Ahoj holky a kluci,

chtě nechtě se musím uchýlit po vzoru kouzelníka Žita k velkýmu coming-outu. Definitivně jsem se zbláznila. Dneska v noci se mi zdál hroznej sen. Šla jsem z našeho novýho bytečku (pracovně jej nazývám Orlí hnízdo) a u výtahu stála bába Lišková a zeptala se mě, jak se mi v hnízdečku bydlí. Slušně jsem odvětila, že dobře, ale Lišková na to měla jinej názor. Prý se jí přes zeď zdá, že v noci kňučím. To samozřejmě není pravda a tak jsem se rozkřičela, že jestli kňučím, tak jedině vzteky kvůli jejímu bordelu, kterej nechává na chodbě. A najednou bába Lišková vytáhla z kapsy manikůrní nůžtičky a řekla, že si myslela, že se k tomu nebude muset uchýlit, ale nedávám jí jinou možnost. Že prý mi mezi koleny sedí satan a roste, že ho viděla v odrazu křišťálového lustru a že ať se klidně podívám do zrcadla. Začala jsem se s bábou Liškovou a jejími manikůrními nůžtičkami prát ve snaze zachránit svůj (i satanovo) holý život. A pak jsem se klasicky probudila, u našich na podlaze, byla mi strašná zima a jediný, na co jsem až do rána musela myslet, byly vypadaný přední zuby báby Liškový.

A během celýho dneška se nemůžu zbavit pocitu, že mi jde smrt po krku.

Jako malá jsem měla strašně ráda horory. Nahrávala jsem si je na videokazetu a pak za denního světla sedávala na gauči a po kouskách si je pouštěla, protože jsem nikdy psychicky nevydržela horor zkouknout vcelku a obzvlášť morbidní scény jsem musela chodit prodýchávat na balkón.

Nejradši jsem měla horory s pomatenejma šílencema a úplně nejradši jsem měla horory béčkový až céčkový kvality. A taky Nezvratný osudy. A všechny díly Dětský hry. A taky Tajemství loňskýho léta, z jehož finální scény druhýho dílu učůrávám strachy ještě teď, když si na to vzpomenu. (A to jsem měla zakrytý oči, takže jsem tu scénu de facto nikdy neviděla.)

Víte, v práci máme takovej trochu speciální, oldschool a taky retro výtah. Tomu typu se říká páternoster a každej, kdo sleduje rubriky černá kronika napříč českým mediálním spektrem, asi ví, o čem mluvím. (Kdo ne, nechť si doplní třeba tady). Jasně, že půdou i sklepem projedete bez nebezpečí, ale další nebezpečí na vás číhají fakt na každým rožku tohohle ďábelskýho vynálezu.

S nostalgií vzpomínám, jak jsem v počátcích kariéry šedý kancelářský myši vozila několik velkých černých pytlů naráz právě páternosterem a v pozdním odpoledni, když uklízečka vytírala chodbu někde v pátým patře a vypnula výtah zrovna když jsem byla na půli cesty mezi trojkou a dvojkou, a mě nenapadlo nic lepšího, než se riskovat přeštípnutí svého nebohého mladičkého tělíčka vejpůl a škrábat se do třetího patra, viset zaklíněná v mezipatře a modlit se, že báby na vrátnici výtah znovu nespustí. (S nostalgií vzpomínám i na to, jak jsem se před půl rokem rýpala nožem v zapnutém toustovači, jakože fakt, ale o tom zase někdy příště.) Tehdy se mi naštěstí nic nestalo, ale nemůžu se zbavit pocitu, že náš páternoster je vlastně převtělený strašný masový vrah.

Na svědomí má totiž už několik lidí. Záměrně nemluvím jen o smrtících případech, důležitá mi přijde byť i jen pošramocená psychika človíčka, kterej si lážo plážo nastoupí do fajnový retro krabice, která může lidem s obrovskou schopností představivosti připomínat třeba ruský kolo, a pak se stane něco strašnýho.

Zažila jsem utrženou nohu jednoho pána, kterej špatně vystoupil v druhým patře, která ještě hodinu poté jezdila dokolečka páternosterem. Zažila jsem vetché stařeny a ženy s kočárky, které úspěšně ignorují obrovskou ceduli "za rohem je normální výtah" statečně nasazují umělý kyčle a životy svých ratolestí v boji s páternosterem.

Asi před měsícem jsme měli ale v budově přímo smrťák - výtah paradoxně slisoval opraváře výtahu. Nechci zabíhat do detailů, protože mi nepřijde úplně košér psát o hrudnících proseknutých ozubenými koly a taky proto, že všechny souvislosti celý tragédie nemám z úplně první ruky. Celá věc má ale dvě zásadní rozuzlení a významy. Tak za prvý, opravář se v podstatě snažil výtahu pomoct, páternoster se mu ale odvděčil smrtí, tzn. nikdy, nikdy, nikdy se nesnažte nikomu pomáhat (jo, tímhle myslím zejména jednu milou osůbku, jejímž posláním je zřejmě snažit se mi pomoct), protože to stejně dopadne v lepším případě poplakáváním a mumláním si hesel jako pro dobrotu na žebrotu, v horším případě podobným neštěstím jako je smrt člověka. Druhým (pozitivním) rozuzlením je fakt, že po tomhle smrťáku byly všechny vchody a východy do páternosteru zataraseny a oblepeny warning páskou a já jsem se radovala, že někdo kompetentní konečně pochopil, že výtah je posedlý mrtvou duší zabijáka a je tak proměněn ve smrtící monstrum.

Dneska, když jsem si užívala trochu té kancelářské pohodičky (ironie), zaslechla jsem zvuk, směs kvílení člověka ve smrtelné agónii, zlověstného smíchu a pohybu ozubených kol zrezivělých ulpělou lidskou krví. Ano, páternoster byl pro velký úspěch opět spuštěn. A když jsem odcházela z práce, cejtila jsem, jak mě výtah propaluje imaginárníma očima, uculuje se a plánuje, jak mě dostat do spárů smrti, když jsem tenkrát před lety utekla hrobníkovi z lopaty.

A to je konec dnešního duchařskýho příspěvku. Děcka, dávejte na sebe pozor, protože smrt číhá na každým rohu! (Teď napůl čekám, že mi spadne na hlavu křišťálový lustr, který samozřejmě ani neexistuje.)

P.S.: Nechci páternosterům křivdit a tak přihodím jednu veselou příhodu z natáčení. Jednou jsem šla z práce a před páternosterem ležela papírová stovka. Tak jsem si jí strčila do kapsy a šla si koupit čokoládu. A to je všechno.