Ahojky holky!
Můj život momentálně připomíná píseň od Lunetic Jako zlej sen. Ne, moje láska nezemřela, ale dějou se mi fakt hnusný věci, který nevim, čim jsem si zasloužila. Po šesti letech budu násilně odejita z práce. Jasně, v dubnu 2007 jsem do kanclu chodila s tim, že je to brigádka na dva měsíce, maximálně do konce letních prázdnin. Jó, trochu se to protáhlo, ale přesto to zamrzí, protože i když to byla práce mezi lidmi strašně populární až adorovaná, asi tak jako pracovník berňáku nebo revizor, jsem pro úřad dýchala a oni mě teď takhle vypečou. A to nemluvim vo tý finanční nouzi, kterou teď budu společně s bídou třít. A ještě ke všemu mi ve čtvrtek došlo lejstro ze školy, kterou vlastně studuju jen tak z plezíru, protože jednoho bakaláře už přece mam, že jo, že mam zaplatit 14.000 korun českých, prosimpěkně. Upřímně, chvilku jsem si myslela, že si to půjdu mrsknout, že skočim z toho našeho šestýho patra. Jenže kočinka se zrovna ten den začala podruhý ve svym krátkym životě tzv. mrouskat a já si uvědomila, že jí na tom světě nemůžu nechat samotnou, protože na V. není spoleh a bojim se, že by jí nedal ani najíst a Rozina by rostla jako dříví v lese. Když se naše micuška mrouská, je to jednim slovem hell. A bojim se, že stejnej názor na to maj i lidi v celym baráku. Hlavně v noci. Takže dneska jsme společně s Rozinou usnuly až v pět ráno poté, co jsem jí po stopadesátý vysvětlila, že jí fakt nedokážu nijak pomoct, protože žádnej kocour tady v baráku k dispozici neni, a stejnak je na tohle všechno ještě strašně mladá a měla by si užívat a ne se snažit plodit děti. Teda koťata.
Hned v deset mě vzbudil telefon. Máma. Jestli prej může vkročit do mýho bejvalýho dětskýho pokoje a decentně nahlédnout do mejch krabiček a krabic. Jestli mi tam třeba nehnijou svačiny ze třetí třídy nebo ponožky, který jsem si před deseti rokama svlíkla z nohou po posledním basketbalovym tréninku a jako artefakt je zakonzervovala v igeliťáku do nějaký důmyslný skrýše. Já už svojí mámu trochu znám a tak mi bylo okamžitě jasný, že decentní nahlédnutí v reálu znamená radikální čistku. To jsem logicky nemohla dopustit. A tak jsem chtě nechtě musela svoje starý nebohý rodiče poctít návštěvou a uchránit svoji důstojnost a trochu těch svejch pokladů před rukou zákona mámy.
A tak tady teďka sedim a naše dvapluskáká je plný harampádí, který jsem dotáhla od našich, a já vůbec nevim, kam to kristovanoho schovám, než se V. vrátí a bude po mě píčovat, že je byt plnej klumpů a nedá se tu hnout. Na stole mi aktuálně mimo jiné leží...
... asi stopadesát deníčků Máma mi vždycky kladla na srdce, ať je hlavně nikdy nevyhazuju, že prej bude strašná sranda si je číst, až budu dospělá. No, nechci jí brát iluze, ale z každý namátkou otevřený stránky na mě místo děsný švandy dejchá deprese, zmar a úzkost. Upřímně nikomu nepřeju do mejch zápisků nahlídnout. Nechci znít dramaticky, ale ať se propadnu do západního Německa, jestli nejsem reinkarnovanej Ian Curtis. Všechno by tomu napovídalo, protože snad nepřehánim, když řeknu, že jsem tehdy byla fakt v prdeli. No, koneckonců, jestli jsem Ian Curtis, zbejvá mi do mejch nedožitejch čtyřiadvaceti let pár posledních tejdnů života. Těšim se, ne že ne.
 |
... tygří oko na zelenym špagátku (a hnědej ledvinovej kámen) Když jsem byla malá a musela jsem chodit na basket, i když naši věděli, že to strašně nesnášim, protože nesnášim sport a ještě k tomu kolektivní sporty (vlastně mě to nasírá i teď když o tom jenom píšu - po deseti letech!!!), začala mě velmi bolet noha, avšak všemožná vyšetření, která jsem podstoupila, byla negativní. To až Věra, které v naší rodině familiárně říkáme Čarodějnice, přítelkyně mojí mámy, která má sensibilní a všemožné nadpřirozené a astro-schopnosti přišla jednoho večera k nám domů, znepřátelila si mýho tátu, protože se ho zeptala, proč mají jen jedno dítě, a pak přišla ke mě, zavřela oči a chvíli kroužila nad tou bolavou nohou a ptala se mě, jestli cejtim teplo a já jsem říkala, že jo, že to teplo fakt cejtim. A pak Čarodějnice Věra vítězně řekla, že mám v noze obruč a řekla našim, že by bylo snad nejlepší, kdybych ten zasranej basket přestala hrát, když ho tak nesnášim. A pak mi dala tygří oko na zelenym špagátě a řekla mi, že ho mam nosit, že mi bude dodávat sílu. A hnědej kámen mi dala moje babička, protože dávala léčivý kameny s nadpřirozenejma schopnostma všem svejm vnoučatům. (Jenže mam takovej pocit, že zatimco všechny ostatní vnoučata mojí babičky od ní dostaly léčivý kameny ve stylu zlatejch cihel, na mě holt zbyl jenom takovej hnědej hnusnej kámen, které bába klidně mohla sebrat někde u cesty, protože ze svejch vnoučat mě má nejmíň ráda.)
... všechny knížka Harryho Pottera Oopsie, je to venku. Stěží někdo pochopí, co všechno pro mě tahle sága znamená (!). S Harry Potterem jsem vyrůstala a dospívala a všechna poprvé, která Harry prožíval, jsem prožívala s ním. Mluvim teda hlavně o jeho boji proti mocnostem zla, protože smutnym faktem zůstává, že zatimco Harry se prvně líbal už někdy ve čtvrtym díle, já zůstala nepolíbená skoro dodneška (líbačku s mrouskající kočkou nepočítám). Každej díl Pottera jsem četla asi dvacetkrát a došlo to tak daleko, že mejm nejoblíbenějším dílům chybí vazba, která se prostě tak opotřebila, až upadla. No jo no, guilty pleasure. Na svojí obranu ale musim říct, že na tom nejsem tak blbě jako Káťa B., která i ve svejch čtyřiadvaceti letech každý prázdniny čeká, že jí přijde povolávací dopis z Bradavic. (Největší prdel byla, když jsme už v pokročilym věku chodili na gympl a vyšel sedmej díl, kterej Káťa přečetla přes noc a pak druhej den ve škole spoilerovala a s vážnou tvářičkou vyslovovala jména jako Fenrir Šedohřbet a Batylda Bagshotová. No schválně, zkuste si to vyslovit nahlas!)
... všechny výtisky kultovního legendárního a nejlepšího časáku F:lter Achjo. Máma řikala, ať to vyhodim, ale já to nedokážu, prostě nemůžu. Otázkou zůstává, kam všechny ty Pottery a F:ltery dám. Možná, kdybych vyhodila všechny výtisky Alberta v kuchyni, by si V. ani nevšimnul, že něco do toho mýho skladišťátka přibylo. Jenže ztrátu časopisů pro kuchtičky by zase nepřežila máma. Achjo. Velký achjo.
... cigaretové papírky Vážka, zakoupené roku 2006 To tehdy bylo tak, že jsem se mylně domnívala, že ze mě jednou bude hulička a budu hulit jedno skéro se skankem za druhym a bude mi všechno jedno, protože kvůli hulení zapomenu na všechny svoje chmůry, to je snad jasný ne? No, trochu to nevyšlo, protože když už jedna z mých spolužaček sehnala skéro se skankem a já donesla papírky Vážka, k jejichž koupi v trafice přes ulici jsem se odhodlávala zhruba měsíc, ukázalo se, že další z mých spolužaček zapomněla obstarat něco, čím si skéro se skankem zapálíme. A tak se šlo k nám domu a když jsem odemykala, moje máma vystartovala z obýváku, protože zrovna dávali Ulici a to jí nikdo nesměl rušit, a máma se mě zeptala, co potřebuju a já jsem řekla: "No co asi. Jdem hulit, tak si jdu pro sirky." Mylně jsem se domnívala, že když řeknu takhle bizarní požadavek, bude si máma myslet, že si dělám legrandu a její podezření, že budeme dělat něco protizákonného, opadne, ale opak byl pravdou a máma na mě byla velice zlá a odmítla mi sirky vydat a dokonce mne chtěla uvrhnout do domácího vězení s okamžitou platností, ale i přesto jsme nakonec šly a zápalky sehnaly a skéro se skankem jsme si daly stylově před magistrátem našeho města.
Nejhorší na tomhle všem je fakt, že můj tzv. kluk V. je skálopevně přesvědčenej, že lžu jak když tisknu a výše zmíněný příběhy o Věře Čarodějnici a skéru se skankem a i další příběhy, který mu strašně ráda vyprávim, si vymejšlim a nevěří mi ani nos mezi očima. Momentálně mu pravděpodobně připadám jako ten nejnudnější člověk na zeměkouli, kterej se nedokáže bavit a vodvázat (a ani zhulit) a každičkej človíček na světě mu přijde víc zábavnej, konkrétně jeho kolegyňky z práce, třeba Bára, s tou je prej strašná prdel, protože vona má všechno na háku, vona na všechno mrdá, nebo kolegyňka Kateřina, ta v něm zase vzbuzuje vlny soucitu. Já v něm pravděpodobně vzbuzuju maximálně pocit, že sem jenom trdlo, co vobčas umeje nádobí, vobčas uvaří nějakou tu žbluru a vobčas taky trochu poklidí. Ale moc se nepředřu, protože jsem šmudla a porád jenom sedim doma a píčuju a jsem politováníhodná, že jo. Achjo.
Normálně bych se nechala zviklat a začala věřit tomu, že jsem si fakt ty svoje poťapaný historky vymyslela. Ale teď vim, že nevymyslela a svědkem mi buď bůh, protože důkazy leží přede mnou jako artefakty v těch mejch deníčkách zapsaný jako v análech. A tak už se vlastně strašně těšim až budu umírat a pravda konečně zvítězí nad lží a nenávistí a bude to jako finální scéna z Velký ryby, jenom tam nebudu mít žádnýho obra ani siamský dvojčata ani ředitele cirkusu, ale bude tam Věra Čarodějnice a třeba pán z agentury, který jsme tehdy s T. zaplatily každá dva tisíce, protože jsme si myslely, že pojedeme pracovat do Irska a bude tam taky moje máma, co mi nechce dát sirky, abych si mohla zapálit skéro se skankem a všechny holky z basketu, který mě strašně nesnášely a posmívaly se mi. Prostě tam bude strašná spousta lidí a já budu umírat a V. se chytí za nos a řekne si, že byl vůl, když mi nevěřil a ještě si řekne, že jsem vlastně byla strašně cool, mnohem víc cool než Bára z práce.
