MAD WORKER*

Všechno je úplně nahovno.

Sice jsem asi nejteplomilnější človíček na světě, ale současný počásko mě upřímně děsí. Je konec května, léto je za rohem, co nevidět už všechny kočky budou chodit v minisukních a bez podprdy, jenže ups, to byste nikdy neuhodli, že jo, já jsem se přes zimu docela dost tzv. vyžrala, nějak jsem pozapomněla na svatý přísloví, že to, co sníš v soukromí, nosíš na veřejnosti, takže prostě kraťasy, sukně a krátký rukávy můžu klidně spálit, protože to je pro mě zapovězený, zato si docela dobře dovedu tipnout, že taková péřovka bude i v létě taková moje osobní neverending lovestory.

Asi takhle, no.

Krutá pravda.

Ahojky holky, jak se máte? Já se mám fakt strašně moc dobře. Je mi 24 a pořád chodim na kožní, Blink-182 už se zase rozpadli, kvůli svojí druhý bakalářce jsem terčem veřejnejch posměšků a k Valentýnu jsem od svýho kluka dostala mimojiné orchidej a knížku Hvězdy nám nepřály. Protože "ten film se ti přece líbil" a taky "to teď prostě letí", že jo. Nevim, jestli to měl bejt sofistikovanej vtip, ale spíš mam pocit, že tady něco nehraje, ale teda jako každopádně díky, po těch vánočních poukazech na lymfodrenáže a cvičení v podtlakový komoře je to příjemný osvěžení.




Jako nechci se vychloubat, ale musim se poplácat po zádech. Ani v nejbujnějších snech a představách jsem si totiž netroufla doufat, že krásně a hladce propluju školičkou a tzv. dám všechny zkoušky, ale voilá, jsem prostě polobůh a přírodní důkaz, že to jako jde. Ovšem za cenu drobnejch ústupků, že jo. Já jsem totiž mistr výmyslů, lží, smyšlenek a polopravd a již mnoho, neřkuli většina, mejch prací určenejch pro tzv. akademickou půdu, je tak nějak vycucaná z prstu. Zastávám totiž názor, že metóda "kontrol cé a kontrol vé" je pro přizdisráče a je už 100x překonaná a zpátečnická. Oproti tomu moje novátorská metóda je v podstatě rozšířením a zdokonalením původní a uznávaný myšlenky sociologický imaginace. Zatim jsem se teda rozhodla, že s tim nepůjdu na veřejnost, protože mám strach, že by to bylo akademickou obcí hromadně zamítnutý a byla bych nařknutá, že jsem se zpronevěřila veškerejm sociologickejm kodexům a přísahám a pak už bych nikdy nesehnala zaměstnání a musela bych bejt kopáčem nebo metařem. Takže na moji metodologickou publikaci si bude svět muset ještě chvíli počkat, základní myšlenku zaručující úspěch mojí metódy bych snad zveřejnit mohla: Tajemstvím proutěnýho košíku úspěchu je převědčit sebe sama, že ty všechny smyšlený věci se staly, tak takhle jednoduchý to je!

Člověk si pak ale musí dát bacha na procitnutí do reality všedního dne, to totiž bejvá tak silný, že smete nejednoho tvrďáka a suveréna. Uvedu příklad. To se třeba takhle na semináři diskutoval zrovna můj rozhovor s pravidelnym návštěvníkem vietnamskýho bistra v centru Prahy. Třída vášnivě debatovala o stěžejních významech, který z rozhovoru vyplývaj a který určo musim využít v navazujícím výzkumu. Samo, že jsem se nechala strhnout a přilejvala olej do ohně, když jsem líčila detaily toho rozhovoru a osobnostní charakteristiky respondenta! Na konci se do hloubkovýho rozboru mýho rozhovoru ponořil sám vyučující a v závěru svý erudovaný analýzy, kdy už jsem jenom slastně mhouřila očíčka a vrněla blahem, že teda jako dobrá práce a mám to za sebou, zhodnotil mýho respondenta jako zjevnýho frajírka, kterej se mnou celou dobu očividně flirtoval a dělal sexuální narážky, takže se na mě upnuli oči celý třídy a já se najednou cejtila, jako bych ještě pusu upatlanou od semene... Wait! Tohle se přece nestalo doopravdy! Wait vol.2! Vážně jsem schopná ve fiktivním rozhovoru do školy flirtovat sama se sebou?! Tomu se holky v odborný hantýrce řiká konflikt mezi rolema, laická veřejnost by to zhodnotila jako schizofrenii, a já už se týhle svý ubohosti jenom směju.


Jinak se samozřejmě plně realizuju v prácičce, kde jsem na konci února oslavila neskutečnýho půl roku, a zatim jsem nemusela firmě nic doplácet, takže já myslim, že jako docela úspěch. Zjevný pokroky zaznamenávám i v oblasti sociální inteligence. Fakt se snažim bejt na všechny milá, hodná, slušná, empatická a úslužná. Jedna z mejch kolegyněk trošinku lamentuje nad mym smyslem pro humor. Podle mě jí to hodně imponuje, ale podle jejích slov si občas neví rady, co jsou srandičky a co ne. Já to o sobě tak trošku tušim, a proto jsem se ještě před tim, než jsem nastoupila, rozhodla, že se budu chovat tzv. normálně a dle standardních konvencí. No, občas mi to ujede a jsem prostě klasická sarcastic bitch jako za mlada. K narozeninám jsem jedný kolegyňce dala knížku Osobní IQ trenér. Myslela jsem to dobře, ale z jejího výrazu po rozbalení jsem vytušila, že radost neměla. Jinak si ale myslim, že v kolektivu jsem dost oblíbená a ve firně to dotáhnu hodně daleko.

To srdíčkový kancelářský prostředí prostě svádí k takovejm těm blbejm holčičím aktivitám, za který by se nám kluci asi smáli. To jsme si třeba tuhle začali vzájemně přidělovat kluky ze showbizu. No já jsem si myslela, kdovíjak to nemam jistý, protože moje veselice s Ryanem Goslingem je takřka na spadnutí. Jenže Dáda řekla, že Ryan Gosling je na mě moc hubenej (WTF?! Pak kdo je tady sarcastic bitch, jako?!) a že mi vybere někoho lepšího. No ani jsem nedutala napětím, co vám budu vyprávět, ale když z ní vylezlo, že ke mě by se nejvíc hodil "někdo ze Zkrocený hory", asi ani netušila, jak moc se trefila do černýho. Protože já mám na tzv. tepláky fakt docela štěstíčko. A modří už vědí a tomu zbytku to jednou odtajnim ve svejch pamětech, který už takhle dopředu můžu směle označit za řachandu, co řachandu, rovnou třaskavinu, asi jako když se zkříží Halina a Zdenda Troška.

Občas mě napadá, jestli náhodou nejsem retardovaná. A pokud jo, jestli by měli lidi koule na to, mi to říct. Před nějakou dobou jsem se na to zeptala kolegyněk v kanclu a trochu mě šokovalo, když se začaly ošívat a mumlat, že jako jo, někoho, kdo mě nezná, by to vlastně mohlo napadnout. Takže se už po tom asi pídit nebudu. Co je ale větší průser než moje retardovanost, je takovej menší nešvar, kterej se nám v kanclu rozmohl. A neni to prcání (bohužel), ale mnohem hůř, hubnutí. Jako sorry, ale sedět v kanclu se dvěma chronickejma dietářkama neni prdel. Zpočátku jsem to trošku házela za hlavu, řikala jsem si, že jim pevná vůle a odhodlání vydrží maximálně v lednu a v únoru se přežerou. Jenže jedinej, kdo se přežírá, jsem já a v kanclu zavládnul tvrdej režim. Teror začíná už ráno po příchodu do práce, rekapitulací včerejšího jídelníčku a aktivit po odchodu z práce, pokračuje tzv. krabičkovym šetřením, kdy musí každá z nás referovat, jaký mňamky si nachystala do práce, dál se vyhodnocujou nutriční hodnoty vybranejch jídel a nakonec se probíraj úbytky centimetrů a tuků. Výroky typu "mám chuť na bůček" nebo "dneska si dám něco z mekáče" jsou považovány za kacířství,  a ten, kdo si nepřinese oběd z domova, je ostrakizován a vyřazen z kruhu důvěry. Ale tohle všechno jsem ochotná přejít, protože jsem veskrze hate free a tolerantní člověk (v každym přípěvku musí bejt trocha řachandy), ale když holky z kanclu začaly živě probírat objem a vzhled zdravý stolice (díky za vysvětlení, paní Kateřino!), už i na takovýcho kliďase, jako jsem já (řachanda č. 2), toho bylo trochu moc. Ale holky jsou neoblomný a já jim závidim, tleskám a fandim a občas v kanclu předstírám, že mi fakt k obědu stačí pár zrnek červený čočky a kousek tofu a pak se s nezvladatelnym třesem ve všech končetinách doploužim domu a snim třeba tabulku čokolády nebo pytlík brambůrků a je mi fajn, ale pak mám velký výčitky a je mi jasný, že takhle do těch plavek nikdy nezhubnu! Ale holky z kanclu se to samozřejmě nesmí nikdy dozvědět, protože by se mi snažili dávat psycho rady a já fakt ze srdce nesnášim, když mi někdo promlouvá do duše a řiká mi, že jako nic, ale že se mi jako snaží pomoct a je to pro mý dobro. Tak takhle tedy ne, děvčátka.

Ahojky krasavice a fešáci,

nevim, co znamenaj Vánoce pro vás, ale u mě je to jednoduchý. Prostě dárečky, hodokvas (sice pořádně nevim, co to slovo znamená, ale úplně z něj cejtim žrádýlko, ale tak nějak honosnějc) a pak taky jedna pohádka. Aby mezi náma bylo jednou a provždy jasno, nesnášim Popelku. Nesnášim Libušku Šafránkovou, protože je to taková kňoura, fňukna a zastydlá panenka a jedna taková miloučká dívenka, na kterou letěli kluci všech věků, vyznání a barev pleti, protože to bylo takový třídní pupupůůů, se mnou chodila na základku a já se z toho dodneška nemůžu vzpamatovat, z tý nespravedlnosti, že klukům se líbí víc tohle než správňácký holky, který umí sprostě nadávat, porvat se do krve s důchodcema v Kauflandu o poslední zlevněnou štangli salámu a zabouchnout chromý sousedce vchodový dveře před nosem. No nespravedlnost prostě.


Kterou pohádku ale dovopravdy zbož-ňu-ju, je Třetí princ. V tý pohádce je prostě všecko, i Libuška Šafránková teda, ale hraje tam úplně boží dvojroli a jedna ta role je hodná (ta stojí za hovno) a ta druhá je strašně zlá a prohrabuje se démantama a chytá ovečky a dělá, že je zná všecky jménem (ale je jich tisíc!) a do toho tam je okenový princ Trávníček a taky ve dvojroli a jednou, když hraje tak trošinku hlupáčka, se dá ošálit drahym kamením a vroste do skály a pak ho přijde osvobodit ten druhej Trávníček, kterej je ale v pořádku a místo toho, aby začal klátit Šafránkovou, sklátí veškerý poddaný (ženský i chlapy) a na konci se ukáže, že do skály tam byl vrostlej ještě starej Bartoška za mlada a když obživne, tak i ta zlá Šafránková je najednou hodná a ten konec už je prostě trošku kýč, ale co já vám tady budu vyprávět, prostě se na to koukněte, dávaj to dneska na Premiéře asi od pěti odpolčo nebo tak nějak a garantuju vám, že u toho budete sedět přikovaný a když tam budou záběry na skály a do toho bude hrát démonická hudba a kameraman bude švenkovat kamerou ze strany na stranu, tak se možná pokadíte do gatí!



Včera, na Štědrej den, jme podobně jako oba Trávníčci a Bartoška šplhali na takovou poloskálu s našima. Byl to můj nápad a jsem na sebe patřičně hrdá, že mě to napadlo a naši jsou zase hrdý na sebe, že to přežili. I já totiž na vrcholu musela uznat, že šplhat se po kluzkejch kamenech a shnilym listí neni úplně prdel, hlavně když fouká tzv. severák. Na tenhle vysokohorskej výstup jsem musela vzít zavděk našima, protože můj kluk odjel slavit Vánočky za rodinou na Moravu a mohla jsem se klidně vztekat jak jsem chtěla, postavit se třebas na hlavu a předvádět svoje nejoblíbenější hysterický scény (ale mezi náma, už nemam takovou formu jako dřív), protože 24. prosinec je pro něj den jako každej jinej! Nic ale neni tak horký jak se uvaří, můj kluk mě celej štědrej den zásoboval aktualitkama z Moravy. Nejdřív mi volal, že Ježíšek už byl u jeho sestry, která nám prej dala nějakej voucher. Do telefonu jsem zachovala svůj poker voice, ale srdínko se mi začalo tetelit a já si řekla, že teď se všechno v určitě v dobrý obrací. Abyste tomu rozumněli, všechny čtvery Vánoce před tim jsem od klukovo mámy a sestry shodně dostávala vždycky po jednom kusu mýdla. Zprvu jsem byla trošinku rozpačitá z toho, že beztak obě dvě narážej na nějaký problémy s mojí osobní hygienou, ale protože jsem slušně vychovaná a dokážu zachovat dekorum a chovat se jako dámička i s hubou od čokolády a tričkem umaštěnym od salámu, za dárky jsem vždycky slušně poděkovala (a v pláč propukla až o samotě na záchodě). Zmínka o voucheru ale vystřelila mojí už tak bujnou fantazii až do vesmíru a už jsem se viděla přinejmenším v luxusnim středisku v Aspenu, jak srkám punč s Ivankou Trumpovou a ve frontě na vlek pouštim Andrejku Verešů ve zlatý kombinézce. Jenže pak mi přišla fotka, na který byl poukaz na - chvilka napětí - bohaté sushi menu. Takže klasika, pa-pa-pa-poukr fejs, pa-pa-poukr fejs, na rtech lehkej úsměv, v očích bolest a žal. Vzápětí ale přišla další fotečka z Moravy, na který byla zřetelně vidět bílá krabička s parfémem Dior. Co vám budu holky vyprávět, naděje umírá poslední. Během vteřiny jsem si v duchu provedla hloubkovou analýzu finančních poměrů klukovo sestry v korelaci s tím, jak k sobě máme blízko (haha!). Všechno vycházelo v můj prospěch a pak taky hlavně: Proč by mi můj kluk posílal jen tak fotku parfému, po kterym léta toužim? Hlavou mi proto blikal červenej neonovej nápis ŽE BY...? O 10 minut a několik řádků rafinovaně několikasmyslné konverzace jsem se ale dozvěděla, že: "Diora dostala mamka," a bylo tzv. po ptákách. Můj kluk se z Moravy vrací zejtra a mě je úplně jasný, z čeho se budu večer radovat: ze sushi a zásoby mejdla na celej příští rok.

Tak to jsou moje tři oříšky. Ve všech je mejdlo.

Všechno špatný je ale k něčemu dobrý. Co tě nezabije, to tě posílí. Jedna moje milovaná kolegyňka mi už v minulosti řikala, že jsem nová Halina Pawlowská a že bych všechny ty svoje storky měla vydat knižně. Tohle všechno vánoční utrpeníčko a poníženíčko je vlastně hrozně super, protože už se prostě vidim, jak v pondělí v kanclu všem těm holkám, který pod stromečkem našly snubáky nebo aspoň nový mobily, budu vyprávět o svý rozmanitý sbírce mejdel. A navíc jsem se teď koukla z okna a strašně hnusně tam chumelí a já nesnášim sníh a s prvnim sněhem na mě vždycky padne nostalgie a nebaví mě to, takže dneska celej den nevylezu z pelechu a vypiju klukovi všechno pivo a alkohol, co tu má schovanej a budu hrát Driveclub (na jeho profilu!) a koukat na Drive a všechny ostatní filmy s Ryanem Goslingem a bude to!

Tak zase někdy, čauko kakauko!

Čusínek holky a kluci,

léto, sanšajn, nanůčky, ženský bez podprdy a žárem rozteklý žvejky jsou definitivně pryč, dovču si můžu maximálně připomínat čtením svý recenze na Invii, ve který jsem se snažila trošinku trollovat, ale nakonec to moc nedopadlo, protože mýmu klukovi se to zdálo prostě too much a tak moji původní verzi upravil a tvrdil mi, že to musel udělat, protože jsem to napsala jak debil, ale já si myslim, že kdyby to napsala nějaká jeho přiblblá kolegyňka z práce, tak by si z tý řachandy cvrnkul do gatí. Ale to nevadí, krizičky zažívá každej a nebudem z toho dělat drámo, protože né nadarmo posledních pět let s pohřebním výrazem tvrdim, že nám dávám měsíc, maximálně dva a vida, furt to šlape a frčí jak po másle. Haha.

Achjo, tenhle příspěvek mam rozepsanej už asi dvacet miliardů let, ale jsem trošinku líná nebo nemam čas, a taky se trošinku bojim, protože dneska to bude takový trošku holčičí témátko a bolístka a taky trošku netradičně od srdíčka a velkej coming out a přiznáníčko, protože ano, i na mě mává ze skříně pár kostlivců, který tam mam pečlivě schovaný. Ahoj, kostlivci!


Po tom, co jsem povstala z popela a vrátila se do mý milovaný prácičky se z mýho života stal jeden velkej stereotyp a ze mě samotný kancelářská krysa. Hodiny a hodiny si na ebay vybírám post-it lepíky s kočinkama a největší vzrůšo bejvá v úterý, kdy jezdí závozník s vodou do fontány. Tuhle mi do očí úplně vhrkly slzy štěstíčka, když jsem vyfasovala zbrusu novou podložku pod myš a navíc snad už můžu prozradit a nezakřiknout to, že se blejská na lepší časy, protože mi kolegyňka, co má na starosti přerozdělování pracovních pomůcek, přislíbila objednání jednoho kusu nůžek kancelářských.


Prozradim vám jednu ze zásadních životních pravd: pracovat v čistě ženskym kolektivu je prostě čistý štěstíčko. Doporučuju všema deseti, no fakt. Už před třiceti léty Cyndi zpívala, že Girls Just Want To Have Fun, no v praxi to znamená, že intrikaření a pomluvy a šuškandy a pletichy a taková ta lehká holčičí rivalita... to všechno jede prostě naplno, kdo to nezažil, nikdy nepochopí, čeho jsou protivný sprostý holky schopný. Mě se tohle samozřejmě netýká ani v nejmenším, jsem zřejmě nějakej eror v holčičím genotypu a nějakej chybějící životně důležitej chromozóm mě donutí vždycky, když se vykládaj drby zacpat si uši a hučet nebo alespoň nahlas říct: Pomluvy ne, raději knihu!

V kanclu sedim s kolegyňkou, která je teď tzv. těhulka a už se jí to krátí a dlouho s náma nebude. Mam jí ráda, ale dost mě to její těhulkovství znepokojuje a to hned ze dvou důvodů. Tak za prvý je mi jasný, že to prostě musela dělat, když je zbouchnutá a já to prostě nerada o lidech vim a hlavně když je to ještě takhle okatý! A za druhý, co když neočekávaně začne rodit v kanclu? To si pak budu muset vzít dovču nebo tzv. home office a vyklidit pole, ale už jenom ta představa mě děsí. Tuhle mi těhulka řekla, že si vůbec neumí představit, že jsem se někdy opila. No, co vám budu vyprávět, zezelena jsem vzteky, ale nic jsem samozřejmě neřekla, protože jsem srab, jenom jsem si pod vousy zamumlala, že já si zase nedovedu představit, jak vypadá těhulka, když není zbouchnutá a nechala jsem to bejt. Protože pche! To já když se opiju, umim to docela solidně rozjet, můj kluk by mohl vyprávět. Né nadarmo nemáme žádný kamarády, né nadarmo od nás kvůli těm mejm tyjátrům dali všichni ruce pryč a né nadarmo už nás nikdo nezve na svatby ani na pohřby!

Velkej průser je rozhlas po drátě, neboť kultura v našem kanclu jasně káže, že se poslouchá Frekvence 1 a já jsem tzv. junior, zajíček a nováček a malej pán (a navíc mě tam nikdo nemá rád, of course), takže neni v mý moci to změnit. První dny jsem si to docela dávala a smála se košilatejm vtípkům Rudy z Ostravy, ráda jsem poslouchala rozhovory Těžkýho Pokondra a vysloveně jsem se těšila na volání Libora Boučka na hrad, ale teď už mi z toho trochu mrdá v hlavě a připadám si jako Bill Murray v nesmrtelný klasice Na hromnice o den více. A to nemluvim o tom, že se pomalu ale jistě začínám stávat odborníkem na všechny ty český a světový hitíčky pro dobrou náladu. Minulej tejden jsem si udělala lehkej research a vybranej žlutej post-it lepík většího formátu jsem pasovala za tzv. kódovací knihu (profesní deformace), exkluzivní výsledky budu poprvý publikovat na svym blogu, i když nepochybuju o tom, že žurnály světový odborný literatury je brzo budou chtít zveřejnit taky. Každý dopolčo musí zaznít Čaje z Indie, přiblbá písnička od Ondry Pozděchudýho a taky jakákolik z peciček od No Name, přes to prostě nejede vlak. Po obědě zase s železnou pravidelností hrajou Čikitýtu a cokoliv od Jarka Nohavici (moje guilty pleasure je písnička Milionář, to mám sto chutí říct: Holky, ta je dobrá, dejte to víc nahlas!). Když hrajou Sex je náš, tak se samozřejmě červenám jak píča a když hrajou tu písničku o Františku Dobrotovi, tak mám na krajíčku a leckdy si musim jít pobrečet na záchod, protože ať chci nebo nechci, je to fakt dojemný a tzv. ze života. Ale co tě nezabije, to tě posílí, že jo, takže jedu dál a i když hrajou nějakej fakt ultra bizár jako je třeba Alice Springs, tvářím se, že jsem v poho a spoko.

Určitě si myslíte, že tohle je veškerý lidský neštěstíčko, který mam, ale šeredně se pletete. To, o čem jsem si původně chtěla dneska vylejt srdíčko, začíná teprve teď. Vzhledem k tomu, že jsem ve stejný prácičce před aktuálním nástupem dělala zhruba sedm let brigádičku, i já mám na úřadě svojí tzv. temnou minulost. Tou je tak trošku moje kolegyňka L. Kdysi jsme bejvaly tzv. best friends forever. Zůstávaly jsme spolu na přesčásky a ve ztichlym a potemnělym kanclíčku jsme intrikařily a pomlouvaly, a já jsem si kupovala Elle a tak jsme spolu seděly u časáčku a ukazovaly jsme si hadříky, který bysme moc chtěly, ale na který si v životě nevyděláme. A když L. jednou odjela na dovču, zpracovala jsem za dobu její nepřítomnosti celou výzkumnou zprávu a několikastránkovou reportáž, co se prostě v kanclu dělo a pak jsem jí to předala, aby byla tzv. v obraze. A když jsem jednou měla narozeniny, tak mi L. potřásla pravicí a dala mi spoustu sladkostí a ještě taky fotku v rámečku, kde přidělala naše hlavy na těla Paris Hilton a Nicole Richie, protože to byly BFF, jakože my dvě jsme taky BFF a to bylo moc milý a dodneška to mam někde schovaný. Jenže pak přišel zvrat! Zjistila jsem totiž, že L. mě tak trošku podvádí s kolegyňkou B. a nemohla jsem to přenýst přes srdce a tak jsem za minulostí s L. udělala tlustou černou čáru a vymazala si jí ze svýho života a taky z Facebooku a když jsem jí potkala v práci na chodbě, tak jsem jí nepozdravila a ona mě taky nepozdravila a bylo to fakt zlý. Jó, takhle spálený mosty by mi mohli závidět i Jindra s Katkou!

Jenže teď už jsme velký holky a tak se zase zdravíme a děláme, jakože nic, i když jsme si to vlastně nikdy nevyřikaly. Dovolim si malej flashback: kdysi na gymplu jsme měli předmět jakože základy psychologie a chodila tam s náma holka z vedlejší třídy, která měla dřív anorexii a pak se začala oblíkat do volnejch mikin a tvrdila, že už anorexii nemá, ale já jsem věděla svý a tiše jí to záviděla. No a tahle holka se jednou na hodině psychologie, kterou tenkrát vedla učitelka, která na nás strašně ráda dělala nějaký pokusy a experimenty, byl to takovej Mengele v sukních, a ta holka ten mengeleho teror nevydržela a rozbrečela se a svěřila se nám, že když se s její mamkou pohádaj, tak ona prostě potřebuje pak obejmout a pohladit a říct, že už je to všechno v poho a že se maj s mamkou rády. Jak já jí teď chápu! Ne, já nepotřebuju, aby mě L. objímala, hladila a hlavně si to proboha nechci nikdy v životě vyřikávat, a taky už nechci nikdy nikoho pomlouvat, protože už nejsem tak zlá jako jsem bejvala, naopak, teď jsem se spíš vydala na dráhu matky Terezy, protože vim, že všechny ty pomluvy a intriky my špiněj karmu. Ale potřebuju vědět, že už je všechno v poho, protože trošinku lituju toho svýho mazacího amoku, takže L., jestli tohle čteš, dej mi znamení!

Miluju dovolenky. S mym klukem se vždycky nejvíc bavíme pojmenováváním ostatních účastníků zájezdu. A tak už si napořád budeme pamatovat, že předloni s náma v Bulharsku byl Poplašňák, což byla mladá otylka z Ruska, která celou dovolenou strávila pobíháním po hotelový jídelně tu pro dortíček, tu pro odpornou zmrzlinu, která neroztála ani ve čtyřiceti stupních, a pak tam s náma taky byl Pačesák, takovej týpek s frajerskym culíčkem a taky nesmim zapomenout na Bundy, klučíky, který jsme si už v Praze na letišti otipovali, že jsou to tzv. tepláci, ale nakonec se z nich vyklubali baliči kundiček, který si našli dvě asi třináctiletý holky, který byly v hotelu s rodičema a za celej pobyt jim ani jednou tzv. nedali. Letos v Tunisu s náma byla Družice, taková stará francouzská paninka, která v rámci svýho osobního fitness plánu rotovala celej den kolem bazénu a aby nezapomněla, kolikrát ho oběhla, dělala si křídou čárky na obrubník. Taky jsme v hotelu měli černošku, který jsme říkali Raspusha, protože vypadala jako Raspusha, a taky krásnou animátorku Indku a zmrzlinu nabíral krásnej Ind a oba vypadali, jak kdyby vypadli z filmů Wese Andersena.




V předchozim příspěvku jsem se svěřovala, jakej bizár jsou tuniský animační programy. Třetí den od příjezdu jsme nad nima přestali ohrnovat frňáky a začali se tzv. družit. Můj kluk totiž prostě potřebuje kontakt s ostatníma lidma. Já ne a děsí mě to. Můj kluk chodil cvičit aqua aerobic, zumbu, stretching a když ve výtahu viděl v rozpisu animačních aktivit položku 'total fitness' učůrnul si blahem. Já na tohle moc nejsem, takže když se mě sem tam nějakej radioaktivní animák snažil zlanařit pro nějakou tu kolektivní aktivitu, pohladila jsem se po břiše a řekla: "Sorry, I'm pregnant and I don't feel well". Jenže tohle moje tvrzení nešlo moc dohromady s tím, že jsme běžně dávali sedmičku vína k obědu, další sedmičku vína k věčeři a prokládali to Piňa Coládama, pívama, Kaktusama a Pink Elephantama, takže mi půlka animátorů těhotenství nesežrala a druhá půlka mi vnutila svoje e-mailový adresy s tim, že jim mam poslat fotku toho degena, co se mi narodí. Pak jsem přitvrdila a na nabídku, že mě naučí tancovat 'pačangu' (interní vtípek pro skutečný znalce bizáru), jsem odpověděla: "I have AIDS." Od tý doby jsem měla pokoj a vyhýbali se mi nejen animátoři, ale i hoteloví hosté.

V hotelovym areálu fungoval i noční klubík s libozvučnym názvem La Pacha. Vevnitř to vypadalo jako ve filmech Davida Lynche a proto mě ani nepřekvapovalo, že mě tam můj kluk pořád tahal. A tak jsem jednou šla, protože jsem se bála zůstat sama na pokoji. Uvnitř byli animátoři a taky Rusáci. Nechtěla jsem tančit, protože to neumim a i se trošku bojim, že se mi všichni budou smát, ale stejně jsme šli tančit a mě to moc nešlo, protože když jsem se svym klukem, nedokážu se moc uvolnit, a tak jsem začala křičet na mýho kluka, že "Sorry, ale já tohle fakt nemůžu" a pak jsme chvilku seděli a pili gina s tonicem a pak to začali na parketě vytáčet Rusáci a hrálo tam tohle a my jsme šli na parket, protože na nás Rusáci mávali, a když jsem byla na tom parketě, koukala jsem se na ty jejich ruský plastikový ksichty a začala jsem trošku hysterčit, že prostě s Rusákama tancovat nebudu a tak jsme šli pryč. No a na druhej den byla v klubíku akcička něco jako White Trash Sensation Party nebo tak něco a můj kluk tam strašně chtěl a já ne, takže jsem zůstala na pokoji a můj kluk tam šel sám a pak se vrátil asi za půl hodiny a doteďka mi nechce říct, co se tam dělo!



Tunisko obecně má takovou dost blbou pověst. Jakože špína, čmoudi, bordel, nic nefunguje, chápeme se. Tolik jsme se těšili na to, že to tak bude a my si užijeme dovolenou, na který budeme moct píčovat na kdeco, ale docela jsme se sekli a měli tak supiš a luxus ubytko, až se nám chtělo brečet. Jenom dámský záchody u bazénu byly věčně posraný a tady bych vás chtěla holky apelovat, ať udržujete trochu tu čistotu, kristova noho, kdyť to není normální. To mi připomíná, že mi můj kluk vyprávěl v Tunisku jednu super fekální historku ze školy, u který jsem se strašně smála, ale nemůžu jí tu napsat, protože mi to zakázal. No tak nic, jenom jsem chtěla říct, že já miluju fekální historky a dokážu se jim smát několik dní, ale blbý je, když se s těma fekáliema setkám tváří v tvář, to mě moc neba. Jo a ještě jeden defekt jsme našli, a sice když jsme si půjčili šlapadlo, kterýmu fungovalo zatáčení jenom na jednu stranu a odnášelo nás to strašně rychle na oceán a já se strašně bojim žraloků (a bojim se jich i ve vaně a včera jsem viděla jeden super filmík, kde je jasně vidět, že v tomhle vůbec nejsem mimo!) a můj kluk začal mlít o tom, že by si chtěl skočit do moře a já jsem začala trošku hysterčit a křičet a panikařit a tak se jelo ke břehu, kde už na naše šlapadlo čekala jedna animátorka a asi pět dětí ve věku do šesti let a můj kluk jí řekl, že to šlapadlo je rozbitý a že funguje zatáčení jenom na jednu stranu a blbě se to ovládá a ona se na nás tak podívala a řekla jenom: "Ok, thank you for information." a posadila do toho stroje smrti všechny ty děcka a odplula s nima na širý moře a to nás trošku zarazilo, takže když jsme pak v bazénu přišli na to, že je rozbitý jedno světlo a do vody tam volně vedou kabely pod proudem, radši jsme to nikomu nehlásili, abysme nebyli za blbce.


Ale všechno krásný jednou končí a tak jsme z týhle bomba dovči přijeli domu a tady bylo strašně hnusný počásko a moje dovolenkový pocity, kdy sem byla tzv. so happy i could die, vystřídala beznaděj a depčičky. Tak za prvý máme s mym klukem tak trošku pocit, že nás zradilo vlastní město. To, že někdo vyrobil hákovej kříž, což je tak nějak největší vzrůšo, který naše město prožívá od zbourání starý části, bysme ještě přežili. Dost nás sere taky to, že po půl roce nám konečně před barákem otevřeli KFC a my jsme u toho nemohli bejt, protože jsme tu stavbu pozorovali a rostlo nám to před očima ta stavba pro nás znamená moc a to slavnostní otevření byla evidentně prostě kulturní událost, na kterou naše město bude dlouho vzpomínat. Ale jako dobrý, co sme si to sme si, odpuštěno. Ale doprdele, krve by se ve mě nedořezal, když jsme po příletu z dovči vyrazili na nákupky a zjistili jsme, že je přestavěnej náš Lidl! No co vám budu vykládat, prostě jsme se dohodli, že už nikdy nikam nepojedeme, protože nechceme přijít vo to vzrůšo.

A je tu ještě jedna věc. Nechtěla jsem to moc rozmazávat, ale tak jo, půjdu s tim ven. Prostě jsem povstala z popela jak fénix, vstala z mrvých jako Ježíš Kristus a vrátila se zpět, i když jsme si nechyběli, určitě se chápeme. Od prvního jsem se vrátila do prácičky a je to trošku očistec, protože mě moc neba ráno vstávat, protože jsem trošku flákač a ráda trávim celej den s mojí micuškou a taky vůbec nevim, jak to budu dělat od října se školičkou, ale to se ještě všechno uvidí a tak nechci propadat panice. Dobrý na týhle práci je to, že je tam spousta pletich a milostnejch avantýr mezi pracovníkama a každou chvíli se tam něco takovýho na někoho provalí a pak následujou slzičky (od ženskejch) a silácký řeči (od chlapů) a kolujou tam historky o velikosti tzv. utahováků, což jsem si musela vygůglit, co znamená, a takový prostředí mě fakt docela baví, jenom škoda, že jsem taková zrůda, že mi do mailu nechodí žádný sprostý fotky a nabídky kvalitního sexu.

A už nevim, co bych psala dál. Snad jenom to, že jsme dneska měli takovou oslavičku s širší rodinou a byla tam taky teta Vlasta a její rodina, se kterou už se rok a půl nestýkáme a celý odpoledne to vypadalo nadějně, jakože se nepopereme, že je to prostě jenom taková klasická studená válka, ale co vám budu vyprávět, na konci se to zase celý posralo a teta Vlasta nám zase tzv. urobila zle a pojebala nás a zase ukázala, že naše rodinný křídlo je spodina a mě to strašně nasralo a viděla jsem tzv. rudě a hrozně mi inspiroval můj táta, kterej zůstal v úplně zenovym klidu a řekl, že si dnešek strašně moc užil, což mě překvapilo, protože můj táta je pasivně agresivní, ale tentokrát řekl, že se na to mam vysrat a tak jsem mu to odkejvala a pak jsem přišla k sobě domů a asi během půl minuty jsem snědla tyčinku 3bit a taky nanuka z Lidlu a trošku jsem se uklidnila, ale zase ne tak moc, takže tady svatosvatě přísahám, že tetě Vlastě do smrti smrťoucí neodpustim a nikdy to nebude dobrý a myslim si o ní jenom to nejhorší a i jí to nejhorší přeju a protože boží mlejny melou, tak i na ní dojde a jestli ještě něco takhle vošklivýho udělá, tak o ní napíšu na internet a napíšu, co za vošklivý věci dělá. Tak a je to venku!