Moje milá koťátka,

Modří už vědí, že v neděli tomu bude přesně 34. lét od tragického skonu Iana Curtise a všichni dobří lidé budou truhlit a toto truhlení si žádá nasazení a seriózní přístup. A proto jsem včera jela s tetou Janou ke kadeřnici. V autě jsem se chvástala, že se nechám ostříhat na Skrillexe, nebo si nechám udělat parádního mulleta nebo aspoň ofinku dle Natalie Oreiro, no a pak, když jsem seděla v křesílku, jsem jenom sklopila oči a špitla: "Zastříhnout konečky, prosím," protože jsem posera. Ale největší peklo mělo teprv přijít.

Já obecně prostě návštěvy u kadeřnice moc nedávám. Nemám ráda, když mě někdo vidí s mokrejma vlasama a turbanem z ručníku na hlavě a největší problém mi dělá švitoření a nezávislá, tzv. holčičí, konverzace s kadeřničkou. Včera jsem teda už při pozdravu nasadila poker face, ze kterýho jsem (v závislosti na aktuální míře švitoření ze strany kadeřničky) plynule přecházela na killer face a zase zpět. Myslela jsem si, že jakýkoliv snahy o komunikaci utnu prohlášením, že mám doma plešatou kočku, ale ani po tomhle odtajnění mě nikdo nepovažoval za exotku. A tak jsem se, milá koťátka, s kadeřnicí spřátelila. Chyba, měla jsem následovat instinkt a tzv. si držet odstup. Podpásovka totiž přišla až při úplnym finiši, když kadeřnice tajuplně řekla: "Ještě to trošku upravíme, ju?" a laškovně na mě mrkla do zrcadla. Ale protože brala do rukou žehličku, byla jsem celkem vklidu myslíc si, že mi chce tu novou fasádu jenom přežehlit. Nevim přesně, kdy se to stalo, neboť jsem nebyla obezřetná. Vim jenom to, že v jednom okamžiku na sebe koukám do zrcadla a v rámci možností je to, co vidim OK, a pak najednou CVAK a já se v zrcadle vidim s dvou kudrnkama po stranách mýho obličeje. "Ježišmarja. Co to je?! Vždyť vypadám jako Zdeněk Macura!" vyčetla jsem mojí nový kámošce. Její odpověď mi ovšem tzv. vyrazila dech: "Kdo to je Zdeněk Macura?" Než jsem se vzpamatovala z mdlob, že moje nová kámoška, který jsem v uplynulý hodině svěřila svůj život, protože jsem si myslela, že je (v rámci kadeřnickejch možností) normální, pravděpodobně poslední rok strávila na Marsu, začala mě přemlouvat, že takhle si to teď holky normálně nechávaj dělat a že je to tzv. moderní. A pak na mě hodila smutnej psí ksichtíček a zeptala se, jestli mi to má teda jako narovnat a já řekla, že ne, že aspoň bude sranda, až pojedu domu a ona mi to fakt nenarovnala, ale naopak to zafixovala tunou přípravků, takže voilá, celej dnešek jsem pobíhala po světě s dvouma prasečíma ocáskama kolem hlavy. Achjo.


Dnešek byl ve znamení osudovosti a mystična. Úkol byl jasnej. Odevzdat bakalářku a zaplatit daně na finančáku. Po odevzdání bakalářky jsem měla asi hodinu a půl čas do odjezdu autobusu a tak jsem se rozhodla, že se projdu na Florenc pěšky, ale zase jsem měla v peněžence ty peníze na daně a tak jsem šla trošku připosraně a na Příkopech ke mě přiskočil takovej pán a to mi bylo jasný, že bude zle. Nevim, čim ty lidi přitahuju, protože reálně o sobě vim, že když jdu, tvářim se jako bych měla hovno rozmázlý pod nosem, což je můj standardní výraz bez přetvářky a taky se valim jak parní stroj, no abych to zkrátila, sympatie rozhodně nevzbuzuju. Ale možná je na mě poznat, že jsem študovanej sociolog a že z nějaký jakože profesní solidarity člověka na ulici nikdy nevodmítnu. Jenže tenhle chlap mi popřál dobrý den a že je prej dneska nějakej den s úměvem nebo tak něco a jestli bych se na něj nemohla usmát. No, kdo mě zná aspoň vod vidění, tak je mu jasný, že se fakt na povel neusměju, ale tenhle chlap do mě tak hučel, že jsem se asi po pěti minutách zašklebila tak, že při troše dobrý vůle by to mohlo bejt považovaný za úsměv. Jenže chlap chtěl víc a furt vo něčem mlel a pak mi došlo, že je to určitě nějakej dentista a chtěl, abych se na něj usmála, aby viděl moje zuby a pak mě mohl dávat za exemplární příklad toho, jak člověk dopadne, když si nečistí zuby a tak jsem s tím pánem mluvila stylem bezzubá bába, ale nakonec z toho chlápka vylezlo, že dělá nějakou sbírku pro klauny pro děti v nemocnici a že mi dá magnetku, když mu dám peníze, ale já jsem mu peníze dát nechtěla, ale nakonec jsem mu je dala, vysypala jsem mu do kasičky všechny drobáky, který jsem měla v peněžence, i když jsem věděla, že je to citový vydírání, ale magnetku jsem si od něj nevzala, protože přece nejsu nějaké buran, co má na ledničce magnetky, no né?

Ale to neni konec, koťátka. Od rozlučky s chlápkem, co vybírá almužnu na klauny, jsem neušla ani 100 metrů a zastavil mě další chlápek, tentokrát v civilu. Přiznám se, dostal mě otázkou, jestli mluvim česky. Tim si mě dost naklonil. Pán vypadal dost bezmocně a tak jsem si myslela, že bude chtít poradit, jak se dostat na Václavák nebo tak něco. Kristova noho. Měla bych si zapsat za uši, že nikdo v Praze nepotřebuje poradit cestu. Jenže já jsem tak bláhová! Pán byl chirurg a spěchal na vlak, protože měl domluvenou operaci srdce a pacient tam na něj čekal na operačním sále, jenže ho na Andělu okradli o všechno a on byl na policii na Zličíně a všude, ale nikde mu nic neporadili a že už byl zoufalej a nevěděl, co má dělat. A já jsem údajně byla jeho jediná naděje. Víte, když to teď píšu, úplně si připadám jako moula největší, ale když jsem tam dneska tak stála, málem jsem uronila slzičku, jak mi bylo pána líto. A teď mi dovolte menší intermezzo, který vám představí širší historickej kontext mýho dobrodiní:

Historka z mládí: Když jsem byla ještě kuře a byla první rok v Praze, stejskalo se mi po mámě a tak jsem si řekla, že jí pošlu z Prahy pohled a bylo to kolem Vánoc a já jsem šla na Národní třídu a koupila pohled a psala jsem ten pohled o dům na Národní třídě a teď mi dochází, že jsem věděla jenom o jedný jediný poštovní schránce v Praze (!), která je na Národní třídě a proto jsem se tak strašně moc soustředila na Národní třídu. A jak jsem psala ten pohled, přistoupila ke mě nějaká paninka, která mi připomínala mutanta mojí učitelky z gymplu, která mě učila němčinu, a tý holubí báby z filmu Sám doma 2: Ztracen v New Yorku, a ta paninka mi řekla, že jí ukradli peněženku a nemá se jak dostat domů a neví, co má dělat a jestli bych jí nedala pár korun. Já byla naivní a hloupá a byla to moje malá premiéra a ještě jsem tyhle tríčky neznala a tak jsem si myslela, že ta paninka je fakticky v nouzi a taky jsem chtěla udělat dobrej skutek a protože jsem neměla drobný (utratila jsem je za pohled a známku na pohled pro mojí mamku), dala jsem jí 200 korun, kvůli čemuž jsem následně neměla na cestu na Vánoce domů a neměla jsem ani na nájem a tak jsem se musela z Prahy odstěhovat a to je end of the story, moji milí. A pak, když jsem to doma vyprávěla mámě a čekala jsem, že mě pochválí, jakej jsem dobromil a že bych se pro lidi rozdala, ale máma mi vynadala do hlupáku a poučila mě, jak to teď ve světě chodí, vysvětlila mi, kdo jsou to žebráci a seznámila mě s jejich nejčastějšími triky a já jí pak musela slíbit, že už to nikdy neudělám.

Mami, promiň, ale dneska jsem to nezvládla. Z kapes mi koukaly všechny ty papírový tisícovky připravený na zaplacení daní, takže mi bylo trapný dát mu pár korun, nehledě na to, že o všechny drobný mince mě serval ten charitář, a protože jsem neměla menší, dala jsem dědkovi, no hádejte, dvoustovku. Bradička se mi klepala a dědek furt mlel vo tom, že je to teda sice málo, že vlak ho stojí přes tři stovky, ale když teda nemam, tak to se jako nedá nic dělat a že mi dá svoje jméno a adresu a ať mu napíšu svojí adresu a von mi pak z domova pošle bonboniéru, no znělo to lákavě, ale když mi řekl, že se jmenuje Aleš Zpuchlý, tak jsem v tom zase uviděla znamení jak kráva, no jako sorry, ale takovýhle jméno fakt neni jen tak a tak jsem tu bonbošku radši odmítla a řekla mu, že jestli mi chce poděkovat, ať si mě pozve do Pošty pro tebe, a pak jsem utíkala s očima zabořenýma do země až na Florenc.

A pak jsem seděla na Florenci a čekala jsem na autobus domů a děkovala jsem tomu na nebi, že jsem si prozíravě koupila lístek předem, protože už by mi určitě nezbylo na cestu domů a musela bych jít do centra žebrat. Pozorovala jsem feťáky, narkomany a další živly, jak vybírají špačky a vajgly z popelnic a najednou jsem s nimi soucítila, protože je mi jasný, že teď stojim nad existenční propastí a stačí jeden blbej krok a budu bez střechy nad hlavou a možná příště budu bohatý Pražáky prosit o almužničku já a vajgly budu taky sbírat, přestože nekouřim, ale k takovýmu tomu bezďáckýmu naturelu to asi patří. (Celou cestu v autobuse jsem přepočítávala peníze, co mi zbyly po tom záchvatu dobroty a nakonec mi to jen tak tak na ty daně vyšlo a když jsem přišla na finančák, tak se na mě bába na vrátnici obořila, že přece neni úřední den a pokladna je zavřená. Achjo, mam takový tušení, že do příštího tejdne mě o ty zbylý peníze pumpne zase nějaká charita.)

Je to zvláštní. Jsou dny, kdy s nikým nepromluvím (jenom s kočkou) a pak třeba i lituju, že jsem si čistila zuby, když je to vlastně tak zbytečný. Ale dnešek byl tak zajímavej tím, že se toho tolik semlelo, že si říkám, jestli to není začátek nějaký nový etapy mýho života nebo alespoň znamení něčeho, třeba zla.