velkou akcí jsem začala používat černou magii. K tomu mne navedl spolužák, kterej to svou zkušenost popsal následovně: "Je tam hrozně přátelská atmosféra. Všichni jsou jako plyšoví medvídci vycpaný gumídkama. Až na C*****, to je syn satana." A protože tenhle syn satana figuroval i v mojí komisi, bylo nutný uchýlit se k okultismu.

A dneska to vypuklo. Round 2. Volala mi babička a na srdce mi kladla, ať se hlavně nenervuju, že níž už stejně spadnout nemůžu. Nejsem si jistá, co to mělo znamenat, ale jsem si jistá, že to nemyslela zle. Snad. Můj chlapec mi řekl, že s největší pravděpodobností bude mít komise nachystaný kamery, protože zvěsti o mym loňskym hysterickym záchvatu se fakultou šířily rychlostí blesku a letos si práva na live přenos odkoupilo YouTube a Stream. Řekla jsem si, že se nedám a že hlavním cílem nebude ty státnice udělat, ale hlavně si zachovat svou tvář a nehysterčit. Nebo aspoň ne před komisí a očumujícíma študentama. Ale pro jistotu jsem si kabelku narvala papírovejma kapesníkama, protože opakování je matka moudrosti a jestli si publikum vytleská přídavek, holt budu muset ten svůj výstup reprízovat.

Trochu jsem si vysnila, že až komise uvidí, že už vlastně jako Bc. jsem, tak že nebudou dělat žádný velký štráchy a zbytečně kolem toho čarovat a prostě mi to přiklepnou. No, dost jsem se sekla. Už na školní chodbě při čekačce, jsem si v kroužku spolužáků, který z rukávu sypali historický data a celý jména dětí služebníků u francouzskýho dvora v 19. století včetně přezdívek, připadala dost nemístně a nejradši bych to zabalila předem. Těsně před kolapsem pro mě ale přišel tzv. tajemník a tak mi nezbylo nic jinýho, než si zaspívat tzv. motivační píseň a tzv. dát do toho všechno.

Čas na potítku jsem si krátila přemýšlením, jakou zvolit taktiku. Jestli hrát chudinku, nebo se chovat, jakože mi patří svět, Nebo to kombinovat a bejt za sebevědomou chudinku. Nebudu vás holky napínat, zvolila jsem tzv. taktiku tragik s výrazem Adriana Brodyho, kterou si schovávám pro boje, který jsou předem projetý. Komise byla uchvácena. S někým, jako jsem já, se evidentně ještě nesetkali. Dokonce i obávaný syn satanův, pan C***, se v závěru projevil jako človíček s srdíčkem na pravym místě a nechal mě projít. Takže je to tzv. doma, holky!

A když bylo po všem, takhle jsme si s kámošema ze školy plácli!

A ještě něco, když to všechno tak dobře dopadlo, s popěvkem na rtech se aktuálně řítíme do Drážďan, kde (jestli nám cestou neupadne vejfuk) navštívíme koncert kapelky Arcade Fire, což je věc, na kterou čekám v podstatě celej život a vlastně pak klidně budu moct umřít! Tak čau zejtra!