Guten Tag meine Liebe!

Pozdě, ale přece! Kdo si počká, ten se dočká! Lépe pozdě, než nikdy! A tak dále, stačí jednou.

Víte, některý dny stojí pěkně za hovno. To ale nebyl případ úterku! Kdyby mi někdo tvrdil, že jednou přijde den, kdy mi vyjde všechno, na co šáhnu, nevěřila bych mu ani nos mezi vočima, protože drtivá většina mýho života stála za starou belu a co se dalo tzv. pohnojit, to jsem tzv. pohnojila. Proto vlastně doteďka nevycházim z údivu, že to všechno klaplo, že když jsem přijedla ze státnic domu, tak na mě nečekal byt vzhůru nohama a nešťastnej chlapec se zbídačenou kočkou, ale naopak bylo uklizeno, že by se dalo jíst ze země a kočka zářila štěstím, protože se mohla celej den třít o svýho oblíbenýho páníčka, a chlapec mi předal růži a měl všechno naplánovaný a připravený a nebylo potřeba vůbec nic řešit. Halelůja!

Ani po cestě nach Dresden se nic neposralo. Navigačka fungovala a výfuk neupadl, takže nebudou žádný storky k táboráku. Jediný, co mě trochu vyděsilo, byla frontička před koncíkem, která se ošklivě táhla několik set metrů, ale ukázalo se, že Němci jsou prostě Němci a maj tak nějak vod přirození všechno dobře vošéfovaný a proto všechno běželo jako na drátku a rychle to odsejpalo. Tak jsme se aspoň pokusili ztropit výtržnost, když jsme chtěli pronést dvě flašky s pitím a několik chlebů a jablek na sváču do areálu, ale velitelé u branek na to přišli a došlo na potupný vyhazování do kontajneru. No ale protože jsme prostě pevně počítali s tím, že si sváču dáme hned po příchodu na koncert, až bude hrát Trouba Paleta (ježiš já vim, že se to píše jinak), tak jsme měli hlad, jenže všechno bylo ukrutně drahý. Můj chlapec mě ale upozornil, že na stánku inzerujou něco za dvě eura padesát centů a tak jsem řekla jo, tak to kup, ale pak jsem měla strach, aby to nebyla nějaká nachytávka. Německy umim říct jenom Durchfall a Guten Tag, máte die Katze? a tak jsem pojala podezření, že za dvě padesát prodávají třeba jenom hořčici nebo tak něco. Ale naštěstí to vyšlo a dvě padesát stála klobása s rohlíkem a když jsme se ujistili, že si na ní můžeme dát zadarmo kečupu a hořčice kolik hrdlo ráčí, zalitovala jsem, že jsem si s sebou nevzala nějakej kelímek a že si nemůžu napumpovat kečup a hořčici na doma, když je to zadarmo. Achjo, no tak příště.

Po Palettě na pódium přišel dýdžej a začala pravá dýza. Mám podezření, že se jednalo o HP Baxxtera ze Scooteru, protože ten chlap vypadá posledních 876457923 let pořád stejně, jenže tenhle měl klobouk naraženej do obličeje, což mi neumožňovalo 100% identifikaci. HP Baxxterovi se za mixážním pultíčkem evidentně líbilo, protože hrál dlouho a vždycky když už to vypadalo, že mu došly nápady, pustil tam zas nějaký další tuc tuc tucky. Můj chlapec po chvíli začal kňourat, že ho bolí zádínka a jestli bychom si nemohli jít sednout a že bychom viděli krásně díky důmyslné architektuře přírodního amfiteátru, ve kerym se koncík odehrával. To jsem samozřejmě rezolutně odmítla, protože jsem nezaplatila takový prachy za to, abych seděla a mohla si tak maximálně nožičkou přidupávat do rytmu. Pak to konečně vypuklo a já celou hodinu a půl koukala do týlu ultravysokýho chlápka přede mnou, co zakrejval celýho Wina Butlera a občas i kus Reginy.

Ale i když jsem to nejzásadnější neviděla, stejně to byla bomba a masakr. Můj chlapec bezprostředně po objednání, zaplacení a vytištění lístků řekl, že se koukal na setlisty z předchozích koncertů a že je to hroznej setlist a vůbec se na to netěší, ale byly to zbytečný obavy. Z Neon Bible mi teda jako chyběla Black Mirror a Windowsill, z The Suburbs mohli dát ještě Suburban War a We Used To Wait, no a z Reflektoru logicky chybělo Here Comes The Night Time II, Porno a Supersymmetry, ale jako nejsem blbá a tak jsem prostě dopředu věděla, že když to jako nikde nehrajou, tak najust v Drážďanech to asi taky nedaj. Naopak mě úplně uchvátila live verze Empty Room, protože to byla prostě (za tenhle výraz se budu stydět do konce života) mrda (achjo, nemůžu to tady tak nechat), a po ní bylo hned The Suburbs a dobrá byla taky It's Never Over (Oh, Orpheus), což je moje velmi velmi velmi oblíbená písnička, no a tohle odzpívala Regina metr od nás na nějakym improvizovanym pódijku a na konci plakala a bylo to strašně moc krásný a dojemný a to byl ten okamžik, kdy jsem jí přestala nenávidět, protože já jsem ji nenáviděla, protože mi můj chlapec neustále podsouval, že Regina je takovej diblík a já nesnášim diblíky, ale myslim, že když zpívala Orphea, dost jasně se ukázalo, že Regina žádnej diblík teda fakt neni a naopak že je to člověk se srdíčkem na pravym místě. A taky hráli Rococo, což je prostě můj totální secret dream, slyšet Rococo live, a bylo to super a ještě víc super bylo, když pak po nutný pauzičce zahráli Normal Person, což byl takovej zlatej hřeb večera a bylo to asi fakt jakože nejvíc. No a druhej jakože asi fakt nejvíc hřeb byl pak při Here Comes The Night Time, kdy všude začly tryskat konfety a já jsem je měla úplně všude a ještě po příjezdu domu jsem je vytřepávala z bot, podprdy a spoďárů. No ale to si prostě najděte na youtubku, ale i když si to najdete, tak prostě nevíte a nepochopíte, žejo. No příště holt musíte jet taky.

Humorný byly všechny písničky, no dobře, byly dvě, ve kterejch se dělá takový to hú-úúú-úúú, protože človíčci kolem mě byli evidentně v totální euforii a tak svym hučením Arcade Fire pomáhali, což by teda nevadilo, ale problém je v tom, že málokdo ty vejšky hlasově zvládá a kamenem úrazu byl pán za mnou, kterej se rozhodl, že ty vejšky prostě nedá, že je neutáhne, a tak to hú-úúú-úúú posadil níž a začal zpívat barytonem, což se dost rozlejhalo a ten pán, jehož týl jsem za tu hodinu a půl mohla důkladně prozkoumat, se několikrát otočil pátraje po původci toho zvukovýho zla, ale našel jenom mě a asi mu to nějak nesedělo a já vždycky, když pátral, jsem se snažila mít rty maximálně sevřený, aby bylo jasný, že já nejsem ten bručoun, ale stejně si myslim, že mu to vrtalo hlavou a pojal podezření.

No co vám prostě budu vyprávět, bylo tu super a kdo tam nebyl, jako by... ehm... nebyl. A teď napíšu něco strašnýho, něco, čeho budu v zápětí litovat a rvát si vlasy a dost možná to i smažu, ale tak co, že jo. Prostě bych chtěla mocinky moc poděkovat svýmu chlapci za to, že mě do Drážďan vzal a ani nebyl moc votrávenej, že se mnou musí trávit svoje volno a vlastně bych mu chtěla poděkovat za to, že to se mnou těch pět let jakože drží a že mě nemlátí a nenadává mi (moc). Protože i když mě strašně moc sere a sere mě 365 dní v roce a i když drtivou většinu chvil, co spolu trávíme, mám sto chutí vyskočit z kůže nebo se aspoň dát na drogy, je to prostě můj kámoš a mam ho ráda.

Konec děkovačky, tak zase zejtra, kočky. (pseudorým)