MAD WORKER*

Prázdniny jsou super. Někdo tomu řiká vokurková sezóna, já tomu řikám tývíčko nabitý evergreenama. Třeba včera dávali můj bezkonkurečně nejoblíbenější díl Chalupářů Romeo z autobusu, kterej umim odcitovat nazpamět (nekecám) a dneska podobnej šlágr - Malýho pitavala z velkýho města, díl Autorka detektivních povídek, absolutní must seen, Regina Rázlová v životní roli, to prostě chceš vidět.

Nezapírej, Regino, my víme, žes ho zabila!

Vlastě se už dlouho chystám sepsat speciální sérii na pokračování, ve který budu díl po díle detailně rozebírat svý nejoblíbenější seroše Chalupáře, Malýho pitavala z velkýho města a My všichni školou povinní, ale nevim, jestli jsem připravená dát takhle všanc svý nejniternější pocity a libůstky. Navíc byste si mohli myslet, že v mym věku je záliba v seriálech z poslední čtvrtiny minulýho století trošku úchylná, ale s tim bych se snad i smířila, protože koneckonců i od doktorky mam potvrzeno, že papíry ani prášky na hlavu nepotřebuju. Ale vo tom zas někdy příště. Dneska ultimativní guide filmů pro trošku víc moderní lidičky.

Mommy
Hele já nejsem žádná Mirka Spáčilová, Franta Fuka by si o mě ani kolo neopřel a klíďo na rovinu přiznám, že se občas ráda z plna hrdla zasměju nad nějakou tou pořádnou řachandou, dyť vo nic nejde, že jo, jsme jenom lidi. Ale jak mě vloni dostalo Chlapectví, tak letos mě rozsekalo tohle francouzský dramátko Xaviera Dolana, ve kterym jde o jeblýho kluka, jeho jetou mámu a koktavou sousedku a velkou spoustu nahlas nevyřčenýho. Dolan dělá frajeřinky s formátem a úplně nejvíc žeru ty jeho rádoby hudební klípečky, protože jestli před pěti lety něco znamenala scéna z Imaginárních lásek s podkresem The Knife, letos frčí Celin Dion (viz níž), Oasis a Counting Crows. Náladička, viď, prostě do more of what makes you feel happy, a proto to sem taky píšu, že jo.


The Age of Adaline
Blake Lively aka Serena van der Woodsen aka Adaline si na začátku minulýho století jede jak panička autem, jenže sletí do ledový vody a umře, jenže zrovna do ní uhodí blesk, což zafunguje jako defibrilátor, takže zase hned vobživne, ale ouha, nestárne, což je fakt děsnej průser, no nechtěla bych. Nakonec ale dojde k happy endu, jak jinak, a Blake aka Serena aka Adaline si v závěrečný scéně vytrhne první šedivej vlas, jo vlastně, to byl trošku spoiler, tak dodatečně pardon. Při tý příležitosti jsem si vzpomněla, jak jsem si před rokem našla první šedivej vlas, byla jsem z toho trošku v hajzlu, stála v koupelně před zrcadlem a nemohla uvěřit vlastním očím, v hlavně mi běhaly myšlenky nejčernější, pomalu jsem si vybírala šaty do rakve a pak do koupelny vešel můj kluk a štěknul na mě, proč zase řvu a že nejsem normální, takže jsem se dala rychle dohromady a od tý doby jsem ten šedivej vlas víckrát nenašla, ale vim, že tam někde je, takže takovej menší zásah bleskem nebo třeba aspoň elektrickym proudem by se mi vlastně taky docela šiknul.

Ten pes ve filmu umře. Tak a teď už to víte.

The Heartbreak Kid
Teď trošku comingout ohledně mejch guilty pleasures, ale jo, odkopu se, mam prostě slabost pro Bena Stillera, ups a je to venku, jen do mě. Ale tohle neni ten případ. Ten den jsme jeli s klukem poprvý vyzkoušet moje nový brusle (začnu hubnout tři dva jedna teď), jenže jsme se tam omylem pohádali, protože mi volal, kde jsem a že se mu rozbila brusle a ať na něj počkám a tak jsem na něj asi deset minut čekala a když pak přijel, tak na mě zakřičel, proč tam čekám. Prostě nedorozumění, jenže já jsem se urazila a naštvala a cestou zpátky jsem si poručila koupit limču a kyblík a pak jsme se koukali na Harryho Pottera a ohnivej pohár (tvl, nejlepší díl, no fakt) a můj kluk si u toho počítal svoje jmění a majetek v eurech a našel zapomený hulení z dob, kdy jsme byli ještě mladý a rozjívený, takže jsme si dali, no a pak začli dávat tenhle skvělej film s Benem a přišlo nám to strašně vtipný, jenom nám bylo divný to nízký hodnocení na ČSFD, ale už jsme zvyklí, že lidi tady málo hulej nemaj vkus, ale pak jsme byli unavený a tak jsme si zbytek nahráli a když jsme se na to koukali další den, tak už nám to nepřišlo vtipný, ale spíš trapný. Každopádně Beníček je prostě top jako vždycky.

S Benem je prostě psina.

7 Days in Hell
Nejlepší jsou právě ty hidden story: tohle byl omyl, protože jsem kdysi viděla trailer na nějakej film, ve kterym hrál Jeremy Sisto, což je herec, kterej pro mě bude navždycky Billy Chenowitz ze Six Feet Under a prostě vždycky, když ho vidim, tak mi úplně zatrne, krev mi ztuhne v žilách a poleje mě mrtvolně ledovej pot, protože tam, kde je Billy, jsou i problémy. Billy je totiž tzv. průserář. Ale trailer vypadal moc hezky, navíc tam měl hrát můj oblíbenej J.K. Simmons a mělo to bejt o tenisu. Jenže jsem si nenapsala název filmu a pak jsem někde narazila na tenhle film o tenisu a stáhla si ho a až pak jsem zjistila, že je to něco úplně jinýho, sice taky o tenisu a taky o penisu, ale Billy tam vůbec nehraje, a nejdřív jsem to chtěla vyhodit, ale pak jsem si řekla, že tomu dám pět minut a pak už to nešlo zastavit. Prostě jemnej, inteligentní a decentní humor přesně podle mýho gusta, bžunda, nekorektní řečičky, sprosťárničky a tak vůbec. Doporučuju všem holkám se dvěma vysokoškolskejma titulama a IQ > 135! (Mimochodem, ten film s Billym je Break Point.)

Ahoj holky a kluci, jak se pořád máte? Všichni řeší uprchlíky, já řešim vodu. Už tejden nám totiž doma neteče tzv. teplá a musim říct, že je to teda pěknej voser. Abych byla upřímná, já a voda jsme nikdy nebyly zrovna BFF. Mám-li to uvést na pravou míru - nesnášim vodu, protože je celá taková mokrá (queen of logic) a studená a nic dobrýho z ní nekouká. Důvod týhle mý vodní averze tušim někde v mejch minulejch životech, protože už od dětství se mi opakovaně zdaj krutý sny o vodě, resp. o hodně velkym množství vody voděnky. To jsou samý tsunami, potopy, neustávající přívalový deště a tak podobně a pořád dokola. Takže tipuju, že v minulym životě se mi nestalo nic menšího než to, že mě Noe nevzal na tu svojí kocábku, nebo že jsem se nedostala do záchrannejch člunů na Titanicu, což ale nedává smysl, protože ženy a děti první, že jo.


Moře a oceány mi naháněj hrůzu. Jednak je to obrovská masa vody, která člověka pohltí ani neví jak a druhak v ní žijou strašný kreatůry, vedle kterejch obyč žralok vypadá jako mončičák. (Jako sorry 1?! Jako sorry 2?!) V reálu to dopadá tak, že každoročně na začátku léta hysterčim, že nutně potřebuju moříčko a teplíčko, protože mi to strašně pomáhá na moji zjizvenou psyché, ale pak si v moři smočim maximálně palce a v hlavně mi začne hrát John Williams a já vim, že to je konec, přátelé, tádydádydádydá, a dál neudělám ani krok. Průser je, že timhle stihomamem trpim i v naší malebný český kotlince. Vlízt do nějaký venkovní nádrže logicky nepřipadá v úvahu a občas mě poleje mrtvolně ledovej pot i v bazénu (a někdy i ve vaně, ups), protože kdo ví, co může připlavat vodovodní trubkou, že jo.



Bazény a plovárny jsou koncentrovaný zlo a zvrácenost par excellence. Nikdy jsem nepochopila, proč se proboha lidi potřebu koupat ve velký vaně s miliardou cizích polonahatejch lidí a vorvaňů. V bazénu, kde se u dna válej nudle a jiný chrchle, chomáče vlasů, semeno, dětský hovna a vypadlý tampóny. Na jeden takovej tampón jsem loni šlápla a následujících deset minut hledala nástroj, kterym bych si tu nohu mohla upižlat, takže tzv. true story, bro. Jednou jsem taky byla v termálním parku na Slovensku, byla tam úplně hnědá, teplá voda, asi nějaká hrozně ozdravující, protože všichni kolem si to užívali, ti, co přijeli na vozíčku, odcházeli po svejch a tak podobně. Mě se z toho chtělo strašně blejt, jenže máma řekla, že tam musim, když bylo tak drahý vstupný. Jediný, co mě uklidňovalo, že i kdybych se poblila, vzhledem k vlastnostem tý vody to nikdo nepozná. Tehdy v tom parku byla i taková dost vysoká a dost strmá skluzavka, můj táta jí nazval volnej pád a pořád mluvil o nějakym filmu s Michaelem Douglasem, kterej jsem ale neviděla, ale nakonec jsem řekla, že teda vystojíme tu šílenou frontu a na tu skluzavku půjdeme. Měly mě varovat všechny ty nápisy WARNING a cedule s lebkou a skříženejma hnátama, ale řekla jsem si, že nejsem žádnej posera (to si zapamatujte, o pár řádků níž se tomu společně zasmějeme) a sjedu to. Podle instrukcí plavčíka bylo klíčový držet si při sjezdu ruce zkřížený za hlavou, abysme se dole, kde se bude klouzajda lámat, tzv. neklepli do kebule. Hodně jsem se na to soustředila a než jsem se odhodlala ke sjezdu, několikrát jsem si to nanečisto vyzkoušela. Samotnej sjezd byl super, jak řikal táta, volnej pád. Jenom škoda, že mě nikdo neupozornil, že vedle rukou je potřeba kontrolovat i nohy, který musej bejt propnutý a ne pokrčený. Protože moje kebule sice zústala vcelku, ale k úhoně přišel můj zadek (neřkuli anál), kterýmu mocnej náraz vody provedl nečekaně poměrně kvalitní hydrocolon terapii, kterou jsem s čistejma plavkama ustála fakt jen tak tak.



Jenže jak jsem řekla, tenhle tejden nám neteče teplá voda, takže jsem jeden takovej místní bazén navštívit chtě nechtě musela, abych se následně mohla pořádně vydrbat v tamějších sprchách. Ale vážně to nechápu. Dost jasně si vzpomíná, že když jsem byla mladší a netekla teplá, stačilo mi, abych si ohřála malej kastrůlek vody, v něm jsem si zvládla umejt vlasy i tělo, pak si v tom ohřát k večeři párky, vytřít podlahu v celym bytě, spláchnout s tim záchod a ještě mi spousta horký vody zbylo (na další den). Každopádně si odmítám připustit, že by ta zvýšená spotřeba vody na umytí mohla souviset se zvětšující se plochou těla, to určitě ne.

Jak si dovedete představit, návštěva bazénu pro mě byla vysoce traumatizující událostí. Normálně bych si bejvala vzala dvoudílný plavky, ale moje kolegyně L., která váží asi tak čtyřicet kilo i s postelí, ale pořád mele o tom, jak je tlustá, mě tak zmagořila, že jsem kdesi z hlubin skříně, kde mi potichoučku hnijou zašantročený svačiny ze čtvrtý třídy, vyhrabala plavky jednodílný. Jedno potenciální traumátko jsem vyřešila tím, že jsem se do plavek převlíkla už doma. Jenže po příchodu k bazénu jsem přišla na to, že to fakt asi nedám. Udělalo se mi fyzicky zle z toho, jak se mi o sebe třou stehna, jak se mi plavky zařezávaj do zadku a jak na mě všichni čumí. Vedle mě v bazénu nerušeně kopuloval nějakej páreček. Ve vířivce seděla partička nařachanejch potetovanejch kluků, který si sestavovali soukromej žebříček přítomnejch kundiček (strašně se omlouvám). Voda v bazénu byla nechutně teplá jako chcanky a mě se po pěti minutách udělaly varhánky na prstech, což je jedna z věcí, který fakt nesnesu. Měla jsem sto chutí na všechny ty veselý a cachtající se lidičky zakřičet, že jsem se sem přišla jenom umejt, tak ať se podle toho koukaj chovat, ale místo toho jsem šla do tzv. mokrýho občerstvení, kde jsem si dala nějaký pečivo s čokoládou ze zmraženýho polotovaru.

Pravý inferno ale nastalo při závěrečný koupačce ve sprchách. Věděla jsem, že svlíkačce se nevyhnu, ale ta troška čokolády kupodivu zafungovala líp než lexaurin a já jsem ze sebe prostě ty plavky strhla a konečně jsem si pořádně vydrbala vlasy a smyla centimetrovou vrstvu antiperspirantu z podpážka, která měla maskovat zatuchlej pot. Byla jsem tzv. nad věcí a byla jsem v tom fakt dobrá. Jenže pak jsem šla do převlíkáren a tam se můj svět zhroutil jak domeček z karet. Stály tam tři nahatý ženský a jako správný kámošky se před sebou nestyděly, dokonce se nebojim říct, že před sebou neměly žádný zábrany. Víte, jak jsem to poznala? Mazaly se krémama, všude. Přišlo mi, že nejvíc dbaj na promazání vnitřních stran stehen, tam se mazaly fakt důkladně. Nejzvrácenější na týhle situaci byl fakt, že i takhle rozcapený zvládaly takovou tu běžnou holčičí konverzaci, co děti, co manža, co budou vařit přes víkend, kam se pojedou čachtat k rybníku, kam by jely na dovču, kdyby byly prašulky a tak dál. Vysloveně si tenhle naked talk užívaly, jak kdyby jim nehrozilo, že po překročení zaplacenýho času budou platit tzv. penále! No co vám budu vykládat, já jsem se při pohledu na ně pokřižovala a na rozdíl od nich jsem prováděla klasický maskovací manévry, zoufale jsem se snažila udržet ručník omotanej kolem těla, spoďáry jsem si nasadila naruby, když jsem odcházela, namísto nashledanou jsem si odplivla tfuj a vlasy jsem si radši dosušila venku!



A to je vlastně všechno, co jsem chtěla říct. Tak mňau!

Všechno je úplně nahovno.

Sice jsem asi nejteplomilnější človíček na světě, ale současný počásko mě upřímně děsí. Je konec května, léto je za rohem, co nevidět už všechny kočky budou chodit v minisukních a bez podprdy, jenže ups, to byste nikdy neuhodli, že jo, já jsem se přes zimu docela dost tzv. vyžrala, nějak jsem pozapomněla na svatý přísloví, že to, co sníš v soukromí, nosíš na veřejnosti, takže prostě kraťasy, sukně a krátký rukávy můžu klidně spálit, protože to je pro mě zapovězený, zato si docela dobře dovedu tipnout, že taková péřovka bude i v létě taková moje osobní neverending lovestory.

Asi takhle, no.

Krutá pravda.

Ahojky holky, jak se máte? Já se mám fakt strašně moc dobře. Je mi 24 a pořád chodim na kožní, Blink-182 už se zase rozpadli, kvůli svojí druhý bakalářce jsem terčem veřejnejch posměšků a k Valentýnu jsem od svýho kluka dostala mimojiné orchidej a knížku Hvězdy nám nepřály. Protože "ten film se ti přece líbil" a taky "to teď prostě letí", že jo. Nevim, jestli to měl bejt sofistikovanej vtip, ale spíš mam pocit, že tady něco nehraje, ale teda jako každopádně díky, po těch vánočních poukazech na lymfodrenáže a cvičení v podtlakový komoře je to příjemný osvěžení.




Jako nechci se vychloubat, ale musim se poplácat po zádech. Ani v nejbujnějších snech a představách jsem si totiž netroufla doufat, že krásně a hladce propluju školičkou a tzv. dám všechny zkoušky, ale voilá, jsem prostě polobůh a přírodní důkaz, že to jako jde. Ovšem za cenu drobnejch ústupků, že jo. Já jsem totiž mistr výmyslů, lží, smyšlenek a polopravd a již mnoho, neřkuli většina, mejch prací určenejch pro tzv. akademickou půdu, je tak nějak vycucaná z prstu. Zastávám totiž názor, že metóda "kontrol cé a kontrol vé" je pro přizdisráče a je už 100x překonaná a zpátečnická. Oproti tomu moje novátorská metóda je v podstatě rozšířením a zdokonalením původní a uznávaný myšlenky sociologický imaginace. Zatim jsem se teda rozhodla, že s tim nepůjdu na veřejnost, protože mám strach, že by to bylo akademickou obcí hromadně zamítnutý a byla bych nařknutá, že jsem se zpronevěřila veškerejm sociologickejm kodexům a přísahám a pak už bych nikdy nesehnala zaměstnání a musela bych bejt kopáčem nebo metařem. Takže na moji metodologickou publikaci si bude svět muset ještě chvíli počkat, základní myšlenku zaručující úspěch mojí metódy bych snad zveřejnit mohla: Tajemstvím proutěnýho košíku úspěchu je převědčit sebe sama, že ty všechny smyšlený věci se staly, tak takhle jednoduchý to je!

Člověk si pak ale musí dát bacha na procitnutí do reality všedního dne, to totiž bejvá tak silný, že smete nejednoho tvrďáka a suveréna. Uvedu příklad. To se třeba takhle na semináři diskutoval zrovna můj rozhovor s pravidelnym návštěvníkem vietnamskýho bistra v centru Prahy. Třída vášnivě debatovala o stěžejních významech, který z rozhovoru vyplývaj a který určo musim využít v navazujícím výzkumu. Samo, že jsem se nechala strhnout a přilejvala olej do ohně, když jsem líčila detaily toho rozhovoru a osobnostní charakteristiky respondenta! Na konci se do hloubkovýho rozboru mýho rozhovoru ponořil sám vyučující a v závěru svý erudovaný analýzy, kdy už jsem jenom slastně mhouřila očíčka a vrněla blahem, že teda jako dobrá práce a mám to za sebou, zhodnotil mýho respondenta jako zjevnýho frajírka, kterej se mnou celou dobu očividně flirtoval a dělal sexuální narážky, takže se na mě upnuli oči celý třídy a já se najednou cejtila, jako bych ještě pusu upatlanou od semene... Wait! Tohle se přece nestalo doopravdy! Wait vol.2! Vážně jsem schopná ve fiktivním rozhovoru do školy flirtovat sama se sebou?! Tomu se holky v odborný hantýrce řiká konflikt mezi rolema, laická veřejnost by to zhodnotila jako schizofrenii, a já už se týhle svý ubohosti jenom směju.


Jinak se samozřejmě plně realizuju v prácičce, kde jsem na konci února oslavila neskutečnýho půl roku, a zatim jsem nemusela firmě nic doplácet, takže já myslim, že jako docela úspěch. Zjevný pokroky zaznamenávám i v oblasti sociální inteligence. Fakt se snažim bejt na všechny milá, hodná, slušná, empatická a úslužná. Jedna z mejch kolegyněk trošinku lamentuje nad mym smyslem pro humor. Podle mě jí to hodně imponuje, ale podle jejích slov si občas neví rady, co jsou srandičky a co ne. Já to o sobě tak trošku tušim, a proto jsem se ještě před tim, než jsem nastoupila, rozhodla, že se budu chovat tzv. normálně a dle standardních konvencí. No, občas mi to ujede a jsem prostě klasická sarcastic bitch jako za mlada. K narozeninám jsem jedný kolegyňce dala knížku Osobní IQ trenér. Myslela jsem to dobře, ale z jejího výrazu po rozbalení jsem vytušila, že radost neměla. Jinak si ale myslim, že v kolektivu jsem dost oblíbená a ve firně to dotáhnu hodně daleko.

To srdíčkový kancelářský prostředí prostě svádí k takovejm těm blbejm holčičím aktivitám, za který by se nám kluci asi smáli. To jsme si třeba tuhle začali vzájemně přidělovat kluky ze showbizu. No já jsem si myslela, kdovíjak to nemam jistý, protože moje veselice s Ryanem Goslingem je takřka na spadnutí. Jenže Dáda řekla, že Ryan Gosling je na mě moc hubenej (WTF?! Pak kdo je tady sarcastic bitch, jako?!) a že mi vybere někoho lepšího. No ani jsem nedutala napětím, co vám budu vyprávět, ale když z ní vylezlo, že ke mě by se nejvíc hodil "někdo ze Zkrocený hory", asi ani netušila, jak moc se trefila do černýho. Protože já mám na tzv. tepláky fakt docela štěstíčko. A modří už vědí a tomu zbytku to jednou odtajnim ve svejch pamětech, který už takhle dopředu můžu směle označit za řachandu, co řachandu, rovnou třaskavinu, asi jako když se zkříží Halina a Zdenda Troška.

Občas mě napadá, jestli náhodou nejsem retardovaná. A pokud jo, jestli by měli lidi koule na to, mi to říct. Před nějakou dobou jsem se na to zeptala kolegyněk v kanclu a trochu mě šokovalo, když se začaly ošívat a mumlat, že jako jo, někoho, kdo mě nezná, by to vlastně mohlo napadnout. Takže se už po tom asi pídit nebudu. Co je ale větší průser než moje retardovanost, je takovej menší nešvar, kterej se nám v kanclu rozmohl. A neni to prcání (bohužel), ale mnohem hůř, hubnutí. Jako sorry, ale sedět v kanclu se dvěma chronickejma dietářkama neni prdel. Zpočátku jsem to trošku házela za hlavu, řikala jsem si, že jim pevná vůle a odhodlání vydrží maximálně v lednu a v únoru se přežerou. Jenže jedinej, kdo se přežírá, jsem já a v kanclu zavládnul tvrdej režim. Teror začíná už ráno po příchodu do práce, rekapitulací včerejšího jídelníčku a aktivit po odchodu z práce, pokračuje tzv. krabičkovym šetřením, kdy musí každá z nás referovat, jaký mňamky si nachystala do práce, dál se vyhodnocujou nutriční hodnoty vybranejch jídel a nakonec se probíraj úbytky centimetrů a tuků. Výroky typu "mám chuť na bůček" nebo "dneska si dám něco z mekáče" jsou považovány za kacířství,  a ten, kdo si nepřinese oběd z domova, je ostrakizován a vyřazen z kruhu důvěry. Ale tohle všechno jsem ochotná přejít, protože jsem veskrze hate free a tolerantní člověk (v každym přípěvku musí bejt trocha řachandy), ale když holky z kanclu začaly živě probírat objem a vzhled zdravý stolice (díky za vysvětlení, paní Kateřino!), už i na takovýcho kliďase, jako jsem já (řachanda č. 2), toho bylo trochu moc. Ale holky jsou neoblomný a já jim závidim, tleskám a fandim a občas v kanclu předstírám, že mi fakt k obědu stačí pár zrnek červený čočky a kousek tofu a pak se s nezvladatelnym třesem ve všech končetinách doploužim domu a snim třeba tabulku čokolády nebo pytlík brambůrků a je mi fajn, ale pak mám velký výčitky a je mi jasný, že takhle do těch plavek nikdy nezhubnu! Ale holky z kanclu se to samozřejmě nesmí nikdy dozvědět, protože by se mi snažili dávat psycho rady a já fakt ze srdce nesnášim, když mi někdo promlouvá do duše a řiká mi, že jako nic, ale že se mi jako snaží pomoct a je to pro mý dobro. Tak takhle tedy ne, děvčátka.

Ahojky krasavice a fešáci,

nevim, co znamenaj Vánoce pro vás, ale u mě je to jednoduchý. Prostě dárečky, hodokvas (sice pořádně nevim, co to slovo znamená, ale úplně z něj cejtim žrádýlko, ale tak nějak honosnějc) a pak taky jedna pohádka. Aby mezi náma bylo jednou a provždy jasno, nesnášim Popelku. Nesnášim Libušku Šafránkovou, protože je to taková kňoura, fňukna a zastydlá panenka a jedna taková miloučká dívenka, na kterou letěli kluci všech věků, vyznání a barev pleti, protože to bylo takový třídní pupupůůů, se mnou chodila na základku a já se z toho dodneška nemůžu vzpamatovat, z tý nespravedlnosti, že klukům se líbí víc tohle než správňácký holky, který umí sprostě nadávat, porvat se do krve s důchodcema v Kauflandu o poslední zlevněnou štangli salámu a zabouchnout chromý sousedce vchodový dveře před nosem. No nespravedlnost prostě.


Kterou pohádku ale dovopravdy zbož-ňu-ju, je Třetí princ. V tý pohádce je prostě všecko, i Libuška Šafránková teda, ale hraje tam úplně boží dvojroli a jedna ta role je hodná (ta stojí za hovno) a ta druhá je strašně zlá a prohrabuje se démantama a chytá ovečky a dělá, že je zná všecky jménem (ale je jich tisíc!) a do toho tam je okenový princ Trávníček a taky ve dvojroli a jednou, když hraje tak trošinku hlupáčka, se dá ošálit drahym kamením a vroste do skály a pak ho přijde osvobodit ten druhej Trávníček, kterej je ale v pořádku a místo toho, aby začal klátit Šafránkovou, sklátí veškerý poddaný (ženský i chlapy) a na konci se ukáže, že do skály tam byl vrostlej ještě starej Bartoška za mlada a když obživne, tak i ta zlá Šafránková je najednou hodná a ten konec už je prostě trošku kýč, ale co já vám tady budu vyprávět, prostě se na to koukněte, dávaj to dneska na Premiéře asi od pěti odpolčo nebo tak nějak a garantuju vám, že u toho budete sedět přikovaný a když tam budou záběry na skály a do toho bude hrát démonická hudba a kameraman bude švenkovat kamerou ze strany na stranu, tak se možná pokadíte do gatí!



Včera, na Štědrej den, jme podobně jako oba Trávníčci a Bartoška šplhali na takovou poloskálu s našima. Byl to můj nápad a jsem na sebe patřičně hrdá, že mě to napadlo a naši jsou zase hrdý na sebe, že to přežili. I já totiž na vrcholu musela uznat, že šplhat se po kluzkejch kamenech a shnilym listí neni úplně prdel, hlavně když fouká tzv. severák. Na tenhle vysokohorskej výstup jsem musela vzít zavděk našima, protože můj kluk odjel slavit Vánočky za rodinou na Moravu a mohla jsem se klidně vztekat jak jsem chtěla, postavit se třebas na hlavu a předvádět svoje nejoblíbenější hysterický scény (ale mezi náma, už nemam takovou formu jako dřív), protože 24. prosinec je pro něj den jako každej jinej! Nic ale neni tak horký jak se uvaří, můj kluk mě celej štědrej den zásoboval aktualitkama z Moravy. Nejdřív mi volal, že Ježíšek už byl u jeho sestry, která nám prej dala nějakej voucher. Do telefonu jsem zachovala svůj poker voice, ale srdínko se mi začalo tetelit a já si řekla, že teď se všechno v určitě v dobrý obrací. Abyste tomu rozumněli, všechny čtvery Vánoce před tim jsem od klukovo mámy a sestry shodně dostávala vždycky po jednom kusu mýdla. Zprvu jsem byla trošinku rozpačitá z toho, že beztak obě dvě narážej na nějaký problémy s mojí osobní hygienou, ale protože jsem slušně vychovaná a dokážu zachovat dekorum a chovat se jako dámička i s hubou od čokolády a tričkem umaštěnym od salámu, za dárky jsem vždycky slušně poděkovala (a v pláč propukla až o samotě na záchodě). Zmínka o voucheru ale vystřelila mojí už tak bujnou fantazii až do vesmíru a už jsem se viděla přinejmenším v luxusnim středisku v Aspenu, jak srkám punč s Ivankou Trumpovou a ve frontě na vlek pouštim Andrejku Verešů ve zlatý kombinézce. Jenže pak mi přišla fotka, na který byl poukaz na - chvilka napětí - bohaté sushi menu. Takže klasika, pa-pa-pa-poukr fejs, pa-pa-poukr fejs, na rtech lehkej úsměv, v očích bolest a žal. Vzápětí ale přišla další fotečka z Moravy, na který byla zřetelně vidět bílá krabička s parfémem Dior. Co vám budu holky vyprávět, naděje umírá poslední. Během vteřiny jsem si v duchu provedla hloubkovou analýzu finančních poměrů klukovo sestry v korelaci s tím, jak k sobě máme blízko (haha!). Všechno vycházelo v můj prospěch a pak taky hlavně: Proč by mi můj kluk posílal jen tak fotku parfému, po kterym léta toužim? Hlavou mi proto blikal červenej neonovej nápis ŽE BY...? O 10 minut a několik řádků rafinovaně několikasmyslné konverzace jsem se ale dozvěděla, že: "Diora dostala mamka," a bylo tzv. po ptákách. Můj kluk se z Moravy vrací zejtra a mě je úplně jasný, z čeho se budu večer radovat: ze sushi a zásoby mejdla na celej příští rok.

Tak to jsou moje tři oříšky. Ve všech je mejdlo.

Všechno špatný je ale k něčemu dobrý. Co tě nezabije, to tě posílí. Jedna moje milovaná kolegyňka mi už v minulosti řikala, že jsem nová Halina Pawlowská a že bych všechny ty svoje storky měla vydat knižně. Tohle všechno vánoční utrpeníčko a poníženíčko je vlastně hrozně super, protože už se prostě vidim, jak v pondělí v kanclu všem těm holkám, který pod stromečkem našly snubáky nebo aspoň nový mobily, budu vyprávět o svý rozmanitý sbírce mejdel. A navíc jsem se teď koukla z okna a strašně hnusně tam chumelí a já nesnášim sníh a s prvnim sněhem na mě vždycky padne nostalgie a nebaví mě to, takže dneska celej den nevylezu z pelechu a vypiju klukovi všechno pivo a alkohol, co tu má schovanej a budu hrát Driveclub (na jeho profilu!) a koukat na Drive a všechny ostatní filmy s Ryanem Goslingem a bude to!

Tak zase někdy, čauko kakauko!