Ahoj holky a kluci, jak se pořád máte? Všichni řeší uprchlíky, já řešim vodu. Už tejden nám totiž doma neteče tzv. teplá a musim říct, že je to teda pěknej voser. Abych byla upřímná, já a voda jsme nikdy nebyly zrovna BFF. Mám-li to uvést na pravou míru - nesnášim vodu, protože je celá taková mokrá (queen of logic) a studená a nic dobrýho z ní nekouká. Důvod týhle mý vodní averze tušim někde v mejch minulejch životech, protože už od dětství se mi opakovaně zdaj krutý sny o vodě, resp. o hodně velkym množství vody voděnky. To jsou samý tsunami, potopy, neustávající přívalový deště a tak podobně a pořád dokola. Takže tipuju, že v minulym životě se mi nestalo nic menšího než to, že mě Noe nevzal na tu svojí kocábku, nebo že jsem se nedostala do záchrannejch člunů na Titanicu, což ale nedává smysl, protože ženy a děti první, že jo.
Moře a oceány mi naháněj hrůzu. Jednak je to obrovská masa vody, která člověka pohltí ani neví jak a druhak v ní žijou strašný kreatůry, vedle kterejch obyč žralok vypadá jako mončičák. (Jako sorry 1?! Jako sorry 2?!) V reálu to dopadá tak, že každoročně na začátku léta hysterčim, že nutně potřebuju moříčko a teplíčko, protože mi to strašně pomáhá na moji zjizvenou psyché, ale pak si v moři smočim maximálně palce a v hlavně mi začne hrát John Williams a já vim, že to je konec, přátelé, tádydádydádydá, a dál neudělám ani krok. Průser je, že timhle stihomamem trpim i v naší malebný český kotlince. Vlízt do nějaký venkovní nádrže logicky nepřipadá v úvahu a občas mě poleje mrtvolně ledovej pot i v bazénu (a někdy i ve vaně, ups), protože kdo ví, co může připlavat vodovodní trubkou, že jo.
Bazény a plovárny jsou koncentrovaný zlo a zvrácenost par excellence. Nikdy jsem nepochopila, proč se proboha lidi potřebu koupat ve velký vaně s miliardou cizích polonahatejch lidí a vorvaňů. V bazénu, kde se u dna válej nudle a jiný chrchle, chomáče vlasů, semeno, dětský hovna a vypadlý tampóny. Na jeden takovej tampón jsem loni šlápla a následujících deset minut hledala nástroj, kterym bych si tu nohu mohla upižlat, takže tzv. true story, bro. Jednou jsem taky byla v termálním parku na Slovensku, byla tam úplně hnědá, teplá voda, asi nějaká hrozně ozdravující, protože všichni kolem si to užívali, ti, co přijeli na vozíčku, odcházeli po svejch a tak podobně. Mě se z toho chtělo strašně blejt, jenže máma řekla, že tam musim, když bylo tak drahý vstupný. Jediný, co mě uklidňovalo, že i kdybych se poblila, vzhledem k vlastnostem tý vody to nikdo nepozná. Tehdy v tom parku byla i taková dost vysoká a dost strmá skluzavka, můj táta jí nazval volnej pád a pořád mluvil o nějakym filmu s Michaelem Douglasem, kterej jsem ale neviděla, ale nakonec jsem řekla, že teda vystojíme tu šílenou frontu a na tu skluzavku půjdeme. Měly mě varovat všechny ty nápisy WARNING a cedule s lebkou a skříženejma hnátama, ale řekla jsem si, že nejsem žádnej posera (to si zapamatujte, o pár řádků níž se tomu společně zasmějeme) a sjedu to. Podle instrukcí plavčíka bylo klíčový držet si při sjezdu ruce zkřížený za hlavou, abysme se dole, kde se bude klouzajda lámat, tzv. neklepli do kebule. Hodně jsem se na to soustředila a než jsem se odhodlala ke sjezdu, několikrát jsem si to nanečisto vyzkoušela. Samotnej sjezd byl super, jak řikal táta, volnej pád. Jenom škoda, že mě nikdo neupozornil, že vedle rukou je potřeba kontrolovat i nohy, který musej bejt propnutý a ne pokrčený. Protože moje kebule sice zústala vcelku, ale k úhoně přišel můj zadek (neřkuli anál), kterýmu mocnej náraz vody provedl nečekaně poměrně kvalitní hydrocolon terapii, kterou jsem s čistejma plavkama ustála fakt jen tak tak.
Jenže jak jsem řekla, tenhle tejden nám neteče teplá voda, takže jsem jeden takovej místní bazén navštívit chtě nechtě musela, abych se následně mohla pořádně vydrbat v tamějších sprchách. Ale vážně to nechápu. Dost jasně si vzpomíná, že když jsem byla mladší a netekla teplá, stačilo mi, abych si ohřála malej kastrůlek vody, v něm jsem si zvládla umejt vlasy i tělo, pak si v tom ohřát k večeři párky, vytřít podlahu v celym bytě, spláchnout s tim záchod a ještě mi spousta horký vody zbylo (na další den). Každopádně si odmítám připustit, že by ta zvýšená spotřeba vody na umytí mohla souviset se zvětšující se plochou těla, to určitě ne.
Jak si dovedete představit, návštěva bazénu pro mě byla vysoce traumatizující událostí. Normálně bych si bejvala vzala dvoudílný plavky, ale moje kolegyně L., která váží asi tak čtyřicet kilo i s postelí, ale pořád mele o tom, jak je tlustá, mě tak zmagořila, že jsem kdesi z hlubin skříně, kde mi potichoučku hnijou zašantročený svačiny ze čtvrtý třídy, vyhrabala plavky jednodílný. Jedno potenciální traumátko jsem vyřešila tím, že jsem se do plavek převlíkla už doma. Jenže po příchodu k bazénu jsem přišla na to, že to fakt asi nedám. Udělalo se mi fyzicky zle z toho, jak se mi o sebe třou stehna, jak se mi plavky zařezávaj do zadku a jak na mě všichni čumí. Vedle mě v bazénu nerušeně kopuloval nějakej páreček. Ve vířivce seděla partička nařachanejch potetovanejch kluků, který si sestavovali soukromej žebříček přítomnejch kundiček (strašně se omlouvám). Voda v bazénu byla nechutně teplá jako chcanky a mě se po pěti minutách udělaly varhánky na prstech, což je jedna z věcí, který fakt nesnesu. Měla jsem sto chutí na všechny ty veselý a cachtající se lidičky zakřičet, že jsem se sem přišla jenom umejt, tak ať se podle toho koukaj chovat, ale místo toho jsem šla do tzv. mokrýho občerstvení, kde jsem si dala nějaký pečivo s čokoládou ze zmraženýho polotovaru.
Pravý inferno ale nastalo při závěrečný koupačce ve sprchách. Věděla jsem, že svlíkačce se nevyhnu, ale ta troška čokolády kupodivu zafungovala líp než lexaurin a já jsem ze sebe prostě ty plavky strhla a konečně jsem si pořádně vydrbala vlasy a smyla centimetrovou vrstvu antiperspirantu z podpážka, která měla maskovat zatuchlej pot. Byla jsem tzv. nad věcí a byla jsem v tom fakt dobrá. Jenže pak jsem šla do převlíkáren a tam se můj svět zhroutil jak domeček z karet. Stály tam tři nahatý ženský a jako správný kámošky se před sebou nestyděly, dokonce se nebojim říct, že před sebou neměly žádný zábrany. Víte, jak jsem to poznala? Mazaly se krémama, všude. Přišlo mi, že nejvíc dbaj na promazání vnitřních stran stehen, tam se mazaly fakt důkladně. Nejzvrácenější na týhle situaci byl fakt, že i takhle rozcapený zvládaly takovou tu běžnou holčičí konverzaci, co děti, co manža, co budou vařit přes víkend, kam se pojedou čachtat k rybníku, kam by jely na dovču, kdyby byly prašulky a tak dál. Vysloveně si tenhle naked talk užívaly, jak kdyby jim nehrozilo, že po překročení zaplacenýho času budou platit tzv. penále! No co vám budu vykládat, já jsem se při pohledu na ně pokřižovala a na rozdíl od nich jsem prováděla klasický maskovací manévry, zoufale jsem se snažila udržet ručník omotanej kolem těla, spoďáry jsem si nasadila naruby, když jsem odcházela, namísto nashledanou jsem si odplivla tfuj a vlasy jsem si radši dosušila venku!
A to je vlastně všechno, co jsem chtěla říct. Tak mňau!
Moře a oceány mi naháněj hrůzu. Jednak je to obrovská masa vody, která člověka pohltí ani neví jak a druhak v ní žijou strašný kreatůry, vedle kterejch obyč žralok vypadá jako mončičák. (Jako sorry 1?! Jako sorry 2?!) V reálu to dopadá tak, že každoročně na začátku léta hysterčim, že nutně potřebuju moříčko a teplíčko, protože mi to strašně pomáhá na moji zjizvenou psyché, ale pak si v moři smočim maximálně palce a v hlavně mi začne hrát John Williams a já vim, že to je konec, přátelé, tádydádydádydá, a dál neudělám ani krok. Průser je, že timhle stihomamem trpim i v naší malebný český kotlince. Vlízt do nějaký venkovní nádrže logicky nepřipadá v úvahu a občas mě poleje mrtvolně ledovej pot i v bazénu (a někdy i ve vaně, ups), protože kdo ví, co může připlavat vodovodní trubkou, že jo.
Bazény a plovárny jsou koncentrovaný zlo a zvrácenost par excellence. Nikdy jsem nepochopila, proč se proboha lidi potřebu koupat ve velký vaně s miliardou cizích polonahatejch lidí a vorvaňů. V bazénu, kde se u dna válej nudle a jiný chrchle, chomáče vlasů, semeno, dětský hovna a vypadlý tampóny. Na jeden takovej tampón jsem loni šlápla a následujících deset minut hledala nástroj, kterym bych si tu nohu mohla upižlat, takže tzv. true story, bro. Jednou jsem taky byla v termálním parku na Slovensku, byla tam úplně hnědá, teplá voda, asi nějaká hrozně ozdravující, protože všichni kolem si to užívali, ti, co přijeli na vozíčku, odcházeli po svejch a tak podobně. Mě se z toho chtělo strašně blejt, jenže máma řekla, že tam musim, když bylo tak drahý vstupný. Jediný, co mě uklidňovalo, že i kdybych se poblila, vzhledem k vlastnostem tý vody to nikdo nepozná. Tehdy v tom parku byla i taková dost vysoká a dost strmá skluzavka, můj táta jí nazval volnej pád a pořád mluvil o nějakym filmu s Michaelem Douglasem, kterej jsem ale neviděla, ale nakonec jsem řekla, že teda vystojíme tu šílenou frontu a na tu skluzavku půjdeme. Měly mě varovat všechny ty nápisy WARNING a cedule s lebkou a skříženejma hnátama, ale řekla jsem si, že nejsem žádnej posera (to si zapamatujte, o pár řádků níž se tomu společně zasmějeme) a sjedu to. Podle instrukcí plavčíka bylo klíčový držet si při sjezdu ruce zkřížený za hlavou, abysme se dole, kde se bude klouzajda lámat, tzv. neklepli do kebule. Hodně jsem se na to soustředila a než jsem se odhodlala ke sjezdu, několikrát jsem si to nanečisto vyzkoušela. Samotnej sjezd byl super, jak řikal táta, volnej pád. Jenom škoda, že mě nikdo neupozornil, že vedle rukou je potřeba kontrolovat i nohy, který musej bejt propnutý a ne pokrčený. Protože moje kebule sice zústala vcelku, ale k úhoně přišel můj zadek (neřkuli anál), kterýmu mocnej náraz vody provedl nečekaně poměrně kvalitní hydrocolon terapii, kterou jsem s čistejma plavkama ustála fakt jen tak tak.
Jenže jak jsem řekla, tenhle tejden nám neteče teplá voda, takže jsem jeden takovej místní bazén navštívit chtě nechtě musela, abych se následně mohla pořádně vydrbat v tamějších sprchách. Ale vážně to nechápu. Dost jasně si vzpomíná, že když jsem byla mladší a netekla teplá, stačilo mi, abych si ohřála malej kastrůlek vody, v něm jsem si zvládla umejt vlasy i tělo, pak si v tom ohřát k večeři párky, vytřít podlahu v celym bytě, spláchnout s tim záchod a ještě mi spousta horký vody zbylo (na další den). Každopádně si odmítám připustit, že by ta zvýšená spotřeba vody na umytí mohla souviset se zvětšující se plochou těla, to určitě ne.
Jak si dovedete představit, návštěva bazénu pro mě byla vysoce traumatizující událostí. Normálně bych si bejvala vzala dvoudílný plavky, ale moje kolegyně L., která váží asi tak čtyřicet kilo i s postelí, ale pořád mele o tom, jak je tlustá, mě tak zmagořila, že jsem kdesi z hlubin skříně, kde mi potichoučku hnijou zašantročený svačiny ze čtvrtý třídy, vyhrabala plavky jednodílný. Jedno potenciální traumátko jsem vyřešila tím, že jsem se do plavek převlíkla už doma. Jenže po příchodu k bazénu jsem přišla na to, že to fakt asi nedám. Udělalo se mi fyzicky zle z toho, jak se mi o sebe třou stehna, jak se mi plavky zařezávaj do zadku a jak na mě všichni čumí. Vedle mě v bazénu nerušeně kopuloval nějakej páreček. Ve vířivce seděla partička nařachanejch potetovanejch kluků, který si sestavovali soukromej žebříček přítomnejch kundiček (strašně se omlouvám). Voda v bazénu byla nechutně teplá jako chcanky a mě se po pěti minutách udělaly varhánky na prstech, což je jedna z věcí, který fakt nesnesu. Měla jsem sto chutí na všechny ty veselý a cachtající se lidičky zakřičet, že jsem se sem přišla jenom umejt, tak ať se podle toho koukaj chovat, ale místo toho jsem šla do tzv. mokrýho občerstvení, kde jsem si dala nějaký pečivo s čokoládou ze zmraženýho polotovaru.
Pravý inferno ale nastalo při závěrečný koupačce ve sprchách. Věděla jsem, že svlíkačce se nevyhnu, ale ta troška čokolády kupodivu zafungovala líp než lexaurin a já jsem ze sebe prostě ty plavky strhla a konečně jsem si pořádně vydrbala vlasy a smyla centimetrovou vrstvu antiperspirantu z podpážka, která měla maskovat zatuchlej pot. Byla jsem tzv. nad věcí a byla jsem v tom fakt dobrá. Jenže pak jsem šla do převlíkáren a tam se můj svět zhroutil jak domeček z karet. Stály tam tři nahatý ženský a jako správný kámošky se před sebou nestyděly, dokonce se nebojim říct, že před sebou neměly žádný zábrany. Víte, jak jsem to poznala? Mazaly se krémama, všude. Přišlo mi, že nejvíc dbaj na promazání vnitřních stran stehen, tam se mazaly fakt důkladně. Nejzvrácenější na týhle situaci byl fakt, že i takhle rozcapený zvládaly takovou tu běžnou holčičí konverzaci, co děti, co manža, co budou vařit přes víkend, kam se pojedou čachtat k rybníku, kam by jely na dovču, kdyby byly prašulky a tak dál. Vysloveně si tenhle naked talk užívaly, jak kdyby jim nehrozilo, že po překročení zaplacenýho času budou platit tzv. penále! No co vám budu vykládat, já jsem se při pohledu na ně pokřižovala a na rozdíl od nich jsem prováděla klasický maskovací manévry, zoufale jsem se snažila udržet ručník omotanej kolem těla, spoďáry jsem si nasadila naruby, když jsem odcházela, namísto nashledanou jsem si odplivla tfuj a vlasy jsem si radši dosušila venku!
A to je vlastně všechno, co jsem chtěla říct. Tak mňau!
