MAD WORKER*

Nadešel čas na menší life update. Všechno se hroutí, všechno je tzv. na hovno, takže ok, všechno při starym. Dozvěděla jsem se termíny státnic a obhajoby, složení komise a oponenta diplomky a... nejsem v poho. Diplomku jsem nakonec sice stihla odevzdat v termínu, ale už tehdá, když jsem se sekretářkou podepisovala výtisky práce, mi bylo jasný, že tohle meníčko nemá šanci na výhru, doufám, že si rozumíme. Ale dokaď (♥) jsem netušila detaily, hořel ve mně maličkej plamínek naděje, kterej teď nadobro zhasnul (už ani nedoutná). Jestli jsem kdy počítala s tim, že moje šance školičku dokončit a bejt konečně free jsou aspoň nepatrný, po odhalení, co mě naozaj čeká, se limitně blížej nule.


Moje čupr náladička se logicky promítá do všech oblastí mýho nebohýho lidskýho živůtka. Jo, myslela jsem si, že když seknu s prací, bude spousta času na přípravu vegan, gluten free, non GMO, soy free, antibiotics free, raw, organic, fat free, low carb jídélek a ke státnicím půjdu jako kóča, vskutočnosti ale poslední tři měsíce přežívám na brambůrkách a čokoládě, takže neni divu, že budu muset chtě nechtě otevřít taky téma co si vezmu na sebe, protože šaty, který jsem oblíkla leta páně 2013 a 2014, mi – chvilka napětí– no, nejsou, že jo. Chtěla jsem před cílovou rovinkou trochu tzv. zabojovat a zkusila jsem jít běhat (jednou), ale okamžitě jsem si rozedřela paty až na kost, tak jsem radši přestala. Zkusila jsem jít bruslit (víckrát), ale protože neumim brzdit, spadla jsem a potloukla se. Na těch bruslích mě taky sere, že na mě každej čumí. Můj kluk si myslí, že si to jenom vsugerovávám, ale provedla jsem takovej menší kvaziexperiment a tady jsou možný odpovědi, proč na mě všichni civí:

1. nosim růžovou ledvinku kolem pasu (+ je rok 2016)
2. jsem hrozně tlustá
3. jsem hrozně šeredná
4. diví se, že mě ty brusle uvezou
5. jezdim jak p*ča
6. padám

Pravděpodobnost, že všechny tyhle důvody dohromady vytvářej solidní hejtovací kompilačku, je bohužel dost vysoká.

Tu ostudu jsem prorokovala už vloni.

Aby toho nebylo málo, včera jsem zjistila, že mi zavíraj Lidl. Jo, můj Lidl se bude od půlky června do listopadu (!!!) měnit v jednu z těch hypermoderních prodejen se záchodem pro zákazníky a o dvacet centimetrů širšíma parkovacíma místama. Když jsem se to dozvěděla (při nákupu, ofc), zhroutil se mi celej můj už jednou zhroucenej svět. Slzičky v očích, žalostnej výraz ve tváři a na rtech nevyřčená otázka: "Proč se tohle muselo stát zrovna mě?!". Na regály přetejkající mym oblíbenym zbožím jsem se najednou dívala úplně jinejma očima. S Lidlem mam zvláštní vztah a nestydim se říct, že to bylo to nejlepší, co mě v životě potkalo. (Kromě miláčka Rosemary, to je moje spřízněná dušinka). Hlídač mě znal a moc dobře věděl, že když jdu nakupovat sama, mam plnej vozejk čokolád, tortilla čipsů a fejkovejch Magnumů, a když jdu s klukem, beru hlavně zeleninu a bílý jogurty. Bylo to takový naše malý tajemství. Prohlížení letáku na následující tejden byl můj oblíbenej páteční rituál, bez kterýho prostě nezačal víkend. Teď už mi to může bejt jedno, resp. naposledy mělo pro mě smysl listovat letákem na příští tejden, ale nakrklo mě, že nabízej mluvicí váhu. Mezi náma holkama, vážim se potají, když můj kluk neni doma nebo spí nebo hraje Dark Souls III a představa, že se takhle někde potichoučku o samotě vážim a váha mě tzv. pojebe a zahlásí mojí váhu do světa... Tohle si prostě nikdo nezaslouží! Zajmalo by mě, jestli mi bude chodit leták do schránky pořád jako takový malý tištěný RIP a provokace zároveň. V hlavě se mi líhne geniální plán, že si nakoupim půlroční zásoby potravin, bez kterejch prostě nemůžu žít. Žvejkačky, müsli srdíčka, müsli s 30 % čokolády (kterou vždycky vyžeru během prvního dne a po zbytek balení nadávám, že je to bez chuti), tortilla čipsy s příchutí barbecue (a pár pytlíků sweet chilli), dvousetgramovou čokoládu s mandlema, fejkový Magnum a spousty dalších životně důležitejch věciček, který v Penny Marketu nekoupim :-( Vážně uvažuju o tom, že se přestěhuju někam, kde je svět ještě v pořádku Lidl, třeba do Bíliny, ale nutný je, abych měla Lidl 5 minut od bytu, jako doteďka. Mam holt svý zvyklosti a nehodlám je měnit.

Někdo může namítnout, že mě čeká lepší budoucnost. Ty nový prodejny – to bude žrádlo (nejenom teda)! Vypadá to jako splněnej sen, ale kdo mi zaručí, že se toho ještě dožiju? Co když mě zejtra srazí auto na přechodu? Co když mě máma přerazí, až zjistí, že jsem neudělala státnice (což se stane, ne že ne, ale já jsem vám to řikala). Tohle je prostě krutá hra osudu s příslibem lepších zejtřků, na kterou já ale nemam žaludek.

Chtěla jsem napsat, jak to nakonec dopadlo s pracákem, že mi moje máma kladla na srdce, ať tam vyrazim co nedjřív, nejlíp třeba půl hodiny před otvíračkou (wtf), takže když nadešel den D, vstala jsem samozřejmě v půl jedenáctý a na pracák jsem lážo plážo tempíčkem dorazila před polednem a nejdřív jsem se strašně lekla, protože vchod byl obsypanej minimálně padesátkou pořvávajících vyvítejakejch lidí v teplákovkách, takže jsem se lekla, že se nedostanu ke slovu, ale pak jsem přišla na to, že to je vchod do budovy, kde se rozdávaj dávky a tam, kde se rozdává práce, nebyla tzv. ani noha, což bylo fajn, protože jsem se okamžitě totálně znemožnila, když jsem se snažila přemluvit přístroj u vchodu, aby mi vydal pořadovej lístek, ale byl to jenom obyč kompjůtr, kterej jsem akorát tak zavařila a nedokázala uvést do původního stavu, což se se mnou táhlo po zbytek dne a pán na informacích, kterej se mnou vyplňoval lejstra, se na mě celou dobu díval zvrchu jako na totálního retarda, co nerozpozná kompjůtr a pokládal mi záludný otázky, třeba jako co bych chtěla dělat za práci, což já teda fakt nevim, protože jsem počítala s tim, že prostě jenom požádám o podporu a bude to formalita, jelikož každýmu bude okamžitě jasný, že nejsem jako ostatní nemakačenka, co několik let nezavaděj o práci, a je jenom otázkou času, než si dodělám školičku a pak mě sami budou headhunterovat velký korporace, ale jak řikám, pán za přepážkou si mě evidentně vychutnával a vrchol byl, když se vysmíval mýmu vzdělání a chtěl to doložit, protože mu moje tituly pořád nějak nešly dohromady s mym úvodnim extempore s tim kompůjtrem, ale z mega ponížení se nakonec stal happyend, protože po dvou měsících po odchodu z práce mi přiklepli podporu a každym dnem by mi teď měla přijít moje první dávka ever a už se těšim, jak to pudu rozfofrovat rozmnožit na automatech do nonstopu.

Mámě jsem to neřekla, zjistila to sama a doma bylo tóčo :-(

A pizzu jsem v dečce taky péct nezkoušela (zatim).

Vlastní problémy s váhou si kompenzuju na kočince, stydim se a hanba mi!

♥ Kočinky = tchoříčci ♥

Můj milej deníčku,

jsme kámoši už dlouho, takže se nemusim stydět za to, že jsem už zase neštastnější než šafářův dvoreček. Neni to záležitost poslední doby - celej život jsem taková! Pokaždý si myslim, že už konečně přichází nějaký štěstíčko a pak jsem zase zklamaná, protože se to všechno nějak záhadně posere.



Sere mě ta moje nestálost. Pamatuju si, jak jsem si vždycky ve škole našla nějakou kámošku, chvíli jsme byly best frends forevr a pak mě zničehonic začla hrozně srát. Ale příšerně, doslova mi začala smrdět. Vzpomínám si, že v osmý třídě jsem měla obdobíčko s Ivčou (to jméno jsem možná změnila nebo možná taky ne, ups), s níž mě pojila obliba kapely Green Day (!). Ivče rodiče koupili lístek na koncert a mě naši ne, takže semínko sváru zaseto. A navíc mi pak začal vadit její deodorant. Vůbec jsem se k ní nemohla přiblížit, protože mě to úplně natahovalo a reálně hrozilo, že se pobleju. Poznamenalo mě to natolik, že dodneška prostě nesnesu ten pudrovej smrad z deodorantů ve spreji a musim trapně používat Lady Speedstick a jsem pravděpodobně jedinej člověk na světě, kterej to v roce 2016 kupuje a drží tak trh s Lady Speedstickama nad vodou.

Takže nestálost ve vztazích je evidentně to, na čem bych vážně měla zamakat. Kámošky jsou totiž jedna věc, průser ale je, když se vám tohleto stane s klukem. Vždycky jsem věděla, že ta chvíle jednou přijde. Dlouho bylo všechno tzv. v poho. Dokaď (ježiš, to je úplně geniální slovo) jsme s mym klukem spolu nebydleli, měla jsem teteleníčko a motýly v břiše a to nejenom po prasáckym jídle. Ale co spolu bydlíme, jde to vod desíti k pěti a pak ještě níž. Někdy je to dobrý, někdy je to horší, někdy se to nedá vydržet, a během PMS (mýho) mu radim, ať se radši klidí z cesty. Blbý je, že je to oboustranný - můj kluk mě nenávidí. Jsem mu tak odporná, že se by se mě nedotknul ani rukou v igeliťátku, ani desetimetrovou tyčí (ani kdyby byla kovová a pod proudem!). Někdy mi to přijde vtipný a schválně se k němu lísám a zkoušim ho, ale někdy mi to přijde docela smutný a shválně se lituju a pofňukávám a myslim si, že ho to obměkčí, protože fňukání je děsně sexy a v mužích jistě probouzí vášeň!


Už je to teda nějakej ten pátek, co jsem si uvědomila, že jsem imrvére hrozně nešťastná, že můj život stojí za hovno a že takhle jsem si to teda v osmnácti fakt nepředstavovala. Chvíli jsem píčovala a upínala se k představě, že uteču někam úplně pryč, ale to nevyšlo, protože jsem hroznej posera a anglicky umim jenom vyplňovat testy v Duolingu. A taky se mi nechtělo dát šest stovek za novej pas. A pak jsem asi po roce píčování dala v práci výpověď. Bylo to docela drámo, z kanclu naší šéfky jsem šla s propocenejma koláčema v podpaží. Když jsem to řekla mojí mámě, padala do mdlob, klekala na kolena, spínala ruce a prosila mě, ať to nedělám, ať zajdu za šéfkou a odprosim jí a výpověď stornuju, že mi to možná odpustí, ale vydržela jsem. Když jsem to řekla mýmu klukovi, začal si rvát vlasy a vyhrožovat mi, že mě fakt živit nebude, že si mam hezky šáhnout do svejch rezerv na účtu, protože on potřebuje prašulky na equipment svýho plejstejšnu a bohužel mu nestačej obyč hry z druhý ruky, ale nutně potřebuje limitky ve stýlbůku. Ale tohle bububu mě fakt nezlomí.

Tu svojí výpověď jsem svedla na školu, kterou nějak furt nemůžu dodělat, achjo. Pojmenování věčnej student v mym případě dostává úplně novej rozměr. Spolužáci, se kterejma jsem tehdy ve středověku nastupovala do prváku, nejenom že už tituly dávno maj, ale většina z nich už je i dávno po smrti. Jenže školička neni tak úplně jedinej důvod, proč jsem se uchýlila k tak radikálnímu řešení (slova šéfky). Já se totiž za svojí práci strašně styděla a když jsem potkala někoho novýho, děsila jsem se, že se mě zeptá, jako co pracuju. No jako ďas! A taky tak trošku bojuju sama se sebou, protože si chvilkama myslim, že mam prostě na víc, ale chvilkama mi přijde, že jsem úplně k ničemu a na víc, než osm hodin sedet v kanclu a datlovat nějakou tu úředničinu do kompjůtru se nezmůžu. Velký achjo!

Takže dneska den D, poslední den v práci. Bylo to děsně emotivní. Čas od času z toho našeho rodinnýho (ha) a přátelskýho (haha) kolektivu někdo odejít musí a vždycky je to příležitost pro společný posezení, poděkování za vodvedenou práci a drobnej prezent na kterej se složí celej kolektiv. Dokonce i Iveta, co odcházela před rokem a každej si při tý příležitosti fakt vod srdce voddychnul, že je ta vochehule pryč, dostala poukázku na pětikilo do Alberta. Čo bolo to bolo. Já jsem si včera v očekávání nějaký slavnostní ceremonie umyla hlavu, vzala si do práce čistý tričko a během dne jsem se snažila nepokecat se jogurtem. Do noci jsem pekla dva různý koláče na pohoštěníčko a dneska jsem celou dobu v kanclu seděla jak na trní, každou půl hodinu jsem si utírala nervozitou zpocený ruce do kalhot a žvejkala novou žvejkačku, protože co kdyby se zrovna teď rozrazily dveře a začla ta ceremonie. No, nestalo se. Koláče jsem roznesla do všech kanceláří, kde jsem mezi dveřmama nesměle pípla: Tak holky, jdu se rozloučit. Čekala jsem srdceryvný loučeníčko, popotahování a utírání soplů do rukávu a přání, abych zůstala taková jaká jsem. Možná jsem si dokonce přála, aby mě přemlouvaly, ať ještě aspoň měsíc zůstanu. Lautr nic. Bylo to úplně bez emocí, jako bych za těch bezmála devět let (hnus) ve svejch kolegyních nezanechala sebemenší stopu (svätá pravda). Že jsem nedostala ani plivnuto do dlaně, to snad nemusim ani zmiňovat. Cejtila jsem se tak zostuzená a ponížená, že jsem ani neukradla žlutý lepíky, sešívačku a kapsli do kávovaru, což byla akce, kterou jsem plánovala měsíce. Náladičku mi aspoň trochu zvedly holky z mýho kanclu, který se složily a koupily mi: omalovánky, pastelky, dvě gumy na posilování a tři energy tyčinky a černej čaj. Jsou to dobrý holky.

I přes to ale zůstávám zhrzená a zatrpklá. Když jsem dneska naposled seděla v kanclu, v taškách jsem měla sbalenejch svejch pět švestek a vodpočítávala jsem poslední minuty svýho pracovního poměru, kolegyňka D. mi začala vypočítávat, co všechno mě teď jako čeká: úplně novej život, spousta perfektně zorganizovanýho času, sportování a zdravá strava. No já nevim. Vidim v tom spíš zoufalství nad diplomkou, chození na pracák a žebrotu, výčitky svědomí a dalších deset kilo nahoře.

Ahoj holky a kluci, jak se pořád máte? Včera jsem si jela depčičku hezky vod rána, no vlastně už od čtvrtka. Včera jsem měla totiž půljubilejní narozky a nepsaný zákony džungle kanclu velí, že oslavenec zajišťuje kurvy, chlast a chlebíčky v pracovní době pro všechny. Chtěla jsem se blejsknout jako kuchtička, bydlenka a Dituška all in one, ale nějak mi to nevyšlo, takže jsem nakonec servírovala muffiny, se kterejma by se daly rozbíjet výlohy, a čískej dort, kterej vypadal, jako by ho uplácaly zaměstnanci chráněný dílníčky. Ale to neva, já si prostě frčim dál ten svůj diskopříběh, jen tak z něčeho se přece neposeru.



V rámci oslaviček jsem si teda naordinovala něco trošku delšího, plnýho jinotajů a srdcebolnejch vyznání, bolístek a křivd, takže vzhůru za dobrodrůžem! Hele, je asi nadmíru jasný, že já nejsem žádnej sluníčkovej človíček, ale spíš pěknej bubák kříženej s Wednesday Adamsovou (když mám světlý chvilky). Takže asi nikoho nepřekvapí, když prozradim, že od začátku roku si jedu na vlně kontinuální krizičky a řešeníčka, který imrvére zaneprazdňuje ten můj ptačí mozeček. Chtěla jsem skončit se školičkou, s prácičkou a i se svym klukem, což vyvrcholilo jednou zvlášť zábavnou scénkou, při níž se mě můj kluk zeptal, jestli nejsem padlá na hlavu a jestli jsem náhodou nezapomněla, že jsem se s ním už jednou rozešla před tejdnem. Ježiš, no tak mi to vypadlo! Na férovku jsem taky plánovala, že tzv. ode všeho uteču, nebylo by to poprvý ani naposled, a odjedu na několik měsíců do Ameriky a zažiju něco novýho a vzrušujícího a vrátim se free a s čistou hlavou, o 20 kilo lehčí a s hezkejma fotkama.

Kdo mě ale trošku zná, ví, že jsem nic ze svejch odvážnejch, vzrušujících a rebelskejch plánů nezrealizovala, protože jsem od malička sráč a posera, ale já to nevzdávám a v duchu stále držim zatnutou pěstičku, protože naděje umírá poslední, že jo. Máma mi řekla, že školu dodělám i přes její mrtvolu a s klukem že se nemam rozcházet, protože, ruku na srdce, já nemam šanci si někoho jinýho najít. Dál mi vyčetla, proč proboha současně nosim tričko s kočinkama a pruhovanou sukní, že už nejsem rozverná školačka, abych mohla tzv. mixovat různý styly a vzory. Druhej den jsem jí chtěla udělat radost a vzala jsem si na sebe šaty s vědomím, že s nima nemůžu nic pokazit, ale jenom se na mě podívala kritickym okem a řekla, že šaty dobrý, ale ať nezapomínám na to, že mam hnusný tlustý nohy, který neni radno ukazovat světu. Takže vlastně můžu bejt ráda, že jsem to s klukem ještě urovnala, když jsem ty svý hysterický rozchody svedla na PMS.



Jednou, když jsem udělala jednu pekelně těžkou ústní zkoušku, vylezla jsem z pod stolu, oprášila si kolena, rozloučila se s profesorem a šla si koupit lístky na Interpol. Pochopte, Interpol jsou pro mě tzv. srdcovka a hudba mýho pubertálního já. Ježišmarjá, co jsem se jich naposlouchala! Co já se u nich nabrečela! No hodně, to vám povim. Bizárek je, že jsem je objevila ve Snídani s Novou, kde pouštěli klip k Rest My Chemistry, dál si pamatuju, že na ČT pouštěli kdysi v sobotu po obědě záznam z koncertu, na kterej jsem musela koukat v přítomnosti mejch rodičů, což je prostě peklo, když si vezmete v potaz, jak děsně niternej zážitek a všeobecnej doják by to měl bejt, no ale teskněte v přítomnosti rodičů, to je absolutně n e p ř í p u s t n ý ! No a pak už přišel ten osudnej Silvestr, kterej jsem si představovala teda fakt jako úplně jinak, myslela jsem si, že jsem našla opravdový přátele, ale hudební prorok Insejn a jeho holka Niki mi urobili zle a vymysleli si, že jim nejde eletřina, sice jim nějakou záhadou frčí kompjůtr a internety, ale že z tehdejšího plánu na príma Silvestr nic nebude, takže prostě poděl a nejvíc nastavený zrcadlo, takže jsem půlku večera strávila kreslením jelenů do deníčku a posloucháním Pioneer to the Falls a když jsem se z toho trochu oklepala, šla jsem za našima do obýváku a za ostrovtipu Peťana Rychlýho a jeho best scének z Natočto vstoupila do roku 2009, kterej byl ve všech ohledech zlomovej, ale to jsem tehdy ještě nevěděla, to dá rozum.

No, takže lístky na Interpol jsem si koupila ze sentimentu a nostalgie a pak jsem se teda začala pekelně těšit, protože jako sorry, ale all my wildest dreams are comming true,  protože vloni Arcade Fire a Blink-182 (miluju svůj vytříbenej hudební vkus) a letos Interpol? No tak teď konečně můžu umřít, že jo. Plánovala jsem si, jak do koncertu zhubnu patnáct kilo a dám se trošku dohromady, ale překvapivě to nějak nedopadlo a mě asi dva tejdny před koncertem přepadla další depka a já jsem se přestala těšit úplně! Pamatuju si to, jako by to bylo včera: kolegyňka se vrátila z obědový pauzy s novejma sandálama z výprodeje asi za stovku, takže mě v očích naskočili dolary, srdíčko jen těžko zvládalo 155 tepů za minutu, no musela jsem jít taky, cestou jsem si pobrukovala We're going to Ibiza a Vamos a la Playa a v obchodě jsem si našla úplně suprácký boťáry za hubičku a cestou ke kase to zničehonic přišlo, dojezd jak kráva, propad náladky až na samý dno, no prostě úplnej twist jak to umim jenom já a Káně!

Asi takhle nějak to vypadalo.

Jo, vobčas mě to takhle přepadá, no holt jsem boťáry vrátila zpátky na stojan a šla zpátky do práce jak zpráskanej pes. Co bylo horší, že vlivem týhle ztráty chuti do života jsem se taky přestala těsit na celý slavný Interpol, protože jsem se bála, že zestárli a že jsou za zenitem a Paul Banks bude mít vyfetovanej obličej a prověšenej zadek a vůbec. Chtěla jsem prodat lístky a za peníze, který si prodejem vydělám, si koupit třeba dům na Floridě nebo tak něco, ale nakonec mě můj kluk donutil tam jet. V autobuse jsme si poručili kapučínko, horkou čokošku a Popcorn, protože nám bylo trošku chladno a taky jsme se chtěli dozvědět, co teďka frčí mezi omladinou. V Praze jsem snědla pekanovej pletenec a růžovýho donuta a pak mi to přišlo líto, protože všichni v Praze jsou hubení a hezcí a já jsem almara. Zatimco já trpim imrvére stihomamem, že na mě každej čumí a můj kluk mi to vymlouvá, že prej jsem paranoidní, protože nikoho nezajmám, tehdá v Prazé musel uznat, že na mě fakt každej čuměl. Takže to mam potvrzený, vypadám jako almara!

Když jsme byli naposledy s Lumírem, což je partner ségry mýho kluka a mimochodem taky odborník na jakoukoliv oblast lidskýho života, od golfu přes diskografii Arcade Fire po gastronomii, tvrdil nám, že v Prazé je restaurace Dish, kde dělaj nejlepší burgry a že von tam byl a fakt že jo, ty burgry jsou eňo ňůňo! Lumírovi už bylo pade, takže veškerý info od něj bereme docela s rezervou, ale prostě bylo jasný, že do Diše musíme, ať jsme tzv. světoví a máme se s ním příště taky vo čom bavit. A tak jsme šli a cestou jsme potkávali žebráky a taky feťáky, co si vyměňovali stříkačky, no bylo to docela vzrůšo, co vám budu vyprávět. Z burgrů jsme byli trochu rozmrzelí, mě osobně to přišlo takový nijaký a navíc dát za jídlo pro dva pětikilčo jsme se docela kroutili, no v mekáči bysme se najedli líp za zlomek peněz, ale tak nejsme žádný buráci z venkova, že jo. Plusový body počítám obsluze za to, že nás automaticky začli vobskakovat v cizí řeči (protože sem jim nerozumněla, myslim si, že mluvili tzv. hadím jazykem, ale můj kluk tvrdí, že to byla angličtina), takže možná nevypadám jako vobyč almara, ale jako cizokrajná almara a to se počítá. Nakonec ale musim jít s bodama pro Diš spíš do mínusu, jelikož byla servírka drzá jak vopice a při placení kartou se naférovku mýho klula zeptala, kolik má připočítat tzv. tuzéra. Donebevolající škandál! Bylo přece nade všechno jasný, že ta pětikačka, kterou jsme položili na stůl, je jenom pro ní a její krásný oči, a klíďo píďo si ji může šoupnout do kapsy a cestou z práce si za ní koupit něco pěknýho na sebe.

A pak už jsme si šli poslechnout teda ty Interpol. V LMB bylo vedro jako prase, ale já jsem jako docela zvyklá, protože v práci máme asi poslední tři tejdny konstatní teplotu 35+, a to prosim pěkně nedělám u pásu, ale v kanclu, takže tvrzení, že mam teplý místečko na úřadě v posledních dnech dostalo nečekaně novej rozměr. A navíc já mam prostě teploučko ráda, v krvi mi konstatně kolujou krystalky ledu, který se rozpouštěj při teplotě nad pětadvacet stupňů, takže mě jako docela serou kecy všech těch lidí, co pomocí rituálních praktik vzývaj déšť a ochlazení. Vlezte si do mrazáku, debilové, jestli vám je vedro, a nechte mě se vyhřejvat! Abych se ale vrátila k jádru pudlíčka, klima v LMB bylo i na mě zu viel, takhle jsem se nepotila ani tehdy na koncertě My Chemical Romance a že tam jsem si šáhla na dno. V tu chvíli přišel vhod Popcorn z autobusu a já jsem prokázala nečekaně duchapřítomnost a z plakátu One Direction si vytvořila funkční vějíř. Tzv. užitý umění. Každopádně samotný Interpol vypadali docela v poho, můj kluk furt nadával, že se vůbec nepotěj, což jsem mu vysvětlovala střídavě botoxem a drogama. Vůbec taky nechápu, co za máničku to hrálo na baskytaru, to jsem ještě v životě neviděla takovýho křížence Yettiho, emaře s patkou a parního mopu.

I'm quietly judging you a nesouhlasim.

I při tom všem křepčeníčku ve vedru přeci jenom husinka byla, protože já jsem i po těch letech hodně moc in love with první albíčko, takže prostě stačí říct Leif Erikson, Untitled a Stellinka, netřeba dodávat něco dalšího, slzičky na krajíčku a  splněnej sen, co vám budu povídat.

Shrnuto a podtrženo, jak jsem byla několik dnů doslova v hajzlu z toho, že bych měla opustit rodný město, když i v roce 2015 vypadám jako almara, samotnej den zúčtování byl moc super a vycházelo mi všechno, na co sem šáhla, skoro jako bych si dala doušek Felix felicis! Jako tradičně bych chtěla na tomhle místě poděkovat mýmu klukovi, že to se mnou ještě nevzdal i když občas nechám bordel ve dřezu. Ale vo tomhle ten život neni, nebo snad jo?

Všechno je úplně nahovno.

Sice jsem asi nejteplomilnější človíček na světě, ale současný počásko mě upřímně děsí. Je konec května, léto je za rohem, co nevidět už všechny kočky budou chodit v minisukních a bez podprdy, jenže ups, to byste nikdy neuhodli, že jo, já jsem se přes zimu docela dost tzv. vyžrala, nějak jsem pozapomněla na svatý přísloví, že to, co sníš v soukromí, nosíš na veřejnosti, takže prostě kraťasy, sukně a krátký rukávy můžu klidně spálit, protože to je pro mě zapovězený, zato si docela dobře dovedu tipnout, že taková péřovka bude i v létě taková moje osobní neverending lovestory.

Asi takhle, no.

Krutá pravda.

Ahojky holky, jak se máte? Já se mám fakt strašně moc dobře. Je mi 24 a pořád chodim na kožní, Blink-182 už se zase rozpadli, kvůli svojí druhý bakalářce jsem terčem veřejnejch posměšků a k Valentýnu jsem od svýho kluka dostala mimojiné orchidej a knížku Hvězdy nám nepřály. Protože "ten film se ti přece líbil" a taky "to teď prostě letí", že jo. Nevim, jestli to měl bejt sofistikovanej vtip, ale spíš mam pocit, že tady něco nehraje, ale teda jako každopádně díky, po těch vánočních poukazech na lymfodrenáže a cvičení v podtlakový komoře je to příjemný osvěžení.




Jako nechci se vychloubat, ale musim se poplácat po zádech. Ani v nejbujnějších snech a představách jsem si totiž netroufla doufat, že krásně a hladce propluju školičkou a tzv. dám všechny zkoušky, ale voilá, jsem prostě polobůh a přírodní důkaz, že to jako jde. Ovšem za cenu drobnejch ústupků, že jo. Já jsem totiž mistr výmyslů, lží, smyšlenek a polopravd a již mnoho, neřkuli většina, mejch prací určenejch pro tzv. akademickou půdu, je tak nějak vycucaná z prstu. Zastávám totiž názor, že metóda "kontrol cé a kontrol vé" je pro přizdisráče a je už 100x překonaná a zpátečnická. Oproti tomu moje novátorská metóda je v podstatě rozšířením a zdokonalením původní a uznávaný myšlenky sociologický imaginace. Zatim jsem se teda rozhodla, že s tim nepůjdu na veřejnost, protože mám strach, že by to bylo akademickou obcí hromadně zamítnutý a byla bych nařknutá, že jsem se zpronevěřila veškerejm sociologickejm kodexům a přísahám a pak už bych nikdy nesehnala zaměstnání a musela bych bejt kopáčem nebo metařem. Takže na moji metodologickou publikaci si bude svět muset ještě chvíli počkat, základní myšlenku zaručující úspěch mojí metódy bych snad zveřejnit mohla: Tajemstvím proutěnýho košíku úspěchu je převědčit sebe sama, že ty všechny smyšlený věci se staly, tak takhle jednoduchý to je!

Člověk si pak ale musí dát bacha na procitnutí do reality všedního dne, to totiž bejvá tak silný, že smete nejednoho tvrďáka a suveréna. Uvedu příklad. To se třeba takhle na semináři diskutoval zrovna můj rozhovor s pravidelnym návštěvníkem vietnamskýho bistra v centru Prahy. Třída vášnivě debatovala o stěžejních významech, který z rozhovoru vyplývaj a který určo musim využít v navazujícím výzkumu. Samo, že jsem se nechala strhnout a přilejvala olej do ohně, když jsem líčila detaily toho rozhovoru a osobnostní charakteristiky respondenta! Na konci se do hloubkovýho rozboru mýho rozhovoru ponořil sám vyučující a v závěru svý erudovaný analýzy, kdy už jsem jenom slastně mhouřila očíčka a vrněla blahem, že teda jako dobrá práce a mám to za sebou, zhodnotil mýho respondenta jako zjevnýho frajírka, kterej se mnou celou dobu očividně flirtoval a dělal sexuální narážky, takže se na mě upnuli oči celý třídy a já se najednou cejtila, jako bych ještě pusu upatlanou od semene... Wait! Tohle se přece nestalo doopravdy! Wait vol.2! Vážně jsem schopná ve fiktivním rozhovoru do školy flirtovat sama se sebou?! Tomu se holky v odborný hantýrce řiká konflikt mezi rolema, laická veřejnost by to zhodnotila jako schizofrenii, a já už se týhle svý ubohosti jenom směju.


Jinak se samozřejmě plně realizuju v prácičce, kde jsem na konci února oslavila neskutečnýho půl roku, a zatim jsem nemusela firmě nic doplácet, takže já myslim, že jako docela úspěch. Zjevný pokroky zaznamenávám i v oblasti sociální inteligence. Fakt se snažim bejt na všechny milá, hodná, slušná, empatická a úslužná. Jedna z mejch kolegyněk trošinku lamentuje nad mym smyslem pro humor. Podle mě jí to hodně imponuje, ale podle jejích slov si občas neví rady, co jsou srandičky a co ne. Já to o sobě tak trošku tušim, a proto jsem se ještě před tim, než jsem nastoupila, rozhodla, že se budu chovat tzv. normálně a dle standardních konvencí. No, občas mi to ujede a jsem prostě klasická sarcastic bitch jako za mlada. K narozeninám jsem jedný kolegyňce dala knížku Osobní IQ trenér. Myslela jsem to dobře, ale z jejího výrazu po rozbalení jsem vytušila, že radost neměla. Jinak si ale myslim, že v kolektivu jsem dost oblíbená a ve firně to dotáhnu hodně daleko.

To srdíčkový kancelářský prostředí prostě svádí k takovejm těm blbejm holčičím aktivitám, za který by se nám kluci asi smáli. To jsme si třeba tuhle začali vzájemně přidělovat kluky ze showbizu. No já jsem si myslela, kdovíjak to nemam jistý, protože moje veselice s Ryanem Goslingem je takřka na spadnutí. Jenže Dáda řekla, že Ryan Gosling je na mě moc hubenej (WTF?! Pak kdo je tady sarcastic bitch, jako?!) a že mi vybere někoho lepšího. No ani jsem nedutala napětím, co vám budu vyprávět, ale když z ní vylezlo, že ke mě by se nejvíc hodil "někdo ze Zkrocený hory", asi ani netušila, jak moc se trefila do černýho. Protože já mám na tzv. tepláky fakt docela štěstíčko. A modří už vědí a tomu zbytku to jednou odtajnim ve svejch pamětech, který už takhle dopředu můžu směle označit za řachandu, co řachandu, rovnou třaskavinu, asi jako když se zkříží Halina a Zdenda Troška.

Občas mě napadá, jestli náhodou nejsem retardovaná. A pokud jo, jestli by měli lidi koule na to, mi to říct. Před nějakou dobou jsem se na to zeptala kolegyněk v kanclu a trochu mě šokovalo, když se začaly ošívat a mumlat, že jako jo, někoho, kdo mě nezná, by to vlastně mohlo napadnout. Takže se už po tom asi pídit nebudu. Co je ale větší průser než moje retardovanost, je takovej menší nešvar, kterej se nám v kanclu rozmohl. A neni to prcání (bohužel), ale mnohem hůř, hubnutí. Jako sorry, ale sedět v kanclu se dvěma chronickejma dietářkama neni prdel. Zpočátku jsem to trošku házela za hlavu, řikala jsem si, že jim pevná vůle a odhodlání vydrží maximálně v lednu a v únoru se přežerou. Jenže jedinej, kdo se přežírá, jsem já a v kanclu zavládnul tvrdej režim. Teror začíná už ráno po příchodu do práce, rekapitulací včerejšího jídelníčku a aktivit po odchodu z práce, pokračuje tzv. krabičkovym šetřením, kdy musí každá z nás referovat, jaký mňamky si nachystala do práce, dál se vyhodnocujou nutriční hodnoty vybranejch jídel a nakonec se probíraj úbytky centimetrů a tuků. Výroky typu "mám chuť na bůček" nebo "dneska si dám něco z mekáče" jsou považovány za kacířství,  a ten, kdo si nepřinese oběd z domova, je ostrakizován a vyřazen z kruhu důvěry. Ale tohle všechno jsem ochotná přejít, protože jsem veskrze hate free a tolerantní člověk (v každym přípěvku musí bejt trocha řachandy), ale když holky z kanclu začaly živě probírat objem a vzhled zdravý stolice (díky za vysvětlení, paní Kateřino!), už i na takovýcho kliďase, jako jsem já (řachanda č. 2), toho bylo trochu moc. Ale holky jsou neoblomný a já jim závidim, tleskám a fandim a občas v kanclu předstírám, že mi fakt k obědu stačí pár zrnek červený čočky a kousek tofu a pak se s nezvladatelnym třesem ve všech končetinách doploužim domu a snim třeba tabulku čokolády nebo pytlík brambůrků a je mi fajn, ale pak mám velký výčitky a je mi jasný, že takhle do těch plavek nikdy nezhubnu! Ale holky z kanclu se to samozřejmě nesmí nikdy dozvědět, protože by se mi snažili dávat psycho rady a já fakt ze srdce nesnášim, když mi někdo promlouvá do duše a řiká mi, že jako nic, ale že se mi jako snaží pomoct a je to pro mý dobro. Tak takhle tedy ne, děvčátka.

Ahoj holky a kluci,

Jako fakt sorka, ale dnešní povídání musím započít popisem mého vztahu k M. A je mi jasný, že tenhle můj dis pude strašně dobře hejtovat, protože se uchyluju k tomu snad nejhoršímu, čeho se nad blogu můžete dočkat - pomlouvání konkrétních lidí. Ale nejde to jinak.

Jde o to, že M. je tak trochu hysterka. Já teda taky, ale v zájmu zachování duševního zdravíčka, které mám chatrné, jsem se v rámci pobytu v nemocnici musela stát drsnym flegmatikem s nervama a vizáží Chucka Norrise. Když jsme se totiž s M. první den v nemocnici seznámily, trochu se rozkoukaly a svorně zanadávaly na retro vybavení naší ubikace, ze kterýho by doktorům z Prahé lezly voči z důlků, a ze kterýho by zvlhly rekvizitářky Vyprávěj a Hostelu, M, začala schízovat.
Já jsem si vytáhla časopis Marianne bydlení z roku 2007, kterej jsem šlohla minulej tejden v Mekáči. A pak jsem se začala koukat na film. A pak jsem tvořila blog, čekovala Facebook, vytrhala si obočí a spočítala drobáky v peněžence. M. si otevřela 50 odstínů šedi (WTF, jehož level nejde změřit). M. měla asi tak 150 telefonátů (nepřehánim). Volala mámě, tátovi, manželovi. A pak toto kolečko zopakovala znova. A znova. A znova. Achjo.
Nejhorší na tom všem bylo, že M.:
1. do telefonu kňourala (nesnášim, když holky kňouraj),
2. neustále říkala to samý (furt dokolečka popisovala, jak to teda zejtra na tý operaci bude, kdy se má dojít naposledy vyčůrat, kdy si má oblíct andělíčka a další miliardu věcí, který rozhodně stačí říct jednou a občas ani to ne),
3. je závislá kuřačka (poslední cígo měla v neděli večer a teď má strašnej absťák a je jí blbě a prostě to potřebuje, takže si asi dá jedno cígo do kapsy od županu a dá si na záchodě tzv. práska),
4. je přizdisráč, protože se na výše zmíněnej bod vykašlala, neriskovala pokárání od sestřičky (i když jasem ji naváďela a povzbuzovala k nepravostem) a raději trpěla dál,
5. neustále používá slova depka a dávicí činnost, přičemž první slovo chuděra používá jako ekvivalent strachu a druhý slovní spojení prostě neexistuje (ano, existuje dávicí reflex, ale dávicí činnost fakt ne-e),
6. lže jako když tiskne a když nelže jako když tiskne, tak si tu svoji pravdu trošinku přibarvuje (nebudu tady uvádět konkrétní příklady, ale ta holka ze sebe dělá skválně chudinku!).

Vrcholem bylo, když M. pří jednom z mnoha telefonátů začala divně popotahovat a smrkat. PROBOHA! Nesnášim brečící lidi. Jako takhle - mě je úplně tuk, jestli někdo kolem mě bulí a nebo ne. Problém je v tom, že pokud někdo v mojí přítomnosti bulí, cejtim na svejch bedrech tlak a očekávání, že mám nějak reagovat, že ho mám nějak utěšit nebo tak něco. Jenže to je věru problém, protože já pláč v přítomnosti druhý osoby vnímám jako symbol čistýho citovýho vyděračství a prostě je mi 23 a už jsem si prostě řekla že ne, dost, nenechám se nikým vydírat. Howk.

Jenže jsem vyměkla a udělala jsme něco, za co nejen, že by mě máma pochválila, ale ještě k tomu by mi koupila zmrzlinu za odměnu a prohlásila za svatou. Když jsme totiž v pondělí večer odevzdaly mobily a další cennosti do trezoru na sesterně, byly jsme úplně odstřihnutý od civilizace. M. se odešla dívat na Ulici, ale brzy se vrátila a byla v piči, protože v televizní místnosti seděl Mravenec a koukal na Simpsonovi. A protože reálně hrozilo, že M. propukne v zoufalý pláč a pokusí se hrnečkem rozbít okno a utéct do temné noci, vyhrabala jsem ve svém nitru zbytečky šoumenství a začala jsem se s M. bavit. A kupodivu to bylo hrozně moc fajn, takže jsem v pondělí večer uléhala s pocitem dobře odvedené práce, která mě hřála u srdíčka a navíc jsem si myslela, že jsme s M. tzv. BFF.

BFF

Jenže ouha, chyba lávky. Po probuzení do dne, ve kterému jsme s M. měli podstoupit operace, M. začala schízovat nanovo. A co bylo nejhorší, úplně mě pobláznila a tak jsem se začala bát taky, jenže M. si odvezli doktůrci už v osm a mě až v půl jedenáctý. Do tý doby jsem seděla úplně vyschízovaná na posteli a strašně jsem se potila. A protože mi připadalo, že smrdím jako mokrej pes, rozhodla jsem se lehounce ovonět Davidem Beckhamem, kterýho mi koupila máma na Vánoce před dvěma rokama, i když jsem jí to výslovně zakázala. No a teď jak se mi hodil, žejo!
Když mi potom na pokoji píchli oblbovací injekci a zřízenec mě vezl na sál, probíhala naše konverzace zhruba následovně:
Já: Umřel už tady někdo?
Zřízenec: Né, paninko, kdo by tady umíral?
Já: No jo, dyk vy byste mi to ani neřekl, kdyby tu někdo umřel!
Zřízenec: To máte recht, neřekl.
...
Já: Ježišmarja, já tu určitě umřu a ještě jsem v životě nic nestihla.
Zřízenec: Určitě stihla. Ne, vlastně jsem van měl říct, že neumřete. Tak pardón paninko.
...
Já (po příjezdu na sál): Tak tohle je ta márnice.
Zřízenec: Paninko, kdyby sme byli v márnici, byla by vám větší zima.
...
Anestezioložka na sále: Dobrý den, já vás budu při operaci udržovat v narkóze... Ježišmarja, vy krásně voníte, slečno! Já jsem vždycky šťastná, když sem přijede někdo, kdo vysloveně nesmrdí, ale vy fakt úplně nádherně voníte.
Já: Děláte si srandu? Já mám pocit, že smrdim jak nemytej bezdomovec!

A pak mi ta hodná paní řekla, že jsem si vůbec nemusela odlakovávat nehty, a že je jí strašně líto ta zbytečná práce. Achjo. No a pak mě uspali, ale ještě než mě uspali, tak si dělali srandu z mýho tetovča, který mám na nártu a je to vlaštovka a oni říkali, proč jasem si tam nenechala vytetovat jinýho ptáka a ne, nemysleli sýkoru koňadru, mysleli tu narážku se sexuálním podtextem, protože si mysleli, že už spím, ale já jsem ještě vůbec nespala! No a pak jsem usnula a pak mě probudili a mě nebylo vůbec blbě, jak mě všichni strašili, ale chtělo se mi strašně brečet dojetím a když jsem si pohmatem ověřila, že mi tu nohu fakt jenom operovali a neuřízli mi ji, tak jsem nabádala sestru, která mě probouzela, ať vyřídí tisíceré díky všem, co mě operovali a vlastně ať poděkuje za mě celýmu personálu včetně uklízeček a pokladních.

A když mě pak přivezli zpátky na pokoj, nestačila jsem se divit. Tak za prvé, na našem pokoji se usalašila nová spolubydla. Paní kolem čtyřicítky, a ať mi praskne kanyla, jestli to není alkoholička. A je sprostá, když si myslela, že ji neslyším, řekla: "Do píči." A v noci strašně, ale fakt strašně chrápala. No a zpět k mojí BFF, M. M. celé hodiny leží nehnutě na posteli, slyším ji jak fňuká, tuhle jí bolí, tamhle jí píchá, nemůže se zvednout, protože jí to kurevsky bolí, vůbec se mnou nemluví, tváří se útrpně a tak dále. Vrchol všeho byl, když za ní přišel její angažovaný manžel. (Malá vsuvka: Za tu dobu, co M, odvezli ráno z pokoje, operovali a přivezli zpět, tj. cca 2,5 hodiny, její manžel volal pětkrát na sesternu, kdy už mu řeknou, jak je na tom jeho žena! Fakt nechápu.) M. mu něco pofňukávala do ouška, najednou se zvedl a skoro to vypadalo, že se má k odchodu, ale nakonec se ukázalo, že manža šel říct sestře, že M. potřebuje na záchod a ještě ke všemu (!!!) to tzv. dostala a potřebuje tedy příslušný vybaveníčko. M. samozřejmě po dobu, co její manža řešil její problémky se sestrou, ležela na posteli jako pecka a k ničemu se nevyjadřovala. Achjo. Fakt mi to hlava nebere a jsem i navíc dosti nasraná, protože s takovouhle holkou já se kámošit fakt nechci a tím přicházím o svou BFF. Je mi to líto M., že to musím takhle otevřeně psát, alespoň někdo už ti musí říct, ať se trochu vzmužíš. Můžeš začít třebas tím, že si konečně vyčistíš zuby, protože za celou dobu, co jsme tady, jsme tě neviděla s kartáčkem v puse, puso.

Abych něco práskla i na sebe, včera jsem taky nebyly moc použitelná. Po narkóze mi bylo tak blbě, že mi sestra přinesla můj oblíbený čípek (strčila jsem si ho tam sama), ale vůbec to nepomohlo a tak jsem k evidentnímu potěšení obou spolubydlících, několikrát zvracela a tím jsem docílila mety nejvyšší - dostala jsem kapačku! Nutno říct, že všechno to včerejší blití mi dneska vrací druhá ze spolubydlících (Miss Alkohol), která je po operaci upoutaná na lůžko a potřebu koná do bažanta. Na protože jsem solidární a chápu, že na našem pokoji jsem zatím, jediná, kdo může jíst, okatě se cpu bonboniérou Tatiana od tety Jany a Milkou od Viťánka. MŇAM, MŇAM, MŇAM!

Ahoj holky a kluci, jak se pořád všichni máte? Musim přiznat, že poslední dobou (uplynulejch pět měsíců) se mi nevedlo nejlépe. To je tak, když se človíček (já) s minimálním zájmem o obor a laxním přístupem ke studiu přihlásí na navazující magisterský studium a zjistí, že všichni ostatní sluníčkoví lidé (spolužáci) jsou zapáleni pro věc, pro obor takřka dýchají a jejich životy se smrskly na regulérní studium ve škole a domácí samostudium. Ale je dobojováno a já se konečně můžu oddávat příjemnějším oddychovým aktivitám.
Tak třeba k zítřejšímu dni jsem si do deníčku poznamenala OPERACE ♥. (Humorná historka z natáčení: Když jsem se zeptala strýčka Googla, jak se dělá srdíčko, jako první mi vyjel odkaz na návod na blogu, který se jmenuje depres.blog.cz. Znamení, karma a osud v jednom. Ha-ha-ha.)

Abyste tomu holky a kluci rozuměli, nemocnice a doktory vůbec nemám ráda. Na svou na svou první plastiku jsem šla ve čtyřech letech (má matka měla pocit, že mám odstáté uši, tzv. plachťáky). Tehdy jsem svou hospitalizaci přežila v pořádku. Jenže když mi bylo deset, byli jsme s mým tátou strašně trendy a sjížděli jsme horory. Hlubokou stopu na mne zanechal druhý díl legendární série Halloween. A když jsem se pak v šestnácti dozvěděla o heparinovém vrahovi Petru Zelenkovi, došlo mi, že v životě nestrávím noc v nemocnici. A hle, je to tu.


Připravit se na operaci nebyla žádná prdel. To máte předoperační vyšetření, tzn. 5 (slovy pět) různejch lékařů, jejich úchylnejch řečí a naondulovanejch afektovanech sester, který si myslej, že když svojí profesí ztělesňujou jednu z oblíbenejch sexuálních fantazií, můžou na mě bejt příjemný jako osina v zadku. Ale to už je holt asi takovej můj úděl. Za zmínku snad stojí epizodka na anesteziologii. Když jsem se totiž před čtyřma měsícema na operaci objednávala a sestra se mě zeptala kolik vážim, aby věděla, jak moc koňskou dávku sedativ do mě budou muset narvat (a že to bude muset být koňská dávka, to jí bylo jasné při letmém pohledu na moji, ehm, maličkost), zatmělo se mi před očima. Hlavou mi prolétl celej můj (zpackanej) život, všechny moje diety a jo-jo efekty a v tu chvíli jsem si řekla, že ničemu neuškodí, pokud nahlásím o trošku míň, než reálně vážím. Kvůli motivaci. Protože do půlky února je moře času, žejo. No, nebudu napínat, nějak to nevyšlo, i když jsem se samozřejmě strašně moc snažila (hlavně přes Vánoce). Takže když se mě paninka na anesteziologii zeptala, jestli mám stejnou hmotnost, jaká je uvedená v kartě, zamumlala jsem, že asi ne, že to ty Vánoce a že by mě měla raději převážit, aby se náhodou nestalo, že se proberu na operačním sále a budu koukat, jak mi kuchaj nohu. Když mě paninka převažovala, ani jsem nedutala a čekala na verdikt. Vteřiny ticha. "Hm. To jste fakt vážila, ty kila, co tady máte napsaný?" "No jo no." "Tak to jste se teda pěkně vykrmila!" Prostě fail, co víc k tomu říct. Zpětně se docela divim, že měla paninka odvahu mi něco takovýho říct, když za prvé zrovna tahle paninka byla ladnost sama  (ironie) a za druhé personál naší nemocnice, ve který se tehdy natáčela Nemocnice na kraji města (fakt fakt, jenže jen ty starý díly ze sedmdesátých let, a bohužel musim říct, že za těch pětatřicet let se nic moc nezměnilo) mi tak může něco vyčítat.

Víte, původně jsem se snad i do nemocnice těšila. Hrozně mě baví bejt opečovávaná (kdysi jsem ve svém okolí proslula prohlášením, že se strašně těším, až budu těhotná, protože teprve tehdy se ke mě budou lidi chovat hezky), jenže zatim nic nenasvědčuje tomu, že by mě v nemocnici měli snad opečovávat. Před operací jsem dostala nějaký všeobecný pokyny a mimo jiné i seznam věcí, který si mám s sebou zabalit. Velkej WTF moment nastal, když jsem se dozvěděla, že si musím vzít i vlastní toaletní papír a v žádném případě si nemám brát cennosti. Když jsem se kvůli tomu nahlas vztekala, řekla mi moje máma tónem, který jasně naznačoval, že jsem husa hloupá, že v nemocnici se všechno krade a že ať mě ani nenapadne si vzít s sebou tablet, notebook nebo snad peníze a že by bylo nejlepší, abych si přendala SIM kartu do tátova starýho telefonu s vysouvací anténkou. Ale protože nejsem žádné přizdisráč, vzala jsem si s sebou tablet, mobil a dvacet korun do automatu (škoda že ne herního) a taky tlustou izolepu, kterou si všechny tyhle věci budu k sobě přilepovat v noci, protože zločin nikdy nespí.

A tak jsem tady a vůbec se mi tu nelíbí, a jsou tu strašně divní lidi, a smrdí to tu, a jídlo stojí za hovno (doslova), ale i když je mi strašně, tak mě nejvíc trápí, že jsem si s sebou nemohla vzít tu svojí kočinku, i když nemá žádný chlupy (a roztoče a červotoče) a je strašně čistotná (když zrovna nešlápne do svýho čerstvýho hovna) a miloučká (když spí). No a to je vlastně docela vtipný. Kočinku máme přes půl roku a ta sviňušenka se zrovna teď musela začít mrouskat, když ví, že jdu do nemocnice a nemůžu být s ní a sledovat ten její přerod z dívky v ženu. (Pude pod kudlu, mařena jedna ukňouraná!) Úplně si představuju, jak teďka sedí doma, je tam úplně sama a je jí smutno a má hlad a nudí se (a něco demoluje) a volá kocoura a čeká, až jí přijde návštěva (moje máma) a až se páníček vrátí z prácičky a až se panička vrátí z nemocnice. Velký achjo. (Šlo to napsat i takhle: ACHJO.) e panička vrátí z nemocnice. Velký achjo. (Šlo to napsat i takhle: ACHJO.)

Tak to je ona, naše roztomilá kočinka.

A to je vše, moji milí. Zítra, pokud dá pán bůh (a pokud mi nikdo nezcizí Nexus 7, mé jediné spojení s civilizací), vám budu vyprávět o tom, jakou mám skvělou novou kámošku, a vůbec holky, budu vám vyprávět prostě všecičko, co přinesly první okamžiky v Nemocnici na kraji města.