MAD WORKER*

Milí přátelé,

po všech těch letech, kdy se mi smůla lepila na paty a ezoterici v širém okolí mi s melodramatickým pláčem odmítaly sdělit budoucnost, jsem se vzepřela osudu a s trochou toho štěstíčka a náhody obhájila bakalářskou práci, kterou jsem sesmolila v krvi a potu, a svým nebezpečným šarmem okouzlila státnicovou komisi. Chtěla bych se proto s vámi podělit o několik mých zaručených tajemství úspěchu.

1. Nebuď šprt! Poslední dny a hodiny před státnicema nebuď suchar a narozdíl od tvejch šprtajících se spolužáků vyraž na nákupky hadříků. Není totiž nic lepšího, než se na chvíli odpoutat od nepodstatnejch věcí (škola/zkoušky/učení) a začít se zabejvat něčim fakt důležitym. Třeba zrovna tím, že si konečně koupíš nějakej ten chic společenskej hábit. Jasně, v kabince v Tescu se navztekáš, ve snaze nacpat se do velikosti, kterou jsi nosil/a před pár týdny (rozuměj před začátkem psaní bakalářky a  učením se na státnice) rozerveš pár šatů, sukní a halen, nakonec si vezmeš to největší (gigantický a sloní), co v obchodě mají a doma si přešiješ cedulku s velikostí (pro lepší pocit) a nakonec stejně zjištíš, že všechny ostatní holky přišly v teplákový soupravě/rozevlátých hippies šatech/nahatý takže ty v distinguovanejch pouzdrovkách vypadáš jako že jsi na cestě na pohřeb, ale who cares, sranda prostě musí bejt.

2. Nebuď přízemní homofob! Jasně, mobil má bejt vypnutej. Já ho mimo zkoušky mám vypnutej i třeba v obchodě, v práci, na vycházce, když jsem na záchodě nebo v koupelně, na úřadě a i jinde. Pochop, pro jistotu. Ale když už ti má nahlas zazvonit, je třeba se na to řádně připravit a nastavit parádní melodii, která o tobě zkušební komisi leccos prozradí. Já osobně preferuju, když se do úplnýho ticha rozezní třeba tohle! Ať všichni ví, že nejseš žádnej homofóbní rasista, no né?

3. Nepřiznej barvu! Když už se konečně dostaneš k obhajobě, nenech se vykolejit krutostí komise. Ne, oni si neváží toho skvostu před nimi - bakalářské práce, při jejímž psaní jsi potil/a krev. Naopak počítej s tím, že budou útočit jako vlci tak dlouho, dokud nepropadneš v hlasitý pláč a přiznáš, že sis vymyslel/a všech osm rozhovorů, na kterých tvoje bakalářka stojí. Jenže ty se přiznat nesmíš, protože jde o hrdost a čest a už pan Plzák v ČT radil: "Zatloukat, zatloukat, zatloukat!" Takže zatnout zuby a pěsti a hrdě do boje! (Ne, rozhodně nemluvím z vlastní zkušenosti a nepřiznávám, že jsem svou bakalářskou práci postavila na lžích a smyšlenkách. Jedná se o čistě fiktivní případ a i kdyby ne, tak se stejně nepřiznám. Dianě Kobzanový možná zpětně sebrali titul Miss 2001, protože nafotila hanbatý a rozcapený fotky, ale já svůj těžce vydřenej titul vzít nenechám!)

Diana Kobzanová propukajíc v hysterický pláč v závislosti na odebrání titulu Miss 2001.  To se mě ale nestane!

4. Nebuď naivní! Všechny ty řečičky o tom, že státnice zvládneš levou zadní jsou jenom výmluvy lidí, který se s tebou nechtějí po stopadesáté o státnicích bavit a vymýšlet třicátýčtvrtý záložní plán, co se bude dít, jestli to neuděláš. Státnice nejsou brnkačka a jestli jsi měl ve škole pocit, že profesoři a jiní vyučující jsou kámoši, kteří tě podrží, pleteš se. U státnic kámoši neexistujou a role jsou jasně rozdělený. Ty seš plebejec, beránek a holčička, co se stébla chytá, oni jsou patricijci, vlci a chytráci největší a snaží se tě ulovit, hází ti klacky pod nohy, chytají tě za slovo a vůbec nejsou milí a empatičtí. (Jako sorry, ale vážně mě k pláči donutilo tohle? Achjo.) První rada: Run Boy Run. A když to nepomůže a tobě dochází, že nad nima nikdy nevyhraješ, ba co víc, že není možný odejít z týhle situace s hlavou vztyčenou, navrhuju ústup. Mě osobně se nejvíc osvědčil postup prověřený v Poště pro tebe aneb Jirko-dej-mi-nitrák (modifikovaný na: "Dejte mi někdo vodu", rozbalení prvního balíčku papírových kapesníků, hlasité smrkání a významné popotahování) a následně etuda na téma "Proč jsou lidi takhle zlí, Esterko?!". Jasně, je to trapas a fail a jsem si jistá, že lidová ústní slovesnost tuhle historku bude předávat po několik dalších generací, takže až půjdou ke státnicím studenti za pět let, vinou lidskýho faktoru se bude vyprávět, že kdysi tu byla jedna holka, co se hystericky rozbrečela už před státnicema, komisi nic neřekla a přesto dostala samé jedničky. Ale pro úspěch musí člověk něco obětovat a když teď čtu statusy mých spolužáků na facebooku a dozvídám se, že státnice projeli, je mi jasný, že svou čest neobětovali a je mi jich líto.

5. Začni hubnout do taláru! Dobrý no, když už člověk nezhubne do státnic, může se vymluvit na ten zatracenej stresík a nervíky (vivat má kolegyně z práce, která v počátcích své kariéry v půl osmý v kanceláři neváhala a sáhla do ledničky, vytáhla mega bonbošku se slovy: "Ta byla pro kámošku, ale já mam teď nějaký stresíky... Nabídni si!"). Jenže když je po všem, používat tyhle výmluvy je prostě blbý. Když navíc do státnic zbývají čtyři měsíce (fakt fakt), je to příležitost se hecnout a dát konečně dolů těch patnáct kilo, který vás dělej od autorek tzv. pro-ana blogů. Protože mám vážný obavy, že když si na konci října oblíknu talár, nebude mi volnej jako všem ostatním, ale budu v tom tzv. nařvaná, jak by řekla drahá máti, takže si budu muset talár spíchnout z nějaký pohřebácký plachty a to teda fakt nechci.

P.S.: Jak by řekli Klaxons, It's not over yet. Lidi jako jsem já čekají ještě přijímačky na magisterský studium, kde je součástí i ústní pohovor zaměřený na motivaci studenta, přečtenou literaturu a konzultace jednoho z asi padesáti témat. Takže můžu potvrdit, že až uslyšíte nějakou urban legend o holce, co šla na magisterský přijímačky, k motivaci uvedla klišé, že "jí velice zajímá problematika daného oboru" a víc ani ťuk, její seznam přečtené literatury obsahoval maximálně Povídaní o pejskovi a kočičce a kreslenou knížku Walt Disney 101 Dalmatinců a místo odpovědi na vybranou otázku se hystericky rozbrečela, a beztak ji ke studiu přijali - víte odkud vítr vane.

Děvčátka a chlapci, měla bych dělat milion důležitějších věcí než tohle. Začít znovu cvičit s kobylím ksichtem Jillian Michaels. Dojíst lasagne, co smrdí v lednici už od úterka, protože když to neudělám, určitě přes noc vyklíčí. Napsat romantickou knihu o Josefu Fritzlovi. Změnit vyzvánění na mobilu, protože znělka z Twin Peaks, která se mi za bílého dne zdála jako cool nápad, je ve dvě ráno trochu freaky. Jít se podívat do Lidlu, jestli už konečně zlevnili to instantní rizoto z DeLuxe týdnu, kolem kterého chodím už několik týdnů. A hlavně dopsat současnou bakalářku, dopsat teze k bakalářce budoucí a tzv. mít vše hotovo, protože už mě nebaví být věčným studentem (i když chození do školy s o čtyři roky mladšími lidmi a tvářit se jako forever young je fakt super).

Nejlepší taťka na světě aneb Co v dárkových předmětech Albi nenajdete.

Na jaře léta páně 2010 jsem seděla v pokojíčku v Krči, spolubydlící Káťa na mě byla (zase) naštvaná a mě se přehříval notebook z neustálého paření The Sims 2, které mi musel nainstalovat přítel mé bývalé BFF, která mě o pár měsíců později podvedla s Bárou z kanclu, která tam už nepracuje a když jsem se jí chtěla smát, že je bez práce, dozvěděla jsem se, že má práci, pro které by mnozí z nás zabíjeli (doslova). Ale to je úplně jiný příběh, zpět do pokojíčku v Krči. Seděla jsem tam a mým úhlavním nepřítelem byl dizajnér z Ostravy, jehož obsesí byla Francie a Paříž a vše s nádechem prováns. Můj blog byl plný éterických obrázků ranní mlhy držící se nad lesním jezírkem, fotek lištiček, srdceryvných citátů z Věčného svitu neposkvrněné mysli a bolavých stesků nad dnešním nespravedlivém světě. Tehdy jsem své čtenáře a fans nabádala k poslechu nové desky The National High Violet, která mi přišla geniální až za hrob a při jejím poslechu jsem měla pocit, že se vesmír konečně zacyklil. Zpátky na zem mne vrátil až komentář od mého nejmilejšího hatera, který mi laskavě objasnil, že jsem jen malá ustrašená holčička, co se chytá stébla a žárlí na něj, protože mě můj kluk nebude nikdy milovat tak, jako miluje jeho.

Fun fact: Od té doby se toho zas tak moc nezměnilo. Můj kluk mě určitě nemiluje tak, jako mého nejmilejšího hatera. Fotky lištiček mne dokáží rozněžnit. Svět je děsně nespravedlivej a Věčný svět neposkvrněný mysli je cool film. Noví The National jsou venku a vesmír se zacyklil. Poslouchejte je, jsou boží.

Ahoj holky a kluci,

chtě nechtě se musím uchýlit po vzoru kouzelníka Žita k velkýmu coming-outu. Definitivně jsem se zbláznila. Dneska v noci se mi zdál hroznej sen. Šla jsem z našeho novýho bytečku (pracovně jej nazývám Orlí hnízdo) a u výtahu stála bába Lišková a zeptala se mě, jak se mi v hnízdečku bydlí. Slušně jsem odvětila, že dobře, ale Lišková na to měla jinej názor. Prý se jí přes zeď zdá, že v noci kňučím. To samozřejmě není pravda a tak jsem se rozkřičela, že jestli kňučím, tak jedině vzteky kvůli jejímu bordelu, kterej nechává na chodbě. A najednou bába Lišková vytáhla z kapsy manikůrní nůžtičky a řekla, že si myslela, že se k tomu nebude muset uchýlit, ale nedávám jí jinou možnost. Že prý mi mezi koleny sedí satan a roste, že ho viděla v odrazu křišťálového lustru a že ať se klidně podívám do zrcadla. Začala jsem se s bábou Liškovou a jejími manikůrními nůžtičkami prát ve snaze zachránit svůj (i satanovo) holý život. A pak jsem se klasicky probudila, u našich na podlaze, byla mi strašná zima a jediný, na co jsem až do rána musela myslet, byly vypadaný přední zuby báby Liškový.


A během celýho dneška se nemůžu zbavit pocitu, že mi jde smrt po krku.

Jako malá jsem měla strašně ráda horory. Nahrávala jsem si je na videokazetu a pak za denního světla sedávala na gauči a po kouskách si je pouštěla, protože jsem nikdy psychicky nevydržela horor zkouknout vcelku a obzvlášť morbidní scény jsem musela chodit prodýchávat na balkón.

Nejradši jsem měla horory s pomatenejma šílencema a úplně nejradši jsem měla horory béčkový až céčkový kvality. A taky Nezvratný osudy. A všechny díly Dětský hry. A taky Tajemství loňskýho léta, z jehož finální scény druhýho dílu učůrávám strachy ještě teď, když si na to vzpomenu. (A to jsem měla zakrytý oči, takže jsem tu scénu de facto nikdy neviděla.)

Víte, v práci máme takovej trochu speciální, oldschool a taky retro výtah. Tomu typu se říká páternoster a každej, kdo sleduje rubriky černá kronika napříč českým mediálním spektrem, asi ví, o čem mluvím. (Kdo ne, nechť si doplní třeba tady). Jasně, že půdou i sklepem projedete bez nebezpečí, ale další nebezpečí na vás číhají fakt na každým rožku tohohle ďábelskýho vynálezu.

S nostalgií vzpomínám, jak jsem v počátcích kariéry šedý kancelářský myši vozila několik velkých černých pytlů naráz právě páternosterem a v pozdním odpoledni, když uklízečka vytírala chodbu někde v pátým patře a vypnula výtah zrovna když jsem byla na půli cesty mezi trojkou a dvojkou, a mě nenapadlo nic lepšího, než se riskovat přeštípnutí svého nebohého mladičkého tělíčka vejpůl a škrábat se do třetího patra, viset zaklíněná v mezipatře a modlit se, že báby na vrátnici výtah znovu nespustí. (S nostalgií vzpomínám i na to, jak jsem se před půl rokem rýpala nožem v zapnutém toustovači, jakože fakt, ale o tom zase někdy příště.) Tehdy se mi naštěstí nic nestalo, ale nemůžu se zbavit pocitu, že náš páternoster je vlastně převtělený strašný masový vrah.

Na svědomí má totiž už několik lidí. Záměrně nemluvím jen o smrtících případech, důležitá mi přijde byť i jen pošramocená psychika človíčka, kterej si lážo plážo nastoupí do fajnový retro krabice, která může lidem s obrovskou schopností představivosti připomínat třeba ruský kolo, a pak se stane něco strašnýho.

Zažila jsem utrženou nohu jednoho pána, kterej špatně vystoupil v druhým patře, která ještě hodinu poté jezdila dokolečka páternosterem. Zažila jsem vetché stařeny a ženy s kočárky, které úspěšně ignorují obrovskou ceduli "za rohem je normální výtah" statečně nasazují umělý kyčle a životy svých ratolestí v boji s páternosterem.

Asi před měsícem jsme měli ale v budově přímo smrťák - výtah paradoxně slisoval opraváře výtahu. Nechci zabíhat do detailů, protože mi nepřijde úplně košér psát o hrudnících proseknutých ozubenými koly a taky proto, že všechny souvislosti celý tragédie nemám z úplně první ruky. Celá věc má ale dvě zásadní rozuzlení a významy. Tak za prvý, opravář se v podstatě snažil výtahu pomoct, páternoster se mu ale odvděčil smrtí, tzn. nikdy, nikdy, nikdy se nesnažte nikomu pomáhat (jo, tímhle myslím zejména jednu milou osůbku, jejímž posláním je zřejmě snažit se mi pomoct), protože to stejně dopadne v lepším případě poplakáváním a mumláním si hesel jako pro dobrotu na žebrotu, v horším případě podobným neštěstím jako je smrt člověka. Druhým (pozitivním) rozuzlením je fakt, že po tomhle smrťáku byly všechny vchody a východy do páternosteru zataraseny a oblepeny warning páskou a já jsem se radovala, že někdo kompetentní konečně pochopil, že výtah je posedlý mrtvou duší zabijáka a je tak proměněn ve smrtící monstrum.

Dneska, když jsem si užívala trochu té kancelářské pohodičky (ironie), zaslechla jsem zvuk, směs kvílení člověka ve smrtelné agónii, zlověstného smíchu a pohybu ozubených kol zrezivělých ulpělou lidskou krví. Ano, páternoster byl pro velký úspěch opět spuštěn. A když jsem odcházela z práce, cejtila jsem, jak mě výtah propaluje imaginárníma očima, uculuje se a plánuje, jak mě dostat do spárů smrti, když jsem tenkrát před lety utekla hrobníkovi z lopaty.

A to je konec dnešního duchařskýho příspěvku. Děcka, dávejte na sebe pozor, protože smrt číhá na každým rohu! (Teď napůl čekám, že mi spadne na hlavu křišťálový lustr, který samozřejmě ani neexistuje.)

P.S.: Nechci páternosterům křivdit a tak přihodím jednu veselou příhodu z natáčení. Jednou jsem šla z práce a před páternosterem ležela papírová stovka. Tak jsem si jí strčila do kapsy a šla si koupit čokoládu. A to je všechno.

Ahoj holky a kluci,

jasně, i já jsem si všimla, že má hvězda na chodníku slávy je už pěkně vybledlá a ošlapaná, a že už po mně ani pes neštěkne (vidím tu (ne)nenávštěvnost a říkám si ach-můj-bože). Ale to se všechno změní, nebojte.

Svoje rozjívená léta mám definitivně za sebou a kdybych měla udělat seznam, co mi chybí nejvíce, na předních příčkách se objeví tyčinky Snickers, časopis F:lter a hlavně kocertní juchání. Věřte nebo ne, naposledy jsem byla před rokem v Lucerna Music Baru na Yellowcard a kdybych měla říct, jestli se stydím víc za to, že už je to tak dávno, nebo za samotnou kapelu, dlouho bych váhala.


Tohle pondělí jsem ale navštívila akcičku pro vyvolené, v MeetFactory byl svátek všech hudebních fajnšmekrů, totiž koncert Beach House. Lístek jsem měla koupený už půl roku dopředu, protože jsem se strašně bála, že hned vyprodají. Ale netřeba strachu, v čechách budou haly a stadióny vyprodávat jen kapely typu Kabát, zhůvěřilosti jako bratři Nedvědi a Ivetka Bartošová.

Do MeetFactory začínali pouštět až o půl deváté a protože má běžná denní rutina teď zahrnuje koupání v devatenáct nula nula a v osm večerku, byla jsem v té době už trochu zpruzená. Chmůry ze mě spadly v okamžiku, kdy se mi podařilo infiltrovat se do skupinky nejcoolovějších lidí (jako ne že bych navázala kontakt, ale od tramvaje ke klubu jsem šla uprostřed jejich procesí a to se počítá), kteří pracují v Music Townech a nosí sukně a baví se taky s dalšími cool lidmi s uměleckým zaměřením.

A věřte nebo ne, v MeetFactory bylo toho večera ještě víc takových cool lidí, třeba, když jsme se nudili na Holy Other, který hrál před modlami večera, otočila jsem se a za námi stála ZDE BYLO NĚCO, CO JSEM MUSELA SMAZAT, PROTOŽE ZLO NIKDY NESPÍ  a tak jsem honem rychle vytáhla mobil z kapsy a napsala zprávu ZDE BYLO NĚCO, CO JSEM MUSELA SMAZAT, PROTOŽE ZLO NIKDY NESPÍ a ukázala ji svému doprovodu a na oplátku mne můj doprovod šťouchl do žeber a řekl "Vpravo." a když jsem se otočila doprava, byl tam Jiří Burian aka Gregory Finn aka Ghostmother aka Southpaw aka Republic of Two aka Kapitán Demo. Jo a ještě jsem chtěla říct, že jsem na ulici viděla Evu Holubovou!

Eva Holubová, která se tváří jako já, když jsem viděla Evu Holubovou

Největším nešvarem na koncertech ovšem nejsou celebrity, před kterými se člověk musí mít neustále na pozoru (aby neudělal faux pas, že ano), ale předbíhající a neukáznění návštěvníci. (Čte-li mne nějaký pamětník, jistě si vzpomíná na mého geniálního a průlomového průvodce nazvaného Manuál dobrého kocertního zážitku, který s trochou štěstí vyhrabu časem z šuplíku, opráším a znovu vyvěsím, protože je škoda na tento ultimátní guide, který napomáhá všem nešťastným dušinkám ukojit touhu po hudebním štěstíčku, zapomenout.)

Ne, na koncertě Beach House se nesluší vyvolávat konflikty, započínat rvačky ani drobné šarvátky. Přesto jsem od toho v některých okamžicích nebyla daleko. Ne všichni kolem nás byli totiž kvalitními posluchači kvalitní hudby. Tak třeba, po mé pravici se v přestávce před Beach House usídlilo hejno malých hloupých dívek, které začalo štěbetat. Pochopte, nevadí mi štěbetání a i když to nerada připouštím, i já občas zabřednu do štěbetání o blbostech, ale jen v práci, když mě nebaví pracovat (to byl vtip, mě to v práci baví pořád). Jenže tyhle hlupačky štěbetaly o blbostech a mě tlačily boty a bylo mi teplo a vlastně si myslím, že jsem v minulém životě klidně mohla být Hitler nebo podobný padouch, který tahal kočky za ocas a topil malá štěňátka. Protože ty holky po mé pravici jsem chtěla zabít. I mean it. Vrcholem bylo, když mě kdosi zatahal za rukáv a řekl: "Já mám tady malou kamarádku, můžete nás pustit?" Jako kurva WTF?! Jo, jasně, pustila jsem ty husy přede mě (a nakonec se stejně ukázalo, že se znají s hlupačkami po mé pravici), ale věřte, že jsem jim pak pošlapala nohy a zasadila se o to, že to malé pískle stejně nic nevidělo (o to víc mi šermovalo před obličejem foťákem) a pak se mi konečně tělem rozlilo teploučko a nirvána navozena poslechem kvalitní hudby.

Občas se mi ale chce zoufalstvím i třeba začít plakat nad tím, jaký je ten dnešní svět zlý.

Když jsem pak po koncertu prchala před bojechtivým lidem, který toužil po mé krvi jako pomstě za maličkaté předběhnutí, všimla jsem si ve frontě nejspíš svého největšího anti-fanouška na světě, Filipa. Udělalo mi to ohromnou radost, protože jsem se bála, že je Filip dávno mrtvý a to kvůli mým neuváženým nemravným návrhům. Tak ještě jednou: Ahoj, Filipe!

A o mých trablíkách a bolístkách všedního života zase příště.

P.S.: Pusťte to naplno, váš účes to vydrží!

Achjo, holky a kluci, vím, že jsem slibovala velkolepý návrat, předvolební guláš a chlebíčky s vlašákem, ale nějak to nevyšlo. Právě procházím pekelně těžkým obdobím, kdy tuším, že ani po dvaadvacáté výzvě (doporučeně a do vlastních rukou) mi Ježíšek nepřinese pejska a trápím se tvůrčí krizí a D. v práci mi říká, že jsem elegantní a šik a měla bych mít svůj pořad v rádiu, něco jako Halina Pawlowská. (Pro upřesnění: já jsem elegantní a šik a fakt bych měla mít svůj pořad v rádiu, ale Halina Pawlowská?! WTKF?! Asi je načase se podívat do zrcadla a zjistit, jak na tom skutečně jsem.)

Ne, tohle nejsem já. Tohle je pravá Malina Obrovská. Pardon, paní Pawlowská.

Dneska jsem se šla tzv. uklidnit do nákupního centra. V obchodech s oblečením jsem propadala depresi. V hlavě mi utkvěla zejména ZARA, v které jsem měla pocit, že je mi malá dokonce i kabinka, zatímco v té vedlejší si spolu hráli chlapec a dívka se spodním prádlem a vypadalo to, že se taky cítí trochu stísněně, ale narozdíl ode mě jim to moc nevadí.

A tak jsem se uchýlila do knihkupectví, kde byl asi bilion a dvacet miliardů lidí k tomu. Chodila jsem od knížky ke knížce, listovala jimi a začala se strašně litovat, protože jsem před třemi lety začala mrhat svým talentem, což má za následek odchod všech mých můz. A rozhodla jsem se, že něco napíšu a bude to kniha a všichni budou čučet, protože to bude zrcadlo nastavené maloměšťáctví a nevkusu, který mne obklopuje, a nejvíc, fakt nejvíc si smlsnu na mých kolegyních a spolužácích, kteří mě pak budou ještě víc nenávidět a všechno bude jako dřív.

O půl hodiny později, když jsem měla plán promyšlený do posledního detailu a ošmatala všechny vystavené knihy, vzala jsem ze stojanu s novinkami Murakamiho a vydala se k pokladně. (Murakamiho čte mé rozervané a depresivní já, které má sklony prosedět několik týdnů v kuse na posteli a koukat do zdi.)
V knihkupectví fungovaly tři pokladny, u jedné byla na můj vkus dlouhá fronta, u druhé obsluhoval chlapec s ohonem v culíku (mělo mě to varovat) a u třetí si paní, kterou si dovolím familiárně nazvat Peklo (dle vzhledu) čmárala do katalogu Knižního klubu. Chvíli jsem stála před Peklem a mávala klubovou kartičkou a tvářila se mile, ale Peklo jsem neobměkčila. Stoupla jsem si tedy do fronty k chlapci s ohonem v culíku a čekala. Čekala jsem vážně dlouho, protože přede mnou byli lidé staří, nemocní a také ti, kteří nevěděli, co chtějí, zapomněli peníze nebo se přišli jen pohádat s prodavačem. Po prvních deseti minutách mi uklouzla první sprostá slůvka, po dalších patnácti jsem se začala modlit. Už už se zdálo, že přijdu na řadu (paní přede mnou zaplacení jedné knihy trvalo asi jen sedm minut), jenže pán s ohonem se rozhodl udělat dobrý skutek a poskočil k vedlejší pokladně, aby... odbavil zákazníka za mnou, který přišel teprve před chvilkou a vůbec nebyl na dně jako já! V tu chvíli jsem již klela hodně a nahlas a pak mě někdo zatahal za rukáv a byla to malá paní v červené reklamní mikině a řekla mi, že pokud jsem členem Knižního klubu, tak stojím blbě a že musím platit na speciální pokladně (pro dementy), která je bez čekání a obslouží mě, no jasně, tlusté nevrlé Peklo v této chvíli luštící sudoku.

Co vám budu vyprávět holky a kluci, dnešek se tzv. prostě nevyved (slušně řečeno).

A pak jsem šla do školy a poobědvala jsem vaječné bílky, protože mají minimum tuků a spoustu bílkovin, a protože se strašně snažím zhubnout a nevypadat tak zoufale jako Halina Pawlowská. Ale o tom zase někdy příště.