12/5

21:47

Chtěla jsem napsat, jak to nakonec dopadlo s pracákem, že mi moje máma kladla na srdce, ať tam vyrazim co nedjřív, nejlíp třeba půl hodiny před otvíračkou (wtf), takže když nadešel den D, vstala jsem samozřejmě v půl jedenáctý a na pracák jsem lážo plážo tempíčkem dorazila před polednem a nejdřív jsem se strašně lekla, protože vchod byl obsypanej minimálně padesátkou pořvávajících vyvítejakejch lidí v teplákovkách, takže jsem se lekla, že se nedostanu ke slovu, ale pak jsem přišla na to, že to je vchod do budovy, kde se rozdávaj dávky a tam, kde se rozdává práce, nebyla tzv. ani noha, což bylo fajn, protože jsem se okamžitě totálně znemožnila, když jsem se snažila přemluvit přístroj u vchodu, aby mi vydal pořadovej lístek, ale byl to jenom obyč kompjůtr, kterej jsem akorát tak zavařila a nedokázala uvést do původního stavu, což se se mnou táhlo po zbytek dne a pán na informacích, kterej se mnou vyplňoval lejstra, se na mě celou dobu díval zvrchu jako na totálního retarda, co nerozpozná kompjůtr a pokládal mi záludný otázky, třeba jako co bych chtěla dělat za práci, což já teda fakt nevim, protože jsem počítala s tim, že prostě jenom požádám o podporu a bude to formalita, jelikož každýmu bude okamžitě jasný, že nejsem jako ostatní nemakačenka, co několik let nezavaděj o práci, a je jenom otázkou času, než si dodělám školičku a pak mě sami budou headhunterovat velký korporace, ale jak řikám, pán za přepážkou si mě evidentně vychutnával a vrchol byl, když se vysmíval mýmu vzdělání a chtěl to doložit, protože mu moje tituly pořád nějak nešly dohromady s mym úvodnim extempore s tim kompůjtrem, ale z mega ponížení se nakonec stal happyend, protože po dvou měsících po odchodu z práce mi přiklepli podporu a každym dnem by mi teď měla přijít moje první dávka ever a už se těšim, jak to pudu rozfofrovat rozmnožit na automatech do nonstopu.





Chtěla jsem napsat, jak moje máma prohlídla, že jsem si koupila novej MacBook, protože je sice fakt, že je mi pětadvacet, vedu vlastní domácnost a vedu jí strašně moc dobře, starám se o dvě micušky a jednoho retardovanýho kluka a od patnácti si prostě všechny tadyty hračky (tim nemyslim kočky a kluka) kupuju tzv. za svý, protože mam strašně silný kapitalistický cítění a čuch na prachy a židovskou náturu, ale prostě vim, že máma by mi MacBook neschválila, protože ten starej mi ještě funguje (resp. fungoval, ale k tomu se dostanu) a stojí to fůru peněz no a teď když jsem na pracáku tak to neni úplně rozumný, že jo, i můj kluk mi tohleto řikal, ale u něj už jsem zvyklá, že jde dycinky proti mně, takže neřešim, ale možná bych tyhle škarohlídy i poslechla, jenže co čert nechtěl, zase se začaly dít prapodivný věci, slyšela jsem hlasy a uzřela znamení osudu, a kdo já jsem, abych se tomu stavěla, že jo, takže jsem chvilku odolávala všem těm fotkám na instáči a reklamám, ale vrcholem všeho bylo, když jsem při náhodný náštěvě (to je skválně) šoping centra zjistila, že vedle sebe je iStyle a obchod s kabelkama Domi bags, což prostě nemůže bejt náhoda a tak jsem těm svodům podlehla, jenom škoda, že jsem ignorovala varovný signály vesmíru, že si nic kupovat nemam a nepřišlo mi divný, že jsem objednávku a platbu musela dělat natřikrát, protože mi pokaždý spadnuly internety, a s doručujícím kurýrem to byla domluva jak s hotentotem, ale na to všechno jsem srala, takže jupí, mam ho doma, ale proroctví mýho kluka se naplnilo, protože šťastná nejsem, jelikož ze začátku jsem se na ten novej MacBook jenom chodila koukat a abych si ho neošoupala, psala jsem diplomku na tom starym, jenže moje kočka na něj skočila a shodila ho ze stolu tak šikovně, že mi zarazila konektor od nabíječky úplně dovnitř, takže nefunguje nabíjení, což je hrozně super, protože takhle ten starej mekbůček už prostě ani nestřelim, takže se můžu klíďo píďo třeba vodprásknout.

Mámě jsem to neřekla, zjistila to sama a doma bylo tóčo :-(

Taky jsem na sobě chtěla začít pracovat, abych pak všem vytřela zrak, jak jsem hezká, hubená a úžasná, ale všechno se posralo, protože mi vůbec nešlo psát diplomku, lezlo to ze mě jak z chlupatý deky a mam pocit, že pro vedoucí mojí práce jsem jedno obrovský zklamání, že už i ona nade mnou zlomila hůl a práci mi nedoporučí k obhajobě a já zůstanu bez titulu, hnusná, tlustá a v evidenci ÚP a určitě mě ještě kvůli tomu všemu vopustí můj kluk, protože proč by živil vyžírku, že jo, stačí, že mě musel v dubnu vézt do Ústí na trhání osmiček, kde jsem teda mimochodem čekala velkou hrůzu, ale proti laserový operaci očí byla tohle úplná šaškárna a ani to řezání cirkulárkou moc nebolelo, protože můj operatér vypadal jako Brad Pitt a píchnul mi hodně moc umrtvovací injekci, protože jsem ho o to poprosila s tim, že možná vypadám hubeně, ale ve skutečnosti vážim víc než by tipoval, na což se uchechtnul, protože vážně hubeně nevypadám a myslim, že mojí váhu odhadnul s krutostí dost přesně, každopádně mě připíchnul, takže jsem byla docela happy a jen co jsem slezla ze stolu, vyfotila jsem si selfíčko a poslala ho mýmu klukovi do čekárny, ale bolesť, která mě sužovala následující tejden, byla nejhorší bolesť, co jsem zažila, ale čo bolí to prebolí, jenom mě děsí, že i po měsíci mam díru ve tváři, ale prej se to samo zatáhne, takže neřešim a jedu dál.

Frustraci z neschopnosti napsat diplomku jsem řešila psaním hodnocení na Heureku a Mall, takže výběrem traktátů se s váma dneska rozloučim a snad teda někdy příště i když upřímně řikám, že nevim, jestli ještě nějaký příště bude  Můj kluk si mejch suicidálních tendencí všimnul a nainstaloval na balkón síť, ale Víťo, proboha, vždyť je to jenom nylonovej provázek zesílenej tenkym drátkem s nosností 95 kilo! K smíchu!!!

A pizzu jsem v dečce taky péct nezkoušela (zatim).



Vlastní problémy s váhou si kompenzuju na kočince, stydim se a hanba mi!

♥ Kočinky = tchoříčci 

0 reactions