MAD WORKER*

Chtěla jsem napsat, jak to nakonec dopadlo s pracákem, že mi moje máma kladla na srdce, ať tam vyrazim co nedjřív, nejlíp třeba půl hodiny před otvíračkou (wtf), takže když nadešel den D, vstala jsem samozřejmě v půl jedenáctý a na pracák jsem lážo plážo tempíčkem dorazila před polednem a nejdřív jsem se strašně lekla, protože vchod byl obsypanej minimálně padesátkou pořvávajících vyvítejakejch lidí v teplákovkách, takže jsem se lekla, že se nedostanu ke slovu, ale pak jsem přišla na to, že to je vchod do budovy, kde se rozdávaj dávky a tam, kde se rozdává práce, nebyla tzv. ani noha, což bylo fajn, protože jsem se okamžitě totálně znemožnila, když jsem se snažila přemluvit přístroj u vchodu, aby mi vydal pořadovej lístek, ale byl to jenom obyč kompjůtr, kterej jsem akorát tak zavařila a nedokázala uvést do původního stavu, což se se mnou táhlo po zbytek dne a pán na informacích, kterej se mnou vyplňoval lejstra, se na mě celou dobu díval zvrchu jako na totálního retarda, co nerozpozná kompjůtr a pokládal mi záludný otázky, třeba jako co bych chtěla dělat za práci, což já teda fakt nevim, protože jsem počítala s tim, že prostě jenom požádám o podporu a bude to formalita, jelikož každýmu bude okamžitě jasný, že nejsem jako ostatní nemakačenka, co několik let nezavaděj o práci, a je jenom otázkou času, než si dodělám školičku a pak mě sami budou headhunterovat velký korporace, ale jak řikám, pán za přepážkou si mě evidentně vychutnával a vrchol byl, když se vysmíval mýmu vzdělání a chtěl to doložit, protože mu moje tituly pořád nějak nešly dohromady s mym úvodnim extempore s tim kompůjtrem, ale z mega ponížení se nakonec stal happyend, protože po dvou měsících po odchodu z práce mi přiklepli podporu a každym dnem by mi teď měla přijít moje první dávka ever a už se těšim, jak to pudu rozfofrovat rozmnožit na automatech do nonstopu.

Mámě jsem to neřekla, zjistila to sama a doma bylo tóčo :-(

A pizzu jsem v dečce taky péct nezkoušela (zatim).

Vlastní problémy s váhou si kompenzuju na kočince, stydim se a hanba mi!

♥ Kočinky = tchoříčci ♥

Můj kluk řiká, že bych tenhle "blog" měla přejmenovat na Jak mi všichni ubližujou. (Můžu ale za to, že jsem terčem bezpráví a křivdy častějc než kdokoli jinej? Ne.) Já spíš uvažuju nad tim, jestli neni potřeba změnit madworker na madnemakačenko.



Vždycky se divim, že mi kudlu do zad bodnou ty, od kterejch bych to čekala nejmíň. S klukem jsme koukali na Filadelfii, doplňuju si teď filmovou klasiku. Ve zkratce: Tom Hanks se dvě hodiny soudí s lidma z práce, že ho vykopli kvůli tomu, že má AIDS. A můj se mě pak zeptal, jestli budu žalovat šéfovou za to, že mě vyhodila proto, že mam léze po celym ksichtě. "Ne, počkej, tys vlastně dala výpověď sama a na obličeji nemáš léze ale akné." Dost dobrej vtip až na to, že to vlastně vůbec vtipný neni.

Žiju teď úplně novej život, takovej, jakej jsem vždycky chtěla. Za prvních pět dnů nemakání jsem z bytu vylezla přesně 2x. Jednou do kavárny na dorta a podruhý do mekáče. Deodorant? Neni potřeba, kočky moje smradlavý podpážko přežijou a kluk se vrací z roboty až k večeru. Podprdu používám jenom občas, většinou celej den zůstávám v pyžamu a tepláky oblíkám až ve chvíli, kdy z Googlu zjistim, že se kluk blíží k domovu. Myslim, že dost dobrý.

V rámci prokrastinačního poflakování jsem narazila na blog s kosmetickejma vychytávkama. Zaujal mě tam domácí kávovej peeling z french pressu, což je prej ještě lepší využití odpadu než udělat si druhej nálev. Protože kdo by nechtěl bejt hubenější, nabuzenější a pevnější bez pomerančový kůže, že jo. A ještě si zavěštit z kávový sedliny na dně vany. Pánbůh ví, že to potřebuju, takže beru všema deseti. Pro lepší účinky jsem do kávy přidala dvě lžíce kokosovýho oleje a nechala to celý prohřát v mikrovlnce. To, že jsem dement, kterýho napadaj akorát píčoviny, mi došlo o pár minut pozdějc, když jsem na sebe začala kydat vařicí kávu s olejem. Po týhle náloži jsem byla rudá jako rak, vana byla zadělaná jak vod hoven. Nejhorší ale bylo, že kávovej peeling proniknul i na ty místa, kde bych ho teda vážně nečekala a ani vlastně nechtěla. A pak to nešlo nijak vymejt, takže #smarttip pro všechny holky: noste pak nějakou dobu radši tmavší spoďáry, jo? Když jsem pak večer po týhle beauty masáži ležela v posteli, čuchnul ke mě můj kluk a řekl mi, že si nemůže pomoct, ale cejtí ze mě kávovinovou zatuchlinu. Takže doporučuju všem, stojí to za to.

Čeká mě teď ale něco mnohem horšího, než káva everywhere. Hola hola, pracák volá. Začlo mi totiž šrotovat hlavou, že i když jsem teď nemakačenko, vždycky jsem byla spíš makačenko, takže bych teoreticky mohla mít nárok na nějakou tu almužničku od státu. Je to potupný, ale přinejmenším by to mohlo vystačit micuškám na živobytí, aby se nemusely vzdát svýho života v luxusu. Jenže mam strach. Na pracáku dělá moje spolužačka z gymplu, kterou čas od času potkám ve městě. Nikdy se nezdravíme. Já se tvářim povýšeně, ona se tváří nerudně. Takže jsme vlastně tzv. na nože. Bojim se, že mi nějak stopne podporu nebo na mě pošle sociálku, aby mi sebrala kočky nebo tak něco. Bože, kolik neštěstí a utrpení ještě človíček jako já musí snést, aby konečně našel klid †

Můj milej deníčku,

jsme kámoši už dlouho, takže se nemusim stydět za to, že jsem už zase neštastnější než šafářův dvoreček. Neni to záležitost poslední doby - celej život jsem taková! Pokaždý si myslim, že už konečně přichází nějaký štěstíčko a pak jsem zase zklamaná, protože se to všechno nějak záhadně posere.



Sere mě ta moje nestálost. Pamatuju si, jak jsem si vždycky ve škole našla nějakou kámošku, chvíli jsme byly best frends forevr a pak mě zničehonic začla hrozně srát. Ale příšerně, doslova mi začala smrdět. Vzpomínám si, že v osmý třídě jsem měla obdobíčko s Ivčou (to jméno jsem možná změnila nebo možná taky ne, ups), s níž mě pojila obliba kapely Green Day (!). Ivče rodiče koupili lístek na koncert a mě naši ne, takže semínko sváru zaseto. A navíc mi pak začal vadit její deodorant. Vůbec jsem se k ní nemohla přiblížit, protože mě to úplně natahovalo a reálně hrozilo, že se pobleju. Poznamenalo mě to natolik, že dodneška prostě nesnesu ten pudrovej smrad z deodorantů ve spreji a musim trapně používat Lady Speedstick a jsem pravděpodobně jedinej člověk na světě, kterej to v roce 2016 kupuje a drží tak trh s Lady Speedstickama nad vodou.

Takže nestálost ve vztazích je evidentně to, na čem bych vážně měla zamakat. Kámošky jsou totiž jedna věc, průser ale je, když se vám tohleto stane s klukem. Vždycky jsem věděla, že ta chvíle jednou přijde. Dlouho bylo všechno tzv. v poho. Dokaď (ježiš, to je úplně geniální slovo) jsme s mym klukem spolu nebydleli, měla jsem teteleníčko a motýly v břiše a to nejenom po prasáckym jídle. Ale co spolu bydlíme, jde to vod desíti k pěti a pak ještě níž. Někdy je to dobrý, někdy je to horší, někdy se to nedá vydržet, a během PMS (mýho) mu radim, ať se radši klidí z cesty. Blbý je, že je to oboustranný - můj kluk mě nenávidí. Jsem mu tak odporná, že se by se mě nedotknul ani rukou v igeliťátku, ani desetimetrovou tyčí (ani kdyby byla kovová a pod proudem!). Někdy mi to přijde vtipný a schválně se k němu lísám a zkoušim ho, ale někdy mi to přijde docela smutný a shválně se lituju a pofňukávám a myslim si, že ho to obměkčí, protože fňukání je děsně sexy a v mužích jistě probouzí vášeň!


Už je to teda nějakej ten pátek, co jsem si uvědomila, že jsem imrvére hrozně nešťastná, že můj život stojí za hovno a že takhle jsem si to teda v osmnácti fakt nepředstavovala. Chvíli jsem píčovala a upínala se k představě, že uteču někam úplně pryč, ale to nevyšlo, protože jsem hroznej posera a anglicky umim jenom vyplňovat testy v Duolingu. A taky se mi nechtělo dát šest stovek za novej pas. A pak jsem asi po roce píčování dala v práci výpověď. Bylo to docela drámo, z kanclu naší šéfky jsem šla s propocenejma koláčema v podpaží. Když jsem to řekla mojí mámě, padala do mdlob, klekala na kolena, spínala ruce a prosila mě, ať to nedělám, ať zajdu za šéfkou a odprosim jí a výpověď stornuju, že mi to možná odpustí, ale vydržela jsem. Když jsem to řekla mýmu klukovi, začal si rvát vlasy a vyhrožovat mi, že mě fakt živit nebude, že si mam hezky šáhnout do svejch rezerv na účtu, protože on potřebuje prašulky na equipment svýho plejstejšnu a bohužel mu nestačej obyč hry z druhý ruky, ale nutně potřebuje limitky ve stýlbůku. Ale tohle bububu mě fakt nezlomí.

Tu svojí výpověď jsem svedla na školu, kterou nějak furt nemůžu dodělat, achjo. Pojmenování věčnej student v mym případě dostává úplně novej rozměr. Spolužáci, se kterejma jsem tehdy ve středověku nastupovala do prváku, nejenom že už tituly dávno maj, ale většina z nich už je i dávno po smrti. Jenže školička neni tak úplně jedinej důvod, proč jsem se uchýlila k tak radikálnímu řešení (slova šéfky). Já se totiž za svojí práci strašně styděla a když jsem potkala někoho novýho, děsila jsem se, že se mě zeptá, jako co pracuju. No jako ďas! A taky tak trošku bojuju sama se sebou, protože si chvilkama myslim, že mam prostě na víc, ale chvilkama mi přijde, že jsem úplně k ničemu a na víc, než osm hodin sedet v kanclu a datlovat nějakou tu úředničinu do kompjůtru se nezmůžu. Velký achjo!

Takže dneska den D, poslední den v práci. Bylo to děsně emotivní. Čas od času z toho našeho rodinnýho (ha) a přátelskýho (haha) kolektivu někdo odejít musí a vždycky je to příležitost pro společný posezení, poděkování za vodvedenou práci a drobnej prezent na kterej se složí celej kolektiv. Dokonce i Iveta, co odcházela před rokem a každej si při tý příležitosti fakt vod srdce voddychnul, že je ta vochehule pryč, dostala poukázku na pětikilo do Alberta. Čo bolo to bolo. Já jsem si včera v očekávání nějaký slavnostní ceremonie umyla hlavu, vzala si do práce čistý tričko a během dne jsem se snažila nepokecat se jogurtem. Do noci jsem pekla dva různý koláče na pohoštěníčko a dneska jsem celou dobu v kanclu seděla jak na trní, každou půl hodinu jsem si utírala nervozitou zpocený ruce do kalhot a žvejkala novou žvejkačku, protože co kdyby se zrovna teď rozrazily dveře a začla ta ceremonie. No, nestalo se. Koláče jsem roznesla do všech kanceláří, kde jsem mezi dveřmama nesměle pípla: Tak holky, jdu se rozloučit. Čekala jsem srdceryvný loučeníčko, popotahování a utírání soplů do rukávu a přání, abych zůstala taková jaká jsem. Možná jsem si dokonce přála, aby mě přemlouvaly, ať ještě aspoň měsíc zůstanu. Lautr nic. Bylo to úplně bez emocí, jako bych za těch bezmála devět let (hnus) ve svejch kolegyních nezanechala sebemenší stopu (svätá pravda). Že jsem nedostala ani plivnuto do dlaně, to snad nemusim ani zmiňovat. Cejtila jsem se tak zostuzená a ponížená, že jsem ani neukradla žlutý lepíky, sešívačku a kapsli do kávovaru, což byla akce, kterou jsem plánovala měsíce. Náladičku mi aspoň trochu zvedly holky z mýho kanclu, který se složily a koupily mi: omalovánky, pastelky, dvě gumy na posilování a tři energy tyčinky a černej čaj. Jsou to dobrý holky.

I přes to ale zůstávám zhrzená a zatrpklá. Když jsem dneska naposled seděla v kanclu, v taškách jsem měla sbalenejch svejch pět švestek a vodpočítávala jsem poslední minuty svýho pracovního poměru, kolegyňka D. mi začala vypočítávat, co všechno mě teď jako čeká: úplně novej život, spousta perfektně zorganizovanýho času, sportování a zdravá strava. No já nevim. Vidim v tom spíš zoufalství nad diplomkou, chození na pracák a žebrotu, výčitky svědomí a dalších deset kilo nahoře.

Letos na jaře mi končila platnost občanky. Protože jsem nesnesitelnej puntičkář a time manager, dost dlouho dopředu jsem to datum měla poznačený v kalendáříčku, zvýrazněný růžovou fixkou a to hlavně proto, že jsem si dala předsevzetí, že se nechám vyfotit konečně tak, abych se nemusela stydět tu průkazku komukoliv ukazovat. To znamená, že konečně pořádně zhubnu (aby se mi tzv. proštíhlil obličej a vystoupily lícní kosti) a dám se na zdravou a vyváženou krmi a ve svejch pětadvaceti se díky tomu konečně zbavim akné. Ani jedno ani druhý se mi nepovedlo (velký překvápko), takže jsem si svůj osobní cíl zrevidovala na prostý: nebudu na občance vypadat jako dement. Zdálo by se to jednoduchý, jenže jsem to zcela nečekeně posrala tim, že jsem chtěla vyřízení nový občanky stihnout v obědový pauze (čirý bláznovství). Jenže nejdřív jsem si při nástupu do tramvaje vzpomněla, že vlastně nemam nabitou průkazku na socku, takže zpátečka a nabít, a když už jsem se konečně dokodrcala na magistrát, zjistila jsem, že zrovna tuhle budovu, kde je velkovýrobna občanek, rekonstruujou, takže celá občanková agenda je přesunutá do druhý budovy (btw. asi dvě minuty od budovy, kde pracuju - heuréka). Obědová pauza v hajzlu, občanka nikde, no cestou zpátky do práce jsem volala mámě, protože ta může za všechno a vyčítala jsem jí, proč mi proboha neřekla, kde se dělaj průkazky. A moje máma mi zase řekla, že si za všechno můžu sama a že jsem neschopná a že mě zbaví svéprávnosti. A že mam přetáhnout obědovou pauzu a jít si udělat občanku. Takže k okýnku jsem přišla zadejchaná, růžová jak vepř, zpocená a s připláclejma vlasama na čelo. Proč to ale všechno píšu: největší pojeb mě čekal od úřednice příjemný jak drobky ve spacáku, když mě před focením začala instruovat k tomu, abych si narovnala brejle. Pravou stranu trochu nahoru, ještě trochu, no to už je moc, poštelujte tu levou, ale né, to máte pořád strašně nakřivo! 

Carol Pifková za přepážkou, ale vlastně tak trochu i já.

Věc se má tak, že když mi byli čtyři, máma mě donutila jít na plastiku uší, protože jí připadalo, že mám tzv. plachťáky jako slon Dumbo a dobový fotky jí tak trošku dávaj za pravdu. Jenže se ta náročná několikahodinová operace odehrávala v první půlce devadesátejch let v naší mostecký nemocnici, kde nebyl žádnej Cvach ani Sova, ale spíš nějakej notor, co si na operační sál odskočil po pár panákách zelený z bufáče v přízemí. Nebudu chodit kolem horký kaše, prostě mi ty uši přišili blbě a křivě. Za normálních okolností bych si řekla, že zpackaná plastika ve čtyřech letech ze mě automaticky nedělá Donatellu ani Pilarku, problém znamenaly právě až ty brejličky, který běžně nahoděj člověku automaticky fasádu Einsteina, perverzní úči, právníka nebo aspoň Václava Moravce. Jenže já díky těm (nejen) křivejm uším vypadala prostě jako mentálek.


Proto jsem si řekla, že člověk musí jít tomu štěstíčku trošku naproti, a začala si šetřit na laserovou operaci, která vyřeší všechno moje trápeníčko a navrch zajistí světovej mír. S blížícím se termínem vstupního vyšetření mi ale kdesi v hlavince začalo blikat varovný světýlko a osud nasadil svojí poker face a začal se tvářit jako nezvratnej.
Google našeptávač se evidentně urval ze řetězu, a bezprostředně po zadání písmenka s zašeptal slepota, pod písmenkem z se zase schovávala zpackaná laserová operace a tak dále. Zničehonic mi začalo chodit enormní množství nevyžádanejch e-mailů nabízejících kontaktní čočky a nový brejle za pakatel. A co myslíte, kde jsme měli v červnu firemní teambuilding? Ach ano, na Neviditelný výstavě, kterou nás provázeli slepejši, jsme si formou humorné hry zkoušeli, jak moc thug life bysme měli jako slepci. Náhoda? Nemyslim si! Finální úder osudu ale následoval právě v den vstupního vyšetření na klinice. Horko těžko jsem přemluvila svýho kluka, aby mě do Prahy hodil autem. Hrozně se cukal a vymlouval se na to, že do Prahy autem nerad jezdí (!). Jestli ale něco zvládám bravurně, je to vztahový obviňování, výčitky, výhrůžky a vydíráníčko, takže se nakonec jelo. Po cestě ani jeden z nás nebyl ve svý kůži, atmošce nepřidalo ani info mýho kluka, že při zatáčení cejtí, jak se to auto z nějakýho důvodu celý klepe (!!). Jako zkušenej motorista (naposledy jsem řídila na gymplu) jsem si udělala rychlou analýzu motorovýho vozidla a bylo mi to jasný. Určitě nám upadne kolo, oba se zabijeme a to všechno jenom kvůli tomu, že si myslim, že s brejlema vypadám jako retard, i když je jasný, že ani sebedražší plastická operace a transplantace mozku mi nepomůže. Zbytek cesty jsem se potila a modlila, abysme neumřeli a když jsme dojeli před kliniku, řekla jsem si ty vole vono to fakt funguje. A pak můj kluk uškvařil spojku (!!!), takže auto 100 kiláků od domova nepojízdný a odsouzený do šrotu k odtahu. Nervíky jak špagáty, ne že ne, ale řekla jsem si, že když už jsem to dotáhla tak daleko, nemůžu to vzdát, takže jsem na vyšetření šla. Na klinice se mi vesmír vysmál až se za břicho popadal, protože místní DJ s vytříbenym vkusem smažil celej den randomem kompletní diskografii Arcade Fire (!!!!) a pro moje entrée citlivě zvolil skladbu No Cars Go (WTF level: nekonečno).

Když jsem tyhle komický scény druhej den přehrávala kolegyňkám v práci, měly husí kůžičku a vodpřísáhly, že v tom musí mít prsty nějaká vyšší mocnost. Rozhodla jsem se jí dát na prdel (tý vyšší mocnosti), protože já se přeci jen tak z něčeho neposeru. No stress. Takže jsem si i přes hmatatelnou výstrahu osudu domluvila termín operace, poprosila papá o odvoz, protože můj kluk ode mě dal samozřejmě ruce pryč, a nahlásila si dovču v práci. Den před operací jsem zaúkolovala ajťáky, nechť mi nastaví na dva tejdny automatickou odpověď do e-mailu, a sklízela jsem si pracovní místečko, když ejhle najednou telefon, ve kterym mi paninka z kliniky prakticky půl dne před plánovanou operací řekla, že se celá akce kulovej blesk z technickejch důvodů odkládá o týden, no snad to pro mě neni problém. To bych se z toho posrala, to vám povim. Slzičky ve vočích, fantazie na plný vobrátky (technický důvody jsou zástěrka pro rozbitej laser, zpackanou operaci nebo nervovej kolaps nějakýho doktůrka?!?!?!), pokorná omluva ajťáčkům, šéfový a papá, a pocit, že je to fakt krutá hra osudu a že mě nikdo nemá rád.

O tejden pozdějc ode mě pro změnu dal ruce pryč můj papá, takže jsem musela program výčitek, vydírání a příslibů svýmu klukovi nastavit na nejvyšší level, aby mě tam doprovodil aspoň on. Doprovodil, ale pěkně mi to osladil, to vám povim. Od samýho rána mi tzv. házel klacky pod nohy, rozčiloval mě a nadával mi před lidma, že jedeme špatnym autobusem, kladl mi debilní otázky, smál se mi, že budu jako Esmeralda a pouštěl mi scénu z Nezvratnýho osudu 5, ve který smrt dožene jednu chudinku zrovinka na laserový operaci očí. Velký achjo, opora nahovno, nervy nadranc, ale blogerky a pani z instruktážního videa tvrdily, že celá operace je brnkačka a žůža úža zkušenost, která za to fakt stojí. Celý to prej trvá jenom pár minut, během kterejch jsou ale na člověka všichni milí jako když máslo ukrajuje, takže z doktorů a sester jsou rázem vaši BFFs. Takže jsem prudícího kluka vytěsnila, svoje obavy setřásla a počítala s happy endem.



Jenže jak před lety pravil klasik Vašek, jsem jenom ustrašená malá holčička, co se chytá stébla a já bych ještě chtěla dodat, že nikdy nepřestanu sama sebe překvapovat, když z hloubi mý černočerný duše vyhrabu nějakou tu světlou naději a navenek se jevim jako optimista, co doufá v lepší zejtřky. Neni všechno zlatínko, co se třpytí, takže ani doktůrci nejsou pořád jenom za sluníčka, ale když maj hlad, chovaj se kupodivu jako obyčejný smrtelníci (byla jsem poslední pacient před polední pauzičkou, takže jsem nebyla ušetřená dialogu o tom, co za dobrůtky sestry schovávaj v obědovejch krabičkách v erární lednici). Jako já vim, že když má člověk hlad, stane se z něj automaticky Joan Collinsová, ale v ten moment mi došla poslední špetka empatie s hladovějícíma a já se začla litovat a loučit se zbytkama svýho zraku.

Náladičce na operačním sálu jsem následně nepomohla ani tim, že když mě konečně po hodině čekání a rozkapávání přivedli a já si lehla na lehátko a převezli mě pod laser... jsem řekla, že nutně potřebuju na záchod. Všichni už se evidentně viděli, jak rejou umělou vidličkou v plastovym korýtku s kuskusem nebo rozblemcanejma knedlíkama s vomáčkou, takže unisono voči v sloup a mě bylo docela trapně, ale tak jsme jenom lidi, no ne? Když jsem se vrátila a uléhala na lehátko, někdo, koho jsem neviděla, protože už jsem neměla brejle, ale jasně jsem slyšela, že si nervózně podupává nožičkou, se mě ironicky zeptal, jestli už je všechno v pořádku a můžeme konečně začít. Nebylo, ale rozhodla jsem se nebejt za krávu a proto jsem to tajila.

Z instruktážního videa jsem věděla, že vedle milionovýho personálu, kterej člověka nepřestává laskavym hlasem uklidňovat a informovat o průběhu operace, je největším parťákem každýho pacienta plyšáček tzv. na postiskání. Těšila jsem se moc, protože miluju mazleníčko a dítě uvnitř mýho ponurýho dospěláckýho já má pro plyšáky prostě slabost. Jenže pomazleníčko s totálně scary plyšovym čoklem, kterej je durch propocenej z mazleníčka s dvaceti lidma, co šli pod kudlu přede mnou, takže vypadá a smrdí jako masturbační plyšák předpubertální dívenky, neni nic, co by na mě mělo uklidňující účinky jako rohypnol (pani ve videu se tvářila, že jsou to ekvivalenty). Plyšáka ne, raději bibli knihu!

A pak to začlo. O soundtrack v mý hlavě se bez pozvání postarali Justice s nestárnoucí klasikou, co vám budu povídat, jelo mi to jako smyčka pořád dokola. To, co všichni připodobňovali k lechtání v oku, slabší povahy připouštěli, že cejtí jakejsi tlak na oku, ale přísahali, že bolest fakt ne, mi připadalo jako novodobá tortura. Zachvácená absolutním pocitem paniky jsem cejtila každý rejpnutí a trvalo to celou věčnost. Propotila jsem komplet celý voblečko neboli můj OOTD, při odchodu mi pot čvachtal i v botách. Nechci ani domejšlet, co by se stalo, kdybych na začátku nesebrala odvahu a tzv. si neodskočila. O uklidňování ze strany doktůrků nemohla bejt řeč, naopak mi byla položená ohleduplná otázka skoro až filozofickýho rázu: "A vy teď takhle hysterčíte proč?", na kterou jsem hledala diplomatickou odpověď marně, protože mi bylo blbý říct, že je to celý jako ze zkurvenýho hororu a že lituju toho, že na to padly veškerý moje letitý úspory, což znamená, že teď budeme muset po zbytek života jíst knedlíky s cibulkou a naše micušky budou muset baštit granule K-classic a chcát do Mikeše, i když jsou teda zvyklý na trošinku jinej standard.

Můj život je nikdy nekončící sled vzájemně navazujících failů, proto mě dost překvapilo, že na mě můj kluk celou tu dobu poslušně čekal. Co mě ale nepřekvapilo vůbec, že když jsem si mu postěžovala, že to teda rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou, vmetl mi do obličeje, že to je tim, že mam nízkej práh bolesti (ve skutečnosti vydržim jak kůň), a ať nemelu a radši s nim jdu do Burger Kingu, protože mi strašně smrdí z pusy, prej asi hlady. A proto jsem si ho vybrala, holky, protože když je nejhůř, ví, jak člověka podpořit! #stayklasik Když jsme pak při ochodu z potkali dvojici zoufalců v bílejch tričkách loudit příspěvky v rámci akce Bílá pastelka z nebožáků jdoucích z oční kliniky (což mi doteďka přijde jako zdařilej trolling), rozbrečelo mě to jenom trošku.

Teď už se tomu jenom směju.

Aby to ale nevyznělo tak, že imrvére jenom píčuju na celej svět (počkat, vždyť já vlastně... ), chtěla bych jenom říct, že díky tomu, že mam tuhej kořínek a nesmírnou vůli k životu, dostala jsem se z nejhoršího a vážně uvažuju o tom, že bych si zašla na matriku a zřídila si prostřední jméno Rys Ostrovid (snad to můžou bejt dvě slova), protože momentálně vidim úplně všechno. (Hlavně chyby druhejch.) Teda jenom ve dne. Díky tomu, že mam tak nějak vod přirození rozšířený zorničky i za bílýho dne, který už víc prostě nedaj, ve tmě vidim stejně blbě jako před operací. Nemluvě o tom, že bych vám přála vidět, jaký světelný efekty mi teď hází veškerý veřejný osvětlení, hotovej mejdan roku z Václaváku. Nemůžu se proto dočkat svojí první jízdy autem za šera nebo tmy; něco mi dává tušit, že to bude ještě větší vzrůšo a hazard než teď.

Závěrem bych chtěla personálu z celýho srdíčka poděkovat za pečlivost a laskavost, kterou mi věnoval. Kdyby mi chtěl taky někdo nabídnout nějakou tu formu spolupráce, jako že by třeba na svejch stránkách zveřejnili link na tenhle příspěvek a jako poděkováníčko mi vrátili část prašulek, byla bych moc vděčná a dobrý slovo šiřila dál. A když nic, tak aspoň doufám, že vyhraju ten zájezd do Londýna, to by bylo moc príma. #rádosestalo ♥

Kdo mě zná, ví, že nejsem úplně normální, ale spíš tak trochu typická bitch křížená s nešťastnym šafářovo dvorečkem. Moje máma mi řiká: Proč ty seš pořád tak negativní? Nebuď! Můj kluk mi řiká, že je strašný, jak nikdy s nikym nevyjdu. Tak se přece trošku usměj, pobízej mě lidi i několikrát denně. Neusměju. Moje druhý jméno je temnota a můj humor je černější než kaluž zaschlý krve. Nic mi neni svatý. V dikci příběhů o Harrym Potterovi bych nebyla Malfoy, Snape ani Voldemort, byla bych mozkomor kříženej s Dolores Umbridgeovou. Posmívám se lidem na vozejčku, v tramvaji nepouštim sednout těhotný ženský, zato ochotně nabízim místo ženskejm, který jsou jenom tlustý, v Kauflandu klidně předběhnu důchodkyni a z regálu vyberu poslední o padesátník zlevněnou housku a směju se vod srdíčka, když dítěti spadne zmrzka na chodník. Moje nitro si zkrátka libuje v hnilobě, zármutku a škodolibosti.

Pod touhle tvrdou šlupkou je ale křehký srdíčko a nenechte se mýlit, já jsem přeci jenom dobračisko vod kosti. Na co si rozhodně nenechám šáhnout, jsou zvířátka. Dvě největší traumata mýho dětsví: když Ace Ventura upustí mývala a když Artax umře v bažině smutku, z toho jsem se fakt nevzpamatovala dodneška. Už odmala jsem měla němý tváře radši než lidi a už odmala jsem si přála psa ke každejm vánocům, narozeninám a svátkům, ale naši byli strašně zlí a hnusní a vědomě mě týrali. Jednou mi naschvál koupili suchozemskou želvu a čekali, že budu šťastná. Nebyla jsem. Jednou jsem si den před vysvědčením natajňačku koupila křečka a on mi pak v noci utekl z krabičky od Ramy a máma mě druhej den donutila jít křečka potupně vrátit do zveráku, i když jsem měla samý jedničky! Tak takovýhle postavení jsem u nás doma měla.