MAD WORKER*

Nadešel čas na menší life update. Všechno se hroutí, všechno je tzv. na hovno, takže ok, všechno při starym. Dozvěděla jsem se termíny státnic a obhajoby, složení komise a oponenta diplomky a... nejsem v poho. Diplomku jsem nakonec sice stihla odevzdat v termínu, ale už tehdá, když jsem se sekretářkou podepisovala výtisky práce, mi bylo jasný, že tohle meníčko nemá šanci na výhru, doufám, že si rozumíme. Ale dokaď (♥) jsem netušila detaily, hořel ve mně maličkej plamínek naděje, kterej teď nadobro zhasnul (už ani nedoutná). Jestli jsem kdy počítala s tim, že moje šance školičku dokončit a bejt konečně free jsou aspoň nepatrný, po odhalení, co mě naozaj čeká, se limitně blížej nule.


Moje čupr náladička se logicky promítá do všech oblastí mýho nebohýho lidskýho živůtka. Jo, myslela jsem si, že když seknu s prací, bude spousta času na přípravu vegan, gluten free, non GMO, soy free, antibiotics free, raw, organic, fat free, low carb jídélek a ke státnicím půjdu jako kóča, vskutočnosti ale poslední tři měsíce přežívám na brambůrkách a čokoládě, takže neni divu, že budu muset chtě nechtě otevřít taky téma co si vezmu na sebe, protože šaty, který jsem oblíkla leta páně 2013 a 2014, mi – chvilka napětí– no, nejsou, že jo. Chtěla jsem před cílovou rovinkou trochu tzv. zabojovat a zkusila jsem jít běhat (jednou), ale okamžitě jsem si rozedřela paty až na kost, tak jsem radši přestala. Zkusila jsem jít bruslit (víckrát), ale protože neumim brzdit, spadla jsem a potloukla se. Na těch bruslích mě taky sere, že na mě každej čumí. Můj kluk si myslí, že si to jenom vsugerovávám, ale provedla jsem takovej menší kvaziexperiment a tady jsou možný odpovědi, proč na mě všichni civí:

1. nosim růžovou ledvinku kolem pasu (+ je rok 2016)
2. jsem hrozně tlustá
3. jsem hrozně šeredná
4. diví se, že mě ty brusle uvezou
5. jezdim jak p*ča
6. padám

Pravděpodobnost, že všechny tyhle důvody dohromady vytvářej solidní hejtovací kompilačku, je bohužel dost vysoká.

Tu ostudu jsem prorokovala už vloni.

Aby toho nebylo málo, včera jsem zjistila, že mi zavíraj Lidl. Jo, můj Lidl se bude od půlky června do listopadu (!!!) měnit v jednu z těch hypermoderních prodejen se záchodem pro zákazníky a o dvacet centimetrů širšíma parkovacíma místama. Když jsem se to dozvěděla (při nákupu, ofc), zhroutil se mi celej můj už jednou zhroucenej svět. Slzičky v očích, žalostnej výraz ve tváři a na rtech nevyřčená otázka: "Proč se tohle muselo stát zrovna mě?!". Na regály přetejkající mym oblíbenym zbožím jsem se najednou dívala úplně jinejma očima. S Lidlem mam zvláštní vztah a nestydim se říct, že to bylo to nejlepší, co mě v životě potkalo. (Kromě miláčka Rosemary, to je moje spřízněná dušinka). Hlídač mě znal a moc dobře věděl, že když jdu nakupovat sama, mam plnej vozejk čokolád, tortilla čipsů a fejkovejch Magnumů, a když jdu s klukem, beru hlavně zeleninu a bílý jogurty. Bylo to takový naše malý tajemství. Prohlížení letáku na následující tejden byl můj oblíbenej páteční rituál, bez kterýho prostě nezačal víkend. Teď už mi to může bejt jedno, resp. naposledy mělo pro mě smysl listovat letákem na příští tejden, ale nakrklo mě, že nabízej mluvicí váhu. Mezi náma holkama, vážim se potají, když můj kluk neni doma nebo spí nebo hraje Dark Souls III a představa, že se takhle někde potichoučku o samotě vážim a váha mě tzv. pojebe a zahlásí mojí váhu do světa... Tohle si prostě nikdo nezaslouží! Zajmalo by mě, jestli mi bude chodit leták do schránky pořád jako takový malý tištěný RIP a provokace zároveň. V hlavě se mi líhne geniální plán, že si nakoupim půlroční zásoby potravin, bez kterejch prostě nemůžu žít. Žvejkačky, müsli srdíčka, müsli s 30 % čokolády (kterou vždycky vyžeru během prvního dne a po zbytek balení nadávám, že je to bez chuti), tortilla čipsy s příchutí barbecue (a pár pytlíků sweet chilli), dvousetgramovou čokoládu s mandlema, fejkový Magnum a spousty dalších životně důležitejch věciček, který v Penny Marketu nekoupim :-( Vážně uvažuju o tom, že se přestěhuju někam, kde je svět ještě v pořádku Lidl, třeba do Bíliny, ale nutný je, abych měla Lidl 5 minut od bytu, jako doteďka. Mam holt svý zvyklosti a nehodlám je měnit.

Někdo může namítnout, že mě čeká lepší budoucnost. Ty nový prodejny – to bude žrádlo (nejenom teda)! Vypadá to jako splněnej sen, ale kdo mi zaručí, že se toho ještě dožiju? Co když mě zejtra srazí auto na přechodu? Co když mě máma přerazí, až zjistí, že jsem neudělala státnice (což se stane, ne že ne, ale já jsem vám to řikala). Tohle je prostě krutá hra osudu s příslibem lepších zejtřků, na kterou já ale nemam žaludek.

Ahojky holky, jak se máte? Já se mám fakt strašně moc dobře. Je mi 24 a pořád chodim na kožní, Blink-182 už se zase rozpadli, kvůli svojí druhý bakalářce jsem terčem veřejnejch posměšků a k Valentýnu jsem od svýho kluka dostala mimojiné orchidej a knížku Hvězdy nám nepřály. Protože "ten film se ti přece líbil" a taky "to teď prostě letí", že jo. Nevim, jestli to měl bejt sofistikovanej vtip, ale spíš mam pocit, že tady něco nehraje, ale teda jako každopádně díky, po těch vánočních poukazech na lymfodrenáže a cvičení v podtlakový komoře je to příjemný osvěžení.




Jako nechci se vychloubat, ale musim se poplácat po zádech. Ani v nejbujnějších snech a představách jsem si totiž netroufla doufat, že krásně a hladce propluju školičkou a tzv. dám všechny zkoušky, ale voilá, jsem prostě polobůh a přírodní důkaz, že to jako jde. Ovšem za cenu drobnejch ústupků, že jo. Já jsem totiž mistr výmyslů, lží, smyšlenek a polopravd a již mnoho, neřkuli většina, mejch prací určenejch pro tzv. akademickou půdu, je tak nějak vycucaná z prstu. Zastávám totiž názor, že metóda "kontrol cé a kontrol vé" je pro přizdisráče a je už 100x překonaná a zpátečnická. Oproti tomu moje novátorská metóda je v podstatě rozšířením a zdokonalením původní a uznávaný myšlenky sociologický imaginace. Zatim jsem se teda rozhodla, že s tim nepůjdu na veřejnost, protože mám strach, že by to bylo akademickou obcí hromadně zamítnutý a byla bych nařknutá, že jsem se zpronevěřila veškerejm sociologickejm kodexům a přísahám a pak už bych nikdy nesehnala zaměstnání a musela bych bejt kopáčem nebo metařem. Takže na moji metodologickou publikaci si bude svět muset ještě chvíli počkat, základní myšlenku zaručující úspěch mojí metódy bych snad zveřejnit mohla: Tajemstvím proutěnýho košíku úspěchu je převědčit sebe sama, že ty všechny smyšlený věci se staly, tak takhle jednoduchý to je!

Člověk si pak ale musí dát bacha na procitnutí do reality všedního dne, to totiž bejvá tak silný, že smete nejednoho tvrďáka a suveréna. Uvedu příklad. To se třeba takhle na semináři diskutoval zrovna můj rozhovor s pravidelnym návštěvníkem vietnamskýho bistra v centru Prahy. Třída vášnivě debatovala o stěžejních významech, který z rozhovoru vyplývaj a který určo musim využít v navazujícím výzkumu. Samo, že jsem se nechala strhnout a přilejvala olej do ohně, když jsem líčila detaily toho rozhovoru a osobnostní charakteristiky respondenta! Na konci se do hloubkovýho rozboru mýho rozhovoru ponořil sám vyučující a v závěru svý erudovaný analýzy, kdy už jsem jenom slastně mhouřila očíčka a vrněla blahem, že teda jako dobrá práce a mám to za sebou, zhodnotil mýho respondenta jako zjevnýho frajírka, kterej se mnou celou dobu očividně flirtoval a dělal sexuální narážky, takže se na mě upnuli oči celý třídy a já se najednou cejtila, jako bych ještě pusu upatlanou od semene... Wait! Tohle se přece nestalo doopravdy! Wait vol.2! Vážně jsem schopná ve fiktivním rozhovoru do školy flirtovat sama se sebou?! Tomu se holky v odborný hantýrce řiká konflikt mezi rolema, laická veřejnost by to zhodnotila jako schizofrenii, a já už se týhle svý ubohosti jenom směju.


Jinak se samozřejmě plně realizuju v prácičce, kde jsem na konci února oslavila neskutečnýho půl roku, a zatim jsem nemusela firmě nic doplácet, takže já myslim, že jako docela úspěch. Zjevný pokroky zaznamenávám i v oblasti sociální inteligence. Fakt se snažim bejt na všechny milá, hodná, slušná, empatická a úslužná. Jedna z mejch kolegyněk trošinku lamentuje nad mym smyslem pro humor. Podle mě jí to hodně imponuje, ale podle jejích slov si občas neví rady, co jsou srandičky a co ne. Já to o sobě tak trošku tušim, a proto jsem se ještě před tim, než jsem nastoupila, rozhodla, že se budu chovat tzv. normálně a dle standardních konvencí. No, občas mi to ujede a jsem prostě klasická sarcastic bitch jako za mlada. K narozeninám jsem jedný kolegyňce dala knížku Osobní IQ trenér. Myslela jsem to dobře, ale z jejího výrazu po rozbalení jsem vytušila, že radost neměla. Jinak si ale myslim, že v kolektivu jsem dost oblíbená a ve firně to dotáhnu hodně daleko.

To srdíčkový kancelářský prostředí prostě svádí k takovejm těm blbejm holčičím aktivitám, za který by se nám kluci asi smáli. To jsme si třeba tuhle začali vzájemně přidělovat kluky ze showbizu. No já jsem si myslela, kdovíjak to nemam jistý, protože moje veselice s Ryanem Goslingem je takřka na spadnutí. Jenže Dáda řekla, že Ryan Gosling je na mě moc hubenej (WTF?! Pak kdo je tady sarcastic bitch, jako?!) a že mi vybere někoho lepšího. No ani jsem nedutala napětím, co vám budu vyprávět, ale když z ní vylezlo, že ke mě by se nejvíc hodil "někdo ze Zkrocený hory", asi ani netušila, jak moc se trefila do černýho. Protože já mám na tzv. tepláky fakt docela štěstíčko. A modří už vědí a tomu zbytku to jednou odtajnim ve svejch pamětech, který už takhle dopředu můžu směle označit za řachandu, co řachandu, rovnou třaskavinu, asi jako když se zkříží Halina a Zdenda Troška.

Občas mě napadá, jestli náhodou nejsem retardovaná. A pokud jo, jestli by měli lidi koule na to, mi to říct. Před nějakou dobou jsem se na to zeptala kolegyněk v kanclu a trochu mě šokovalo, když se začaly ošívat a mumlat, že jako jo, někoho, kdo mě nezná, by to vlastně mohlo napadnout. Takže se už po tom asi pídit nebudu. Co je ale větší průser než moje retardovanost, je takovej menší nešvar, kterej se nám v kanclu rozmohl. A neni to prcání (bohužel), ale mnohem hůř, hubnutí. Jako sorry, ale sedět v kanclu se dvěma chronickejma dietářkama neni prdel. Zpočátku jsem to trošku házela za hlavu, řikala jsem si, že jim pevná vůle a odhodlání vydrží maximálně v lednu a v únoru se přežerou. Jenže jedinej, kdo se přežírá, jsem já a v kanclu zavládnul tvrdej režim. Teror začíná už ráno po příchodu do práce, rekapitulací včerejšího jídelníčku a aktivit po odchodu z práce, pokračuje tzv. krabičkovym šetřením, kdy musí každá z nás referovat, jaký mňamky si nachystala do práce, dál se vyhodnocujou nutriční hodnoty vybranejch jídel a nakonec se probíraj úbytky centimetrů a tuků. Výroky typu "mám chuť na bůček" nebo "dneska si dám něco z mekáče" jsou považovány za kacířství,  a ten, kdo si nepřinese oběd z domova, je ostrakizován a vyřazen z kruhu důvěry. Ale tohle všechno jsem ochotná přejít, protože jsem veskrze hate free a tolerantní člověk (v každym přípěvku musí bejt trocha řachandy), ale když holky z kanclu začaly živě probírat objem a vzhled zdravý stolice (díky za vysvětlení, paní Kateřino!), už i na takovýcho kliďase, jako jsem já (řachanda č. 2), toho bylo trochu moc. Ale holky jsou neoblomný a já jim závidim, tleskám a fandim a občas v kanclu předstírám, že mi fakt k obědu stačí pár zrnek červený čočky a kousek tofu a pak se s nezvladatelnym třesem ve všech končetinách doploužim domu a snim třeba tabulku čokolády nebo pytlík brambůrků a je mi fajn, ale pak mám velký výčitky a je mi jasný, že takhle do těch plavek nikdy nezhubnu! Ale holky z kanclu se to samozřejmě nesmí nikdy dozvědět, protože by se mi snažili dávat psycho rady a já fakt ze srdce nesnášim, když mi někdo promlouvá do duše a řiká mi, že jako nic, ale že se mi jako snaží pomoct a je to pro mý dobro. Tak takhle tedy ne, děvčátka.

Když jsem sama doma, koupím si pytlík brambůrků a celej ho sním a pak brečim, protože mi je mi líto, že jsem prase a nebudu mít nikdy tzv. thigh gap.

Když jsem sama doma, pustim si Pornography od The Cure a pak mi dochází, že jsem přecenila svoje síly, protože jsem strašpytel to album je strašidelný.

Když jsem sama doma, chodím po bytě nahatá a i spím nahatá, protože se mi nechce špinit prádlo a je to vlastně jedno, když v rouše evině nikoho nepohoršuju (kromě lidí v protějším paneláku, který maj' solidní divadýlko, protože standardně zapomínám zatahovat závěsy, když v bytě svítím).

Když jsem sama doma a vzbudím se v noci, orosím se představou, že se kouknu na hodiny a zrovna bude 3:15 a tak se strašně dlouho přesvědčuju, že je to blbost se trefit do tak specifickýho času, a když seberu odvahu a podívám se na mobil, je přesně 3:15.

Když jsem sama doma, strašně si plánuju, kolik toho stihnu do školy a taky domácí práce a něco upéct, jenže pak se koukám na 766480 dílů Nákupnejch maniaček a když mi zavolaj naši nebo můj chlapec, lžu jako když tiskne, že jsem zrovna v procesu dělání něčeho strašně důležitýho.

Když jsem sama doma, bojím se báby, co bydlí vedle v bytě, protože je to bejvalá společnice a má vývod a je zlá a alkoholická a nemocná a proto mám zamknuto na dva západy a klíč v zámku a předstírám, že nejsem doma, před dveřma je postavenej stojan s kosmetikou a kočičí záchod, aby mě to v noci vzbudilo, až se k nám bude dobejvat, ale je to vlastně úplně jedno, protože jednou můj chlapec řekl, že bába umí procházet zdí a určitě nám v noci chodí po bytě.

Když jsem sama doma, tak pomalu piju a každý sousto rozžvýkám stokrát, protože by mi klidně mohlo zaskočit a kdyby mi zaskočilo, tak bych se dusila a pak bych se dost možná udusila a kočka by mě snědla, protože by měla hlad, chuděra.

Když jsem sama doma, nikdy se nekoukám do zrcadla, protože síla myšlenky je mocná a možná by stačilo jen 3x pomyslet na...fuj, fuj, fuj, nemůžu to dopsat, jdu od toho, protože síla myšlenky je mocná a já už na to zase myslim.

Když jsem sama doma, tak jsem nesmírně šťastná, že je tam se mnou aspoň micuška. (Jenže když jsem sama doma, lituju, že jsme micušce dali jméno Rosemary, protože když jsem sama doma, je to prostě děsivý.)