Ahoj holky a kluci,

jasně, i já jsem si všimla, že má hvězda na chodníku slávy je už pěkně vybledlá a ošlapaná, a že už po mně ani pes neštěkne (vidím tu (ne)nenávštěvnost a říkám si ach-můj-bože). Ale to se všechno změní, nebojte.

Svoje rozjívená léta mám definitivně za sebou a kdybych měla udělat seznam, co mi chybí nejvíce, na předních příčkách se objeví tyčinky Snickers, časopis F:lter a hlavně kocertní juchání. Věřte nebo ne, naposledy jsem byla před rokem v Lucerna Music Baru na Yellowcard a kdybych měla říct, jestli se stydím víc za to, že už je to tak dávno, nebo za samotnou kapelu, dlouho bych váhala.


Tohle pondělí jsem ale navštívila akcičku pro vyvolené, v MeetFactory byl svátek všech hudebních fajnšmekrů, totiž koncert Beach House. Lístek jsem měla koupený už půl roku dopředu, protože jsem se strašně bála, že hned vyprodají. Ale netřeba strachu, v čechách budou haly a stadióny vyprodávat jen kapely typu Kabát, zhůvěřilosti jako bratři Nedvědi a Ivetka Bartošová.

Do MeetFactory začínali pouštět až o půl deváté a protože má běžná denní rutina teď zahrnuje koupání v devatenáct nula nula a v osm večerku, byla jsem v té době už trochu zpruzená. Chmůry ze mě spadly v okamžiku, kdy se mi podařilo infiltrovat se do skupinky nejcoolovějších lidí (jako ne že bych navázala kontakt, ale od tramvaje ke klubu jsem šla uprostřed jejich procesí a to se počítá), kteří pracují v Music Townech a nosí sukně a baví se taky s dalšími cool lidmi s uměleckým zaměřením.

A věřte nebo ne, v MeetFactory bylo toho večera ještě víc takových cool lidí, třeba, když jsme se nudili na Holy Other, který hrál před modlami večera, otočila jsem se a za námi stála ZDE BYLO NĚCO, CO JSEM MUSELA SMAZAT, PROTOŽE ZLO NIKDY NESPÍ  a tak jsem honem rychle vytáhla mobil z kapsy a napsala zprávu ZDE BYLO NĚCO, CO JSEM MUSELA SMAZAT, PROTOŽE ZLO NIKDY NESPÍ a ukázala ji svému doprovodu a na oplátku mne můj doprovod šťouchl do žeber a řekl "Vpravo." a když jsem se otočila doprava, byl tam Jiří Burian aka Gregory Finn aka Ghostmother aka Southpaw aka Republic of Two aka Kapitán Demo. Jo a ještě jsem chtěla říct, že jsem na ulici viděla Evu Holubovou!

Eva Holubová, která se tváří jako já, když jsem viděla Evu Holubovou

Největším nešvarem na koncertech ovšem nejsou celebrity, před kterými se člověk musí mít neustále na pozoru (aby neudělal faux pas, že ano), ale předbíhající a neukáznění návštěvníci. (Čte-li mne nějaký pamětník, jistě si vzpomíná na mého geniálního a průlomového průvodce nazvaného Manuál dobrého kocertního zážitku, který s trochou štěstí vyhrabu časem z šuplíku, opráším a znovu vyvěsím, protože je škoda na tento ultimátní guide, který napomáhá všem nešťastným dušinkám ukojit touhu po hudebním štěstíčku, zapomenout.)

Ne, na koncertě Beach House se nesluší vyvolávat konflikty, započínat rvačky ani drobné šarvátky. Přesto jsem od toho v některých okamžicích nebyla daleko. Ne všichni kolem nás byli totiž kvalitními posluchači kvalitní hudby. Tak třeba, po mé pravici se v přestávce před Beach House usídlilo hejno malých hloupých dívek, které začalo štěbetat. Pochopte, nevadí mi štěbetání a i když to nerada připouštím, i já občas zabřednu do štěbetání o blbostech, ale jen v práci, když mě nebaví pracovat (to byl vtip, mě to v práci baví pořád). Jenže tyhle hlupačky štěbetaly o blbostech a mě tlačily boty a bylo mi teplo a vlastně si myslím, že jsem v minulém životě klidně mohla být Hitler nebo podobný padouch, který tahal kočky za ocas a topil malá štěňátka. Protože ty holky po mé pravici jsem chtěla zabít. I mean it. Vrcholem bylo, když mě kdosi zatahal za rukáv a řekl: "Já mám tady malou kamarádku, můžete nás pustit?" Jako kurva WTF?! Jo, jasně, pustila jsem ty husy přede mě (a nakonec se stejně ukázalo, že se znají s hlupačkami po mé pravici), ale věřte, že jsem jim pak pošlapala nohy a zasadila se o to, že to malé pískle stejně nic nevidělo (o to víc mi šermovalo před obličejem foťákem) a pak se mi konečně tělem rozlilo teploučko a nirvána navozena poslechem kvalitní hudby.

Občas se mi ale chce zoufalstvím i třeba začít plakat nad tím, jaký je ten dnešní svět zlý.

Když jsem pak po koncertu prchala před bojechtivým lidem, který toužil po mé krvi jako pomstě za maličkaté předběhnutí, všimla jsem si ve frontě nejspíš svého největšího anti-fanouška na světě, Filipa. Udělalo mi to ohromnou radost, protože jsem se bála, že je Filip dávno mrtvý a to kvůli mým neuváženým nemravným návrhům. Tak ještě jednou: Ahoj, Filipe!

A o mých trablíkách a bolístkách všedního života zase příště.

P.S.: Pusťte to naplno, váš účes to vydrží!