MAD WORKER*

Čusínek holky a kluci,

léto, sanšajn, nanůčky, ženský bez podprdy a žárem rozteklý žvejky jsou definitivně pryč, dovču si můžu maximálně připomínat čtením svý recenze na Invii, ve který jsem se snažila trošinku trollovat, ale nakonec to moc nedopadlo, protože mýmu klukovi se to zdálo prostě too much a tak moji původní verzi upravil a tvrdil mi, že to musel udělat, protože jsem to napsala jak debil, ale já si myslim, že kdyby to napsala nějaká jeho přiblblá kolegyňka z práce, tak by si z tý řachandy cvrnkul do gatí. Ale to nevadí, krizičky zažívá každej a nebudem z toho dělat drámo, protože né nadarmo posledních pět let s pohřebním výrazem tvrdim, že nám dávám měsíc, maximálně dva a vida, furt to šlape a frčí jak po másle. Haha.

Achjo, tenhle příspěvek mam rozepsanej už asi dvacet miliardů let, ale jsem trošinku líná nebo nemam čas, a taky se trošinku bojim, protože dneska to bude takový trošku holčičí témátko a bolístka a taky trošku netradičně od srdíčka a velkej coming out a přiznáníčko, protože ano, i na mě mává ze skříně pár kostlivců, který tam mam pečlivě schovaný. Ahoj, kostlivci!


Po tom, co jsem povstala z popela a vrátila se do mý milovaný prácičky se z mýho života stal jeden velkej stereotyp a ze mě samotný kancelářská krysa. Hodiny a hodiny si na ebay vybírám post-it lepíky s kočinkama a největší vzrůšo bejvá v úterý, kdy jezdí závozník s vodou do fontány. Tuhle mi do očí úplně vhrkly slzy štěstíčka, když jsem vyfasovala zbrusu novou podložku pod myš a navíc snad už můžu prozradit a nezakřiknout to, že se blejská na lepší časy, protože mi kolegyňka, co má na starosti přerozdělování pracovních pomůcek, přislíbila objednání jednoho kusu nůžek kancelářských.


Prozradim vám jednu ze zásadních životních pravd: pracovat v čistě ženskym kolektivu je prostě čistý štěstíčko. Doporučuju všema deseti, no fakt. Už před třiceti léty Cyndi zpívala, že Girls Just Want To Have Fun, no v praxi to znamená, že intrikaření a pomluvy a šuškandy a pletichy a taková ta lehká holčičí rivalita... to všechno jede prostě naplno, kdo to nezažil, nikdy nepochopí, čeho jsou protivný sprostý holky schopný. Mě se tohle samozřejmě netýká ani v nejmenším, jsem zřejmě nějakej eror v holčičím genotypu a nějakej chybějící životně důležitej chromozóm mě donutí vždycky, když se vykládaj drby zacpat si uši a hučet nebo alespoň nahlas říct: Pomluvy ne, raději knihu!

V kanclu sedim s kolegyňkou, která je teď tzv. těhulka a už se jí to krátí a dlouho s náma nebude. Mam jí ráda, ale dost mě to její těhulkovství znepokojuje a to hned ze dvou důvodů. Tak za prvý je mi jasný, že to prostě musela dělat, když je zbouchnutá a já to prostě nerada o lidech vim a hlavně když je to ještě takhle okatý! A za druhý, co když neočekávaně začne rodit v kanclu? To si pak budu muset vzít dovču nebo tzv. home office a vyklidit pole, ale už jenom ta představa mě děsí. Tuhle mi těhulka řekla, že si vůbec neumí představit, že jsem se někdy opila. No, co vám budu vyprávět, zezelena jsem vzteky, ale nic jsem samozřejmě neřekla, protože jsem srab, jenom jsem si pod vousy zamumlala, že já si zase nedovedu představit, jak vypadá těhulka, když není zbouchnutá a nechala jsem to bejt. Protože pche! To já když se opiju, umim to docela solidně rozjet, můj kluk by mohl vyprávět. Né nadarmo nemáme žádný kamarády, né nadarmo od nás kvůli těm mejm tyjátrům dali všichni ruce pryč a né nadarmo už nás nikdo nezve na svatby ani na pohřby!

Velkej průser je rozhlas po drátě, neboť kultura v našem kanclu jasně káže, že se poslouchá Frekvence 1 a já jsem tzv. junior, zajíček a nováček a malej pán (a navíc mě tam nikdo nemá rád, of course), takže neni v mý moci to změnit. První dny jsem si to docela dávala a smála se košilatejm vtípkům Rudy z Ostravy, ráda jsem poslouchala rozhovory Těžkýho Pokondra a vysloveně jsem se těšila na volání Libora Boučka na hrad, ale teď už mi z toho trochu mrdá v hlavě a připadám si jako Bill Murray v nesmrtelný klasice Na hromnice o den více. A to nemluvim o tom, že se pomalu ale jistě začínám stávat odborníkem na všechny ty český a světový hitíčky pro dobrou náladu. Minulej tejden jsem si udělala lehkej research a vybranej žlutej post-it lepík většího formátu jsem pasovala za tzv. kódovací knihu (profesní deformace), exkluzivní výsledky budu poprvý publikovat na svym blogu, i když nepochybuju o tom, že žurnály světový odborný literatury je brzo budou chtít zveřejnit taky. Každý dopolčo musí zaznít Čaje z Indie, přiblbá písnička od Ondry Pozděchudýho a taky jakákolik z peciček od No Name, přes to prostě nejede vlak. Po obědě zase s železnou pravidelností hrajou Čikitýtu a cokoliv od Jarka Nohavici (moje guilty pleasure je písnička Milionář, to mám sto chutí říct: Holky, ta je dobrá, dejte to víc nahlas!). Když hrajou Sex je náš, tak se samozřejmě červenám jak píča a když hrajou tu písničku o Františku Dobrotovi, tak mám na krajíčku a leckdy si musim jít pobrečet na záchod, protože ať chci nebo nechci, je to fakt dojemný a tzv. ze života. Ale co tě nezabije, to tě posílí, že jo, takže jedu dál a i když hrajou nějakej fakt ultra bizár jako je třeba Alice Springs, tvářím se, že jsem v poho a spoko.

Určitě si myslíte, že tohle je veškerý lidský neštěstíčko, který mam, ale šeredně se pletete. To, o čem jsem si původně chtěla dneska vylejt srdíčko, začíná teprve teď. Vzhledem k tomu, že jsem ve stejný prácičce před aktuálním nástupem dělala zhruba sedm let brigádičku, i já mám na úřadě svojí tzv. temnou minulost. Tou je tak trošku moje kolegyňka L. Kdysi jsme bejvaly tzv. best friends forever. Zůstávaly jsme spolu na přesčásky a ve ztichlym a potemnělym kanclíčku jsme intrikařily a pomlouvaly, a já jsem si kupovala Elle a tak jsme spolu seděly u časáčku a ukazovaly jsme si hadříky, který bysme moc chtěly, ale na který si v životě nevyděláme. A když L. jednou odjela na dovču, zpracovala jsem za dobu její nepřítomnosti celou výzkumnou zprávu a několikastránkovou reportáž, co se prostě v kanclu dělo a pak jsem jí to předala, aby byla tzv. v obraze. A když jsem jednou měla narozeniny, tak mi L. potřásla pravicí a dala mi spoustu sladkostí a ještě taky fotku v rámečku, kde přidělala naše hlavy na těla Paris Hilton a Nicole Richie, protože to byly BFF, jakože my dvě jsme taky BFF a to bylo moc milý a dodneška to mam někde schovaný. Jenže pak přišel zvrat! Zjistila jsem totiž, že L. mě tak trošku podvádí s kolegyňkou B. a nemohla jsem to přenýst přes srdce a tak jsem za minulostí s L. udělala tlustou černou čáru a vymazala si jí ze svýho života a taky z Facebooku a když jsem jí potkala v práci na chodbě, tak jsem jí nepozdravila a ona mě taky nepozdravila a bylo to fakt zlý. Jó, takhle spálený mosty by mi mohli závidět i Jindra s Katkou!

Jenže teď už jsme velký holky a tak se zase zdravíme a děláme, jakože nic, i když jsme si to vlastně nikdy nevyřikaly. Dovolim si malej flashback: kdysi na gymplu jsme měli předmět jakože základy psychologie a chodila tam s náma holka z vedlejší třídy, která měla dřív anorexii a pak se začala oblíkat do volnejch mikin a tvrdila, že už anorexii nemá, ale já jsem věděla svý a tiše jí to záviděla. No a tahle holka se jednou na hodině psychologie, kterou tenkrát vedla učitelka, která na nás strašně ráda dělala nějaký pokusy a experimenty, byl to takovej Mengele v sukních, a ta holka ten mengeleho teror nevydržela a rozbrečela se a svěřila se nám, že když se s její mamkou pohádaj, tak ona prostě potřebuje pak obejmout a pohladit a říct, že už je to všechno v poho a že se maj s mamkou rády. Jak já jí teď chápu! Ne, já nepotřebuju, aby mě L. objímala, hladila a hlavně si to proboha nechci nikdy v životě vyřikávat, a taky už nechci nikdy nikoho pomlouvat, protože už nejsem tak zlá jako jsem bejvala, naopak, teď jsem se spíš vydala na dráhu matky Terezy, protože vim, že všechny ty pomluvy a intriky my špiněj karmu. Ale potřebuju vědět, že už je všechno v poho, protože trošinku lituju toho svýho mazacího amoku, takže L., jestli tohle čteš, dej mi znamení!

Miluju dovolenky. S mym klukem se vždycky nejvíc bavíme pojmenováváním ostatních účastníků zájezdu. A tak už si napořád budeme pamatovat, že předloni s náma v Bulharsku byl Poplašňák, což byla mladá otylka z Ruska, která celou dovolenou strávila pobíháním po hotelový jídelně tu pro dortíček, tu pro odpornou zmrzlinu, která neroztála ani ve čtyřiceti stupních, a pak tam s náma taky byl Pačesák, takovej týpek s frajerskym culíčkem a taky nesmim zapomenout na Bundy, klučíky, který jsme si už v Praze na letišti otipovali, že jsou to tzv. tepláci, ale nakonec se z nich vyklubali baliči kundiček, který si našli dvě asi třináctiletý holky, který byly v hotelu s rodičema a za celej pobyt jim ani jednou tzv. nedali. Letos v Tunisu s náma byla Družice, taková stará francouzská paninka, která v rámci svýho osobního fitness plánu rotovala celej den kolem bazénu a aby nezapomněla, kolikrát ho oběhla, dělala si křídou čárky na obrubník. Taky jsme v hotelu měli černošku, který jsme říkali Raspusha, protože vypadala jako Raspusha, a taky krásnou animátorku Indku a zmrzlinu nabíral krásnej Ind a oba vypadali, jak kdyby vypadli z filmů Wese Andersena.




V předchozim příspěvku jsem se svěřovala, jakej bizár jsou tuniský animační programy. Třetí den od příjezdu jsme nad nima přestali ohrnovat frňáky a začali se tzv. družit. Můj kluk totiž prostě potřebuje kontakt s ostatníma lidma. Já ne a děsí mě to. Můj kluk chodil cvičit aqua aerobic, zumbu, stretching a když ve výtahu viděl v rozpisu animačních aktivit položku 'total fitness' učůrnul si blahem. Já na tohle moc nejsem, takže když se mě sem tam nějakej radioaktivní animák snažil zlanařit pro nějakou tu kolektivní aktivitu, pohladila jsem se po břiše a řekla: "Sorry, I'm pregnant and I don't feel well". Jenže tohle moje tvrzení nešlo moc dohromady s tím, že jsme běžně dávali sedmičku vína k obědu, další sedmičku vína k věčeři a prokládali to Piňa Coládama, pívama, Kaktusama a Pink Elephantama, takže mi půlka animátorů těhotenství nesežrala a druhá půlka mi vnutila svoje e-mailový adresy s tim, že jim mam poslat fotku toho degena, co se mi narodí. Pak jsem přitvrdila a na nabídku, že mě naučí tancovat 'pačangu' (interní vtípek pro skutečný znalce bizáru), jsem odpověděla: "I have AIDS." Od tý doby jsem měla pokoj a vyhýbali se mi nejen animátoři, ale i hoteloví hosté.

V hotelovym areálu fungoval i noční klubík s libozvučnym názvem La Pacha. Vevnitř to vypadalo jako ve filmech Davida Lynche a proto mě ani nepřekvapovalo, že mě tam můj kluk pořád tahal. A tak jsem jednou šla, protože jsem se bála zůstat sama na pokoji. Uvnitř byli animátoři a taky Rusáci. Nechtěla jsem tančit, protože to neumim a i se trošku bojim, že se mi všichni budou smát, ale stejně jsme šli tančit a mě to moc nešlo, protože když jsem se svym klukem, nedokážu se moc uvolnit, a tak jsem začala křičet na mýho kluka, že "Sorry, ale já tohle fakt nemůžu" a pak jsme chvilku seděli a pili gina s tonicem a pak to začali na parketě vytáčet Rusáci a hrálo tam tohle a my jsme šli na parket, protože na nás Rusáci mávali, a když jsem byla na tom parketě, koukala jsem se na ty jejich ruský plastikový ksichty a začala jsem trošku hysterčit, že prostě s Rusákama tancovat nebudu a tak jsme šli pryč. No a na druhej den byla v klubíku akcička něco jako White Trash Sensation Party nebo tak něco a můj kluk tam strašně chtěl a já ne, takže jsem zůstala na pokoji a můj kluk tam šel sám a pak se vrátil asi za půl hodiny a doteďka mi nechce říct, co se tam dělo!



Tunisko obecně má takovou dost blbou pověst. Jakože špína, čmoudi, bordel, nic nefunguje, chápeme se. Tolik jsme se těšili na to, že to tak bude a my si užijeme dovolenou, na který budeme moct píčovat na kdeco, ale docela jsme se sekli a měli tak supiš a luxus ubytko, až se nám chtělo brečet. Jenom dámský záchody u bazénu byly věčně posraný a tady bych vás chtěla holky apelovat, ať udržujete trochu tu čistotu, kristova noho, kdyť to není normální. To mi připomíná, že mi můj kluk vyprávěl v Tunisku jednu super fekální historku ze školy, u který jsem se strašně smála, ale nemůžu jí tu napsat, protože mi to zakázal. No tak nic, jenom jsem chtěla říct, že já miluju fekální historky a dokážu se jim smát několik dní, ale blbý je, když se s těma fekáliema setkám tváří v tvář, to mě moc neba. Jo a ještě jeden defekt jsme našli, a sice když jsme si půjčili šlapadlo, kterýmu fungovalo zatáčení jenom na jednu stranu a odnášelo nás to strašně rychle na oceán a já se strašně bojim žraloků (a bojim se jich i ve vaně a včera jsem viděla jeden super filmík, kde je jasně vidět, že v tomhle vůbec nejsem mimo!) a můj kluk začal mlít o tom, že by si chtěl skočit do moře a já jsem začala trošku hysterčit a křičet a panikařit a tak se jelo ke břehu, kde už na naše šlapadlo čekala jedna animátorka a asi pět dětí ve věku do šesti let a můj kluk jí řekl, že to šlapadlo je rozbitý a že funguje zatáčení jenom na jednu stranu a blbě se to ovládá a ona se na nás tak podívala a řekla jenom: "Ok, thank you for information." a posadila do toho stroje smrti všechny ty děcka a odplula s nima na širý moře a to nás trošku zarazilo, takže když jsme pak v bazénu přišli na to, že je rozbitý jedno světlo a do vody tam volně vedou kabely pod proudem, radši jsme to nikomu nehlásili, abysme nebyli za blbce.


Ale všechno krásný jednou končí a tak jsme z týhle bomba dovči přijeli domu a tady bylo strašně hnusný počásko a moje dovolenkový pocity, kdy sem byla tzv. so happy i could die, vystřídala beznaděj a depčičky. Tak za prvý máme s mym klukem tak trošku pocit, že nás zradilo vlastní město. To, že někdo vyrobil hákovej kříž, což je tak nějak největší vzrůšo, který naše město prožívá od zbourání starý části, bysme ještě přežili. Dost nás sere taky to, že po půl roce nám konečně před barákem otevřeli KFC a my jsme u toho nemohli bejt, protože jsme tu stavbu pozorovali a rostlo nám to před očima ta stavba pro nás znamená moc a to slavnostní otevření byla evidentně prostě kulturní událost, na kterou naše město bude dlouho vzpomínat. Ale jako dobrý, co sme si to sme si, odpuštěno. Ale doprdele, krve by se ve mě nedořezal, když jsme po příletu z dovči vyrazili na nákupky a zjistili jsme, že je přestavěnej náš Lidl! No co vám budu vykládat, prostě jsme se dohodli, že už nikdy nikam nepojedeme, protože nechceme přijít vo to vzrůšo.

A je tu ještě jedna věc. Nechtěla jsem to moc rozmazávat, ale tak jo, půjdu s tim ven. Prostě jsem povstala z popela jak fénix, vstala z mrvých jako Ježíš Kristus a vrátila se zpět, i když jsme si nechyběli, určitě se chápeme. Od prvního jsem se vrátila do prácičky a je to trošku očistec, protože mě moc neba ráno vstávat, protože jsem trošku flákač a ráda trávim celej den s mojí micuškou a taky vůbec nevim, jak to budu dělat od října se školičkou, ale to se ještě všechno uvidí a tak nechci propadat panice. Dobrý na týhle práci je to, že je tam spousta pletich a milostnejch avantýr mezi pracovníkama a každou chvíli se tam něco takovýho na někoho provalí a pak následujou slzičky (od ženskejch) a silácký řeči (od chlapů) a kolujou tam historky o velikosti tzv. utahováků, což jsem si musela vygůglit, co znamená, a takový prostředí mě fakt docela baví, jenom škoda, že jsem taková zrůda, že mi do mailu nechodí žádný sprostý fotky a nabídky kvalitního sexu.

A už nevim, co bych psala dál. Snad jenom to, že jsme dneska měli takovou oslavičku s širší rodinou a byla tam taky teta Vlasta a její rodina, se kterou už se rok a půl nestýkáme a celý odpoledne to vypadalo nadějně, jakože se nepopereme, že je to prostě jenom taková klasická studená válka, ale co vám budu vyprávět, na konci se to zase celý posralo a teta Vlasta nám zase tzv. urobila zle a pojebala nás a zase ukázala, že naše rodinný křídlo je spodina a mě to strašně nasralo a viděla jsem tzv. rudě a hrozně mi inspiroval můj táta, kterej zůstal v úplně zenovym klidu a řekl, že si dnešek strašně moc užil, což mě překvapilo, protože můj táta je pasivně agresivní, ale tentokrát řekl, že se na to mam vysrat a tak jsem mu to odkejvala a pak jsem přišla k sobě domů a asi během půl minuty jsem snědla tyčinku 3bit a taky nanuka z Lidlu a trošku jsem se uklidnila, ale zase ne tak moc, takže tady svatosvatě přísahám, že tetě Vlastě do smrti smrťoucí neodpustim a nikdy to nebude dobrý a myslim si o ní jenom to nejhorší a i jí to nejhorší přeju a protože boží mlejny melou, tak i na ní dojde a jestli ještě něco takhle vošklivýho udělá, tak o ní napíšu na internet a napíšu, co za vošklivý věci dělá. Tak a je to venku!

Tak je to tady, jsme na tzv. dovče, kterou bych se snad ani nebála označit za dovču vymodlenou. Víte, jen co se na jaře trošinku oteplí, dostanu hysterák a sehraju scénu na téma potřebuju sluníčko, moříčko, teplíčko, zmrzlinku, nafukovačky a to teď hned. Teď hned to nikdy nejde a než konečně někam odcestuju, projdu si několika fázema znechucení, beznaděje a vzdoru. A když už nakonec někam dorazim, vlezu do moříčka asi tak dvakrát, protože nesnášim špinavou vodu a bojim se žraloků (a občas mi v hlavě hraje podkres z Čelistí i když plavu v bazénu).


Letos to bylo taky docela hustý. Několikrát jsme se pohádali do krve, vzájemně se prokleli a pak jsme vybrali hotel vedle hřbitova a s těžkým srdcem dali micušku na prázdniny k našim a vyslechli si kázáníčko, že jsme blázni a ať se neopovažujeme přivézt ebolu nebo žloutenku, a vyjeli jsme na letiště a neupadl nám vejfuk a mě pak v letadle běžel v hlavě Nezvratný osud jednička a furt jsem se blbě ptala, kdy už budeme v Turecku (jsme v Tunisku).

A pak jsme vystoupili z letadla a všichni si drželi nosy, protože to v Tunisku prej strašně smrdí, ale já cejtila rejžovej nákyp s rozinkama a bylo mi jasný, že tahle rekreace bude tzv. supiš. A pak jsme dorazili na hotel a paninka na recepci nám řekla, že pro nás nemá pokoj, ale já když chci, tak se umím strašně zle podívat (i když nechci, tak se umím strašně zle podívat) a tak paninka pokoj našla a my jsme se ubytovali a mile nás překvapilo, že nám v noci nelítaj na pokoj komáři, což se vysvětlilo na druhej den, kdy jsme na balkóně objevili tři obří včelí úly, ze kterejch maj naděláno v kalhotech jak komáři, tak my.

Dneska dopolčo jsme se vydali do víru velkoměsta, nadejchat se Afriky a poznat taky tu jinou kulturu, že jo. Pár metrů od hotelu se nás ujal Alibaba. Můj táta mi před odletem kladl na srdce, že všichni Tunisani jsou tzv. čmoudi a hochštapleři a práce jim nevoní a že jsou to špíny, co nás budou chtít akorát tzv. vodrbat. A tak jsem Alibabovi rovnou řekla, že nic nechci. Jenže Alibaba je důmyslnej asi jako podomní prodejci elektřiny a tak nám nic nenabízel, jenom nám radil, co kde v Monastiru najdeme a pokoupíme a oslovoval mě jako Cladiu Schiffer a pak si za to řekl o peníze a my jsme se moc báli, že nás zabije a tak jsme mu je dali.

A pak jsme šli radši do hotelu, kde zrovinka probíhal animační program. Animátorů je tu jak psů a jsou evidentně jediný, který ty tanečky, soutěže, karaoke a scénky baví. Když už konečně někoho zlanaří, celá ta fraška nebezpečně připomíná scény s organizovanou zábavou z Hříšnýho tance aHomolka a tobolka. Jeden z místních 'kulturních referentů' stojí fakt za to, snad nikdy jsem neviděla nikoho tak moc pozitivního (skoro jako HIV pozitivní) a aktivního (skoro radioaktivní). Ale zařekla jsem se, že mě nedostanou. Připadám si jako Wednesday Addamsová na letním táboře a bojím se, že jestli tu chci přežít, budu muset předstoupit před nastoupený animátory a říct: "Chci si hrát a smát se s vámi."



Přes oběd jsme se trošičku kamarádili se zdejšíma kočinkama a vyprávěli jsme jim o tý naší plešatý můře, která občas vůbec nechce žrát a nechce si nechat udělat manikúru, pedikúru a ani vyčistit ušiska a tuniský kočinky řekly: "Co my bysme za to daly, kdyby se o nás někdo tak pěkně staral!" A pak jsme se trošku nakalili (all inclusive, mámo, přece jim to tady nenecháme) a šli na pláž a můj kluk odplaval kousek ode mě a kolem mě začali plavat tři asi desetiletí kluci a ponořovali se a koukali na mě pod vodou a strašně se u toho chechtali a já jsem se nejdřív bála, že se mnou není něco v pořádku, že mi třeba kouká šňůrka z plavek, ale pak mi došlo, že když se tu ženský koupou jenom v burce, tak jsem asi první masíčko, který ty nebožáčci vidí a smála jsme se, ale jenom do tý doby, než mi řekli "Bonjour!" a můj kluk mi řekl, že si mě asi vybrali a že když si v islámských zemích chlap vybere ženskou, ta si ho pak musí vzít a když nechce, tak jí uříznou hlavu, a tak jsem se z toho chtěla vyvlíknout, a protože neumím ani arabsky ani francouzsky, tak jsem použila jediný slovo, který znám a zní trošku arabsky a proto ho tu používám tak nějak univerzálně na všechno: "Džihád." A tak skončila moje lovestory a pokračko bude zas někdy příště, tak čau!

Moje matka trvala na tom, že v tý fotoknize musí bejt rovnoměrně zastoupený všichni z naší rodiny a prej tam musí bejt i moje o tři roky mladší sestřenice. Tak jsem jí aspoň na všech fotkách přidělala prasečí ksichty a kozí rohy.

Ahojky kocourci!

Prázdniny jsou za dveřma. I když mi K., když jsem v březnu podepisovala po sedmi letech ukončení té mojí milované pracovní činůstky, mazala med kolem pusy a říkala, že o pracanta (!) jako jsem já by nerada do budoucna přišla (a já jí na to nalítla!), říkala jsem si, že ta moje nečinnost je jenom taková formalitka, během který si v lážo plážo tempu napíšu další bakalářku, odstátnicuju, zakončim první magisterskej ročníček a od půlky června už zase budu v plnym pracovním nasazení. Jenže K. se neozvala a teplý místečko mi znova nenabídla a na mojí mámě je vidět, že je nešťastná a po nocích nespí a kuje pikle a dost možná už dávno rozeslala moje životopisy do všech mosteckejch fastfoodů.


Víte, ať si kdo chce říká co chce, Most teď začíná bejt docela dost kchůl město. V městskym divadle se sice už dvacátou sezónu hrajou stejný představka, no nic proti, ale byl to takovej gympláckej kolorit, chodit 2x per year na nějakou strašlivou komedii, u který to během prvních deseti minut zalomili všichni včetně učitelek a vzbudil je až zvonek na přestávku, tzv. kuř- nebo rauch- pauzu (resp. kašpárkovo tlesknutí činelů na dětský scéně). A taky tu máme často koncerty. V čase vánočním každoročně jezdí takový persóny jako je Zagorka nebo Helča, a obecně během roku je celkem našláplej program na klubový scéně (!), kde hrajou kapely zvučnejch a lákavejch jmen (např. Debill Heads, Krucipüsk, Penál a další), které potěší srdéčko mnoha rockerů. No ale hlavně tu máme dva mekáče a brzo se otevře jedno zbrusu nový KFC, a taky je tu jedno fejkový KFC, který se jmenuje ACF, a to nekecám. A moje máma by určitě dala cokoliv za to, abych v jednom z těch fastfoodů mohla pracovat. Jenže kdo mě zná, ví, že je to zcela unreal, takže dream on, mami.

A tak jsem si pro jistotu začala shánět prácičku snů sama, jenže v našem regionu je bída a po letmym přejetí nabídek práce mi bylo jasný, že i se dvěma titulama skončim jako řeznice, údržbářka nebo lesnice (pravděpodobně sofistikovanější varianta pěstební dělnice). Ale je fakt, že i lesnice si může přečíst Vergilia v originále, takže neni radno házet flintu do žita. Jenže v tý záplavě poptávky řeznic a lesnic jsem objevila něco, z čeho se mi rozbušilo srdínko. Referent marketingu u dodavatele psího žrádla! Ta práce mi prostě padla do oka a tak jsem tam napsala a oni mi odepsali, že ať jako přijedu na pohovor, jenže první průser je, že jsem v životě na žádnym pohovoru nebyla a nevim, co se tam dělá a jestli to náhodou nechodí jako na těch kástingách s bílou pohovkou a tak dále. No a druhej průser byl v tom, že pohovor i pracoviště je v asi 20km vzdálený tzv. řitce (obrazně, proboha!) a nejezdí tam žádný rozumný spoje a tak jsem se zeptala svýho kluka, jestli mi půjčí svýho supersporťáka, ale jemu se moc nechtělo, protože se mnou jel dvakrát v životě a vždycky měl v očích smrť a vždycky, když se mnou jel, jsem neuměla zaparkovat a prostě se bál a vymlouval se, že vlastně ani žádný auto nemá atd., ale nakonec to dobře dopadlo a já jsem večer před pohovorem obřadně dostala klíčky a nějaký papírky a kartičky k autu a taky instruktáž ohledně startování a přednášku na téma, co mám dělat, když přede mnou auto zastaví a bylo mi kladeno na srdce, že se nesmím nabourat, nesmím mít za jízdy sluchátka, a ať mu hlavně nevolám do práce, až se něco stane, ale ať si to řešim s mym tátou.

Takže jsem pak sedala za volant s rozklepanejma ovarovejma kolínkama a dlouho ten okamžik prodejchávala a v duchu jsem si pět minut opakovala svatou mantru spojka-brzda-plyn. A pak jsem jela a řezala jsem zatáčky a připadala jsem si přinejmenším jako Simír Gerchán a Vin Diesel v Rychle a zběsile dohromady a vytvořila jsem si moc pěknej vztah s autem, za jízdy jsem s ním rozmlouvala a oslovovala ho jako KITT.

Lascivní pózička.

No, co vám budu vyprávět, ten pohovor dopad příšerně. Ale to jenom proto, že jsem den před tim mluvila s mym tátou a ten mě varoval, že tu firmu vedou určitě nějaký šejdíři a lumpové a podvodníci, který se mě budou snažit nějak ošulit a proto mi pak začlo bejt i jedno, jestli mě vezmou nebo ne a vůbec jsem se na pohovor nepřipravila a všechny otázky, který mi kladly, mě dost zaskočili no a prostě sem to tzv. pohnojila. Když se mě zeptali, jestli mam psa, řekla jsem, že ne, ale že mam kočinku a že měla zrovna první narozeniny, koblížek můj maličkej. Ale asi to nezabralo, protože už se mi neozvali, achjo. Ale ani mě to moc nesere, protože tohle jsou beztak dost možná moje poslední prádzniny a zároveň moje první nicnedělací prázdniny po x letech a tak vůbec. Takže v poho, zatim se nehroutim a neházim flintu do žita a dost možná pošlu životopis třeba do OBI nebo skočim za kámoškama prodavačkama (a hérečkama) do Lidlu, jestli by mě nevzaly mezi sebe.