Ahojky kocourci!

Prázdniny jsou za dveřma. I když mi K., když jsem v březnu podepisovala po sedmi letech ukončení té mojí milované pracovní činůstky, mazala med kolem pusy a říkala, že o pracanta (!) jako jsem já by nerada do budoucna přišla (a já jí na to nalítla!), říkala jsem si, že ta moje nečinnost je jenom taková formalitka, během který si v lážo plážo tempu napíšu další bakalářku, odstátnicuju, zakončim první magisterskej ročníček a od půlky června už zase budu v plnym pracovním nasazení. Jenže K. se neozvala a teplý místečko mi znova nenabídla a na mojí mámě je vidět, že je nešťastná a po nocích nespí a kuje pikle a dost možná už dávno rozeslala moje životopisy do všech mosteckejch fastfoodů.


Víte, ať si kdo chce říká co chce, Most teď začíná bejt docela dost kchůl město. V městskym divadle se sice už dvacátou sezónu hrajou stejný představka, no nic proti, ale byl to takovej gympláckej kolorit, chodit 2x per year na nějakou strašlivou komedii, u který to během prvních deseti minut zalomili všichni včetně učitelek a vzbudil je až zvonek na přestávku, tzv. kuř- nebo rauch- pauzu (resp. kašpárkovo tlesknutí činelů na dětský scéně). A taky tu máme často koncerty. V čase vánočním každoročně jezdí takový persóny jako je Zagorka nebo Helča, a obecně během roku je celkem našláplej program na klubový scéně (!), kde hrajou kapely zvučnejch a lákavejch jmen (např. Debill Heads, Krucipüsk, Penál a další), které potěší srdéčko mnoha rockerů. No ale hlavně tu máme dva mekáče a brzo se otevře jedno zbrusu nový KFC, a taky je tu jedno fejkový KFC, který se jmenuje ACF, a to nekecám. A moje máma by určitě dala cokoliv za to, abych v jednom z těch fastfoodů mohla pracovat. Jenže kdo mě zná, ví, že je to zcela unreal, takže dream on, mami.

A tak jsem si pro jistotu začala shánět prácičku snů sama, jenže v našem regionu je bída a po letmym přejetí nabídek práce mi bylo jasný, že i se dvěma titulama skončim jako řeznice, údržbářka nebo lesnice (pravděpodobně sofistikovanější varianta pěstební dělnice). Ale je fakt, že i lesnice si může přečíst Vergilia v originále, takže neni radno házet flintu do žita. Jenže v tý záplavě poptávky řeznic a lesnic jsem objevila něco, z čeho se mi rozbušilo srdínko. Referent marketingu u dodavatele psího žrádla! Ta práce mi prostě padla do oka a tak jsem tam napsala a oni mi odepsali, že ať jako přijedu na pohovor, jenže první průser je, že jsem v životě na žádnym pohovoru nebyla a nevim, co se tam dělá a jestli to náhodou nechodí jako na těch kástingách s bílou pohovkou a tak dále. No a druhej průser byl v tom, že pohovor i pracoviště je v asi 20km vzdálený tzv. řitce (obrazně, proboha!) a nejezdí tam žádný rozumný spoje a tak jsem se zeptala svýho kluka, jestli mi půjčí svýho supersporťáka, ale jemu se moc nechtělo, protože se mnou jel dvakrát v životě a vždycky měl v očích smrť a vždycky, když se mnou jel, jsem neuměla zaparkovat a prostě se bál a vymlouval se, že vlastně ani žádný auto nemá atd., ale nakonec to dobře dopadlo a já jsem večer před pohovorem obřadně dostala klíčky a nějaký papírky a kartičky k autu a taky instruktáž ohledně startování a přednášku na téma, co mám dělat, když přede mnou auto zastaví a bylo mi kladeno na srdce, že se nesmím nabourat, nesmím mít za jízdy sluchátka, a ať mu hlavně nevolám do práce, až se něco stane, ale ať si to řešim s mym tátou.

Takže jsem pak sedala za volant s rozklepanejma ovarovejma kolínkama a dlouho ten okamžik prodejchávala a v duchu jsem si pět minut opakovala svatou mantru spojka-brzda-plyn. A pak jsem jela a řezala jsem zatáčky a připadala jsem si přinejmenším jako Simír Gerchán a Vin Diesel v Rychle a zběsile dohromady a vytvořila jsem si moc pěknej vztah s autem, za jízdy jsem s ním rozmlouvala a oslovovala ho jako KITT.

Lascivní pózička.

No, co vám budu vyprávět, ten pohovor dopad příšerně. Ale to jenom proto, že jsem den před tim mluvila s mym tátou a ten mě varoval, že tu firmu vedou určitě nějaký šejdíři a lumpové a podvodníci, který se mě budou snažit nějak ošulit a proto mi pak začlo bejt i jedno, jestli mě vezmou nebo ne a vůbec jsem se na pohovor nepřipravila a všechny otázky, který mi kladly, mě dost zaskočili no a prostě sem to tzv. pohnojila. Když se mě zeptali, jestli mam psa, řekla jsem, že ne, ale že mam kočinku a že měla zrovna první narozeniny, koblížek můj maličkej. Ale asi to nezabralo, protože už se mi neozvali, achjo. Ale ani mě to moc nesere, protože tohle jsou beztak dost možná moje poslední prádzniny a zároveň moje první nicnedělací prázdniny po x letech a tak vůbec. Takže v poho, zatim se nehroutim a neházim flintu do žita a dost možná pošlu životopis třeba do OBI nebo skočim za kámoškama prodavačkama (a hérečkama) do Lidlu, jestli by mě nevzaly mezi sebe.