Ahoj holky a kluci, jak se pořád máte? Včera jsem si jela depčičku hezky vod rána, no vlastně už od čtvrtka. Včera jsem měla totiž půljubilejní narozky a nepsaný zákony džungle kanclu velí, že oslavenec zajišťuje kurvy, chlast a chlebíčky v pracovní době pro všechny. Chtěla jsem se blejsknout jako kuchtička, bydlenka a Dituška all in one, ale nějak mi to nevyšlo, takže jsem nakonec servírovala muffiny, se kterejma by se daly rozbíjet výlohy, a čískej dort, kterej vypadal, jako by ho uplácaly zaměstnanci chráněný dílníčky. Ale to neva, já si prostě frčim dál ten svůj diskopříběh, jen tak z něčeho se přece neposeru.

V rámci oslaviček jsem si teda naordinovala něco trošku delšího, plnýho jinotajů a srdcebolnejch vyznání, bolístek a křivd, takže vzhůru za dobrodrůžem! Hele, je asi nadmíru jasný, že já nejsem žádnej sluníčkovej človíček, ale spíš pěknej bubák kříženej s Wednesday Adamsovou (když mám světlý chvilky). Takže asi nikoho nepřekvapí, když prozradim, že od začátku roku si jedu na vlně kontinuální krizičky a řešeníčka, který imrvére zaneprazdňuje ten můj ptačí mozeček. Chtěla jsem skončit se školičkou, s prácičkou a i se svym klukem, což vyvrcholilo jednou zvlášť zábavnou scénkou, při níž se mě můj kluk zeptal, jestli nejsem padlá na hlavu a jestli jsem náhodou nezapomněla, že jsem se s ním už jednou rozešla před tejdnem. Ježiš, no tak mi to vypadlo! Na férovku jsem taky plánovala, že tzv. ode všeho uteču, nebylo by to poprvý ani naposled, a odjedu na několik měsíců do Ameriky a zažiju něco novýho a vzrušujícího a vrátim se free a s čistou hlavou, o 20 kilo lehčí a s hezkejma fotkama.

Kdo mě ale trošku zná, ví, že jsem nic ze svejch odvážnejch, vzrušujících a rebelskejch plánů nezrealizovala, protože jsem od malička sráč a posera, ale já to nevzdávám a v duchu stále držim zatnutou pěstičku, protože naděje umírá poslední, že jo. Máma mi řekla, že školu dodělám i přes její mrtvolu a s klukem že se nemam rozcházet, protože, ruku na srdce, já nemam šanci si někoho jinýho najít. Dál mi vyčetla, proč proboha současně nosim tričko s kočinkama a pruhovanou sukní, že už nejsem rozverná školačka, abych mohla tzv. mixovat různý styly a vzory. Druhej den jsem jí chtěla udělat radost a vzala jsem si na sebe šaty s vědomím, že s nima nemůžu nic pokazit, ale jenom se na mě podívala kritickym okem a řekla, že šaty dobrý, ale ať nezapomínám na to, že mam hnusný tlustý nohy, který neni radno ukazovat světu. Takže vlastně můžu bejt ráda, že jsem to s klukem ještě urovnala, když jsem ty svý hysterický rozchody svedla na PMS.



Jednou, když jsem udělala jednu pekelně těžkou ústní zkoušku, vylezla jsem z pod stolu, oprášila si kolena, rozloučila se s profesorem a šla si koupit lístky na Interpol. Pochopte, Interpol jsou pro mě tzv. srdcovka a hudba mýho pubertálního já. Ježišmarjá, co jsem se jich naposlouchala! Co já se u nich nabrečela! No hodně, to vám povim. Bizárek je, že jsem je objevila ve Snídani s Novou, kde pouštěli klip k Rest My Chemistry, dál si pamatuju, že na ČT pouštěli kdysi v sobotu po obědě záznam z koncertu, na kterej jsem musela koukat v přítomnosti mejch rodičů, což je prostě peklo, když si vezmete v potaz, jak děsně niternej zážitek a všeobecnej doják by to měl bejt, no ale teskněte v přítomnosti rodičů, to je absolutně n e p ř í p u s t n ý ! No a pak už přišel ten osudnej Silvestr, kterej jsem si představovala teda fakt jako úplně jinak, myslela jsem si, že jsem našla opravdový přátele, ale hudební prorok Insejn a jeho holka Niki mi urobili zle a vymysleli si, že jim nejde eletřina, sice jim nějakou záhadou frčí kompjůtr a internety, ale že z tehdejšího plánu na príma Silvestr nic nebude, takže prostě poděl a nejvíc nastavený zrcadlo, takže jsem půlku večera strávila kreslením jelenů do deníčku a posloucháním Pioneer to the Falls a když jsem se z toho trochu oklepala, šla jsem za našima do obýváku a za ostrovtipu Peťana Rychlýho a jeho best scének z Natočto vstoupila do roku 2009, kterej byl ve všech ohledech zlomovej, ale to jsem tehdy ještě nevěděla, to dá rozum.

No, takže lístky na Interpol jsem si koupila ze sentimentu a nostalgie a pak jsem se teda začala pekelně těšit, protože jako sorry, ale all my wildest dreams are comming true,  protože vloni Arcade Fire a Blink-182 (miluju svůj vytříbenej hudební vkus) a letos Interpol? No tak teď konečně můžu umřít, že jo. Plánovala jsem si, jak do koncertu zhubnu patnáct kilo a dám se trošku dohromady, ale překvapivě to nějak nedopadlo a mě asi dva tejdny před koncertem přepadla další depka a já jsem se přestala těšit úplně! Pamatuju si to, jako by to bylo včera: kolegyňka se vrátila z obědový pauzy s novejma sandálama z výprodeje asi za stovku, takže mě v očích naskočili dolary, srdíčko jen těžko zvládalo 155 tepů za minutu, no musela jsem jít taky, cestou jsem si pobrukovala We're going to Ibiza a Vamos a la Playa a v obchodě jsem si našla úplně suprácký boťáry za hubičku a cestou ke kase to zničehonic přišlo, dojezd jak kráva, propad náladky až na samý dno, no prostě úplnej twist jak to umim jenom já a Káně!

Asi takhle nějak to vypadalo.

Jo, vobčas mě to takhle přepadá, no holt jsem boťáry vrátila zpátky na stojan a šla zpátky do práce jak zpráskanej pes. Co bylo horší, že vlivem týhle ztráty chuti do života jsem se taky přestala těsit na celý slavný Interpol, protože jsem se bála, že zestárli a že jsou za zenitem a Paul Banks bude mít vyfetovanej obličej a prověšenej zadek a vůbec. Chtěla jsem prodat lístky a za peníze, který si prodejem vydělám, si koupit třeba dům na Floridě nebo tak něco, ale nakonec mě můj kluk donutil tam jet. V autobuse jsme si poručili kapučínko, horkou čokošku a Popcorn, protože nám bylo trošku chladno a taky jsme se chtěli dozvědět, co teďka frčí mezi omladinou. V Praze jsem snědla pekanovej pletenec a růžovýho donuta a pak mi to přišlo líto, protože všichni v Praze jsou hubení a hezcí a já jsem almara. Zatimco já trpim imrvére stihomamem, že na mě každej čumí a můj kluk mi to vymlouvá, že prej jsem paranoidní, protože nikoho nezajmám, tehdá v Prazé musel uznat, že na mě fakt každej čuměl. Takže to mam potvrzený, vypadám jako almara!

Když jsme byli naposledy s Lumírem, což je partner ségry mýho kluka a mimochodem taky odborník na jakoukoliv oblast lidskýho života, od golfu přes diskografii Arcade Fire po gastronomii, tvrdil nám, že v Prazé je restaurace Dish, kde dělaj nejlepší burgry a že von tam byl a fakt že jo, ty burgry jsou eňo ňůňo! Lumírovi už bylo pade, takže veškerý info od něj bereme docela s rezervou, ale prostě bylo jasný, že do Diše musíme, ať jsme tzv. světoví a máme se s ním příště taky vo čom bavit. A tak jsme šli a cestou jsme potkávali žebráky a taky feťáky, co si vyměňovali stříkačky, no bylo to docela vzrůšo, co vám budu vyprávět. Z burgrů jsme byli trochu rozmrzelí, mě osobně to přišlo takový nijaký a navíc dát za jídlo pro dva pětikilčo jsme se docela kroutili, no v mekáči bysme se najedli líp za zlomek peněz, ale tak nejsme žádný buráci z venkova, že jo. Plusový body počítám obsluze za to, že nás automaticky začli vobskakovat v cizí řeči (protože sem jim nerozumněla, myslim si, že mluvili tzv. hadím jazykem, ale můj kluk tvrdí, že to byla angličtina), takže možná nevypadám jako vobyč almara, ale jako cizokrajná almara a to se počítá. Nakonec ale musim jít s bodama pro Diš spíš do mínusu, jelikož byla servírka drzá jak vopice a při placení kartou se naférovku mýho klula zeptala, kolik má připočítat tzv. tuzéra. Donebevolající škandál! Bylo přece nade všechno jasný, že ta pětikačka, kterou jsme položili na stůl, je jenom pro ní a její krásný oči, a klíďo píďo si ji může šoupnout do kapsy a cestou z práce si za ní koupit něco pěknýho na sebe.

A pak už jsme si šli poslechnout teda ty Interpol. V LMB bylo vedro jako prase, ale já jsem jako docela zvyklá, protože v práci máme asi poslední tři tejdny konstatní teplotu 35+, a to prosim pěkně nedělám u pásu, ale v kanclu, takže tvrzení, že mam teplý místečko na úřadě v posledních dnech dostalo nečekaně novej rozměr. A navíc já mam prostě teploučko ráda, v krvi mi konstatně kolujou krystalky ledu, který se rozpouštěj při teplotě nad pětadvacet stupňů, takže mě jako docela serou kecy všech těch lidí, co pomocí rituálních praktik vzývaj déšť a ochlazení. Vlezte si do mrazáku, debilové, jestli vám je vedro, a nechte mě se vyhřejvat! Abych se ale vrátila k jádru pudlíčka, klima v LMB bylo i na mě zu viel, takhle jsem se nepotila ani tehdy na koncertě My Chemical Romance a že tam jsem si šáhla na dno. V tu chvíli přišel vhod Popcorn z autobusu a já jsem prokázala nečekaně duchapřítomnost a z plakátu One Direction si vytvořila funkční vějíř. Tzv. užitý umění. Každopádně samotný Interpol vypadali docela v poho, můj kluk furt nadával, že se vůbec nepotěj, což jsem mu vysvětlovala střídavě botoxem a drogama. Vůbec taky nechápu, co za máničku to hrálo na baskytaru, to jsem ještě v životě neviděla takovýho křížence Yettiho, emaře s patkou a parního mopu.

I'm quietly judging you a nesouhlasim.

I při tom všem křepčeníčku ve vedru přeci jenom husinka byla, protože já jsem i po těch letech hodně moc in love with první albíčko, takže prostě stačí říct Leif Erikson, Untitled a Stellinka, netřeba dodávat něco dalšího, slzičky na krajíčku a  splněnej sen, co vám budu povídat.

Shrnuto a podtrženo, jak jsem byla několik dnů doslova v hajzlu z toho, že bych měla opustit rodný město, když i v roce 2015 vypadám jako almara, samotnej den zúčtování byl moc super a vycházelo mi všechno, na co sem šáhla, skoro jako bych si dala doušek Felix felicis! Jako tradičně bych chtěla na tomhle místě poděkovat mýmu klukovi, že to se mnou ještě nevzdal i když občas nechám bordel ve dřezu. Ale vo tomhle ten život neni, nebo snad jo?